o odvolání žalobce i žalované proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]

1. Žalobce se žalobou (po jejím částečném zpětvzetí a zastavení řízení) na žalované domáhal zaplacení 169 908 Kč s úrokem z prodlení z titulu nezaplaceného příplatku za práci o víkendu za období od [datum] do [datum] ve výši 166 065 Kč a dále 25% příplatku za práci přesčas za shodné období v celkové výši 3 843 Kč. Uvedl, že ač s ním byla jednotlivými dodatky k pracovní smlouvě sjednána zkrácená stanovená pracovní doba v rozsahu 22 hodin týdně a pracoval převážně o víkendu, nebyl tzv. víkendovým zaměstnancem, nýbrž běžným zaměstnancem přímé výroby, jemuž byla pouze pracovní doba rozvrhována na víkendové směny a nevztahuje se tak na něj ujednání kolektivní smlouvy o tom, že ve mzdě jsou již příplatky za práci o víkendu zahrnuty. Ovšem, i kdyby soud dospěl k závěru, že tzv. víkendovým zaměstnancem byl, měl žalobce za to, že úprava příplatku za práci o víkendu obsažená v kolektivní smlouvě je úpravou v rozporu se zákonem a nelze k ní přihlížet. K požadovanému příplatku za práci přesčas, uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době pracoval ve zkrácené stanovené pracovní době, vznikl mu za práci přesčas nad tuto zkrácenou pracovní dobu nárok na úhradu příplatku.

2. Okresní soud v Berouně (dále jen„ soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“ nebo„ napadený rozsudek“) uložil žalované zaplatit žalobci z titulu příplatků za práci přesčas celkem 3 843 Kč s úrokem z prodlení z částek přiznaných za jednotlivé měsíce (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení dalších 166 065 Kč s úrokem z prodlení z titulu příplatků za práci o sobotách a nedělích (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, že„ v rozhodném období, tj. od [datum] do [datum], pracoval žalobce pro žalovanou na základě pracovní smlouvy jako auditor kvality, když dodatky k pracovní smlouvě byla původně sjednaná pracovní doba 37,5 hodiny v třísměnném provozu změněna na 22 hodin týdně, a to bez jakékoliv vlivu na výši mzdy. Žalobce byl po celé rozhodné období zařazován pouze na víkendové směny, pracoval-li v jiný než víkendový den, šlo o napracování neodpracované víkendové směny nebo o práci nad sjednanou pracovní dobu na základě dohody mezi žalobcem a žalovanou. Žalobce byl při nástupu do práce seznámen s kolektivní smlouvou, věděl, že pracuje za shodnou mzdu jako zaměstnanci pracující od pondělí do pátku, tedy že dosahuje shodné mzdy za méně odpracovaných hodin. Pracovníci přímé výroby pracovali v rozhodném období u žalované ve dvou režimech, a to jako týdenní zaměstnanci ve třísměnném režimu s pracovní dobou 37,5 hodiny týdně, která byla rozvržena od pondělí 6:00 hodin do pátku 22:00 hodin. Druhý režim byl režim víkendových zaměstnanců, kteří pracovali ve dvou 11hodinových směnách rozvržených od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod. Oběma skupinám zaměstnanců náležela shodná měsíční mzda. V kolektivní smlouvě žalované byl režim víkendových zaměstnanců upraven tak, že jde o zaměstnance pracující ve zkrácené stanovené pracovní době ve smyslu ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce, ve dvou jedenáctihodinových směnách rozvržených dle pracovního řádu žalované od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod, přičemž u těchto zaměstnanců nedochází ke snížení mzdy a příplatek za práci o sobotě a neděli je již zahrnut ve mzdě.“ Uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena zkrácená stanovená týdenní pracovní doba ve smyslu ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce a žalobce má za dobu odpracovanou nad rámec takto stanovené zkrácené pracovní doby nárok na příplatek za práci přesčas. Neztotožnil se v tomto směru, vycházeje přitom„ zejména z kolektivní smlouvy – mzdová část ve spojení s pracovním řádem žalované“, se závěrem oblastního inspektorátu práce, podle něhož žalobce pracoval v režimu kratší pracovní doby ve smyslu § 80 zákoníku práce. Soud prvního stupně dále uzavřel, že za situace kdy jedenáctihodinové směny byly u žalované rozvrhovány výlučně na víkend, tj. od pátku 22:00 hod do pondělí 6:00 hod, zatímco v ostatní dny byla práce rozvržena do třísměnného provozu, tj. v rozsahu 7,5 hodin na jednu směnu a ve spojení s tím, že pracovní doba žalobce činila pouze 22 hodin týdně a byla rozvrhována výlučně na víkendové dny, pracoval žalobce na základě dodatků k pracovní smlouvě pro žalovanou jako tzv. víkendový zaměstnanec, bez ohledu na to, že„ z dodatku samotného bez dalšího nevyplývá, že by ujednáním o délce pracovní doby 22 hodin týdně bylo pregnantně řečeno, že jde o výkon práce o víkendu ve dvou 11hodinových směnách, a že je tedy dodatkem zaměstnanec podřízen režimu víkendového zaměstnance.“ Podle soudu prvního stupně však„ nelze přehlédnout“, že až do doby změny pojetí práce o víkendu u žalované počínaje [datum], nebyla pochybnost o tom, že dodatky s pracovní dobou 22 hodin týdně jsou sjednávány právě s víkendovými zaměstnanci.

