o 953 277,50 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 15. 3. 2024, č. j. 17 C 186/2021 - 343

1. Žalobce se žalobou na žalovaném domáhal zaplacení 953 277,50 Kč s příslušenstvím s tím, že účastníci společně podnikali, přičemž se na počátku společného podnikání dohodli na tom, že podnikání povedou v režimu 50:50, tzn., že se budou dělit rovným dílem. Součástí společenské smlouvy mělo být i ujednání, že pokud některý z nich sjedná zakázku, na níž bude pracovat pouze druhý z nich, musí druhý zajistit zakázku v obdobné hodnotě, na níž bude zase moci pracovat prvý. Pokud by k tomu nedošlo, mělo být ujednáno, že zisk ze zakázky, vůči které nebyla recipročně zajištěna zakázka obdobné hodnoty, bude opět rozdělen rovným dílem. Podle žalobce, po celou dobu společného podnikání účastníků zajišťoval zakázky pro oba účastníky toliko on, a pokud výjimečně sehnal zakázku žalovaný, pracoval na ní sám. Naproti tomu, žalovaný žádnou zakázku pro žalobce nezajistil. K ukončení spolupráce mezi účastníky došlo dne 16. 6. 2020. Žalobce se domáhal vydání ½ zisku ze zakázek, které sám získal a které zákazníkům fakturoval žalovaný v letech 2019 a 2020, kdy tato jedna polovina představuje žalovanou částku ze zakázek klientů [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. a Entry [právnická osoba].

2. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) uložil žalovanému zaplatit žalobci 953 277,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 953 277,50 Kč od 24. 4. 2021 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), ve stejné lhůtě žalovanému uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 298 531,68 Kč, k rukám zástupce žalobce (výrok II.) a konečně žalovanému uložil zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mělníku na nákladech řízení státu 5 662,28 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III.).

3. Po provedeném dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že účastníci uzavřeli dohodu o společném podnikání, přičemž se domluvili, že se budou rovným dílem dělit o zisk ze zakázek, na kterých budou pracovat společně, i ze zakázek, které jeden z nich získá a pracovat na nich bude druhý, který je také vyfakturuje. Toto jejich ujednání, s přihlédnutím k tomu, „jak účastníci vystupovali navenek a ve vzájemném vztahu, kdy sám žalovaný žalobce jako společníka označoval, svědčí pro něj také jasný účel jejich sdružení se, způsob výkonu podnikatelské činnosti, jakož i označení, pod nímž se prezentovali“, posoudil soud prvního stupně jako společenskou smlouvu, jíž se účastnici, vedeni společným cílem, sdružili za účelem podnikatelské činnosti a založili společnost ve smyslu § 2716 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Obsahem oboustranného konsenzu bylo také ujednání o způsobu výkonu společné podnikatelské činnosti, kdy dohoda účastníků byla taková, že budou mít postavení rovnocenných partnerů s podíly 50/50. Podle soudu prvního stupně, „účast na společném podnikání pak mohla a zde zjevně měla i tu podobu, že jeden z účastníků zakázku sjedná, druhý ji realizuje a vyfakturuje“. Prokázáno přitom bylo, že rovnému dělení podléhá i zisk ze zakázek, které získá jeden z nich a bude na nich pracovat druhý, který je také vyfakturuje. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v případě sporných zakázek pro společnosti [právnická osoba], [Anonymizováno], [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [právnická osoba]. pak bylo zcela prokázáno, že sjednání zakázek vzešlo ze strany žalobce. Uzavřel, že zisk z těchto zakázek byl tedy výsledkem práce obou účastníků a žalobci v souladu s ujednaným principem účasti 50 na 50 náleží právo na jeho polovinu. Za prokázanou vzal i hodnotu jednotlivých zakázek v celkové výši 1 906 555 Kč bez DPH, přičemž jedna polovina z této částky, která náleží žalobci, činí 953 277,50 Kč. Dále soud prvního stupně uvedl, že „při posouzení výše nároku žalovaného nepřehlédl, že v případě společného podnikání dochází nejen k dělení zisku, ale také nákladů. Žalovaný nicméně nenamítal, že by náklady na dané zakázky nesl výhradně sám. Ostatně bylo prokázáno, že účastníci využívali pro podnikání společné zázemí, pročež soud dospěl k závěru, že k dělení nákladů řádně došlo, když opak tvrzen nebyl.“

