o odvolání žalované proti rozsudku pro uznání Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobkyně se žalobou domáhá určení, že právní jednání, konkrétně kupní smlouva uzavřená dne [datum] mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], narozeným [datum], bytem [adresa], a žalovanou, o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu na nemovitostech zapsaných na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí] úřadu pro Středočeský kraj, [stát. instituce], je vůči žalobkyni neúčinné.

2. Okresní soud Praha - západ (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem pro uznání (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) rozhodl, že„ kupní smlouva uzavřená dne [datum] mezi [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], o převodu vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu v rozsahu ideální ½ pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba [adresa], zapsaného na [list vlastnictví] pro obec a k. ú. [obec] u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, [stát. instituce], je vůči žalobci právně neúčinná“ (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vycházel při rozhodování z toho, že usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla žalovaná vyzvána podle ustanovení § 114b odst. 1 zákona

č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“), aby se ve lhůtě 30 dnů k žalobě vyjádřila s tím, aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalovaná byla výslovně poučena, že jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti ní žalobou uplatňován, uznává. Na tuto výzvu, doručenou žalované do vlastních rukou spolu se žalobou dne [datum], žalovaná ve stanovené lhůtě, která uplynula dnem [datum], ani poté nikterak nereagovala. Soud prvního stupně proto ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. a § 153a odst. 3 o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání rozsudkem pro uznání, jímž žalobě vyhověl, když konstatoval, že„ zákon v projednávané věci tento postup nevylučuje a uplatněný nárok neodporuje kogentním ustanovením právních předpisů“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. V jeho obsáhlém odůvodnění s mnohými odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu namítala, že v projednávané věci by nebylo možno uzavřít smír, který by mohl soud schválit, neboť to by bylo v rozporu s právními předpisy, že žaloba neobsahuje všechny právně významné skutečnosti, což brání vydání kvalifikované výzvy a následně nebyly splněny podmínky pro případné vydání rozsudku pro uznání, a konečně, že byl napadený rozsudek vydán vyloučenou soudkyní, kdy„ se zřetelem na její poměr k účastníku řízení – Krajskému soudu v Praze“ lze pochybovat o její nepodjatosti. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

5. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání k otázce přípustnosti vydání rozsudku pro uznání v řízení o odpůrčí žalobě odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]. Podle žalobkyně se judikatura, na kterou se odvolává žalovaná, váže k dřívějšímu občanskému zákoníku. Poukazovala na to, že aktuálně účinný občanský zákoník výrazněji dbá na dispozitivnost a smluvní volnost účastníků, a proto je žalobkyně přesvědčena, že v režimu stávajícího občanského zákoníku je smír ve věcech o neúčinnost právního jednání přípustný. Rovněž odmítla námitky týkající se možné podjatosti soudkyně, která napadený rozsudek vydala, s tím, že předseda krajského soudu nedisponuje pravomocemi, jimiž by mohl ohrozit nestrannost soudkyně a ovlivnit její rozhodování. Navrhovala potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [anonymizováno], které nabylo právní moci dne [datum], byl zamítnut návrh žalované na přikázání věci, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], Městskému soudu v Praze. Vrchní soud neshledal, že by byli soudci Krajského soudu v Praze vyloučeni z projednávání a rozhodnutí této věci, kdy konstatoval, že„ pro rozhodujícího soudce není a nemůže být právně či fakticky podstatné, zda účastníkem řízení je právě soud, u něhož svou funkci vykonává, či soud jiný, popř. zda účastníkem řízení je soud nebo nějaký jiný státní orgán“ a dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2010, sv. 7 – 8, na straně 751, pod č. [spisová značka]), že„ soudci soudu, jenž vystupuje za stát v občanském soudním řízení jako organizační složka, nejsou bez dalšího (jen proto, že u takového soudu působí), vyloučeni z projednávání a rozhodování příslušné věci“. Současně neshledal ani zákonné důvody pro přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo, podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

8. Odvolací soud se nejprve zabýval námitkou, že napadené rozhodnutí bylo vydáno vyloučenou soudkyní, kdy žalovaná namítala, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně [anonymizováno] [jméno] [příjmení] rozhodovala o žalobě podané žalobcem, který v rámci státní správy soudů vystupuje jako její faktický nadřízený, nadaný konkrétními oprávněními, jimiž může velmi podrobně kontrolovat kvalitu její práce a vyvozovat z ní poměrně závažné důsledky, v čemž žalovaná shledává důvody zakládající pochybnosti o její nepodjatosti. Odvolací soud tuto námitku neshledal důvodnou ze stejných důvodů, které podrobně rozvedl Vrchní soud v Praze ve shora citovaném usnesení ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] – [anonymizováno], na jehož odůvodnění odkazuje.

9. Ve smyslu ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2), a věcí uvedených v § 118b a § 120 odst. 2, místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a), nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.

10. Podle ustanovení § 99 odst. 1 věty první o. s. ř., připouští-li to povaha věci, mohou účastníci skončit řízení soudním smírem.

11. Podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř., jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) musí být poučen.

12. Podle ustanovení § 153a odst. 1 věty první o. s. ř., uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání.

13. Podle ustanovení § 153a odst. 2 o. s. ř., rozsudek pro uznání nelze vydat ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2).

14. Podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., rozsudkem pro uznání rozhodne soud také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal (§ 114b odst. 5).

15. Podle ustanovení § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

16. Podle ustanovení § 205b o. s. ř., u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání

(§ 153a, 153b o. s. ř.).

17. V projednávané věci se žalobkyně odpůrčí žalobou domáhá vyslovení neúčinnosti právního jednání ve smyslu ustanovení § 589 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Odporovatelnost (uplatňující se odpůrčí žalobou, jež je právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním jednáním ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního jednání) je z hlediska hmotného práva nastolením tzv. relativní neúčinnosti právního jednání. Relativně neúčinné jednání je platné, nastávají podle něj všechny účinky právem spojované s platným právním jednáním, pouze ve vztahu mezi účastníky (tedy ve vztahu mezi věřitelem a osobou třetí, která od dlužníka nabyla majetek odporovaným právním jednáním) se na tento právní vztah hledí, jako by k onomu právnímu jednání nedošlo. Dohoda uzavřená mezi věřitelem a osobou, s níž nebo v jejíž prospěch bylo právní jednání učiněno, ve které by si její účastníci sjednali, že je takové právní jednání vůči věřiteli neúčinné, by nevedla k nastolení relativní neúčinnosti tohoto právního jednání, a nemohla by se tudíž stát podkladem pro výkon rozhodnutí (exekuci). Z toho vyplývá, že hmotné právo nepřipouští vyřízení této věci dohodou účastníků.

18. Judikatura proto dovodila, že„ v řízení o určení neúčinnosti právního úkonu podle ustanovení § 42a obč. zák. nemůže být vydán rozsudek pro uznání podle ustanovení § 153a odst. 3 o. s. ř., neboť v daném případě nemůže být splněna podmínka přípustnosti jeho vydání spočívající v možnosti uzavření a schválení smíru (§ 114b o. s. ř)“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dostupný na webových stránkách [webová adresa]). Přestože je citované rozhodnutí vydáno ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku [účinnost] (dále jen„ obč. zák.“), jsou jeho závěry použitelné i za stávající právní úpravy.

19. Odvolává-li se žalobkyně ve svém vyjádření na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupný na [webová adresa], pak přehlíží, že uvedené rozhodnutí řeší přípustnost rozsudku pro uznání v řízení o odpůrčí žalobě podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) (dále i jen„ ins. zák.“), který odpůrčí žalobu řadí mezi tzv. incidenční spory (srov. § 159 odst. 1 ins. zák.), v nichž uzavření smíru a jeho schválení insolvenčním soudem výslovně připouští (srov. § 162 ins. zák.) Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí naopak rozebírá odlišnosti povahy věci mezi odpůrčí žalobou podle insolvenčního zákona a podle občanského zákoníku, což vede k odlišnému posouzení přípustnosti vydání rozsudku pro uznání v řízení o odpůrčí žalobě v rámci insolvenčního řízení oproti závěrům rozsudku sp. zn. [spisová značka], jež (nadále) dopadají na odporovatelnost v režimu občanského zákoníku.

20. Poukazovala-li žalobkyně na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], v němž soud s odkazem na odbornou literaturu (konkrétně [příjmení], [anonymizována čtyři slova]. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek III. 2014, s. 801 an. a s. 825) vyslovil názor, že je sporné, zda je rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] použitelný i za stávající nové právní úpravy, neboť„ nový občanský zákoník výrazněji než předchozí stojí na hodnotě lidské svobody a s ní související zásadě dispozitivnosti“, přičemž„ tato východiska a jejich správné pochopení vedou k závěru, že tzv. relativní neúčinnost, přesněji právo věřitele uspokojit se z majetku odpůrce, může být založena i dohodou těchto stran, a že odpůrčí řízení proto může skončit i smírem nebo rozsudkem pro uznání“, odvolací soud tento názor nesdílí. Předně, ač se jedná o názor publikovaný v odborné literatuře, odvolacímu soudu není známo, že by nalezl praktické uplatnění v rozhodovací činnosti soudů, když i odkazované rozhodnutí Krajského soudu v Plzni tento názor zmiňuje pouze okrajově a nijak dál ho nerozvíjí, neboť jeho závěry na něm nejsou postaveny. Jakkoliv odvolací soud uznává, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, [účinnost], vyznává oproti předchozí právní úpravě (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, [účinnost]) mnohem širší smluvní volnost a respektuje názor autorů výše odkazované odborné literatury, nepokládá argumentaci obecně prosazovanou dispozitivností nové právní úpravy dostatečnou k prolomení precizní argumentace Nejvyššího soudu obsažené v rozsudku sp. zn. [spisová značka].

21. Soud prvního stupně tedy pochybil v závěru, že povaha projednávané věci umožňuje uzavření smíru, což je zákonným předpokladem přípustnosti nejen výzvy dle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř., ale i pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a o. s. ř.

22. S ohledem na uvedený závěr odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává, aniž by se zabýval dalšími žalovanou uplatňovanými důvody nepřípustnosti jeho vydání v projednávané věci, neboť by to na přijatý závěr již nemělo žádný dopad.

23. O nákladech tohoto odvolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 224 odst. 1, § 151 odst. 1 o. s. ř.).