4. Pokud jde o příplatek za práci v sobotu a neděli, soud prvního stupně poukázal na to, že zákoník práce připouští, aby byl příplatek sjednán nejen v jiné výši, ale i jiným způsobem, k čemuž podle soudu prvního stupně v daném případě došlo přímo v kolektivní smlouvě tak, že zákonnému požadavku na kompenzaci zásahu do osobního a rodinného života zaměstnance pracujícího o víkendu bylo vyhověno tak, že při snížení počtu odpracovaných hodin z 37,5 na 22 hodin týdně nedocházelo ke snížení mzdy, když vypočítal, že uvedeným snížením počtu odpracovaných hodin došlo k navýšení hodinové mzdy víkendových zaměstnanců na 170 % hodinové mzdy zaměstnanců pracujících v třísměnném týdenním režimu, což výrazně přesahovalo minimální zákonnou výši příplatku za práci o sobotách a nedělích ve výši 10 % průměrné mzdy.

5. Výrok III., o nákladech řízení, soud prvního stupně odůvodnil odkazy na ustanovení § 142 odst. 1 a § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že pracovněprávní dokumentace žalované byla problematicky vyložitelná, když umožňovala různé výklady ujednání účastníků o rozsahu pracovního poměru, čímž„ žalovaná značným způsobem zapříčinila podání žaloby, a bylo by v rozporu s ochranou slabší strany, tj. zaměstnance, požadovat, aby nesl důsledek nedůslednosti žalované v přípravě pracovně právní dokumentace, která rezignovala na její jasnost, srozumitelnost a jednoznačnost.“

6. Proti tomuto rozsudku podali v zákonné lhůtě odvolání žalobce i žalovaná.

7. Žalobce v odvolání, které směřovalo pouze proti zamítavému výroku II., shrnul svou dosavadní argumentaci a závěry soudu prvního stupně, jemuž vytýkal nesprávný závěr o tom, že by byl tzv. víkendovým zaměstnancem, když to, podle žalobce, nevyplývá z žádného z provedených důkazů. Nesouhlasil ani se závěrem o tom, že by příplatky za práci o sobotách a nedělích byly zahrnuty již v jeho základní mzdě ve smyslu ujednání v kolektivní smlouvě. Podle žalobce k tomuto ujednání nelze přihlížet, neboť odporuje (obchází) ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce, když výše mzdy byla určována jednostranně mzdovým výměrem žalované a tento mechanismus ani neumožňuje zjistit konkrétní výši příplatku za práci o sobotách a nedělích, když počet víkendů se v jednotlivých měsících liší, zatímco výše stanovené mzdy se neměnila, v důsledku čehož byla v různých měsících různá i výše příplatku za práci o sobotách a nedělích, což je nepřípustné. Vytýkal soudu prvního stupně, že při výpočtu výše příplatku vycházel z průměrné mzdy zaměstnance pracujícího v 37,5 hodinovém třísměnném pracovním týdnu, neboť tato metoda určení z pracovněprávní dokumentace žalobce nijak nevyplývá. Názor soudu prvního stupně, že tím, že má žalobce vyšší mzdu než porovnávaný zaměstnanec, je v tomto rozdílu již obsažen i dostatečný příplatek za práci v soboty a neděle a byl tedy dostatečně kompenzován, je podle žalobce neakceptovatelný. Dále soudu prvního stupně vytýkal, že„ vůbec nezohlednil a nepřihlédl k žalobcem tvrzené skutečnosti ohledně rozdílných trhů práce mezi zaměstnanci pracujícími o víkendu a zaměstnanci pracujícími v běžném pracovním týdnu. Mezi těmito skupinami jsou zejména rozdíly ve mzdových podmínkách, které odůvodňují odlišnosti mezi základní hodinovou mzdou zaměstnanců pracujících převážně o víkendu a zaměstnanců pracujících v běžné pracovní dny. 1,7násobně vyšší hodinová mzda, ke které soud svým výpočtem dospěl, je z pohledu žalobce právě onou„ mzdovou přirážkou“, která je pro tyto zaměstnance přijatelná, aby byli ochotni pracovat většinu své pracovní doby o víkendech, kdy jejich blízké osoby čerpají nepřetržitý odpočinek. V tomto mzdovém rozdílu tedy není zahrnut žádný příplatek za práci v soboty a neděle a jedná se čistě o sjednanou vyšší mzdu, které reflektuje podmínky daného trhu práce.“ Podle žalobce,„ pokud zaměstnanec dobrovolně obětuje dny svého volna k další práci, ať už o víkendu či nikoli, je pochopitelné, že si tento svůj čas cení vyšší sazbou. Je na vůli zaměstnavatele, zda tyto požadavky na základní mzdu bude tolerovat, či nikoli. V uvedeném případě toto zaměstnavatel akceptoval.“ Navrhoval, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek ve výroku II., žalobě i v této části vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

