o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané mu žalovanou dne [datum] podle § 52 písm. g) zákoníku práce pro závažné porušení pracovních povinností, které mělo spočívat v tom, že dne [datum], v době pandemie covidu, v průběhu ranní směny, žalobce odmítl použít ochranný prostředek dýchacích cest, čímž měl porušit v té době platné mimořádné opatření Ministerstva zdravotnictví ČR, podle kterého bylo zakázáno všem osobám pohybovat se a pobývat bez ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorech staveb, kde se nachází ve stejném místě a ve stejný čas alespoň dvě osoby vzdálené od sebe méně než 1,5 metru. Žalobce má však za to, že toto opatření se na jeho pracovišti neuplatní, neboť jeho práce spočívá v seřizování asistenčních systémů v jednotlivých automobilech, přičemž tuto práci vykonává žalobce sám a na pracovišti se střídá s jedním kolegou, kdy každý z nich vykonává tuto činnost u jiného automobilu. Navíc použití ochrany dýchacích cest v souvislosti s tímto typem práce vyžadovalo mimořádné nároky na fyzickou výkonnost. V této souvislosti žalobce poukazoval na to, že trpí ohrožením tromboembolickou nemocí a každé zhoršení možnosti dýchání se u něho projevuje velkou dušností. Podle žalobce, i pokud by svým jednáním porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, nedosahovalo by jeho jednání intenzity závažného porušení pracovních povinností. Poukazoval na to, že svou práci uvedeného dne řádně odvedl, přičemž potenciál nakazit spolupracovníky byl naprosto minimální, kdy žalovaná ani netvrdí, že by žalobce při výkonu zaměstnání někoho onemocněním Covid-19 nakazil.

2. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) určil, že„ rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, a to výpovědí udělenou žalobci dne [datum] dle

§ 52 písm. g) zákoníku práce, je neplatné“ (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobci na nákladech řízení 18 940 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (výrok II.).

3. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování konstatoval, že není možné jednoznačně dovodit, že by se na žalobce vztahovala výjimka z mimořádného opatření ministerstva zdravotnictví, tedy že by po celou dobu pracovní směny dodržel bezpečný odstup 1,5 m od ostatních osob a tedy nemusel použít ochranu dýchacích cest. A„ pokud byl žalobce opakovaně na porušení povinnosti použít ochranu nosu a úst dne [datum] upozorněn a přesto tak až do příjezdu Policie ČR neučinil, zavinil svým jednáním porušení pracovních povinností“. Soud prvního stupně nicméně uzavřel, že„ se o závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nejedná, resp. bylo na místě je hodnotit nižším stupněm intenzity, a to jako méně závažné. Pro uvedené lze však udělit výpověď z pracovního poměru pouze, jedná-li se o porušování soustavné, přičemž na možnost výpovědi pro uvedené musí být zaměstnanec v době posledních šest měsíců písemně upozorněn, což se nestalo“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně zejména chybné posouzení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem, kdy zejména poukazovala na to, že žalobce úmyslně porušil povinnost zaměstnance konat práci podle pracovní smlouvy podle pokynů zaměstnavatele, kdy nejenže porušil povinnost mít při práci nasazenou ochranu nosu a úst, ale navíc odmítl uposlechnout pokynu nadřízeného, aby v tomto porušování povinnosti nepokračoval a ochranu dýchacích cest si nasadil a učinil tak až po příjezdu přivolané hlídky Policie ČR. Vytýkala soudu prvního stupně, že hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem odvodil od závěrů Krajské hygienické stanice, která přestupkové řízení odložila s tím, že jednání žalobce nedosahuje potřebné intenzity, kdy namítala, že usnesení Krajské hygienické stanice není rozhodnutím, jímž by byl soud při svém rozhodování vázán. Dále poukazovala i na to, že celkové jednání žalobce vedlo ke ztrátě důvěry žalované v možnost pokračování vzájemného pracovněprávního vztahu, což je ve smyslu judikatury týkající se útoku zaměstnance na majetek zaměstnavatele, způsobilý důvod k rozvázání pracovního poměru. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně s tím, že ze strany žalobce mohlo jít nanejvýš o porušení pracovní kázně, nikoliv však o závažné porušení pracovní kázně. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaná měla pouze kontaktovat příslušný správní orgán a ponechat řešení na něm. Navrhoval potvrzení rozsudku prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobce odmítl dne [datum] převzít od žalované listinu, jíž mu žalovaná dala„ výpověď z pracovního poměru pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dle ustanovení § 52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpisů“. Skutkově bylo žalobci vytýkáno, že si dne [datum] v průběhu své ranní směny (6:00 – 14:00)„ opakovaně na výzvu svých kolegů z pracoviště, zaměstnanců útvaru ″Bezpečnost [právnická osoba] a následně i strážníků policie ČR odmítal nasadit ochranný prostředek dýchacích cest“. Uvedené zjistil v 8:45 hodin [jméno] [příjmení], specialista kvality a řízení toku výroby, upozornil žalobce na nevhodnost jeho chování a vyzval ho k nasazení roušky, což žalobce opakovaně odmítl, stejně tak odmítl uposlechnout výzvu, aby v tom případě opustil pracoviště. Následně byla na pracoviště v 9:15 hodin přivolána„ hlídka útvaru SO (Bezpečnost [anonymizována tři slova])“, přičemž jejich výzvy k nasazení ochranného prostředku dýchacích cest a, po odmítnutí, k opuštění areálu zaměstnavatele, žalobce neuposlechl. Incident byl oznámen Policii ČR, která se na místo dostavila kolem 11:55 hodin. I na její výzvu k dodržování aktuálních epidemiologických opatření nebo opuštění pracoviště si žalobce nejprve odmítal nasadit roušku, ani nechtěl opustit závod a teprve pod pohrůžkou použití donucovacích prostředků si ochranný prostředek dýchacích cest nasadil.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobce u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2021, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 251/2021 Sb., 330/2021 Sb. a 511/ 2021 Sb. (dále jen„ zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

10. Ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodu může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce. Sice se nijak nevyjádřil k otázce zachování dvouměsíční lhůty ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce k dání výpovědi z důvodu dle ustanovení

§ 52 písm. g) zákoníku práce, ale z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že i tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když ve výpovědi z [datum] je vytýkáno jednání, jichž se žalobce měl dopustit dne [datum], tj. před sedmi dny.

13. Soud prvního stupně provedl v řízení dostatečné dokazování a správně na jeho základě zjistil skutkový stav, tedy situaci a jednání žalobce, jímž žalobkyně odůvodnila předmětnou výpověď z pracovního poměru, kdy mezi účastníky ani nebylo o průběhu událostí na pracovišti žalobce dne [datum] sporu. Rovněž správný je závěr soudu prvního stupně, že vytýkané jednání žalobce bylo porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Odvolací soud se však neztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně posoudil intenzitu tohoto porušení.

14. Povinnost zaměstnance dodržovat povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance, vyplývajícím z pracovního poměru (srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce). Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušováním povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci a porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Zatímco soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci či závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci je důvodem k výpovědi z pracovního poměru (§ 52 odst. 1 písm. g) část věty za středníkem zákoníku práce), porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem nejen k výpovědi, ale i k okamžitému zrušení pracovního poměru (§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 odst. 1 písm. g) část věty před středníkem zákoníku práce).

15. Ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.

16. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy„ méně závažné porušení pracovní kázně“,„ závažné porušení pracovní kázně“ a„ porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ (podle stávající právní úpravy jde o méně závažné, závažné, resp. zvlášť hrubým způsobem„ porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“) definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný v časopise Práce a mzda [číslo] roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] roč. 2001).

17. V konkrétních okolnostech projednávané věci se ze strany žalobce jednalo o porušení jednak obecně platného Mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví České republiky ze dne

[datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo] [spisová značka], a v jeho intencích již dříve

(dne [anonymizována dvě slova] [rok]) žalovanou vydaného vnitřního opatření nařizujícího povinnost nošení ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorách areálů [anonymizována dvě slova] s možnou výjimkou v případech, kdy se osoba nachází sama v uzavřené místnosti, nebo na pracovištích s tepelnou zátěží stupně 3 a 4 (slévárna, kovárna), případně při konzumaci jídla nebo nápojů. Vedle toho však žalobce porušil, a v tomto směru nelze odvolání žalované upřít důvodnost, i základní povinnosti zaměstnanců vyplývající z ustanovení § 301 písm. a), c), d) zákoníku práce, konkrétně plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy (ad a)), dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni (ad c)), nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele (ad d)).

