o zaplacení 186 395 Kč, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 23. 8. 2021, č. j. 12 C 332/2019 – 213,

1. Okresní soud v Mělníku (dále„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 8. 2021, č. j. 12 C 332/2019 – 213, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 186 395 Kč (výrok I.). Výrokem II. stanovil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 75 720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody, která jí vznikla v důsledku nesprávného vedení účetnictví žalovanou v době trvání pracovního poměru žalované u žalobkyně na pozici finanční manažer. Žalovaná dle žalobkyně opakovaně nesprávně párovala odesílané a přijímané platby s přijatými a vystavovanými fakturami, v důsledku čehož byl zobrazen nepravdivý stav saldokonta, stav zobrazovaných v účetnictví žalobkyně nebyl proto pravdivý a tato pochybení byla zjištěna provedením fyzické inventury zboží po skončení pracovního poměru žalované. Žalobkyně požadovala náhradu škody, která jí vznikla ve výši vynaložených mzdových prostředků na zaměstnankyni, kterou byla žalobkyně nucena přijmout do pracovního poměru právě za účelem nápravy pochybení v účetnictví žalované, a to ve výši 365 153 Kč na vyplacené mzdě za dobu od [datum] do [datum] na mzdě zaměstnankyně [příjmení], po změně žalobních tvrzení v průběhu řízení ve výši 179 229 Kč na vyplacené mzdě za období od [datum] do [datum] na mzdě zaměstnankyně [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Dále žalobkyně požadovala škodu ve výši 24 690 Kč na doměřeném úroku z prodlení úhrady daňových povinností za daň z příjmu právnických osob za zdaňovací období kalendářního roku 2016, z důvodu nutnosti podání dodatečného daňového přiznání v důsledku pochybení žalované. Žalobkyně požadovala náhradu škody ve výši čtyř a půl násobku průměrného měsíčního výdělku žalované, tj. 186 395 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik jí tvrzené škody, když v případě části nároku spočívajícího v částce vyplacené na mzdě zaměstnankyně

[anonymizováno] [příjmení] nebylo prokázáno, do jaké míry a s jakou časovou náročností pracovala pro žalobkyni, neboť bylo prokázáno, že fakticky vykonávala práci na pozici účetní shodně jako další pracovnice, [jméno] [příjmení], a to jak pro společnost žalobkyně, tak pro společnost x [právnická osoba] V části nároku na doměřeném úroku z prodlení soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi konáním žalované a vznikem tvrzené škody, tedy že žalovaná zavinila, že bylo daňovým poradcem připravené daňové přiznání k dani z příjmu právnických osob podáno opožděně.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včas odvolání žalobkyně, která soudu prvního stupně vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav. Poukazovala zejména na obsah výpovědí svědkyň [jméno] [příjmení] a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], kterými bylo zcela jednoznačně prokázáno, že náplní práce [anonymizováno] [příjmení] bylo napravení chyb v účetnictví žalované za rok 2016, kdy bylo vedeno právě žalovanou. Z uvedených svědeckých výpovědí rovněž zcela jednoznačně dle žalobkyně vyplývá rozsah míry a časové náročnosti práce Ing. [příjmení], za který ji byla vyplácena žalobkyní mzda. Poukazovala na to, že bylo prokázáno rovněž porušení pracovních povinností žalovanou, včetně příčinné souvislosti se vznikem žalobkyní požadované škody i zavinění žalované, tedy všechny předpoklady pro důvodnost nároku na náhradu škody. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl a dále, aby žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Žalovaná se k odvolání žalobkyně vyjádřila tak, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, když žalobkyně nesplnila povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, a to ani přes opakované poučení ze strany soudu prvního stupně s poskytnutím lhůty k doplnění tvrzení. Dle žalované nebyl naplněn žádný z předpokladů pro náhradu škody, když ze strany žalobkyně nebylo řádně prokázáno a ani tvrzeno jakého konkrétního porušení povinností při plnění pracovních úkolů se měla žalovaná dopustit. Zcela nejasná byla výše škody, kdy ze strany žalobkyně byla v tomto směru v průběhu řízení změněna tvrzení tak, že nejprve byla škoda spatřována v mzdových prostředcích vyplacených na práci finanční účetní [příjmení], následně ve mzdových prostředcích na práci finanční účetní [anonymizováno] [příjmení]. Obě tyto zaměstnankyně žalobkyně však ve svých svědeckých výpovědích nebyly schopny potvrdit rozsah práce vykonané, na žalobkyní tvrzených vadách v účetnictví žalované. Naopak je dle žalované třeba vycházet ze skutečnosti, že byly prokázány nedostatky v součinnosti žalobkyně při řešení problémů vyplývajících ze špatné funkce účetního softwaru, což bylo i důvodem pro ukončení pracovního poměru žalovanou. Žalovaná dále poukázala na skutečnost, že zavedením výzkumu a inovací ušetřila žalobkyni značné finanční prostředky. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