8. Odvolání žalované směřovalo proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku. Shrnula v něm skutková zjištění z řízení před soudem prvního stupně, jemuž vytýkala nesprávný závěr o tom, že by měl žalobce za práci vykonanou nad 22 hodin týdně obdržet (další) příplatek ve výši 25%. Podle žalované pracovní doba žalobce v délce 22 hodin týdně byla považována za "zkrácenou stanovenou pracovní dobu", která se však neshodovala se "standardní stanovenou pracovní dobou" (takzvaným fondem pracovní doby) víkendových zaměstnanců, jenž dosahovala 37,5 hodiny. Tímto způsobem pak byl po celou dobu nastaven i mzdový systém žalované, který u víkendových zaměstnanců při práci od 22 do 37,5 hodin týdně nepřičítal další příplatek za práci přesčas, nicméně zároveň víkendovým zaměstnancům i za práci v týdnu v rozsahu 22 až 37,5 hodiny týdně vyplácel zvýšenou mzdu, tj. včetně příplatku, jako by pracovali o víkendu. Poukazovala na to, že odborová organizace ani zaměstnanci proti tomuto postupu nikdy nevznesli výhrady a žalovaná byla po celou rozhodnou dobu přesvědčena, že takový postup zákoník práce umožňuje, když, podle žalované, zákoník práce, až do novely provedené zákonem č. 285/2020 Sb., účinné od 30. 7. 2020, nevylučoval, aby„ zkrácená stanovená pracovní doba a stanovená pracovní doba byly stanoveny rozdílně“. Dále žalovaná poukazovala na to, že již v řízení před soudem prvního stupně„ alternativně upozorňovala na možnost výkladu kolektivní smlouvy, dle kterého bylo zřejmě záměrem žalované umožnit víkendovým zaměstnancům při zachování stejných pracovních podmínek jako u týdenních zaměstnanců pracovat kratší dobu“, přičemž k obdobnému závěru opět dospěl i oblastní inspektorát práce, dle kterého bylo v kolektivní smlouvě ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce "použito nesprávně, když víkendoví pracovníci reálně vykonávali práci v kratší pracovní době ve smyslu § 80 zákoníku práce. Vytýkala soudu prvního stupně, že se v odůvodnění napadeného rozsudku s touto její„ stěžejní argumentací“, jakož i se závěry rozhodnutí oblastního inspektorátu práce náležitě nevypořádal. Žalovaná považuje za nesprávný a nedostatečně odůvodněný závěr soudu prvního stupně, že se nemohlo jednat o kratší pracovní dobu dle § 80 zákoníku práce, když„ z dlouhodobé praxe žalované vyplývalo, že tak k úvazkům víkendových pracovníků pro účely výpočtu přesčasu vždy přistupovala a zároveň byly naplněny formální náležitosti pro sjednání kratší pracovní doby (tj. uzavřené dodatky k pracovní smlouvě)“. Dále poukazovala na to, že víkendoví zaměstnanci byli za svoji práci v týdnu nad rozsah 22 hodin týdně odměňováni víkendovou sazbou navýšenou o 70% i přesto, že se o víkendovou práci nejednalo a příplatek za práci přesčas tak již byl zahrnut ve sjednané odměně. Žalovaná považuje za nespravedlivé, že je jí kladeno k tíži nesnížení mzdy zaměstnancům pracujícím ve víkendových směnách, když zachování vyšší (nesnížené) mzdy bylo postupem pro zaměstnance jednoznačně výhodným. Dále s poukazem na závěr inspektorátu práce namítala, že navýšení hodinové mzdy víkendových zaměstnanců při práci v týdnu o dalších 25%„ by vedlo k naprosto absurdním rozdílům, kdy by v týdnu na stejné lince pracovali vedle sebe dva obdobně kvalifikovaní zaměstnanci, přičemž jeden by pobíral téměř dvojnásobnou mzdu než druhý. Navíc by příplatek za práci přesčas víkendoví pracovníci obdrželi již od 23. hodiny práce týdně, zatímco týdenní pracovníci až po dosažení 37,5 hodiny týdně. Tímto by nepochybně byla porušena zásada rovného zacházení.“ Podle žalované byl žalobce o všech podmínkách odměňování informován a přistoupil na ně. Ke změně tohoto postoje pak došlo až od [datum], kdy se ti, kdož měli nadále pracovat toliko o víkendech, dostali do režimu kratší pracovní doby 22 hodin, ovšem za tomu odpovídající poměrnou část standardní mzdy.

