o určení vlastnictví, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 3. 2025, č. j. 8 C 114/2024 - 86

1. Žalobkyně se žalobou domáhala určení, že je vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno], v katastrálním území Chýně, s tím, že tyto nemovitosti darovala v roce 2021 žalovanému, avšak od darovací smlouvy odstoupila pro nevděk písemným odvoláním daru ze dne 15. 3. 2024, čímž se její vlastnické právo k nemovitostem obnovilo.

2. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům č. p. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno] vše v katastrálním území [adresa], zapsaných u [právnická osoba] pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví [Anonymizováno], (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na nákladech řízení 29 213 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalovaného (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že manželství účastníků již minimálně dva roky před rozvodem, reálně však po dobu značně delší, neplnilo minimálně některé z jeho společenských funkcí, kdy byl manžel (žalovaný) v manželství zjevně dlouhodobě nespokojen, zejména pro nesoulad v intimní oblasti. Po uplynutí poměrně dlouhého období řady let od ukončení intimního soužití mezi účastníky skutečně navázal vztah s jinou ženou a zpočátku jeho existenci žalobkyni nepřiznal, přičemž nebylo přesně zjištěno, kdy k počátku intimního vztahu žalovaného s uvedenou ženou došlo, když žalovaný tvrdil, že až po rozvodu manželství a žalobkyně měla za to, že již v době dřívější. Ovšem podle soudu prvního stupně, i kdyby tento vztah vznikl již koncem roku 2021, jak tvrdila žalobkyně, šlo o dobu, kdy manželství již nebylo i z pohledu žalobkyně funkční. Soud prvního stupně konstatoval, že „lež použitá žalovaným vůči žalobkyni co do existence jeho mimomanželského vztahu v určitý časový okamžik a jeho intimní poměr s jinou ženou za trvání manželství (již rozvráceného), pokud k němu vůbec před rozvodem došlo, není sice nepochybně žádoucí chování v mezilidských vztazích, jeho nesoulad se zákonem (v případě nevěry) a s dobrými mravy (v případě lži) však nedosahuje takové intenzity, která by mohla dát závěr o hrubém porušení dobrých mravů dle ustálené judikatury“. Uzavřel, že odstoupení od darovací smlouvy tak není po právu, nemohlo vyvolat právní účinky, a vlastnické právo žalobkyně k předmětu daru se neobnovilo.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Namítala, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění, když uvedl, že intimní soužití mezi účastníky skončilo v roce 2011, ačkoli žalovaný takové tvrzení neuplatnil. Poukazovala na to, že pouhé nesdílení ložnice nelze zaměňovat s ukončením intimního soužití. Dále soudu prvního stupně vytýkala, že nepřesně určil počátek vztahu žalovaného s jinou ženou, což bylo způsobeno tím, že soud odmítl provést navržené důkazy, konkrétně účastnický výslech žalobkyně a výslech dcery účastníků, aniž by to jakkoliv zdůvodnil. Dále namítala, že soud vycházel z nesprávného právního názoru, že z občanského zákoníku vyplývá povinnost manželů vést intimní soužití, což je výklad odporující evropské judikatuře, kde bylo zdůrazněno, že souhlas s manželstvím neznamená souhlas s budoucími sexuálními vztahy a že jakýkoli sexuální akt bez souhlasu představuje sexuální násilí. Vytýkala soudu prvního stupně chybné posouzení, že nevěra žalovaného nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů, a proto neshledal odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy jako oprávněné. Poukazovala na to, že zákon nezná kategorii „hrubého“ porušení dobrých mravů, nýbrž vyžaduje pouze zjevné porušení dobrých mravů, nikoli jejich „hrubost“, přičemž, podle žalobkyně, věrnost je zákonnou povinností manželů a porušení zákona vždy představuje zároveň porušení dobrých mravů a není tedy prostor pro úvahy soudu, zda intenzita porušení byla dostatečná. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný se ve vyjádření k odvolání ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, navrhoval potvrzení napadeného rozsudku a přiznání nákladů odvolacího řízení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Pro účely odvolacího řízení pak odvolací soud vycházel ze skutkových okolností a skutečností patrných z obsahu soudního spisu, tak jak je v dosavadním průběhu řízení shromáždil soud prvního stupně, který rozhodné skutkové okolnosti zjistil v dostatečném rozsahu. Účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství uzavřené dne [datum] bylo pravomocně rozvedeno ke dni [datum]. K návrhu na rozvod podanému manželem (žalovaným) s tím, že manželství neplní své společenské funkce, manželé spolu nežijí, ani nevedou společnou domácnost, se manželka (žalobkyně) připojila s tím, manželé spolu již cca dva roky nežijí, jejich manželství je trvale, hluboce a nenapravitelně rozvrácené a nelze předpokládat jeho obnovu. Protože byly splněny podmínky ustanovení § 757 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále i jen „o. z.“), bylo manželství účastníků rozvedeno bez zjišťování příčin jeho rozvratu. Účastníci měli zúžené společné jmění manželů. Nemovitosti, které jsou předmětem řízení (pozemky, které žalovaný nabyl před uzavřením manželství účastníků a dům postavený za jeho trvání), byly ve výlučném vlastnictví žalobce, který je darovací smlouvou ze dne [datum] převedl na žalobkyni a ta je darovací smlouvou ze dne [datum] darovala zpět žalovanému. Dopisem ze dne [datum] žalobkyně tento dar odvolala pro nevděk, který měl spočívat v tom, že jí žalovaný po celou dobu rozvodového řízení tvrdil, že nikoho nemá, přičemž se žalobkyně v dubnu 2023 dověděla, že jí byl žalovaný za trvání manželství nevěrný s jinou ženou a tato nevěra, která začala koncem roku 2021, byla pravou příčinou podání návrhu na rozvod jejich manželství. Vše mělo vyjít najevo v dubnu 2023, když musel žalovaný dceři Magdaléně vysvětlit, kdo je paní, která s ním bydlí. Podle žalobkyně jí tímto jednáním žalovaný úmyslně ublížil, jde o porušení dobrých mravů i zákona (§ 687 občanského zákoníku). Žalovaný dopisem ze dne [datum] odvolání daru odmítl.

