o zaplacení 91 058,27 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 4. 2025, č. j. 210 C 22/2025 – 59,

1. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11.4.2025, č. j. 210 C 22/2025 – 59, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 91 058 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 6 696,78 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 4 352,13 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 79 182,62 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení, s úrokem ve výši 14,75 % ročně z částky 78 270,71 Kč od 30. 7. 2024 do zaplacení. Výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČO: [IČO], uzavřela s žalovanou dne 20.1.2022, a na základě které bylo žalované umožněno čerpat bezhotovostně na bankovní účet uvedený ve smlouvě čerpat finanční prostředky do výše 90 000 Kč. Žalovaná čerpala peněžní prostředky v souladu se smlouvou, a to opakovaně a v celkové výši 159 610,82 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit společnosti [právnická osoba] čerpané peněžní prostředky v měsíčních splátkách se splatností podle smlouvy. Vzhledem k neplnění povinností řádně splácet byla pohledávka na vrácení poskytnutých peněžních prostředků v souladu se smlouvou zesplatněna ke dni 21. 1. 2024. Společnost [právnická osoba] následně svou pohledávku vůči žalované vyplývající z výše uvedené smlouvy postoupila smlouvou ze dne 27. 9. 2024 na žalobkyni, a to s účinností ke dni 27. 9. 2024, což bylo žalované oznámeno písemně. Za období od 20. 1. 2022 do 27. 9. 2024 žalovaná splatila celkovou částku 137 454,71 Kč. Po dni 27. 9. 2024 již nesplatila nic ani přes výzvu ze strany žalobkyně. Žalobkyní požadovaná částka 91 058,27 Kč se skládala z dlužné jistiny ve výši 78 270,71 Kč, z dlužného poplatku ve výši 911,91 Kč a z dlužného úroku z jistiny do dne 21. 1. 2024 ve výši 11 875,65 Kč. Jako příslušenství žalobkyně požadovala úrok ve výši 14,75 % ročně a zákonný úrok z prodlení rovněž ve výši 14,75 % ročně, oba jednak kapitalizované za období od 22. 1. 2024 do 29. 7. 2024 a dále běžící od 30. 7. 2024 do zaplacení. Kapitalizovaný úrok ve výši 4 352,13 Kč žalobkyně vypočetla z aktuální výše dlužné jistiny a kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 6 696,78 Kč vypočetla z aktuální výše dlužné částky. Běžící úrok žalobkyně požadovala z dlužné jistiny ve výši 78 270,71 Kč a běžící zákonný úrok z prodlení požadovala z částky 79 182,62 Kč skládající se z dlužné jistiny ve výši 78 270,71 Kč a z dlužného poplatku ve výši 911,91 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když žalobkyně (resp. právní předchůdkyně žalobkyně) jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného, jako spotřebitele, rep. neprokázala, že by úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy zkoumala. Převzetí finančních prostředků ve výši 137 454,71 Kč žalovanou posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, když uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná přijala plnění ve vyšším rozsahu, a s přihlédnutím k již vrácené částce ve shodné výši neshledal žalobu důvodnou, neboť vzájemně poskytnutá plnění obou účastnic jsou shodná.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti části zamítavého výroku I. rozsudku, ve které soud prvního stupně nepřiznal částku 22 156,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 30.7.2024 do zaplacení. Poukazovala na chybný závěr soudu prvního stupně, pokud jde o výši finančních prostředků, které žalovaná na základě úvěrové smlouvy čerpala. Zdůraznila, že smlouva uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou je smlouvou o revolvingovém úvěru, tedy, že žalovaná měla ve smlouvě stanoven celkový limit 90.000 Kč, avšak pokud v průběhu čerpání také hradila, pak mohla čerpat do celkového limitu 90.000 Kč opakovaně, což je i daný případ. Z denní historie, která byla zaslána soudu již jako příloha žaloby, jednoznačně vyplývá, že žalovaná vyčerpala celkem částku 159.610,82 Kč. Z denní historie pak jednoznačně vyplývá, že žalovaná zaplatila celkem částku 137.454,71 Kč. Po postoupení pohledávky žalovaná neuhradila ničeho. Bezdůvodné obohacení tak činí 22.156,11 Kč (výše rozdílu žalovanou čerpané a zaplacené částky) Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil a žalobě v rozsahu částky 22 156,11 Kč s příslušenstvím vyhověl.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden v části výroku I. V tomto rozsahu tedy rozsudek soudu prvního stupně nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: společnost [právnická osoba], IČO [IČO] uzavřela dne 20.1.2022 s žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se zavázala poskytnout žalované peněžní prostředky až do celkové okamžité výše 90 000 Kč na její bankovní účet číslo [č. účtu] a žalovaná se je zavázala vrátit spolu s úrokem ve výši 42 % ročně v měsíčních splátkách se splatností vždy do 21. dne každého kalendářního měsíce. Informace o minimální výši splátek, jejich počtu, četnosti a datu splatnosti měla být žalované sdělována každý kalendářní měsíc prostřednictvím rozpisu plateb, který jí měl být dostupný na on-line účtu Creditea na internetových stránkách [Anonymizováno]. V případě i jen částečného vrácení poskytnutých peněžních prostředků je žalovaná mohla čerpat opětovně až do celkové okamžité výše 90 000 Kč. Žalovaná se dále zavázala platit společnosti [právnická osoba] sjednané poplatky. V případě prodlení žalované se splácením ji společnost [právnická osoba] mohla vyzvat ke splacení dlužných částek po splatnosti v jí určené lhůtě o délce nejméně 30 dnů a po marném uplynutí dané lhůty mohla požadovat splacení poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků a dalších dlužných částek v plné výši. Žalovaný uhradila ke dni 27. 9.2024 splátky v celkové výši 137 454,71 Kč. Pohledávka z úvěrové smlouvy byla dne 27.9.2024 postoupena na žalobkyni. Žalované bylo postoupení pohledávky oznámeno přípisem odeslaným dne 16. 8. 2024 spolu s výzvou k úhradě dlužné částky 94 956,88 Kč do 10 dnů od doručení výzvy.