9. V části odvolání směřující proti výroku III., o nákladech řízení, žalovaná namítala, že aplikace § 150 o. s. ř. není na místě. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu ČR poukazovala na výjimečnost moderace práva na náhradu nákladů řízení, kdy vyjádřila přesvědčení, že jde v daném případě o„ pokus žalobce o zneužití ochrany zaměstnance v zákoníku práce hraničící se zneužitím práva“. V této souvislosti s poukazem na judikaturou Nejvyššího soudu ČR namítala, že ani ochrana zaměstnance nemůže být absolutní a nemůže být vnímána odtrženě od jiných základních právních principů s tím, že považuje za spravedlivé, aby„ v případě spekulativní žaloby nesl náklady právě žalobce“. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil, žalobu zcela zamítl a přiznal jí plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

10. Ve svých vyjádřeních k odvoláním protistrany oba účastníci odmítli odvolací námitky a znovu vyzdvihli svou vlastní argumentaci uplatněnou jak v řízení před soudem prvního stupně tak i ve vlastních odvoláních. K odvolání žalované směřujícímu proti výroku III. žalobce souhlasil se závěry soudu prvního stupně, jež ho vedly k použití § 150 o. s. ř. Současně poukázal na to, že má vyživovací povinnost k novorozené dceři, s jejíž matkou, která je na rodičovské dovolené, vede společnou domácnost.

11. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení

§ 212 a následujících o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání ani jednoho z účastníků proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé (I. a II.) není důvodné.

12. Soud prvního stupně učinil na základě mezi účastníky nesporných skutečností a provedeného dokazování dostatečná a správná skutková zjištění o době trvání žalobcova pracovního poměru u žalované, sjednaném rozsahu jeho pracovní doby (22 hodin týdně) s tím, že po celou dobu trvání žalobcova pracovního poměru pracoval téměř výhradně o sobotách a nedělích ve dvou 11hodinových směnách, žalobce (stejně jako obdobně zařazení zaměstnanci, tj. s úvazkem 22 hodin týdně a prací o víkendech) pobíral mzdu ve stejné výši jako zaměstnanci pracující u žalované v týdnu ve třísměnném provozu ve stanovené 37,5hodinové týdenní pracovní době. Tento dvojí režim (zaměstnanci pracující ve třísměnném pracovním režimu 37,5 hodiny týdně ve dnech pondělí až pátek (dále i jen„ týdenní zaměstnanci“) x zaměstnanci pracující ve dvousměnném pracovním režimu 22 hodin týdně o sobotách a nedělích (dále i jen„ víkendoví zaměstnanci“)) byl sjednán mezi žalovanou a u ní působící odborovou organizací Odborového svazu KOVO v článku 2.4 kolektivní smlouvy, jehož znění se v zažalovaném období neměnilo. Víkendovým zaměstnancům žalovaná ve mzdě nevyplácela žádné další příplatky za práci o sobotách a nedělích popř. za práci přesčas, avšak pracovali-li někdy v týdnu (pondělí až pátek), byli odměňováni hodinovou mzdou ve stejné výši, jaká jim byla vyplácena za práci o víkendech. V zažalovaném období od [datum] do [datum] žalobce pro žalovanou odpracoval celkem 1 671 hodin v sobotu nebo neděli a dále 39,5 hodiny nad sjednanou pracovní dobu 22 hodin týdně v průběhu pracovního týdne.

13. Vzhledem k době, kdy měly vzniknout nároky na příplatky za práci o sobotách a nedělích a za práci přesčas, které jsou předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc (jednotlivá období) i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 181/2018 Sb., dále ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 333/2018 Sb., dále ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 32/2019 Sb., ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 358/2019 Sb., a konečně ve znění [účinnost], tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 366/2019 Sb. A protože znění ustanovení, jež na projednávanou věc dopadají, se uvedené novely nijak nedotkly, budou dále označována jen jako ustanovení„ zákoníku práce“.

14. Podle ustanovení § 78 odst. 1 písm. i) zákoníku práce je prací přesčas práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu; těmto zaměstnancům není možné práci přesčas nařídit. Prací přesčas není, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost.

15. Podle ustanovení § 79 odst. 1 zákoníku práce činí délka stanovené týdenní pracovní doby 40 hodin týdně. Podle odstavce 2), délka stanovené týdenní pracovní doby činí u zaměstnanců a) pracujících v podzemí při těžbě uhlí, rud a nerudných surovin, v důlní výstavbě a na báňských pracovištích geologického průzkumu 37,5 hodiny týdně, b) s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem 37,5 hodiny týdně, c) s dvousměnným pracovním režimem 38,75 hodiny týdně. Podle odstavce 3), zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pod rozsah stanovený v odstavcích 1 a 2 může obsahovat jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis. Zkrácení stanovené týdenní pracovní doby podle věty první nesmí však provést zaměstnavatel uvedený v § 109 odst. 3.

16. Podle ustanovení § 80 zákoníku práce lze kratší pracovní dobu pod rozsah stanovený v § 79 sjednat pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem. Zaměstnanci přísluší mzda nebo plat, které odpovídají sjednané kratší pracovní době.

17. Podle ustanovení § 114 odst. 1 zákoníku práce za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo (dále jen "dosažená mzda"), a příplatek nejméně ve výši 25 % průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas místo příplatku. Podle odstavce 2), neposkytne-li zaměstnavatel zaměstnanci náhradní volno v době 3 kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek podle odstavce 1. Podle odstavce 3) dosažená mzda a příplatek ani náhradní volno podle odstavců 1 a 2 nepřísluší, je-li mzda sjednána již s přihlédnutím k případné práci přesčas. Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas je možné takto sjednat, je-li současně sjednán rozsah práce přesčas, k níž bylo při sjednání mzdy přihlédnuto. Mzdu s přihlédnutím k případné práci přesčas je možné sjednat nejvýše v rozsahu 150 hodin práce přesčas za kalendářní rok a u vedoucích zaměstnanců (§ 11) v mezích celkového rozsahu práce přesčas (§ 93 odst. 4).

