o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastnicí jedné poloviny nemovitostí, které žalovaným darovala darovací smlouvou ze dne [datum] s tím, že se žalovaní od konce roku 2018 dopouštějí jednání hrubě porušující dobré mravy, spočívající v tom, se nikdo ze žalovaných o dům [adresa] v [obec] a jeho údržbu a opravy nestará, po požáru, k němuž došlo v prosinci 2018, kdy žalobkyně zůstala v domě bez tepla a elektřiny, přestože je o to opakovaně žádala, nikdo ze žalovaných nezajistil opravu a nechali žalobkyni žít v nevyhovujících, nedůstojných a zdraví ohrožujících podmínkách. Žalovaní nezajišťují ani palivo k vytápění domu, žalobkyni vulgárně napadají a hrubě uráží, vyhrožují, že ji zbaví svéprávnosti a umístí do psychiatrické léčebny. Žalobkyně proto žalované vyzvala k vrácení daru, a protože na její výzvu v určené lhůtě nereagovali, obrátila se s žalobou na soud.

2. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že je žalobkyně vlastníkem jedné poloviny vyjmenovaných nemovitostí v katastrálních územích [část obce], [obec] a [obec] (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit všem žalovaným„ společně a nerozdílně“ na nákladech řízení 75 027 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalovaných (výrok II.).

