o odvolání účastníků proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1 838 733 Kč (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 208 995 Kč k rukám jeho právní zástupkyně. Výrokem III. zamítl žalobu v části 571 862 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 2 410 595 Kč ve výši 10 % ročně za dobu od [datum] do zaplacení. Splatnost povinnosti stanovené žalované ve výrocích I. a II. určil ve splátkách po 20 000 Kč měsíčně splatných vždy k dvacátému dni v měsíci se splatností první splátky v měsíci následujícím po měsíci, ve kterém nabude rozsudek právní moci s tím, že nejprve budou splátky připadat na splnění povinnosti k náhradě nákladů řízení a po jejím splnění na povinnost ve věci samé, a to pod ztrátou výhody splátek (výrok IV.). Výrokem V. stanovil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 697 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet soudu prvního stupně.

2. Předmětem řízení byl nárok žalobce na vrácení peněžních prostředků jím vynaložených na investice do domu a garáže na adrese [ulice a číslo] [obec] na pozemku [anonymizována dvě slova], který je ve výlučném vlastnictví žalované, a to po dobu společného soužití účastníků, které dle žalobce skončilo [datum]. Peněžní prostředky vynaložené v celkové výši žalované částky žalobce v žalobě specifikoval jako 53 jednotlivých plateb a v tomto rozsahu se domáhal jejich vrácení s tím, že účastníci žili v partnerském vztahu od roku 2000 a v letech 2010 - 2013 vybudovali rodinný dům ve výlučném vlastnictví žalované. Soud prvního stupně uzavřel, že právním důvodem investic žalobce bylo společné soužití účastníků, a to na základě vzájemné dohody, byť i konkludentní. I když žalovaná tuto skutečnost popírala, svědčí pro tento závěr jeho dlouhodobost (od roku 2000) společná výchova syna a stavba nemovitosti. Zrušením tohoto společného soužití (soudem prvního stupně stanoveno ke dni [datum]) vznikl žalobci nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě vložených investic do výlučného majetku žalované. S ohledem na dobu jejich společného soužití, tj. od roku 2000, soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ obč. zák.“). Soud prvního stupně neshledal důvodnou žalobou v rozsahu částky 571 862 Kč, když se jednalo o v rozsudku specifikované konkrétní platby, které se žalobci nepodařilo prokázat. Ve zbylém rozsahu shledal žalobu důvodnou, neboť ve výši částky 1 838 733 Kč žalobce prokázal investice ze svého výlučného majetku do nemovitosti žalované. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou žalovaná uplatnila s tím, že v souladu s ustanovením § 107 obč. zák. je v případě bezdůvodného obohacení dána tříletá promlčecí doba objektivní a dvouletá subjektivní. Vzhledem k tomu, že soužití účastníků bylo ukončeno ke dni [datum], od následujícího dne, tedy [datum] začala plynout tříletá objektivní promlčecí doba, která tedy skončila ke dni [datum]. Žaloba, která byla podána [datum], byla z hlediska objektivní tříleté promlčecí doby podána včas. Pokud jde o počátek subjektivní dvouleté promlčecí doby, shledal soud prvního stupně počátek jejího běhu v den vydání rozsudku odvolacího soudu v řízení o určení spoluvlastnického podílu žalobce k nemovitostem (do kterých investoval v rozsahu žalované částky v tomto řízení) tj. od [datum]. Soud prvního stupně v tomto směru uzavřel, že do doby vydání rozsudku žalobce z přiměřených důvodů věřil, že je spoluvlastníkem uvedené nemovitosti. I z hlediska subjektivní dvouleté promlčecí doby byla tedy žaloba podána včas. Soud prvního stupně žalobci nepřiznal jím požadovaný úrok z prodlení, když přihlédl k tomu, že žalobce své prostředky investoval z důvodu společného soužití, a pokud se mu nazpět dostávají jím vložené prostředky, je třeba přihlédnout k tomu, že z bydlení u žalované měl jistě vyšší výhodu, než jen skutečnost, že nemusel jinde platit náklady bydlení. Za tohoto stavu soud prvního stupně uzavřel, že z hlediska vzájemných osobních vztahů účastníků není přiznání úroku z prodlení v žalobcem požadované vysoké výši (ke dni vydání rozhodnutí v kapitalizované výši 402 506 Kč) smysluplné.