18. Podle ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce, za dobu práce v sobotu a v neděli přísluší zaměstnanci dosažená mzda a příplatek nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku. Je však možné sjednat jinou minimální výši a způsob určení příplatku.

19. Soud prvního stupně se správně zabýval zkoumáním toho, jaký charakter mělo ujednání o 22hodinové pracovní době obsažené jednak v kolektivní smlouvě a dále v dodatcích k pracovní smlouvě uzavíraných mezi účastníky a nepochybil v závěru, že žalobce po celé zažalované období pracoval v režimu zkrácené pracovní doby ve smyslu ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce, a to bez ohledu na to, že na část tohoto období, konkrétně od [datum] do [datum] nebyl příslušný dodatek pracovní smlouvy žalobce předložen. Vzhledem k tomu, že i po toto období žalovaná žalobci přidělovala práci, žalobce ji vykonával a byl za ni odměňován zcela obdobně, jako v období předcházejícím i následujícím, ani odvolací soud nepochybuje o tom, že i kdyby na toto období nebyl dodatek k pracovní smlouvě zkracující týdenní pracovní dobu žalobce na 22 hodin uzavřen písemně, stalo se tak přinejmenším konkludentně.

20. Je třeba vycházet nejen z toho, že ustanovení 2.2 kolektivní smlouvy, kde bylo mezi žalovanou – zaměstnavatelem a odbory ujednáno zkrácení týdenní pracovní doby bez snížení mzdy pro tzv. víkendové zaměstnance, výslovně odkazuje na ustanovení § 79 odst. 3 zákoníku práce, ale že i obsah tohoto ujednání odpovídá zkrácené týdenní pracovní době dle tohoto ustanovení, která je charakterizována především tím, že přes snížení počtu hodin stanovené týdenní pracovní doby, nedochází ke snížení mzdy. Naproti tomu, je-li sjednána kratší pracovní doba ve smyslu ustanovení § 80 zákoníku práce, dochází současně i k poměrnému snížení mzdy, což nebyl případ žalobce (a dalších víkendových zaměstnanců) v zažalovaném období. Naopak právě přechod víkendových zaměstnanců z režimu zkrácené stanovené týdenní pracovní doby do režimu kratší pracovní doby, k němuž u žalované došlo od [datum], a nespokojenost některých víkendových zaměstnanců s důsledky, které to mělo na výši jejich mzdy, nakonec vyústil v podání, mimo jiných, i žaloby v této věci. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzení žalované, že od samého počátku chtěla pro víkendové zaměstnance režim kratší pracovní doby a po celou dobu byla v domnění, že se o tento režim jedná.

21. Podle ustálené judikatury soudů výklad právního jednání může směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno. Při výkladu projevu vůle je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník) a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná; rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Celkové hodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití (dobrým mravům). Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze„ nahrazovat“ nebo„ doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný pod č. [spisová značka] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu). Takto musí soud postupovat i tehdy, interpretují-li účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem. Taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Jde tedy o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Při výkladu projevu vůle nelze ulpívat pouze na doslovném významu použitých výrazů; současně je třeba pečlivě přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní nebo jiné vyjádření učiněno.

22. Vůle je jevem psychického nitra člověka, a proto sama o sobě není navenek zřejmá. Může mít význam jen tehdy, je-li vyjádřena navenek (objektivizována) prostřednictvím jejího projevu tak, aby byla seznatelná jiným subjektům, tj. zpravidla těm fyzickým nebo právnickým osobám, jimž je adresována. Při posuzování obsahu projevu vůle proto není podstatná ani tzv. mentální rezervace jednajícího účastníka, tedy zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, významný není ani motiv či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. To, co si druhá strana myslí, je zcela nerozhodné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], dostupný na webových stránkách [webová adresa]).

23. V projednávané věci nic z toho, co bylo projeveno, nenasvědčuje tomu, že skutečnou vůlí žalované při sjednávání kolektivní smlouvy a následně dodatků s víkendovými zaměstnanci bylo sjednat režim kratší pracovní doby ve smyslu § 80 zákoníku práce Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně nesdílí úvahu oblastního inspektorátu práce, že odkaz v článku 2.2 kolektivní smlouvy na § 73 odst. 3 zákoníku práce byl pouhým nedopatřením – omylem, a že by se fakticky jednalo o ujednání o kratší pracovní době. K platnosti takového ujednání by předně (na rozdíl od zkrácené týdenní pracovní doby ve smyslu § 79 odst. 3 zákoníku práce) nebylo nutné, aby bylo obsaženo v kolektivní smlouvě či vnitřním předpisu, postačilo by toliko individuální sjednání kratší pracovní doby se zaměstnancem. Navíc, žalované v zásadě nic nebránilo sjednávat s víkendovými zaměstnanci zcela jednoznačně kratší pracovní dobu dle § 80 zákoníku práce za poměrně nižší základní mzdu a současně ve smyslu § 118 odst. 1 o. s. ř. sjednat či určit takovou výši příplatku za práci o sobotách a nedělích, která by splňovala jak funkci kompenzační, a zároveň zaměstnance dostatečně motivovala k práci o víkendech.