5. Soud prvního stupně po provedeném dokazování vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalovaná byla u žalobkyně zaměstnána jako účetní na základě dohody o provedení práce a od [datum] na základě pracovní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou na pracovní pozici finanční manažer. Žalobkyně vykonávala práci odpovídající obsahem práci hlavní účetní žalobkyně, mzdovou agendu zpracovávala externí firma a žalovaná připravovala rovněž podklady pro daňové přiznání, které pro rok 2015 a 2016 zpracovával externí daňový poradce [anonymizována dvě slova].

V dubnu 2017 žalobkyně přecházela na nový softwarový systém Helios, který měl nahradit nevyhovující [příjmení]. Na systémovou chybu účetního programu [příjmení] si v souvislosti s nesprávným párováním faktur stěžovala žalovaná, respektive na problém upozorňovala pověřenou pracovnici žalobkyně v oblasti IT během prosince 2016. Žalobkyně však nebyla oprávněna k systémovému zásahu do nastavení programu [příjmení]. Žalobkyně spolu s daňovým poradcem upozorňovali jednatelku žalobkyně na nutnost provedení auditu za rok 2016, ze strany žalobkyně však žádná smlouva s auditorskou firmou uzavřena nebyla. Žalovaná ukončila pracovní poměr u žalobkyně výpovědí ze dne [datum] ke dni [datum]. Na pracovní pozici finanční účetní byla do pracovního poměru žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] zařazena

[jméno] [příjmení] s tím, že pracovní smlouva byla sjednána na dobu neurčitou. [jméno] [příjmení] pracovala u žalobkyně již od [datum] na základě uzavřené dohody o provedení práce. Náplní práce jmenované bylo mimo jiné prověření účetnictví společnosti zaměstnavatele v účetním systému, náprava pochybení a nedostatků v účetním systému, podpora při přípravě daňové agendy, zajišťování sepisu a podání daňových přiznání i zpětně v případě zjištění nedostatků v daňové oblasti, zajištění povinného auditu, a to zpětně za rok 2017, zadání a proúčtování veškerých pokladních dokladů pokladny [obec], [obec], zavedení evidence drobného hmotného a nehmotného majetku Helios, kompletní zavedení evidence dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku do systému Helios, inventarizace zásob v návaznosti na účetní systém Helios, účtování mzdových dokladů na základě dodaných výstupu od externí mzdové účetní, účtování interních dokladů, a to vše od [datum]. Dne [datum] byla uzavřena pracovní smlouva mezi žalobkyní a [anonymizováno] [jméno] [příjmení], na základě které byla jmenovaná přijata do pracovního poměru u žalobkyně na pozici finanční účetní se dnem nástupu od [datum], a to na dobu neurčitou. Pracovní poměr [anonymizováno] [příjmení] skončil dohodou ke dni [datum]. Žalobkyní byl proveden audit za kalendářní rok 2016, podklady pro audit za rok 2016 vykazovaly dle auditorky [anonymizována dvě slova] nesoulad v oblasti sald knihy vystavených faktur, zásob, neseděly inventarizace, neodpovídaly skutečnému stavu. Žalobkyně podala dodatečné daňové přiznání za rok 2016, došlo k nápravě za předchozí období a z tohoto důvodu byl žalobkyni vyměřen [anonymizována dvě slova] pro [příjmení] kraj úrok z prodlení úhrady daňových povinností v celkové výši 24 690 Kč předepsaný do [datum] Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem ztotožnil.

6. Shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně, který věc posoudil jako náhradu škody podle ustanovení § 250 a následujících zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce. Podle tohoto zákonného ustanovení odpovídá zaměstnanec zaměstnavateli za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (odst. 1). Zaměstnavatel je povinen prokázat zavinění zaměstnance s výjimkou případů uvedených v § 252 a § 255 (odst. 3). Předpoklady odpovědnosti zaměstnance za škodu podle ustanovení § 250 zákoníku práce spočívají v porušení povinností zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, zavinění zaměstnance ve vztahu k tomuto porušení povinností, ve vzniku škody a v příčinné souvislosti mezi zaviněným porušením povinností a vznikem škody. Škodou se tu rozumí újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná v penězích.