5. Takto zjištěný skutkový stav neodpovídá důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně, když z tvrzení žalobkyně v žalobě a listinných důkazů vyplývá, že žalovaná čerpala na základě úvěrové smlouvy celkem částku 159 610,82 Kč. Ve zbylém rozsahu se odvolací soud se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil.

6. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je věc třeba posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaná je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Např. § 2 odst. 1 písm. p) zák. č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že „odbornou péčí“ se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že „investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 AS 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním.

7. V daném případě žalobkyně (resp. právní předchůdkyně žalobkyně) žádným způsobem nezkoumala úvěruschopnost žalované v okamžiku uzavření smlouvy. Nebyl jí znám příjem žalované ani výdaje. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015 - 39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalované, a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek.

8. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zák. o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním správního důvodu, který odpadl, proti právním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení.

9. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy, tedy plnění, které si žalobkyně a žalovaná navzájem poskytly, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění je bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Odvolací soud se však neztotožnil s výší bezdůvodného obohacení tak, jak bylo uzavřeno soudem prvního stupně Mezi účastníky bylo nesporné, že žalované bylo žalobkyní poskytnuto finanční plnění ve výši 159 610,82 Kč a nikoliv pouze 137 454,71 Kč (jak uzavřel soud prvního stupně. Pokud tedy žalovaná uhradila na poskytnutém úvěru celkem 137 454,71 Kč, vzniklo jí bezdůvodné obohacení ve výši rozdílu vzájemně poskytnutého plnění, tj. ve výši 22 156,11 Kč. Za tohoto stavu má žalobkyně nárok na vrácení plnění ve výši 22 156,11 Kč.

10. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku II. v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil, a žalobkyni přiznal částku 22 156,11 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 30. 7. 2024 do zaplacení.

11. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, postupoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně byly poměrně úspěšnější žalovaná, které však žádné náklady v řízení nevznikly. Proto odvolací soud v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalobkyni vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku 1 108 Kč a náklady na právním zastoupení za jeden úkon právní služby (písemné odvolání) po 2 020 Kč podle § 7 bod 3 advokátního tarifu, jeden režijní paušál po 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 519 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobkyně činí 4 097 Kč.