8. Podle ustanovení § 2072 odst. 1 o. z., ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

9. Soud prvního stupně předně správně vyhodnotil otázku naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. (byť chybně odkázal na obsahově shodné dřívější znění tohoto ustanovení).

10. Správně se pak zabýval zkoumáním, zda se žalovaný dopustil jednání, jež mu bylo vytýkáno dopisem žalobkyně ze dne [datum] a zda takové jednání naplňuje předpoklady ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. pro účinné odstoupení žalobkyně od darovací smlouvy ze dne [datum]. Nepochybil, pokud se, za situace, že mezi účastníky panoval spor o to, kdy žalovaný navázal intimní známost se svou nynější partnerkou, zda tomu bylo již na konci roku 2021, jak tvrdila žalobkyně či až začátkem roku 2023, jak tvrdil žalovaný, zabýval otázkou, zda by žalobkyní vytýkané jednání, bylo-li by prokázáno, bylo s ohledem na všechny okolnosti způsobilé naplnit nevděk a důvod pro odvolání daru ve smyslu § 2072 odst. 1 věty první o. z.

11. Podle § 2072 odst. 1 o. z. platí, že nevděkem již není jen chování v rozporu s dobrými mravy, tak jak to vyžadovala předchozí úprava, ale musí se jednat o jednání úmyslné či z hrubé nedbalosti, které dárci ublíží. Do posuzování, zda došlo k naplnění podmínek pro odvolání daru tak vstupuje i subjektivní kritérium ublížení dárci (srov. Hulmák a spol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014), 1. vydání, C. H. Beck, 2014, str. 21 – 24). Z hlediska naplnění podmínek pro možnost odvolání daru pro nevděk je proto třeba se zabývat tím, zda se obdarovaný vůči dárci dopustil jednání zjevně porušujícího dobré mravy, včetně toho, zda takovým jednáním úmyslně nebo z hrubé nedbalosti dárci ublížil. Pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat (srov. též komentář k § 2072 o. z. v ASPI). Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak moc intenzivně dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem ublížen. Teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k důvodnému závěru o patřičnosti revokace. Uvedené však neznamená, že pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě postačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, dostupné na webových stránkách /www.nsoud.cz/)

12. Pro právní posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru je z pohledu ustanovení § 2072 odst. 1 o. z. podstatné, zda a do jaké míry bylo chování žalovaného způsobilé žalobkyni zjevně ublížit. Žalobkyně jako účastnice řízení o rozvod manželství na podzim 2022 uvedla, že manželé (účastníci) spolu již cca dva roky nežijí, jejich manželství je trvale, hluboce a nenapravitelně rozvrácené a nelze předpokládat jeho obnovu. Byť tedy žalovaný tvrdil, že se v manželství účastníků cítil nespokojen mnohem déle, je z uvedeného vyjádření žalobkyně zřejmé, že účastníci spolu fakticky nežili již nejméně od roku 2020. I kdyby tedy žalovaný navázal mimomanželský vztah v době, kdy jeho manželství se žalobkyní již dlouhodobě (nejméně rok) nebylo funkční, tak z takto učiněných skutkových zjištění nelze dovodit opodstatněný závěr, že by jeho chování bylo za daných okolností objektivně způsobilé žalobkyni zjevně ublížit. To podtrhuje i skutečnost, že se o tom, že žalovaný vůbec nějakou známost má, žalobkyně dozvěděla až tři měsíce po rozvodu manželství.

13. V této souvislosti soud prvního stupně správně zmínil, že odlišně by bylo třeba hodnotit situaci, kdyby k navázání známosti došlo v době, kterou by žalobkyně vnímala jako bezproblémové spokojeně trvající manželství, kdyby manželská nevěra představovala „blesk z čistého nebe“, jednoznačné selhání a exces, který by sám o sobě vyústil v rozvrat do té doby spokojeného manželství. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. V neposlední řadě pak nelze zcela přehlédnout ani skutečnost, že uzavření darovací smlouvy (ke kterému rovněž došlo až v období již nefunkčního manželství) v daném případě bylo, spíš než projevem nějakých zvláštních sympatií dárce a očekávání vděku od obdarovaného, jen technickou realizací převodu nemovitosti, k níž účastníky vedly úplně jiné motivy.

14. Ze všech uvedených důvodů se odvolací soud ztotožňuje se závěrem, že podmínky pro odvolání daru pro nevděk v projednávané věci splněny nebyly, a to bez ohledu na to, zda k navázání známosti žalovaného došlo na konci roku 2021 či později. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud od dalšího dokazování k této otázce upustil, neboť jeho výsledek by na konečný závěr neměl vliv.

15. Nedůvodnou shledává odvolací soud i námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013). Ve smyslu uvedeného tedy není nepřezkoumatelným rozhodnutí, jehož odůvodnění umožňuje odvolateli zformulovat věcnou oponenturu s jeho závěry.

16. Na základě uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení.

17. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 5 620 Kč [§ 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času, a to šesti půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupce žalovaného při cestě ze sídla jeho kanceláře v Plzni k odvolacímu soudu a zpět, celkem [hodnota][Anonymizováno]km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 6,8 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,80 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 475/2024 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 1 468,72 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 3 046,84 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 17 555 Kč.