7. V daném případě se žalobkyně domáhala náhrady škody spočívající částečně v nákladech na penalizaci za opožděné uhrazení daně z příjmů žalobkyně za kalendářní rok 2016 (24 690 Kč) a v nákladech vynaložených na mzdu zaměstnankyně [anonymizováno] [příjmení], jejíž pracovní náplní bylo odstranění nedostatků v účetnictví vedeném žalovanou s tím, že náhrada škody byla požadována ve výši 4,5 násobku průměrného výdělku žalované. Pokud jde o škodu vzniklou žalobkyni na vynaložených mzdových nákladech, žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody, které jí vznikla ve vyplacených mzdových prostředcích zaměstnankyním [příjmení] za dobu od [datum] do [datum] (celková škoda za uvedené období 365 153 Kč), ale v průběhu řízení změnila tvrzení v tom, že požadovala škodu za mzdové prostředky vynaložené za období od [datum] do [datum] zaměstnankyni [anonymizováno] [příjmení] (celková výše škody 179 229 Kč). V tomto směru soud prvního stupně pochybil, pokud nerozhodl o změně žaloby v souladu s ustanovením § 95 odst. 1 o. s. ř. I když nedošlo ke změně výše požadované částky (toto bylo dáno i zákonným omezením nároku na náhradu škody vůči zaměstnanci maximálně do výše čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního výdělku), požadovala žalobkyně plnění vycházející z odlišného skutkového základu, tedy škodu spočívající ve vynaložení zcela jiných mzdových prostředků na jiného zaměstnance než v původní žalobě. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně následně o takto změněném návrhu jednal a rozhodl, nejedná se o vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak jak bylo v řízení tvrzeno a prokázáno, na pozici finanční účetní byly po skončení pracovního poměru žalované přijaty dvě zaměstnankyně, a to od

[datum] [jméno] [příjmení] a od [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Pracovní poměr obou těchto zaměstnankyň byl založen pracovní smlouvou uzavřenou na dobu neurčitou, s pracovní pozicí„ finanční účetní“. Dle mzdových listů pobíraly obě zaměstnankyně kromě základní mzdy měsíční odměny a bylo jim přiznáno osobní ohodnocení. Oběma uvedeným zaměstnankyním byla žalobkyní zároveň vyplácena mzda za práci vykonanou na základě dohody o provedení práce.

Z uvedeného není prokázáno, že by Ing. [příjmení] byla u žalobkyně zaměstnána výlučně za účelem nápravy žalobkyní tvrzených pochybení v účetnictví žalované za kalendářní rok 2016 Tomu nasvědčuje skutečnost, že tato zaměstnankyně byla zaměstnána na dobu neurčitou, a to nejen v hlavním pracovním poměru, ale zároveň i na základě dohody o provedení práce. Ani obsahem svědeckých výpovědí těchto dvou zaměstnankyň žalobkyně nebylo zcela jednoznačně určeno, kdo z nich a v jakém rozsahu se podílel výlučně na odstranění uvedených nedostatků v účetnictví. V řízení bylo prokázáno, že obě uvedené zaměstnankyně zpracovávaly běžnou účetní agendu a zároveň při zjišťování nedostatků v účetnictví za kalendářní rok 2016 se podílely na jejich nápravě. Žalobkyně tedy neprokázala, že by náplní práce [anonymizováno] [příjmení] bylo pouze odstraňování nedostatků v účetnictví po žalované a mzdové prostředky vyplacené za práci této zaměstnankyně v hlavním pracovním poměru, by byly tedy škodou, která by vznikla v příčinné souvislosti s žalobkyní tvrzeným porušením povinností při plnění pracovních úkolů žalovanou. Dle provedených důkazů lze uzavřít, že obě zaměstnankyně pracující na pracovní pozici finanční účetní vykonávaly shodnou náplň práce při vedení účetní agendy žalobkyně. Žalobkyně vyplácela oběma uvedeným zaměstnankyním i mzdu za práci provedenou na základě dohody o provedení práce, ačkoliv zaměstnankyně [anonymizováno] [příjmení] ve své svědecké výpovědi uvedla, že práci na základě dohody o provedení práce vykonávala pro odlišnost [anonymizováno], a to společnost x [právnická osoba] S ohledem na personální propojenost této společnosti se společností žalobkyně tak nelze jednoznačně vyloučit ani skutečnost, že část náplně práce, za kterou byly obě zaměstnankyně finančně ohodnoceny, nebyla vykonávána ani pro žalobkyni, ale na základě neurčité dohody pro společnost odlišnou od [role v řízení]. O takto ne zcela jednoznačném stavu svědčí i procesní postup žalobkyně, která v průběhu řízení měnila svá tvrzení o škodě, kdy nejprve spatřovala škodu ve vyplacených mzdových prostředcích za práci zaměstnankyně [příjmení], následně zaměstnankyně [anonymizováno] [příjmení] a v odvolacím řízení nevyloučila, že odstranění nedostatků v účetnictví za rok 2016 bylo náplní dohod o provedení práce uzavřených žalobkyní se shora uvedenými dvěma zaměstnankyněmi. Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala vznik škody spočívající ve vynaložených mzdových prostředcích na práci zaměstnankyně [anonymizováno] [příjmení], neboť nebylo prokázáno, že by náplň práce této zaměstnankyně žalobkyně spočívala pouze, případně v jakém rozsahu, v odstraňování nedostatků uvedeného v účetnictví.

