o zaplacení 82 871,09 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 9. 4. 2024, č. j. 5 C 45/2024 - 81,

1. Okresní soud v Kutné Hoře (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2024, č. j. 5 C 45/2024 – 81, stanovil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 13 425,21 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 15 % ročně od 17. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 69 445,88 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 525,09 Kč, zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 80 495,09 Kč od 19. 9. 2023 do 16. 10. 2023, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 67 069,88 Kč od 17. 10. 2023 do zaplacení, s kapitalizovaným úrokem ve výši 6 738,16 Kč a s úrokem ve výši 21,7 % ročně z částky 80 495,09 Kč od 19. 9. 2023 do zaplacení. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela s žalovaným dne 22. 11. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]., a na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 100 000 Kč. Žalovaný neplnil řádně povinnosti splátek v souladu se smluvními podmínkami a právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním uvedený úvěr dne 31. 1. 2023 zesplatnila a žalovaného vyzvala k jednorázové úhradě celé dlužné částky. Soud prvního stupně uzavřel, že úvěrová smlouva je neplatná jako celek, když právní předchůdkyně žalobkyně jako věřitel porušila povinnost s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Úvěruschopnost žalovaného ověřovala pouze z předloženého potvrzení o výši příjmu. Žádným relevantním způsobem nezjišťovala a neověřila údaje o výdajích žalovaného, když tyto nebyly uvedeny ani v rovině tvrzení žalovaného. Takový postup soud prvního stupně nepovažoval za postup splňující kritéria odborné péče. Převzetí finančních prostředků v celkové výši 100 000 Kč žalovaným posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného a s přihlédnutím k již uhrazeným částkám shledal žalobu důvodnou pouze v částce 13 425,21 Kč, představující rozdíl mezi výší bezdůvodného obohacení a částkou žalovaným uhrazenou.

2. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, a to proti zamítavému výroku II. a nákladovému výroku III. Poukazovala na to, že úvěruschopnost žalovaného posuzovala zcela v souladu s právní úpravou účinnou v době uzavření úvěrové smlouvy, kdy zákon o spotřebitelském úvěru klade ohledně posouzení úvěruschopnosti požadavky na odbornou péči, posuzováním na základě informací získaných i od spotřebitele a v případě nezbytnosti i nahlédnutím do databází. Všechny uvedené zákonné požadavky byly ze strany žalobkyně (respektive právní předchůdkyně žalobkyně) splněny. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela především z informací od žalovaného, veškeré uvedené údaje kontrolovala, ať již u zaměstnavatele žalovaného, pokud jde o výši jeho příjmu, tak v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databáze [Anonymizováno]. Schopnost žalovaného splácet byla posuzována na základě disponibilní částky, kdy při jejím výpočtu vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády a využila matematický model výpočtu úvěruschopnosti schválený [Anonymizováno]. Za stavu, kdy byl prokázán příjem žalovaného ve výši 27 500 Kč, považovala za prostředky k volnému použití částku 12 182 Kč, tedy částku dostatečnou k plnění povinností splátek vyplývajících ze smlouvy o úvěru. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. změnil a i v této části žalobě vyhověl.

3. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden ve výroku I. a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci.