24. Výtka, že se soud prvního stupně dostatečně nevypořádal s odlišnou argumentací obsaženou v rozhodnutí oblastního inspektorátu práce, není důvodná. Soud prvního stupně poměrně podrobně (v odstavcích 37 – 43 odůvodnění napadeného rozsudku) vysvětlil, na základě čeho a proč dospěl k odlišnému závěru než oblastní inspektorát práce, přičemž jeho argumentaci vymezující se vůči uvedenému odlišnému závěru shledává odvolací soud zcela dostačující.

25. Stanovenou týdenní pracovní dobu zaměstnavatel nemůže překročit a pouze v jejím rozsahu může zaměstnanci přidělovat práci (srov. § 34b odst. 1 zákoníku práce). Nařízená či s vědomím zaměstnavatele konaná práce nad rámec stanovené týdenní pracovní doby, je prací přesčas, za kterou zaměstnanci náleží vedle mzdy příplatek či náhradní volno ve smyslu § 114 zákoníku práce. Totéž ovšem platí i pro zkrácenou stanovenou týdenní pracovní dobu, která, byla-li sjednána či stanovena v souladu s ustanovením § 73 odst. 3 zákoníku práce, nahrazuje u zaměstnanců, jichž se týká, týdenní pracovní dobu stanovenou v ustanovení § 79 odst. 1, 2 zákoníku práce. To bylo zřejmé už přímo ze zařazení zkrácené stanovené týdenní pracovní doby do téhož ustanovení ([ustanovení pr. předpisu], který do § 79 odst. 3 zákoníku práce doplnil větu: Takto zkrácená týdenní pracovní doba je stanovenou týdenní pracovní dobou. Toto doplnění proto nelze považovat za nějakou zásadní novinku či změnu, nýbrž toliko upřesnění a výslovné zakotvení toho, co bylo lze dosud dovodit výkladem.

26. Jestliže tedy žalobce v zažalovaném období odpracoval pro žalovanou nad rámec zkrácené týdenní pracovní doby 22 hodin dalších 39,5 hodiny, jednalo se o práci přesčas, za kterou mu náležel 25% příplatek k jeho základní mzdě ve smyslu ustanovení § 118 odst. 1 zákoníku práce. Je zřejmé, že tím vzniká značná disproporce mezi odměnou týdenního zaměstnance pracujícího v základním třísměnném pracovním režimu a odměnou přesčas pracujícího víkendového zaměstnance, byť by pracovali na stejné směně a konali tutéž práci. Je to ovšem důsledek toho, že si žalovaná tuto situaci předem náležitě neošetřila a vycházela z (jak se ukázalo mylného) předpokladu, že se víkendoví zaměstnanci pracující přesčas spokojí s tím, že i v pracovní dny pracují za„ víkendovou mzdu“.

27. Pokud jde o odměňování víkendových zaměstnanců za práci o sobotách a nedělích, je zřejmé, že ujednání v čl. 2 kolektivní smlouvy cílilo především na tuto oblast (jejich případnou přesčasovou práci nad rámec zkrácené stanovené týdenní pracovní doby kolektivní smlouva nijak neřešila). Byla (z provozních důvodů) vytvořena zvláštní kategorie zaměstnanců, kteří měli pracovat toliko o sobotách a nedělích, přičemž tím působený zásah do jejich osobního života byl kompenzován výrazně vyšší mzdou, jejíž hodinová výše, jak soud prvního stupně vypočetl, byla o 70% vyšší, než mzda týdenních zaměstnanců vykonávajících stejnou práci. Jistou nedokonalost tohoto režimu odvolací soud shledává v tom, že v pracovních smlouvách víkendových zaměstnanců (jejich dodatcích) nebylo zmíněno, že budou pracovat výhradně v 11hodinovém dvousměnném režimu o sobotách a nedělích, tak jak to bylo ujednáno v kolektivní smlouvě. Odvolací soud nicméně shodně se soudem prvního stupně vychází z přesvědčení, že byť to nebylo výslovně uvedeno v písemné pracovní smlouvě, ani jejich dodatcích, zaměstnancům, jimž byla zkrácena stanovená týdenní pracovní doba na 22 hodin, bylo známo, že budou těchto 22 hodin pracovat pouze o sobotách a nedělích za stejnou mzdu, kterou si týdenní zaměstnanci vydělají za práci v rozsahu 37,5 hodiny ve třísměnném režimu od pondělí do pátku, a byli s těmito podmínkami srozuměni. V případě žalobce to pak bylo přímo podmínkou pro jeho zaměstnání u žalované, neboť studoval a práci týdenního zaměstnance by se studiem nedokázal skloubit.