8. Pokud jde o škodu spočívající v penalizaci žalobkyně ze strany finančního úřadu, a to finančním úřadem vyměřeného úroku z prodlení ve výši 24 690 Kč, v tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nebyla prokázána příčinná souvislost vzniku škody v tomto rozsahu se zaviněným protiprávním jednáním žalované. Ze strany žalobkyně nebylo dostatečně prokázáno, že k dodatečnému podání daňového přiznání došlo výlučně, případně z převážné části z důvodů na straně žalované. I když žalobkyně tvrdila, že dodatečné daňové přiznání bylo podáno hned poté, kdy účetnictví za kalendářní rok 2016 bylo znovu otevřeno zaměstnankyněmi žalobkyně pracujícími na pozici finanční účetní (tedy na shodné pracovní pozici jako žalovaná po skončení jejího pracovního poměru), jak bylo i svědeckou výpovědí těchto pracovnic potvrzeno, nelze zcela jednoznačně uzavřít, že by tyto nedostatky byly způsobeny porušením povinností žalované. Žalobkyně porušení povinností při plnění pracovních úkolů u žalované, spatřovala v neprovedení inventarizace zboží k [datum], nesrovnalostech dodavatelských a odběratelských saldech, které vedly k nutnosti vyžádání přeplatku od třetí strany, který byl žalobkyni vrácen až v roce 2018, v nevypárovaných odběratelských saldech, nezaúčtovaných interních dokladech žalobkyně. Tyto vytýkané nedostatky však nelze považovat za jednoznačné porušení povinností žalované. Jak bylo zjištěno i ze svědecké výpovědi daňového poradce [anonymizováno] [příjmení], určité nesrovnalosti a nedostatky vyplývaly z chybného systémového nastavení předchozího žalobkyní využívaného účetního programu, na což žalovaná příslušné zaměstnance žalobkyně v oblasti IT upozorňovala. Pokud se tedy tyto nedostatky účetního programu projevily ve výsledcích účetnictví, aniž by žalovaná byla sama oprávněna a schopna uvedené nedostatky systému odstranit, a tím výsledky účetnictví ovlivnit, nelze v tom spatřovat porušení pracovních povinností žalované. Rovněž, pokud jde o neprovedenou inventarizaci ke konci kalendářního roku 2016, nejedná se o činnost, kterou by byla schopna vykonat výlučně sama žalovaná, neboť je třeba součinnosti žalobkyně (nařízení inventarizace, ustanovení inventarizační komise apod.). Dále je třeba přihlédnout i k tomu, že samotné podání daňového přiznání nebylo náplní činnosti žalované, která ze své pracovní pozice připravovala a předávala pouze podklady k tomuto daňovému přiznání. Výslednou podobu a termín odevzdání již ovlivnit nemohla. V tomto směru žalobkyně ani netvrdila, v čem konkrétně se odlišovalo dodatečné daňové přiznání, aby bylo možno prokázat, že se jednalo o následek nedostatečně předaných podkladů žalovanou.

9. Za tohoto stavu tedy odvolací soud uzavřel, že v daném případě nebyly splněny základní předpoklady pro vznik nároku na náhradu škody žalobkyně, tedy výše škody, porušení pracovních povinností žalovanou a příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením pracovní povinností a škodou.

10. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

11. Rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen i v nákladovém výroku II., kdy v řízení před soudem prvního stupně úspěšné žalované byla v souladu s ustanovením

§ 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána náhrada účelně vynaložených nákladů, a to náklady vzniklé na právním zastoupení. Výše těchto nákladů byla soudem prvního stupně stanovena ve správné výši a odpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.

12. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1,

§ 142 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla v plném rozsahu úspěšná žalovaná, které vznikly náklady na právní zastoupení, a to odměna za 1 úkon právní služby ve výši 8 580 Kč (účast právní zástupkyně žalované u jednání odvolacího soudu) podle § 11 odst. 1, písm. g), § 7 advokátního tarifu a režijní paušál ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, tedy náklady ve výši 8 880 Kč.

13. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla žalobkyni stanovena v souladu s ustanovením

§ 160 o. s. ř. v délce zákonné třídenní lhůty, místo plnění v souladu s ustanovením

§ 149 odst. 1 o. s. ř., tedy k rukám právní zástupkyně žalované, která je advokátkou.