4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: mezi žalovaným a společností [právnická osoba]. byla dne 22. 11. 2019 uzavřena úvěrová smlouva č. [tel. číslo], na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 100 000 Kč bezhotovostním převodem na účet žalovaného. Žalovaný se poskytnuté peněžní prostředky s úrokem (sjednána pevná úroková sazba ve výši 21,7 % ročně) zavázal splatit v 96 pravidelných měsíčních splátkách splatných k třináctému dni v měsíci počínaje dnem 13. 12. 2019 ve výši 2 205,54 Kč a 219 Kč na úhradu sjednaného pojištění. Žalovaný neplnil řádně povinnost úhrady ve smlouvě sjednaných splátek a právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními podmínkami úvěr zesplatnila ke dni 31. 1. 2023. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou ze dne 12. 9. 2023 postoupena na společnost [Anonymizováno]., IČO: [IČO] a následně smlouvou ze dne 13. 10. 2023 na žalobkyni. žalovaný byl o postoupení pohledávek písemně vyrozuměn. Při posuzování schopnosti splácet úvěr žalovaným vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z údajů uvedených žalovaným v žádosti o poskytnutí úvěru, kdy žalovaný uvedl, že je zaměstnán v pracovním poměru na dobu neurčitou s měsíčním průměrným čistým příjmem ve výši 27 559 Kč, je svobodný, bydlí ve vlastním domě/bytě, celkový příjem domácnosti činí 30 000 Kč, nemá žádnou vyživovací povinnost, nejsou mu prováděny srážky ze mzdy a nehradí žádné jiné měsíční splátky. Výše příjmu byla doložena potvrzením zaměstnavatele ze dne 22. 11. 2019. Při stanovení výše splátky právní předchůdkyně žalobkyně vycházela ze skutečnosti, že žalovaný hradí dosavadní externí splátky ve výši 7 906 Kč a jeho podíl na nákladech na bydlení představuje 91,86 %.

5. Odvolací soud se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně ztotožnil. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který vycházel z ustanovení § 2395 a následujících zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), dle kterého se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit. Dále je třeba věc posoudit podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, s ohledem na postavení účastníků, kdy právní předchůdkyně žalobkyně je právnickou osobou, jejímž předmětem činnosti je poskytování úvěru a žalovaný je v pozici spotřebitele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že uvedená úvěrová smlouva je v celém rozsahu neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně porušila svou povinnost náležitě prověřit poměry dlužníka – spotřebitele a posoudit jeho schopnost splácet úvěr. Právní předchůdkyně žalobkyně jako poskytovatel úvěru smí spotřebiteli poskytnout úvěr pouze tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudí a z tohoto zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva neplatná. I když obsah povinnosti jednat při posuzování úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zákon o spotřebitelském úvěru neobsahuje, je možné vycházet z definice obsažené v dalších právních předpisech. Například § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že „odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Obdobně tento pojem definuje např. § 32 odst. 6 zák. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že „investiční zprostředkovatel poskytuje investiční služby s odbornou péčí. Poskytování investičních služeb investičním zprostředkovatelem s odbornou péčí zejména znamená, že investiční zprostředkovatel jedná kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků“. Ke shodným závěrům, co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí, dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, ve kterém vyslovil závěr, že věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními důsledky. Nejvyšší soud ČR ve svých závěrech rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl mimo jiné, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako celku, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. V souladu se závěry Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. III. ÚS 4129/18) by obecné soudy měly vést poskytovatele úvěru (třeba i cestou případného zastavení exekuce) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek. To, zda je reálné splácení dluhu, je celkem výchozí zásada, která by jako obecný princip měla být vzata v úvahu soudy, bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotvena nebo nikoliv. Z uvedeného je tedy nepochybné, že platnost úvěrové smlouvy je třeba zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, a to i v již probíhajícím řízení exekučním.

6. V daném případě právní předchůdkyně žalobkyně v okamžiku uzavření smlouvy vycházela z jediného příjmu žalovaného ve výši 27 559 Kč měsíčně. I když si ověřila výši příjmu potvrzením od zaměstnavatele, zcela rezignovala na zjištění jakýchkoliv výdajů a nákladů žalovaného. Nezabývala se ani rozporem v údajích uvedených žalovaným k žádosti o úvěr, kdy uvedl, že pobírá průměrný čistý měsíční příjem ve výši 27 559 Kč, a to z jediného zdroje příjmů, avšak jako celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedl částku 30 000 Kč. Žalovaný dále uvedl „ostatní nezbytné měsíční náklady“ v nulové výši a rovněž jako nulové označil „jiné měsíční splátky“, ačkoli právní předchůdkyně žalobkyně z databáze bankovních a nebankovních registrů zjistila další závazky žalovaného jako spotřebitele v celkové výši měsíční splátky 7 906 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně však žádným způsobem od žalovaného upřesnění údajů, a to zejména pokud jde o jeho výdaje, nepožadovala a vycházela pouze z výpočtu disponibilní částky, do které zahrnula externí splátky hrazené na spotřebitelské závazky a životní náklady v podobě životního minima. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je však i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015 - 39, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). V souladu se shora citovaným § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel předmětné posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání však reálně vzhledem k nedostatku jakýchkoli podkladů, zejména pokud jde o výdaje žalovaného, v daném případě nemohlo dojít. Obezřetnost a důslednost žalobkyně při daném posuzování tak byla na místě i vzhledem k výše uvedenému porovnání žalovaným doložených příjmů a tvrzených výdajů (respektive neuvedení žádného výdaje). Výdaje uvedené v nulové částce nepochybně nezobrazují současné běžné výdaje na bydlení zahrnující náklady na vodu, energii a paliva. Dále je nutné předpokládat nejen běžné výdaje na zajištění domácnosti a základních potřeb žalovaného (jedná se nejen o výdaje spojené se zajištěním stravy, ošacení), ale i dalších potřeb jako zájmové aktivity, náklady na dopravu, léky a podobně. Odvolací soud se tedy v tomto směru ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost posouzení s odbornou péčí úvěruschopnosti žalovaného, a z tohoto důvodu je úvěrová smlouva uzavřená mezi účastníky neplatná jako celek.