3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vzal za prokázané, že vztahy mezi žalobkyní a žalovanými se zhoršily po požáru domu [adresa] v [část obce], kde žalobkyně bydlela, po kterém se dům stal neobyvatelným, nicméně žalobkyně neprokázala, že by se k ní žalovaní chovali způsobem vymykajícím se dobrým mravům, když pouhá skutečnost, že žalobkyně bydlela v domě s nevyhovujícími podmínkami, nelze hodnotit jako jednání, které by bylo možno považovat za hrubý rozpor s dobrými mravy. Konstatoval, že žalovaní se o žalobkyni zajímali, snažili se neutěšenou situaci v domě řešit úklidem nahromaděného nepořádku, 1. žalovaný opravil v domě elektroinstalaci, v domě tekla teplá voda a dalo se zde topit v krbových kamnech. Po požáru 1. žalovaný ubytoval žalobkyni u sebe, poté jí zajistil bydlení v obecním bytě, přičemž žalobkyně mohla bydlet u něj i nadále. Uzavřel, že pokud se žalobkyně sama rozhodla vrátit se do domu v dezolátním stavu, není možné se pro stav domu domáhat vrácení daru pro nemravné chování žalovaných. V této souvislosti poukázal na to, že„ darování nezakládá obdarovanému povinnost projevovat vůči dárci vděk a nemělo by sloužit jako nástroj k nátlaku na obdarovaného ze strany dárce“, a proto„ žalovaní nebyli – v souvislosti s darováním od žalobkyně – povinni dům po požáru ihned rekonstruovat a zajistit tak žalobkyni bezproblémové bydlení právě v domě, jak na tom žalobkyně trvala“. Soud prvního stupně poukázal i na to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že to byla žalobkyně, kdo zapříčinil požár, který zhoršil podmínky pro bydlení v domě a„ stejně takto byla nepochybně ona, kdo opakovaně plnil dům nestandardním množstvím nepotřebných věcí (až odpadků)“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že„ přeceňuje roli žalovaných ve věci péče o žalobkyni, a naopak nedoceňuje útrapy žalobkyně z podmínek, ve kterých musela v domě přežívat“. Popisovala stav domu po požáru, kdy zejména poukazovala na to, že následkem požáru byla v domě zničena elektroinstalace, žalobkyně po dobu několika měsíců nemohla v domě svítit a napájet elektrické spotřebiče a až po uplynutí několika měsíců syn žalobkyně (žalovaný) provedl provizorní opravu elektroinstalace, která ale nesplňuje podmínky stanovené právními předpisy a ohrožuje život žalobkyně kvůli vysokému riziku úrazu elektrickým proudem a tento stav trval až do roku 2021, kdy se žalobkyně odstěhovala do domu s pečovatelskou službou. Dále uvedla, že následkem požáru došlo ke zničení kotle na pevná paliva, který zajišťoval vytápění celého domu a do dnešní doby nebyl nahrazen, takže žalobkyně zůstala bez hlavního zdroje tepla a k vytápění byla nucena užívat pouze krbová kamna umístěná v jí užívané bytové jednotce, která však nepostačují k vytopení celé bytové jednotky, žalobkyní výlučně užívané. Do domu s pečovatelkou službou se žalobkyně odstěhovala, aby nemusela v domě strávit další zimu a řešit topení. Rovněž poukazovala na to, že po požáru byl odpojen přívod vody do domu a byl též odstraněn bojler na ohřev teplé vody, takže až do května 2020 byla žalobkyně bez teplé vody. Dále namítala, že žalovaný nahradil při požáru hasiči rozbité sklo v okně obývacího pokoje neprůhledným plastem, který brání pronikání světla do místnosti, a že v garáži a kotelně domu jsou stále od požáru popraskané okenní tabule a skleněné tabule ve dveřích. Žalobkyně rozebírala věrohodnost svědků, kteří před soudem prvního stupně vypovídali o vztahu žalobkyně se žalovanými, kdy zatímco svědci žalovaných tento vztah líčili jako báječný a nadstandardní, svědkyně žalobkyně věc popsaly diametrálně odlišně. Žalobkyně v odvolání nepolemizovala se závěrem soudu, že žalovaní neměli právní povinnost dům po požáru opravit, nicméně podle žalobkyně„ samotná skutečnost, že žalovaní nechali žalobkyni dlouhodobě žít v nedůstojných podmínkách (aniž by tím současně porušili nějakou právní povinnost), čímž jí působili značné příkoří, může znamenat, a v daném případě i znamenalo, hrubé porušení dobrých mravů“. Poukazovala na to, že„ v žádném případě po žalovaných nepožadovala bezproblémové bydlení, které by odpovídalo jejím představám“, ale„ žádala po nich pouze o takové opravy, které by jí zajistili minimální úroveň důstojného bydlení, kterou lze v současné době objektivně požadovat“. Žalobkyně má za to, že v řízení bylo prokázáno, že žalovaní jí nezajistili důstojné bydlení a nechali ji žít v podmínkách, které žalobkyně sama vnímala jako těžké příkoří a„ cílený psychický nátlak“. Pouhé setkání s žalovanými jí působilo stresovou reakci, a proto žalobkyně bydlet u žalovaného nechtěla a, s ohledem na svůj nepříznivý psychický stav vyvolaný stresem, ani nemohla. Vytýkala soudu prvního stupně, že dospěl-li k závěru, že v domě hromadila nepotřebné věci, není zřejmé, jak měla tato skutečnost ovlivnit péči žalovaných o žalobkyni, když tato skutečnost„ v žádném případě nebránila žalovaným ve vytvoření důstojných podmínek žalobkyni k bydlení“. Podle žalobkyně, ani případná její odpovědnost za vznik požáru nezbavovala žalované odpovědnosti za hrubé porušování dobrých mravů ve vztahu k žalobkyni. Žalobkyně je přesvědčena, že se žalovaní vůči ní po vyhoření domu chovali způsobem, který lze označit za hrubé porušení dobrých mravů, což vedlo ke vzniku nároku na vrácení daru, a proto navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaní ve vyjádření k odvolání uvedli, že soud prvního stupně po provedeném dokazování správně zhodnotil, že nebyly splněny předpoklady pro vrácení daru, neboť žalobkyně neprokázala, že by se k ní žalovaní chovali způsobem vymykajícím se dobrým mravům a navrhovali potvrzení napadeného rozsudku a přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyně darovala žalovaným polovinu nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeného u [stát. instituce], katastrální pracoviště Benešov jednak na listu vlastnictví [číslo] pro [územní celek], [katastrální uzemí] [obec], na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], a na listu vlastnictví [číslo] pro obec a [katastrální uzemí], darovací smlouvou ze dne [datum], s právními účinky vkladu práva do katastru nemovitostí ke dni [datum].

I když tedy k „ nemravnému“ chování obdarovaných žalovaných, pro které žalobkyně žádá vrácení daru, mělo dojít až po [datum], kdy vstoupil do účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba zažalovaný nárok na vrácení daru posuzovat podle právní úpravy účinné v době darování, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění [účinnost], (dále jen„ o. z.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, roč. 2020, sv. 9, na straně [číslo], pod č. [spisová značka], popř. dostupný na webových stránkách [webová adresa]

8. Soud prvního stupně provedl v řízení obsáhlé dokazování, na jehož základě správně zjistil skutkový stav a nepochybil ani v právním posouzení věci, kdy vycházel z ustanovení § 630 o. z., podle něhož se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy, a přiléhavé judikatury k tomuto ustanovení se vážící (srov. odstavec 35 odůvodnění napadeného rozsudku).