3. Proti tomuto rozsudku podali včas odvolání oba účastníci. Žalobce podal odvolání proti zamítavému výroku III. a nákladovým výrokům II., IV. až V. Soudu prvního stupně vytýkal nesprávné právní posouzení věci, když dle jeho názoru soud prvního stupně chybně stanovil výši bezdůvodného obohacení, neboť měl nejprve zjistit hodnotu vynaložených prostředků investovaných žalobcem, a poté zkoumat zhodnocení majetku žalované. Nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o nepřiznání úroku z prodlení. Soudu prvního stupně vytýkal, že při závěru o společném životě účastníků vycházel pouze z jednostranných tvrzení žalované. Žalobce měl za to, že žijí jako rodina, finančně zajišťoval běžný chod společné domácnosti. Jeho výdaje převyšovaly výdaje žalované. Žalobce se chtěl vždy dohodnout, byl ochoten snížit požadovanou částku, ale žalovaná na dohodu nepřistoupila, rozporovala veškeré platby žalobce. Pokud jde o úrok z prodlení, soud prvního stupně měl vzít v úvahu i skutečnost, že žalobce nechtěl úrok z prodlení již od vzniku bezdůvodného obohacení, tedy od dubna 2017, ale až od [datum]. Pokud jde o námitku žalované, že nárok žalobce je promlčen, v tomto směru se žalobce ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně. Z opatrnosti však namítal, že námitka promlčení žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná zneužila institut předžalobní výzvy, kdy v první reakci na ni z března 2020 upozorňovala na připravenost k případné dohodě a tento postoj zastávala až do [datum] (avšak nakonec i přes dodání požadované dokumentace žalobcem postoj změnila a platby popřela). Je tedy nepochybné, že počítala s promlčením. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná podala odvolání proti výrokům I. a II. Soudu prvního stupně vytýkala nesprávné posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Ztotožnila se s právním posouzením věci soudem prvního stupně, pokud jde o aplikaci právní úpravy účinné do 31. 3. 2012, kdy nárok žalobce byl posouzen jako majetkový prospěch získaný plněním z právního důvodu, který odpadl. V souladu s ustanovením § 107 odst. 1 obč. zák. je v takovém případě stanovena dvouletá subjektivní promlčecí doba. Soud prvního stupně však pochybil, pokud vycházel z toho, že počátek běhu této promlčecí doby nastal až rozhodnutím soudu o zamítnutí žaloby žalobce na určení spoluvlastnického podílu k nemovitostem, když poukazovala na to, že takový rozsudek není konstitutivní, ale deklaratorním rozhodnutím a nemá tedy vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky. Nesouhlasila ani se závěrem soudu prvního stupně, že společné soužití účastníků (jehož existenci však stále popírá) mělo skončit až [datum]. Toho dne si žalobce odvezl z rodinného domu v [obec] poslední věci, avšak už [datum] uzavřel nájemní smlouvu se sjednanou dobou nájmu od [datum], tedy již v tento den věděl, že mu vznikl nárok na bezdůvodné obohacení a počátek subjektivní promlčecí doby nastal proto již [datum]. Skutečnost, že podal žalobce žalobu na určení spoluvlastnického podílu namísto žaloby na plnění, na běhu promlčecí doby nic nemění, když žalobce požadoval určení spoluvlastnictví k nemovitosti v rozsahu jedné poloviny podílu, tedy hodnoty minimálně 10 000 000 s vědomím, že investoval necelých 2 500 000 Kč. Pokud by byl až do [datum] v dobré víře, že je spoluvlastníkem nemovitosti, neuzavíral by již [datum] jako jednatel svých společností smlouvy o postoupení pohledávek z titulu bezdůvodného obohacení na svou osobou. Pro úplnost žalovaná namítala, že žalobce neprokázal některé z dalších investic, a to konkrétně platbu ve výši 20 000 Kč ve prospěch [právnická osoba], platbu ve výši 38 000 Kč jako zálohu na nábytek a platbu ve výši 13 000 Kč za altán, když se jednalo o platby za movité věci, nikoliv investice do nemovitosti. Rovněž zpochybňovala platbu ve výši 71 282 Kč, když příjemce byl v insolvenčním řízení a potvrzení o přijetí platby není podepsáno insolvenčním správcem ale neznámou osobou. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a zamítl žalobu v plném rozsahu.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 a § 212a odst. 1, 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je důvodné.

6. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalovaná je vlastníkem pozemku p. č. st. [anonymizováno], domu [adresa] a garáže, které jsou jeho součástí, v [obec]. Od roku 2000 do dubna 2017 žili jako druh a družka, vychovávali společně syna (narozen 2005). V letech 2010 2013 budovali rodinný dům ve výlučném vlastnictví žalované, aniž by uzavřeli dohodu o založení spoluvlastnického vztahu. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], který nabyl právní moci dne [datum], byla zamítnuta žaloba žalobce na určení, že je spoluvlastníkem ideální jedné poloviny nemovitých věcí zapsaných u [anonymizována tři slova] [územní celek], [anonymizována tři slova] [anonymizováno] [územní celek], a to domu [adresa], stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno] a stavby (garáž) bez č. p./č. e. stojící na pozemku parc. č. st. [anonymizováno]. V rozmezí let 2009 - 2014 žalobce investoval do výlučného vlastnictví žalované, a to rodinného domu, ve kterém účastníci společně s jejich nezletilým synem žili částku 1 838 733 Kč, a to v konkrétních žalobcem v žalobě specifikovaných 39 platbách.

7. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně při právním posouzení vycházel v souladu s ustanovením § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen„ o. z.“), z ustanovení § 451 a následujících obč. zák.

8. Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

9. Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

10. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ČR, je bezdůvodné obohacení chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost profitujícího subjektu vydat vše, oč se obohatil a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku této povinnosti je objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, jejichž právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§ 456 obč. zák.), svědčí tomu, na jehož úkor byl předmět bezdůvodného obohacení získán. Skutková podstata bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl, míří na ty případy, v nichž v okamžiku poskytnutí plnění existoval právní důvod plnění, který však následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své účinky (odpadl); okamžikem odpadnutí právního důvodu se poskytnuté plnění stává bezdůvodným obohacením. Za dostatečný právní důvod vynaložení investic na nemovitost (dům či bytovou jednotku) z pohledu naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení vzniklého z právního důvodu, který odpadl, soudní praxe považuje i vzájemnou dohodu účastníků o společném bydlení a využívání nemovitosti (bytu) k tomuto účelu, na jejímž základě se investující osoba podílela na pořízení nemovitosti či na jejich stavebních úpravách za účelem získání či zkvalitnění prostor pro společné bydlení; ke vzniku bezdůvodného obohacení v takovém případě dochází zpravidla teprve v okamžiku, kdy účastníci takové dohody zrušili společné soužití a společné užívání bytu.

11. V dané věci se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalované vzniklo bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Žalobce investoval do nemovitosti, která je ve vlastnictví žalované, a to v době, kdy nepochybně trvalo jejich partnerské soužití. Toto soužití bylo v takové podobě, že mohl důvodně předpokládat, že prostředky investuje na zajištění společného bydlení účastníků a jejich společného syna. I když nebyla tvrzena ani prokázána konkrétní dohoda o takovém soužití, v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR zjištěný skutkový stav svědčí o existenci takové konkludentní dohody. Účastníci žili v partnerském svazku dlouhodobě (minimálně od roku 2000), měli společného syna, kterého společně vychovávali a pečovali o něj, společně se přestěhovali i do nového místa bydliště do nové nemovitosti. Nejednalo se tedy o krátkodobý stav. Za tohoto stavu bezdůvodné obohacení žalované vzniklo až odpadnutím právního důvodu, tedy ukončením takovéhoto soužití. Od té doby začala běžet i subjektivní promlčecí doba, která jde v souladu se zněním ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. dvouletá.

12. Podle ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. se právo z bezdůvodného obohacení promlčí za 2 roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o okamžik zrušení soužití účastníků, tedy dnem [datum]. Z tvrzení obou účastníků (ať již v daném řízení nebo i v řízení o úpravě poměrů nezletilého syna účastníků) je nepochybné, že ke skončení společného soužití došlo nejpozději k [datum]. Toto uváděl sám žalobce v opatrovnickém řízení, když žalovaná popírala existenci společného soužití obecně (k tomu odvolací soud odkazuje na závěr uvedený shora).