7. Právním jednáním smluvních stran došlo k narušení veřejného pořádku tím, že byl porušen § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť součástí veřejného pořádku je mimo jiné i ochrana skupin osob, které jsou určitým způsobem zranitelné. Mezi takové skupiny osob nepochybně spotřebitelé patří, neboť jejich postavení je ve styku s profesionálním podnikatelem znevýhodněno, vystupují tak jako slabší smluvní strana. Za stavu, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně porušením povinnosti zkoumání úvěruschopnosti žalované s odbornou péčí jednala v rozporu se zákonem a dále byla naplněna podmínka zjevného narušení veřejného pořádku, je smlouva o úvěru uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou absolutně neplatným právním jednáním ve smyslu ustanovení § 588 o. z. Absolutní neplatnost znamená neplatnost právního jednání od samého počátku a na právní jednání se hledí jakoby nikdy nevzniklo. V ustanovení § 2991 o. z. je upraveno bezdůvodné obohacení, tak, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2). Vzhledem k vývoji právní úpravy i judikatuře, směřující stále k větší ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany, má odvolací soud za to, že úmyslem zákonodárce bylo vycházet nadále z absolutní neplatnosti smlouvy při porušení povinnosti poskytovatele řádného posouzení úvěruschopnosti dlužníka. V tomto směru lze odkázat i na závěry nálezu Ústavního soudu ČR (již shora citovaného), dle kterého porušení povinnosti zkoumání úvěruschopnosti mají obecné soudy zkoumat v jakékoliv fázi soudního řízení, včetně již probíhajícího exekučního řízení.

8. S ohledem na absolutní neplatnost úvěrové smlouvy tedy plnění, které si právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný navzájem poskytli, představuje plnění z neplatného právního jednání, a takové plnění bezdůvodným obohacením ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., které jsou si smluvní strany povinny podle § 2993 o. z. vzájemně vydat. Výše bezdůvodného obohacení byla soudem prvního stupně stanovena ve správné výši, a to včetně zákonného úroku z prodlení, jehož počátek byl stanoven soudem prvního stupně v souladu s ustanovením § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru, kterým je upravena zvláštní splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Podle tohoto zákonného ustanovení je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Soudem prvního stupně s ohledem na pasivitu žalovaného po celou dobu řízení bylo zcela správně vycházeno ze stavu, že v možnostech a schopnostech žalovaného bylo vrátit dluh bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele, respektive marného uplynutí lhůty k zaplacení dluhu v určené předžalobní výzvou (výzva se stanovenou sedmidenní lhůtou zaplacení byla žalovanému doručena 9. 10. 2023).

9. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. v souladu s ustanovením § 219 o. s. ř. jako správný potvrdil, a to včetně nákladového výroku III., kdy s ohledem na převážný úspěch žalovaného ve věci, by měl v souladu s ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, avšak žalovanému v řízení před soudem prvního stupně žádné náklady nevznikly.

10. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však náklady řízení před odvolacím soudem nevznikly.