9. Žalovaná vůči žalovaným uplatnila nárok na vrácení daru dopisem ze dne [datum], v němž, shodně jako v následně (dne [datum]) podané žalobě, vznik tvrzeného nároku dovozovala z jednání, kterého se vůči ní měli žalovaní dopouštět v době po požáru kotelny v domě [adresa] v [obec] v prosinci 2018, kdy jim vytýkala, že se nikdo ze žalovaných o dům (i darované pozemky) a jeho údržbu a opravy nestará; po požáru, kdy žalobkyně zůstala v domě bez tepla a elektřiny, přestože je o to opakovaně žádala, nikdo ze žalovaných nezajistil opravu a nechali žalobkyni žít v nevyhovujících, nedůstojných a zdraví ohrožujících podmínkách; žalovaní nezajišťují palivo k vytápění domu, žalobkyni vulgárně napadají a hrubě uráží, vyhrožují, že ji zbaví svéprávnosti a umístí do psychiatrické léčebny.

10. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že vztahy mezi žalobkyní a žalovanými se zhoršily až po požáru, který v kotelně domu obývaného žalobkyní vypukl v prosinci 2018. V důsledku požáru (a jeho hašení) se dům stal neobyvatelným (zničen byl kotel centrálního vytápění domu, elektroinstalace, přívod vody) . 1. žalovaný proto žalobkyni ubytoval u sebe a, i když u něj mohla zůstat, jí následně zajistil bydlení v obecním bytě. Žalobkyně přesto trvala na svém návratu do svého bydliště a požadovala na žalovaných, aby provedli potřebné opravy domu. Ty postupovaly jen zvolna, ať už z finančních důvodů popř. byly ztěžovány i nutností opakovaného vyklízení nepotřebných věcí hromaděných žalobkyní v domě. To mohlo vést ke vzájemným rozmíškám, když na jedné straně žalobkyně nebyla spokojena s tím, jak zdlouhavě byly důsledky požáru domu odstraňovány, a na druhé byli žalovaní rozladěni z toho, že žalobkyně v domě neustále hromadí v domě nejrůznější nepotřebné věci, což mimo jiné přispělo i ke vzniku a šíření požáru v prosinci 2018. Jak správně ovšem konstatoval soud prvního stupně, z uvedené situace nelze dovozovat chování v rozporu s dobrými mravy odůvodňující vznik nároku na vrácení daru ve smyslu ustanovení § 630 o. z.

11. Ani argumentace, že žalobkyně po žalovaných nepožadovala nějaké bezproblémové bydlení podle svých představ, nýbrž jen zajištění minimální úrovně důstojného bydlení, kterou lze v současné době objektivně požadovat, zatímco ji žalovaní nechali žít v podmínkách, které vnímala jako těžké příkoří a psychický nátlak, není důvodná. Je třeba připomenout, že žalobkyně nijak nenapadá úroveň a důstojnost svého bydlení v domě do požáru v prosinci 2018, který vznikl poté, co žalobkyně zatopila v dlouhodobě nepoužívaném kotli v kotelně, naplněné, podobně jako jiné prostory domu, množstvím nahromaděných věcí. Žalobkyně tak minimálně významně přispěla ke vzniku a šíření požáru, který vedl k výraznému poklesu až ztrátě kvality bydlení v domě. Přičemž to, že se žalobkyně, přes možnosti jiného bydlení, jež měla (které jí zajistil 1. žalovaný) nakonec rozhodla vrátit do domu poškozeného požárem, bylo jejím rozhodnutím. Měla (péčí žalovaného) možnost bydlet v podmínkách, které přinejmenším materiálně představovaly úroveň, která byla minimálně stejná, ale spíš vyšší, než ta jakou měla v době před požárem. Ale protože se v tomto„ náhradním bydlení“ necítila psychicky komfortně, volila raději návrat„ domů“.

12. Na jednu stranu tvrzení žalobkyně o tom, že bydlení u žalovaného vylučoval stres, který u ní toto soužití vyvolávalo, nic neprokazovalo, vyjma výpovědí svědků, kteří ale bydlení žalobkyně u žalovaného účastni nebyli a informace, o nichž vypovídali, měli toliko tzv.„ z druhé ruky“ – od žalobkyně. Na druhou stranu si lze snadno představit, že pro staršího člověka, zvyklého léta žít samostatně, bez nutnosti se jakkoliv přizpůsobovat jiným spolubydlícím, může být složité zvyknout si na soužití v jiné (společné) domácnosti, kde se stále cítí být toliko„ na návštěvě“. A psychická nepohoda z toho pramenící může být pro seniora až stresující. Z tohoto hlediska lze tudíž rozhodnutí žalobkyně k návratu na známé místo bydlení, byť do domu stále nesoucího následky požáru, chápat. Za těchto okolností však nelze současně sdílet její přesvědčení, že tím, že ji žalovaní nechali v obtížných podmínkách vyhořelého domu bydlet, aniž by se dostatečně rychle postarali o obnovení alespoň původní (z doby před požárem) úrovně bydlení, hrubě vůči ní porušují dobré mravy.