13. Odvolací soud se však především neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom, od kdy je nutno posuzovat počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR je vyžadována vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a povinné osobě, a to nikoliv pouze na úrovni předpokladu. Žalobce měl v tomto směru však jednoznačné informace o výlučném vlastnictví žalované k celé nemovitosti a o tom, že investuje své výlučné prostředky do jejího vlastnictví. Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná dohoda o spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, veškerá zásadní jednání, včetně smluvních vztahů ohledně nemovitosti i výstavby nemovitosti uzavírala žalovaná, žalobce dokonce vystupoval jako její zástupce na základě plné moci. Celkové investice do nemovitosti ze strany obou účastníků nebyly vynakládány v rozsahu, svědčícím o shodném podílu obou účastníků, naopak ze strany žalobce (tak jak byly předmětem tohoto řízení) byly vynaloženy v nepoměrně menším rozsahu, než byly celkové vynaložené prostředky. Žalobce sám se nechoval jako spoluvlastník, a to ani v průběhu ani po skončení společného soužití účastníků, neuplatňoval žádné nároky ze spoluvlastnictví, naopak investoval do nákupu nemovitosti do svého výlučného vlastnictví, tedy i za finanční prostředky, které nabyl za dobou trvání společného soužití účastníků. I po skončení společného soužití účastníků žalobce vystupoval tak, že požadoval vrácení vynaložených investic právě za účelem financování výstavby na pozemku ve svém výlučném vlastnictví. I ze vzájemné korespondence účastníků vyplývá, že prvotním zájmem žalobce bylo získání finančních prostředků pro zhodnocení svého výlučného majetku a zajištění vlastního bydlení. Z hlediska běhu promlčecí doby je tedy nerozhodné, že se vrácení investic vynaložených do nemovitosti žalované domáhal určovací žalobou, která byla založena na jeho špatném právním názoru, navíc až s odstupem více než jednoho a půl roku od vzniku bezdůvodného obohacení. Za tohoto stavu odvolací soud uzavírá, že počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno stanovit již od dne následujícího po skončení soužití účastníků, tedy dne [datum]. Promlčecí doba tedy uplynula dnem [datum], a pokud žalobce podal žalobu dne [datum], je námitka promlčení uplatněná žalovanou důvodná.

14. Odvolací soud se proto s ohledem na uvedený závěr nezabýval námitkami ohledně jednotlivých investic žalobce, případně způsobu určení jejich výše.

15. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ustanovením § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I. a výroku IV. změnil tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítl. V zamítavém výroku III. rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

16. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 224 odst. 1, 2 o. s. ř. V řízení před soudem prvního stupně byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná a má tedy právo na náhradu všech účelně vynaložených nákladů podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalované vznikly v řízení před soudem prvního stupně náklady na právním zastoupení, a to za osm úkonů právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, vyjádření k žalobě, účast u šesti jednání soudu prvního stupně) po 17 980 Kč podle § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dva úkony ve výši jedné poloviny, tj. po 8 990 Kč (dvě písemná podání procesního charakteru) podle § 7 bod 6, § 11 odst. 2 advokátního tarifu, deset režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 34 612 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně tedy činí 199 432 Kč.

17. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku ve výši 91 937 Kč a náklady právního zastoupení, a to za tři úkony právní služby po 17 980 Kč podle § 7 bod 6 advokátního tarifu (písemné odvolání, písemné vyjádření k odvolání žalobce a účast právního zástupce u jednání odvolacího soudu), tři režijní paušály po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 11 516 Kč (po zaokrouhlení). Celková výše nákladů žalobkyně v odvolacím řízení činí 158 293 Kč.

18. Lhůta k plnění nákladů řízení byla žalobci s ohledem na jejich výši stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta za středníkem v délce dvou měsíců, tedy delší, než je zákonná třídenní lhůta. Místo plnění bylo stanoveno v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám právního zástupce žalované, který je advokátem.

19. V řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady řízení České republice, a to za vyplacené svědečné ve výši 697 Kč. V souladu s ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř. byla žalobci s ohledem na jeho postavení jako neúspěšného účastníka v řízení stanovena povinnost k jejich náhradě, a to v zákonné třídenní lhůtě na účet soudu prvního stupně.