18. Jednalo-li by se toliko o jednorázové porušení mimořádným opatřením ministerstva zdravotnictví potažmo vnitřním opatřením žalované nařízené povinnosti nošení ochrany dýchacích cest ve všech vnitřních prostorách areálů žalované, v němž by žalobce po upozornění nepokračoval, dala by se intenzita takového porušení pracovních povinností skutečně hodnotit nanejvýš jako méně závažné porušení povinnosti. I když i v této souvislosti je třeba zdůraznit, že žalobce nebyl kompetentní sám si vyhodnotit, zda je potřeba, aby měl při práci nasazenou ochranu dýchacích cest či nikoli (když předpis ukládal jejich nošení ve všech vnitřních prostorách areálů žalované s taxativně vyjmenovanými výjimkami, kam pracoviště žalobce nespadalo) podobně, jako žádný zaměstnanec není oprávněn se sám rozhodovat, zda použije při práci předepsané ochranné pomůcky či nikoliv, i kdyby jejich použití pokládal za zbytečné či dokonce ztěžující mu práci.

19. Ovšem žalobce nejenže v porušování uvedené povinnosti dne [datum] pokračoval i po prvním upozornění na to, že se dopouští porušení interního i obecného předpisu, ale odmítl se mu podrobit i na opakované výzvy jak ze strany zaměstnanců žalované z titulu své funkce povolaných mimo jiné i k dohledu nad dodržováním interních předpisů (hlídka útvaru SO), tak i ze strany nadřízeného. Vztah nadřízenosti a podřízenosti je přitom jedním z pojmových znaků pracovněprávního vztahu, kdy plnění v souladu s právními předpisy vydaných pokynů zaměstnavatele, ať už vydaných zaměstnavatelem přímo či prostřednictvím jiných nadřízených zaměstnanců, patří k základním povinnostem zaměstnance, a její vědomé úmyslné porušení představuje vážné narušení důvěry zaměstnavatele, jako nezbytného předpokladu existence fungujícího pracovněprávního vztahu. Zaměstnanec nemá (vyjma objektivně podloženého přesvědčení, že pokyn nadřízeného je v rozporu s právním předpisem) žádný prostor pro úvahy o tom, zda je udělený pokyn nadřízeného smysluplný a účelný či zbytečný, a zda je potřebné ho splnit či nikoliv. Výslovné odepření zcela jasného pokynu nadřízeného, navíc pokynu k dodržování předepsané povinnosti, tak závažnost porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci umocňuje a lze uzavřít, že jeho intenzita dosahuje minimálně stupně závažného porušení povinnosti. Přihlédne-li se navíc k tomu, že žalovaná byla k striktnímu vyžadování nošení ochrany dýchacích cest v době opětovně sílící vlny covidové epidemie motivována nejen pod tlakem obecných předpisů vydávaných ministerstvem zdravotnictví, ale především snahou o co největší eliminaci rizika rozšíření onemocnění či nutnosti dodržet předepsanou karanténu mezi svými zaměstnanci, což by (při absenci více zaměstnanců) bylo způsobilé významně narušit chod výroby, pak je třeba počínání žalobce hodnotit i jako flagrantní jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Podle odvolacího soudu tak žalobce svým jednáním naplnil zákonný důvod k výpovědi z pracovního poměru dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, a výpověď z tohoto důvodu mu žalovanou daná je tudíž platná.

20. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že tím, že žalovaná za tehdejších okolností vyžadovala po žalobci dodržování stejných pravidel, jaká vyžadovala po všech svých zaměstnancích, žalobce nijak nediskriminovala. Žalobce přitom netrpěl ani žádnou z diagnóz, na které se vztahovala výjimka z plošné povinnosti nošení ochranných prostředků dýchacích cest.

21. Na základě uvedených závěrů odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

22. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a v obou stupních úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení.

23. V řízení před soudem prvního stupně vznikly žalované náklady toliko za její zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny za pět úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření k žalobě, podání ze dne [datum], účast na dvou jednáních soudu) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), pěti paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), cestovného zástupce žalobkyně při cestě ze sídla jeho kanceláře v [obec] k soudu prvního stupně a zpět, ke dvěma jednáním po 120 km osobním automobilem [registrační značka], s kombinovanou spotřebou paliva BA95 5,3 l [číslo] km, při sazbě základní náhrady ve výši 4,70 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 37,10 Kč (vyhlášky č. 511/2021 Sb., účinné v době jednání konaného dne [datum] a vyhlášky č. 47/2022 Sb., účinné v době jednání konaného dne [datum], § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce), celkem cestovné 1 599,91 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 3 275,99 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně po zaokrouhlení činí 18 876 Kč.

24. V odvolacím řízení vznikly žalované náklady za zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 2 000 Kč a dále za zastoupení advokátem. Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč (§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) AT), dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 176 Kč. Celková výše náhrady činí 8 776 Kč.