28. Je sice pravdou, že tak, jak byla mzda víkendových zaměstnanců koncipována, nerozlišuje, jaká část jejich mzdy tvoří základ a jaká je příplatkem za práci v sobotu a v neděli, nicméně tato skutečnost ztrácí na významu za situace, že tito zaměstnanci byli zaměstnáni toliko na práci o sobotách a nedělích a to za mzdových podmínek, které byly výrazně výhodnější, než kdyby byli jako„ řadoví“ týdenní zaměstnanci průběžně (při zachování 37,5 hodinové stanovené týdenní pracovní doby) zařazováni do víkendových směn, za které by pobírali vedle základního platu ještě i příplatek dle § 118 odst. 1 zákoníku práce. Že si byli výhodnosti tohoto systému vědomi, je zřejmé už jen z toho, s jakou nelibostí se u nich setkalo jeho zrušení a jeho nahrazení standardním režimem kratší pracovní doby s hodinovou mzdou (jako pobírají týdenní zaměstnanci) navýšenou o standardní příplatek za práci v soboru a v neděli.

29. Pokud jde o žalobcovy úvahy o tom, že zaměstnanci pracující o víkendu působí oproti zaměstnancům pracujícím v běžném pracovním týdnu na zcela jiném rozdílném trhu práce, jejichž rozdíly odůvodňují rozdíly ve mzdových podmínkách, kdy je třeba nabídnout mzdu v takové výši, aby byla pro tyto zaměstnance natolik přijatelná, aby byli ochotni pracovat většinu své pracovní doby o víkendech, kdy jejich blízké osoby čerpají nepřetržitý odpočinek, v obecné rovině s nimi lze souhlasit. Ovšem je také zřejmé, že žalovanou nastavené mzdové podmínky pro víkendové zaměstnance byly pobídkou, která byla i pro žalobce natolik přijatelná, že byl ochoten za ni pracovat většinu své pracovní doby o víkendech. Z toho, co žalobce uvedl v odvolání, vyplývá, že 1,7násobně vyšší hodinová mzda odpovídala zvýšené sazbě, jíž si cenil svůj víkendový čas a bylo„ na vůli zaměstnavatele, zda tyto požadavky na základní mzdu bude tolerovat, či nikoli,“ přičemž„ v uvedeném případě toto zaměstnavatel akceptoval.“ To ovšem poněkud nekoresponduje s jeho námitkami nepřípustnosti zaměstnavatelem jednostranně stanovených mzdových podmínek víkendové práce.

30. Po zhodnocení všech okolností dospěl odvolací soud k závěru, že způsob jakým byl žalobce žalovanou odměňován za práci o sobotách a nedělích, přes určité zmíněné systémové (formální) nedostatky, nelze považovat za nepřípustné zaměstnance poškozující obcházení zákona. Naopak, byl zcela v souladu se smyslem úpravy příplatků za práci o sobotách a nedělích, jímž je zejména kompenzace zásahu do osobního života zaměstnanců, kteří pracují v době, kdy jejich rodinní příslušníci odpočívají a nemohou tak s nimi tento volný čas trávit. A žalobce na tyto podmínky přistoupil po zralé úvaze a vyhodnocení, že jsou vedle odměny za odvedenou práci rovněž přiměřenou protihodnotou, za kterou je ochoten„ obětovat“ svůj čas o sobotách a nedělích práci pro žalovanou. Požadavek na navýšení této kompenzace o dalších 25% proto ani odvolací soud neshledává důvodným.

31. Odvolání žalované proti výroku III. napadeného rozsudku, o nákladech řízení, shledal odvolací soud částečně důvodným.

32. Podle ustanovení § 142 o. s. ř., účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. (odstavec 1) Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. (odstavec 2) I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. (odstavec 3)

33. Podle ustanovení § 150 o. s. ř., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

34. Vzhledem k výsledku řízení před soudem prvního stupně, v němž (z hlediska původně zažalované částky 174 471 Kč) zaznamenal žalobce poměrně nepatrný úspěch (v rozsahu necelých 2,5%), bylo prvotně namístě rozhodnout o nákladech řízení podle ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalované plnou náhradu nákladů řízení.

35. Ustanovení § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude jevit spravedlivým především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stadiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení; soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci

(srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], nález sp. zn.

[ústavní nález] ze dne [datum], nález sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum], nález

[ústavní nález] ze dne [datum], publikované na webových stránkách [webová adresa]).

36. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu nebo podání odvolání, postojům účastníků v průběhu řízení a podobně. Závěr soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne

[datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2015, sv. 3, str. 210, pod číslem [spisová značka]).