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Souhlasil se závěrem, že mezi účastníky byla uzavřena dohoda o společném podnikání a dělení zisku 50/50, avšak vytýkal soudu prvního stupně, že na základě tohoto právního názoru dospěl k závěru, že žalobce má nárok na ½ odměny ze žalovaných zakázek – aniž by situaci účastníků posuzoval komplexně podle zákona. Podle žalovaného si v případě již zaniklé společnosti nelze vybrat pouze některé zakázky a zaplacení podílu na těchto požadovat, jak to učinil žalobce a soud prvního stupně přiznal, a přitom ignorovat veškerou další činnost společnosti. Poukazoval na to, že předmětem vypořádání má být veškerý majetek (i závazky) získané za trvání společnosti - nikoliv pouze některé, jak to učinil soud prvního stupně. Namítal, že žalobce sice požaduje zaplacení předmětných zakázek z jiného právního titulu, avšak soud prvního stupně po celou dobu vůbec neuvažoval o vypořádávání majetku společnosti z titulu spoluvlastnictví. Podle žalovaného, při správném právním posouzení věci a posouzení nároku žalobce by soud nemohl uzavřít, že má žalobce nárok právě na 50 % těchto zakázek – bez posouzení veškerého majetku a závazků společnosti. Namítal, že žalobce od počátku postavil žalobu na svém tvrzení o „vyrovnávání“ zakázek, toto tvrzení však vůbec nebylo prokázáno a, podle žalovaného, i z tohoto důvodu měla být žaloba zamítnuta. Vytýkal soudu prvního stupně, že se vůbec nezabýval otázkou vypořádání spoluvlastnictví účastníků a důkazní návrhy žalovaného k prokázání celkového rozsahu spoluvlastnictví zamítl. Protože „soud nepostupoval při vypořádávání majetku společnosti podle zákona, ale zcela bezdůvodně přiznal žalobci jeho podíl na malé části majetku ve spoluvlastnictví, aniž by posoudil spoluvlastnictví účastníků jako celek,“ navrhoval žalovaný, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobce se závěry soudu prvního stupně souhlasil. Poukazoval na to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaný po celou dobu společného podnikání nikdy nezajistil žádnou zakázku, a proto soud prvního stupně správně došel k závěru o vypořádání. Pokud, podle žalobce, teprve v odvolání žalovaný zmiňuje nějaké náklady, pak žalobce poukazuje na to, že do koncentrace řízení existence žádných nákladů nebyla tvrzena ani prokázána. Navrhoval potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Ve věci vydal soud prvního stupně nejprve dne 6. 5. 2022, pod č. j. [spisová značka], mezitímní rozsudek, jímž rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný, s tím, že o jeho výši a náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze, rozsudkem ze dne 17. 2. 2023, č. j. [spisová značka], citovaný rozsudek změnil tak, že se mezitímní rozsudek nevydává. Po přezkoumání závěrů soudu prvního stupně a zopakování některých důkazů odvolací soud ve svém (v této věci prvním) rozsudku (mimo jiné) uzavřel, že „bylo bezpečně prokázáno, že se účastníci ještě před započetím společného podnikání v listopadu 2017 ústně dohodli na tom, že budou společně vyvíjet podnikatelskou činnost ve společných pronajatých prostorech, na úhradě nákladů společného podnikání se budou podílet každý jednou polovinou a jejich podíl na zisku bude stejný, to je v rozsahu jedné poloviny“. Dále konstatoval, že „oproti soudu prvního stupně shledává za prokázané, že se účastníci ústně uzavřenou smlouvou o společném podnikání dohodli na tom, že se budou dělit rovným dílem nejen o zisk ze zakázek, na nichž budou pracovat společně, ale i o zisk ze zakázek, které získá jeden z nich a bude na nich pracovat druhý, který také vyfakturuje cenu provedené práce“, a oproti soudu prvního stupně neshledal prokázaným tvrzení, že se účastníci v rámci ústně uzavřené smlouvy o společném podnikání dohodli na tom, že získá-li zakázku jeden z nich a pracovat na ní bude druhý, musí tento druhý napříště zajistit zakázku, na které bude moci pracovat výlučně prvý, to shledal naopak doplněným dokazováním za vyvrácené. Odvolací soud shrnul, že „důkazy provedenými v řízení byl prokázán obsah ústně uzavřené smlouvy účastníků o společném podnikání, kterou se krom jiného žalobce a žalovaný zavázali podílet se stejnou měrou na zajišťování zakázek. Nebylo však prokázáno, že by se disproporce mezi účastníky při získávání zakázek dle jejich dohody jakkoliv promítala do pravidel dělení zisku.“ Dále konstatoval, že (dosud) „nebylo prokázáno, že zakázky u šesti v žalobě označených společností zajistil výlučně žalobce, když žalovaný tuto skutečnost v řízení popírá“. Uzavřel, že základ nároku, jehož se žalobce v řízení domáhá, nebyl ve smyslu ustanovení § 152 odst. 2 o. s. ř. skutkově prokázán, nebyly splněny zákonné předpoklady podle citovaného zákonného ustanovení pro vyhovující rozhodnutí o základu nároku a soud prvního stupně proto pochybil, pokud napadeným (mezitímním) rozsudkem rozhodl tak, že právní základ žalobou uplatněného nároku je opodstatněný.

