o zaplacení 14 536 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 22. 1. 2025, č. j. 211 C 195/2024 – 66,

1. Okresní soud v Kladně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, č. j. 211 C 195/2024 – 66 stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 151,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení v tomto výroku uvedeným, a to v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných ke každému patnáctému dni v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku pod ztrátou výhody splátek (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 14,60 Kč a zákonného úroku z prodlení z této částky od 22. 1. 2023 do zaplacení a do částek 6 460 Kč a 2 910 Kč. Výrokem III. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 87,36 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně ze smlouvy uzavřené mezi účastníky, na jejímž základě byly žalobkyní žalovanému poskytovány monitorovací služby v souvislosti s koupí vozidla. Soud shledal žalobu částečně důvodnou, pokud jde o nárok na zaplacení dlužných monitorovacích poplatků, respektive poměrnou část ze smluvně stanoveného ročního poplatku, a to za období od 12. 4. 2022 do 31. 12. 2022 ve výši 2 156,40 Kč a ve výši 2 995 Kč za kalendářní rok 2023. Žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty v sjednané ve výši 10 Kč denně, a to v souvislosti s prodlením s úhradou faktury ze dne 11. 1. 2023 v celkové výši 6 460 Kč a v souvislosti s fakturou ze dne 1. 1. 2024 v celkové výši 2 910 Kč. Soud prvního stupně shledal žalobu důvodnou, pokud jde o monitorovací poplatky, a to včetně zákonného úroku z prodlení z soudem přiznaných částek. Žalobu zamítl do částky 14,52 Kč představující cenu za příkaz odeslaný do jednotky, neboť v tomto rozsahu nebyl nárok žalobkyně prokázán a dále nárok na smluvní pokuty. Tento nárok shledal soud prvního stupně nepřiměřený, když výše denní smluvní pokuty činila v jednom případě 0,46 % denně z dlužné částky, ve druhém případě 0,33 % denně z dlužné částky, což výrazně převyšuje denní sazbu ceny za poskytnuté služby. Vzhledem k povaze závazkového vztahu mezi účastníky, který je spotřebitelským vztahem, nelze nepřiměřenou výši smluvní pokuty moderovat.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to pouze proti části zamítavého výroku II., v rozsahu, ve kterém žalobkyni nebyl přiznán nárok na smluvní pokuty. Soudu prvního stupně vytýkala, že nároky žalobkyně založené na ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě mezi účastníky hodnotil pouze jako nárok žalobkyně na dvě smluvní pokuty, a to ve výši 6 400 Kč, respektive ve výši 2 910 Kč, ačkoliv se jedná o sjednanou smluvní pokutu za každý den prodlení žalovaného, a to ve výši 10 Kč denně. Každá smluvní pokuta ve výši 10 Kč proti žalovanému tedy dle žalobkyně musí být hodnocena jednotlivě, nikoliv pouze v jejich kumulativním souhrnu za uplatněné období. Žalobkyně nemůže nést ani částečnou odpovědnost za konečnou výši jejích nároků proti žalovanému z titulu smluvních pokut, neboť žalovaného o zaplacení dlužných faktur bezvýsledně upomínala. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobkyně nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o nepřiměřenosti výše smluvní pokuty, když smluvní pokuta ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je posuzována jako platné ujednání. Žalovanému navíc muselo být zřejmé, že pokud nebude žalobkyni hradit vystavené a doručené faktury za objednané služby, aniž by smlouvu kdykoliv ukončil, hrozí mu smluvní pokuta za každý den prodlení v stanovené výši, tj. 10 Kč denně. Bylo tedy zcela na něm, zda včasnou a řádnou úhradu dlužné částky vzniku smluvní pokuty zamezí. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části výroku II. změnil a žalovanému stanovil povinnost zaplatit žalobkyni částky 6 460 Kč a 2 910 Kč a dále náhradu nákladů řízení.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v části výroku II. (co do částky 14,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení) a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci. Předmětem odvolacího řízení byla část výroku II., a to do částky 6 460 Kč a 2 910 Kč. Odvolací soud ve věci za souhlasu účastníků (§ 211, § 101 odst. 4 o. s. ř.) rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi účastníky byla dne 13. 1. 2022 uzavřena nepojmenovaná smlouva, na základě, které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému monitorovací služby v souvislosti s koupí vozidla a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni částku 2 995 Kč ročně za poskytnutí těchto služeb. Poskytování služeb bylo sjednáno do konce kalendářního roku následujícího po roce uzavření smlouvy, tedy do konce roku 2023 s automatickým prodlužováním o další kalendářní rok, pokud jedna ze stran smlouvu nevypověděla. Byla sjednána smluvní pokuta ve výši 10 Kč za každý den prodlení s úhradou faktury. Fakturou číslo [hodnota] ze dne 11. 1. 2023 se splatností 21. 1. 2023 byly žalovanému vyúčtovány služby ve výši 2 171 Kč (monitorovací poplatek 2 156,40 Kč a příkaz k odeslání do jednotky 14,52 Kč) a fakturou číslo [hodnota] ze dne 1. 1. 2024, splatnou 11. 1. 2024 byla vyúčtována částka 2 995 Kč, představující monitorovací poplatek. Žalovaný přes výzvy žalobkyně dlužné částky neuhradil.

5. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který smlouvu uzavřenou mezi účastníky posoudil dle § 1746 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), dle které si strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena. Ujednání o smluvní pokutě posoudil soud prvního stupně v souladu s ustanovením § 2048 odst. 1 o. z., dle kterého ujednají-li si strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém. Ujednání o pokutě v daném případě ve smlouvě uzavřené mezi účastníky odpovídá tomuto zákonnému ustanovení. Výše smluvní pokuty byla sjednána 10 Kč denně. Její přiměřenost je třeba zkoumat v souladu se závěrem rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 2273/2022), tedy nikoliv posuzovat nepřiměřenost ujednání o smluvní pokutě, ale nepřiměřenost konkrétního nároku na smluvní pokutu. Je tedy třeba zkoumat nejen vlastní ustanovení a okolnosti sjednání smluvní pokuty, ale i nepřiměřenost konkrétního nároku s ohledem na to, jakým způsobem došlo k porušení smluvní povinnosti utvrzené smluvní pokutou a v jaké míře se takové porušení dotklo zájmů věřitele. V daném případě byla sjednána smluvní pokuta k zajištění včasné úhrady faktury za poskytování monitorovacích služeb za kalendářní rok. Vzhledem k výši sjednaného monitorovacího poplatku (2 995 Kč ročně) se odvolací soud ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že výše sjednané smluvní pokuty je k výši zajištěného závazku nepřiměřená, když zajištěný závazek v podobě ročního plnění za služby představuje 82 % roční výše smluvní pokuty. Je nutno přihlédnout i ke sjednané možnosti jednostranného přerušení poskytování monitorovacích služeb žalobkyní pro případ prodlení se zaplacením ceny. Vzhledem k tomu, že v daném případě je třeba s ohledem na postavení účastníků, kdy žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování monitorovacích služeb a žalovaný je v pozici spotřebitele, smlouvu posoudit jako spotřebitelskou. Za tohoto stavu tedy nelze smluvní pokutu v souladu s ustanovením § 2051 o. z. jako nepřiměřeně vysokou snížit, ale, jak správně uzavřel soud prvního stupně, v souladu s ustanovením § 1815 o. z. smluvní pokutu nepřiznat.

6. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu až prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu, tedy části výroku II. jako správný potvrdil.

7. Rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrzen i v nákladovém výroku III., kdy v řízení byl úspěšnější žalovaný a v rozsahu rozdílu poměrů úspěchu a neúspěchu ve věci mu byla podle § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznána poměrná náhrada nákladů řízení, sestávajících z náhrady nákladů v paušální výši v souladu s ustanovením § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky č. 254/2015 Sb.

8. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.