13. A protože nebyly prokázány ani další žalobkyní žalovaným vytýkaná jednání, odvolací soud na základě výše uvedených skutečností a závěrů napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

14. Pokud jde o akcesorický výrok II. napadeného rozsudku, o nákladech řízení, ten sice nebyl odvoláním žalobkyně výslovně napadán, ovšem jako závislý výrok podléhá odvolacímu přezkumu i bez uplatnění konkrétních odvolacích důvodů (srov. § 212a odst. 1 o. s. ř.). Soud prvního stupně na jednu stranu správně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož, účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle odvolacího soudu však bylo namístě, a to i bez návrhu, zvážit, zda v projednávané věci nejsou předpoklady pro uplatnění ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

15. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], nález sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], nález sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], nález [ústavní nález] ze dne [datum] publikované na webových stránkách [webová adresa]).

16. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

[datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem [spisová značka]).

17. V projednávané věci se jedná o spor v rámci blízké rodiny, kdy žalovaní jsou potomky žalobkyně. Existence soudního sporu sice svědčí o tom, že vzájemné vztahy jsou narušeny, avšak jsou to žalovaní, kdo v průběhu řízení proklamoval, že jejich přístup k žalobkyni je vstřícný a i soudy dospěly k závěru, že nebylo prokázáno, že by se žalovaní vůči své matce chovali nějak nepatřičně. Ovšem hlavní důvod, který měl vést soud prvního stupně ke zvážení, zda zde není nějaký zvláštního zřetele hodný důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., spočívá v poměrech žalobkyně, která je starobní důchodkyní a v průběhu řízení byla zcela osvobozena od soudních poplatků. V souvislosti s řízením o její žádosti o osvobození od soudních poplatků bylo zjištěno, že poté, co žalovaným darovala svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech, již nemá žádný významný majetek větší hodnoty a jejím jediným příjmem je starobní důchod ve výši 10 631 Kč a vdovský důchod ve výši 2 691 Kč. Přes své osvobození od soudních poplatků nevyužila možnosti žádat o ustanovení zástupce soudem (§ 30 odst. 1 o. s. ř.) a ze svého nízkého příjmu si sama hradila náklady na zastupování advokátem. Výše soudem prvního stupně uložené povinnosti k náhradě nákladů v řízení úspěšných žalovaných je pak zjevně zcela mimo finanční možnosti žalobkyně. Pokud jde o poměry žalovaných, je sice pravdou, že byli nuceni vynaložit nemalé náklady na svou obranu proti nedůvodné žalobě, současně však nelze zcela pominout, že se díky darování poloviny nemovitostí žalobkyní v minulosti významně obohatili v rozsahu vysoce přesahujícím náklady, které museli vynaložit na vedení tohoto řízení. Přestože tedy proti nim žalobkyně vedla nedůvodné soudní řízení, je podle odvolacího soudu namístě výše uvedené skutečnosti zohlednit a žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nepřiznat.

18. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, o nich bylo rozhodnuto ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení neúspěšné žalobkyni byla uložena povinnost žalovaným náklady odvolacího řízení nahradit. Odvolací soud přitom již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání této náhrady, neboť žalobkyně měla poté, co neuspěla se svou žalobou před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodla-li se přes pro ni nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí.

19. Náklady odvolacího řízení žalovaných spočívaly v nákladech za jejich právní zastoupení.

Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 7 440 Kč (§ 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k ) za použití § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)) a dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT) celkem 15 480 Kč. Nebyla přiznána zástupkyní žalovaných účtovaná paušální náhrada za ztrátu času dvou půlhodin při cestě zástupkyně ze sídla její kanceláře k odvolacímu soudu a zpět. Podle ustanovení § 14 odst. 1 písm. a) AT, advokátu náleží náhrada za čas promeškaný v souvislosti s poskytnutím právní služby při úkonech prováděných v místě, které není sídlem nebo bydlištěm advokáta, za čas strávený cestou do tohoto místa a zpět. V této souvislosti odvolací soud konstatuje, že za sídlo advokáta ve smyslu citovaného ustanovení se nepovažuje konkrétní adresa (ulice a objekt, kde je umístěna kancelář advokáta), ale obec, kde sídlí. A protože zástupkyně žalovaných i odvolací soud sídlí ve stejné obci - [obec], nárok na náhradu podle § 14 odst. 1 písm. a) AT nemá.