8. V reakci na závěry odvolacího soudu a na výzvu soudu prvního stupně žalobce upřesnil svá žalobní tvrzení v tom smyslu, že nárok nezakládá pouze na dílčí dohodě spočívající v recipročním sjednávání zakázek obdobné hodnoty, ale obecně na uzavřené smlouvě o společnosti, z jejichž ujednání vyplývá i způsob dělení nákladů a zisku 50:50. Odvolací soud neshledává důvodnou námitku žalovaného, že se jednalo o změnu žaloby, o které měl soud prvního stupně rozhodnout.

9. Podle ustanovení § 95 odst. 1 věta první o. s. ř., žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu.

10. Podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení.

11. Judikatura dovodila, že o změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. [právnická osoba]/2003; všechna odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na webových stránkách /www.nsoud.cz/).

12. Změnou návrhu se tudíž rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či rozsudek ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014).

13. V projednávané věci pod žádný z právě uvedených případů podání žalobců podřadit nelze. Žalobce dovozuje zažalovaný nárok z obsahu ústních ujednání účastníků o společném podnikání v době, kdy spolu podnikat začínali. Předmětem jeho žalobních tvrzení a prokazování byla sama existence těchto ujednání a jejich obsah. Jestliže pak žalobce zprvu kladl důraz na konkrétní dílčí ujednání a následně (poté co soudy konstatovaly, že takové ujednání nebylo prokázáno) upřesnil, že zažalovaný nárok nevyplývá toliko z onoho dílčího ujednání, ale z celkové dohody účastníků o způsobu dělení zisku, pak se nejedná o změnu žaloby, neboť žalobní tvrzení se nadále opírají (vycházejí) z obsahu ujednání účastníků před započetím společného podnikání v listopadu 2017.

14. Soud prvního stupně v dalším řízení respektoval skutkové závěry odvolacího soudu o tom, co bylo dosavadním dokazováním prokázáno (dohoda účastníků o tom, že budou společně vyvíjet podnikatelskou činnost ve společných pronajatých prostorech, na úhradě nákladů společného podnikání se budou podílet každý jednou polovinou a jejich podíl na zisku bude stejný, tj. v rozsahu jedné poloviny, a to nejen o zisk ze zakázek, na nichž budou pracovat společně, ale i o zisk ze zakázek, které získá jeden z nich a bude na nich pracovat druhý, který také vyfakturuje cenu provedené práce) a co nikoliv (že zakázky u šesti v žalobě označených společností zajistil výlučně žalobce), popř. jaká tvrzení byla dokazováním vyvrácena (získá-li zakázku jeden z nich a pracovat na ní bude druhý, musí tento druhý napříště zajistit zakázku, na které bude moci pracovat výlučně prvý). Správně se zaměřil na to, zda se dalším dokazováním podaří žalobci prokázat tvrzení o tom, že zakázky, z nichž dovozoval zažalovaný nárok, zajistil výlučně on, a nepochybil v závěru, že bylo prokázáno, že se o získání zakázek pro společnosti [právnická osoba], [Anonymizováno] [právnická osoba]., [právnická osoba]., [právnická osoba]. a [Anonymizováno] [právnická osoba]. zasloužil právě žalobce, ovšem pracoval na nich žalovaný, ten je také těmto firmám vyfakturoval a utržil za ně celkem 1 906 555 Kč bez DPH, avšak k rozdělení tohoto zisku ve smyslu dřívějších ujednání účastníků nedošlo.

15. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně právně posoudil jak ve smyslu obecných ustanovení občanského zákoníku o právních skutečnostech (§ 545 a následující o. z.) tak i ustanovení upravující dělení společníků (§ 2728 o. z.), kdy vycházel z toho, že pravidla dělení zisku vycházející z prokázaných ujednání účastníků se nijak neprotivila zákonným ustanovením ani dobrým mravům (srov. § 547 o. z.), avšak v žalobou uvedených případech ujednání účastníků naplněna nebyla, když žalobce sjednaný podíl na zisku ze zakázek, které pro žalovaného zajistil, nedostal.

16. Argumentaci žalovaného namítající, že se soud prvního stupně měl zabývat celkovým vypořádáním společného podnikání účastníků a nikoliv pouze vypořádáním žalobcem označených zakázek, neshledal odvolací soud důvodnou. Žalobce učinil předmětem řízení pouze ty konkrétně označené případy (zakázky), u nichž (podle jeho tvrzení) nebyla dodržena vzájemná dohoda účastníků. Žalovaný sice namítal nedůvodnost zažalovaného nároku, ovšem po značnou část dosavadního řízení stavěl svou obranu na popírání společného podnikání účastníků a existence jakýchkoliv dohod řešících dělení zisku. Je pravdou, že navrhoval důkazy ohledně celkového hospodaření účastníků, avšak mínil-li tím vznést požadavek na celkové vypořádání všech aktiv a pasiv zaniklého společného podnikání účastníků ve smyslu ustanovení § 2744 o. z., jak uvádí v odvolání, pak za řízení před soudem prvního stupně takový požadavek vůči soudu výslovně neuplatnil a nenabídl tvrzení, která by tímto směrem jednoznačně směřovala. Samotné navržení důkazů, bez tvrzení, která by jednoznačně a jasně formulovala požadavek na provedení celkového vzájemného vypořádání, k tomu, aby soud rozšířil stávající, žalobou vymezený, předmět řízení, nestačí. Je to obdobné jako například v případě vypořádání spoluvlastnictví, ať už podílového či společného jmění manželů: soud provádí vypořádání jen takového majetku (položek), které účastníci výslovně označí a požadují jeho vypořádání, aniž by se aktivně zabýval zkoumáním, zda existuje nějaký další majetek ve spoluvlastnictví účastníků, který do vypořádání nikým zahrnut nebyl, bez ohledu na to, zda úmyslně či jen jeho opomenutím.

17. Pro úplnost pak odvolací soud dodává, že argumentace, že by mělo být společné podnikání účastníků vypořádáno komplexně, zazněla teprve v odvolání projednávaném v tomto (druhém) odvolacím řízení a to přesto, že byli účastníci v závěru (druhého) řízení před soudem prvního stupně znovu poučeni ve smyslu ustanovení § 119a odst. 1 o. s. ř. o tom, že všechny rozhodné skutečnosti musí být uvedeny před vyhlášením prvostupňového rozhodnutí. Z tohoto hlediska je třeba tuto novou argumentaci pokládat za nepřípustnou novotu uplatněnou v rozporu s principem neúplné apelace (srov. § 205a o. s. ř.).

18. Na základě uvedených skutečností a závěrů odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správných akcesorických výroků o nákladech řízení.

19. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za jeden úkon právní služby (účast u jednání) ve výši 12 140 Kč [§ 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], paušální náhrady hotových výloh ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času čtyř půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT) a cestovného zástupce žalobce při cestě ze sídla jeho kanceláře v Mělníku k odvolacímu soudu a zpět, celkem 82 km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou paliva BA95 7 litrů/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,60 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 38,20 Kč/l [vyhláška č. 398/2023 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 678,45 Kč (náhrada za daň z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. uplatněna nebyla). Celková výše náhrady činí 13 518,45 Kč.