37. Pokud jde o namítané okolnosti případu, odvolací soud nesdílí názor soudu prvního stupně, že by„ značnou příčinou podání žaloby“ byla„ problematicky vyložitelná pracovněprávní dokumentace žalované,“ která, podle soudu prvního stupně,„ rezignovala na její jasnost, srozumitelnost a jednoznačnost.“ Jak bylo výše uvedeno, podmínky víkendové práce z hlediska toho„ v jakém rozsahu a za kolik“ byly žalovanou (ve shodě s odborovou organizací) nastaveny poměrně jednoznačně a srozumitelně, a protože mzdové podmínky byly oproti minimální zákonné úpravě odměňování za práci o sobotách a nedělích poměrně velkorysé a dostatečně kompenzovaly zásah do osobního života víkendových zaměstnanců, žalobce na ně přistoupil a dlouhodobě se jimi bez výhrad řídil. Teprve když byla žalovaná v důsledku vnějšího ekonomického tlaku v souvislosti s pandemií Covid – 19 nucena dosud nastavené podmínky víkendové práce zrušit, pokusil se žalobce podmínky, s nimiž byl až dosud srozuměn zpětně zpochybnit a za práci o víkendu získat ještě další finanční zvýhodnění. To se mu sice v minimálním rozsahu (z hlediska celkově zažalované částky) v případě přesčasů podařilo, nicméně v celkovém kontextu budí podání žaloby v této věci dojem jisté účelové vypočítavosti. Argumentace slabší stranou pracovněprávního vztahu se za daných okolností nejeví odvolacímu soudu přiléhavou. Lze-li přesto na straně žalobce v něčem shledat důvod, pro který by bylo lze uvažovat o alespoň částečné moderaci jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, pak je to až v průběhu řízení nastalá skutečnost narození potomka a tedy vznik vyživovací povinnosti k dítěti a jeho matce. Pouze tato okolnost vedla odvolací soud ke snížení náhradové povinnosti o jednu třetinu.

38. Žalované v řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady především za právní zastoupení. Ty sestávaly z odměny za celkem devět úkonů právní služby, z toho sedm (převzetí a příprava zastoupení, písemná podání ve věci samé z [datum], [datum] a [datum],

účast na soudním jednání dne [datum] a účast na soudním jednání dne [datum],

delším než dvě hodiny) po 8 100 Kč (§ 7 bod 5. (počítáno z puncta 174 471 Kč), § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“)), jeden úkon (odpor proti platebnímu rozkazu) ve výši 4 050 Kč (§ 7 bod 5. (počítáno z puncta 174 471 Kč), § 11 odst. 2 AT) a jeden úkon (účast na soudním jednání dne [datum]) ve výši 7 900 Kč (§ 7 bod 5. (počítáno z puncta 169 908 Kč), § 11 odst. 1 písm. g) AT), z paušální náhrady hotových výloh při devíti úkonech právní služby po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), náhrady ztráty času celkem dvanácti půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovních nákladů advokáta při třech cestách ze sídla jeho kanceláře v [obec] k soudu prvního stupně a zpět, jedna zpáteční cesta celkem 70 km, osobním automobilem [registrační značka], s průměrnou spotřebou paliva NM 4,7 l [číslo] km, při ceně paliva 27,20 Kč a základní sazbě náhrady 4,40 Kč/km (vyhláška č. 375/2021 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění) – jednání dne [datum], při ceně paliva 36,10 Kč a základní sazbě náhrady 4,70 Kč/km (vyhláška č. 511/2021 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění) – jednání dne [datum], a při ceně paliva 27,20 Kč a základní sazbě náhrady 4,40 Kč/km (vyhláška č. 47/2022 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce v platném znění) – jednání dne [datum], celkem cestovné (397,48+447,76+447,76) 1 293 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 15 507,03 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) Celkem náklady činily 89 350,03 Kč, z nichž 2/3 (po zaokrouhlení) činí 60 000 Kč.

39. Na základě výše uvedeného odvolací soud napadený rozsudek ve výrocích I. a II., ve věci samé, podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ve výroku III., o nákladech řízení, podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že žalobci uložil nahradit žalované 2/3 vzniklých nákladů řízení, k čemuž mu, s ohledem na jeho sociální poměry, stanovil delší než zákonnou třídenní lhůtu k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.).

40. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 3 o. s. ř. a v odvolacím řízení pouze v poměrně nepatrné části neúspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení (vyjma těch nákladů, které byly vynaloženy na podání odvolání proti vyhovující části napadeného rozsudku, tj. za jeden s tím související úkon právní služby a soudní poplatek za odvolání žalované). Ty sestávaly z odměny za dva úkony právní služby, z toho jeden (účast u jednání dne [datum]) ve výši 7 900 Kč a jeden (účast na vyhlášení rozhodnutí) ve výši 3 950 Kč (§ 7 bod 5. (počítáno z puncta 169 908 Kč), § 11 odst. 1 písm. g), § 11 odst. 2 písm. f) AT), z paušální náhrady hotových výloh při dvou úkonech právní služby po 300 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 2 614,50 Kč Celkem náklady činily 15 064,50 Kč Odvolací soud přitom již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání, byť jen části, této náhrady, neboť žalobce měl poté, co v podstatné míře neuspěl se svou žalobou před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodl-li se přes pro něj nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí. Shodně jako v případě nákladů za prvostupňové řízení stanovil odvolací soud žalobci, s ohledem na jeho sociální poměry, dvouměsíční lhůtu k plnění. Při přípravě rozsudku k vyhlášení došlo k početní chybě ve výpočtu náhrady nákladů odvolacího řízení, v důsledku které byla nesprávně vyhlášena náhrada ve výši 27 414,30 Kč namísto správné částky 15 064,50 Kč Odvolací soud tuto zřejmou nesprávnost opravil ve smyslu ustanovení § 164 o. s. ř. opravným usnesením, které zapracoval do písemného vyhotovení tohoto rozsudku.