o zaplacení 245 823 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 11. 4. 2024, č. j. 8 C 375/2023 – 139,

1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalovaném zaplacení 245 823 Kč s příslušenstvím z titulu uhrazeného úvěru poskytnutého oběma účastníkům řízení, který žalobkyně sama uhradila a domáhala se po žalovaném poměrné části 24 % z částky 1 024 261,29 Kč s příslušenstvím.

2. Okresní soud v Rakovníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 25 745 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 25 745 Kč od 18. 10. 2023 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), dále žalobu, co do částky 220 078 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 220 078 Kč od 18. 10. 2023 do zaplacení, zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 58 862 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (výrok III.).

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že účastníci uzavřeli společně s [právnická osoba]. smlouvu o hypotečním úvěru, kde se oba společně a nerozdílně zavázali splácet pravidelné splátky a v období od 5. 1. 2021 do 26. 9. 2023 tak činila pouze žalobkyně, která uhradila celkem 1 003 271,29 Kč (dále jen „úvěr“). Sjednaný úvěr ze dne 19. 6. 2007 byl použit na pořízení společných nemovitostí (dům [Anonymizováno] dále jen „nemovitosti“) s podíly 76/100 pro žalobkyni a 24/100 pro žalovaného. Spoluvlastnictví k nemovitostem bylo pravomocně ke dni 8. 6. 2023 zrušeno soudem tak, že nemovitosti byly přikázány žalobkyni a ta měla zaplatit žalovanému na vypořádacím podílu částku 2 914 560 Kč. O úvěru nebylo rozhodnuto, neboť nebyl v daném řízení řádně uplatněn. Účastníci uzavřeli dne 23. 12. 2020 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů a úpravě společného bydlení (dále jen „dohoda“), dle které mělo dojít k vyrovnání ohledně nemovitostí tak, že se udělá odhad tržní ceny a žalovaný bude mít klíče od horní a spodní garáže. Klíče od vchodových dveří do domu nejpozději do 15. 1. 2021 předá žalobkyni. Zálohy od lednové platby splátky a veškeré zálohy spojené s provozem domu a domácnosti měla platit žalobkyně. Hypotéka byla splatná z účtu žalobkyně u [Anonymizováno]. Žalovaný se v lednu 2021 dobrovolně odstěhoval z nemovitostí. Počínaje dnem 1. 3. 2021 mu bylo zabráněno v užívání nemovitostí ze strany žalobkyně, byť se užívání domáhal. Žalobkyně bez jeho vědomí vyměnila zámky. Obvyklá tržní cena pronájmu nemovitostí byla stanovena společností [jméno FO] [právnická osoba]. vyjádřením ze dne 27. 11. 2023 na částku 32 000 Kč měsíčně bez poplatků spojených s užíváním nemovitostí.

4. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“) a aplikoval také ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy o hypotečním úvěru, k 15. 6. 2007 (dále jen „obč. zák.“), konkrétně podle § 511 odst. 3 věta první obč. zák. a ustanovení § 2991 OZ, § 2999 věty první OZ aplikoval na nárok žalovaného, který měl vzniknout až od ledna 2021 a který uplatnil ve smyslu ustanovení § 98 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jakožto eventuální námitku započtení své pohledávky na náhradu za omezení svého spoluvlastnického práva k nemovitostem za období 30 měsíců počínaje lednem 2021 a který vyčíslil celkem částkou 230 400 Kč (tj. 24 % z částky 32 000 Kč měsíčně, jakožto obvyklé nájemné).

5. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba je důvodná, byť jen zčásti, neboť oba účastníci se společně a nerozdílně zavázali splácet pravidelné splátky hypotéky a od 5. 1. 2021 do 26. 9. 2023 tak činila pouze žalobkyně. Žalovaným tvrzená dohoda, podle níž se žalobkyně vzdala ve vztahu k úvěru jakýchkoliv nároků vůči žalovanému, nebyla prokázána. Je zřejmé, že při společném a nerozdílném závazku obou účastníků měla žalobkyně dle § 511 odst. 3 věty první obč. zák. nárok na náhradu toho, co sama uhradila v rozsahu podílu žalovaného. Jeho výši je třeba odvodit od výše jeho bývalého spoluvlastnického podílu, neboť úvěr sloužil k pořízení nemovitostí a žalovaný se na něm podílel jen v rozsahu 24 %. Poměr ze zaplacené částky 1 003 271,29 Kč činil částku 240 785 Kč, kterou by soud žalobkyni přiznal, pokud by žalovaný nevznesl námitku započtení. Námitku žalovaného, že takový nárok spadá do vypořádání jejich společného jmění manželů, je třeba odmítnout, jelikož nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví. Ohledně pohledávky žalovaného na náhradu za omezení jeho spoluvlastnického práva k nemovitostem vyšel soud prvního stupně z ustálené rozhodovací praxe, že většinový spoluvlastník je sice oprávněn rozhodnout o užívání společné věci tak, že menšinový spoluvlastník bude věc užívat v rozsahu menším, než odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, a dokonce i tak, že mu znemožní danou věc užívat, pak ovšem menšinovému spoluvlastníkovi náleží finanční náhrada z titulu jeho bezdůvodného obohacení (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1313/97 a následně sp. zn. 22 Cdo 753/2011 a další). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně vyloučila žalovaného z užívání domu od března 2021 do pravomocného vypořádání spoluvlastnictví dne 8. 6. 2023. Takový postup žalobkyně je sice pochopitelný nicméně žalobkyně musela být srozuměna s tím, že mu za to až do vypořádání spoluvlastnictví musí náležet náhrada. Jinou variantou by bylo, pokud by nemovitosti užíval pouze žalovaný a žalobkyně bydlela jinde, přičemž by jí také náležela náhrada. Žalobkyně však jakožto většinová spoluvlastnice zvolila jiné řešení. Soud prvního stupně přisvědčil žalovanému, že mu náleží bezdůvodné obohacení za období 28 měsíců po 7 680 Kč měsíčně (24 % z prokázaného obvyklého pronájmu nemovitostí 32 000 Kč měsíčně) celkem 215 040 Kč. Nárok žalobkyně zanikl v rozsahu uplatněné námitky započtení ve výši 215 040 Kč z celkové částky 240 785 Kč. Soud prvního stupně proto vyhověl pouze co do částky 25 745 Kč, včetně požadovaných zákonných úroků z prodlení běžících od lhůty stanovené v předžalobní výzvě tedy uplatněné až od 18. 10. 2023 a ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.

6. Proti rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání, a to výslovně pouze proti výroku II. a III., (výrok I. tak nabyl právní moci samostatně).

7. Žalobkyně namítala dezinterpretaci dohody, neboť ji respektovala. Následné rozhodnutí soudu o vypořádání spoluvlastnictví vycházelo z jejich dohody o tom, komu a od kdy připadnou nemovitosti. Nebyli schopni se domluvit pouze na aktuální tržní ceně. Žalobkyně nechala zpracovat několik odhadů ceny nemovitostí dle dohody, které žalovaný neakceptoval. Žalovaný dohodu nijak nezpochybňoval, ale byl subjektivně přesvědčen, že se zavázala převzít jeho závazek vůči bance. Nenamítá nic proti platnosti dohody, ale popřela převzetí závazku za žalovaného. Z dohody vyplynula povinnost žalovaného nemovitost opustit nejpozději 15. 1. 2021 a předat klíče. Vlastníkem nemovitostí se měla stát žalobkyně a vyplacen měl být žalovaný. Dohoda ani nenaznačuje požadavek žalovaného na užívání domu či ponechání si klíčů po datu 15. 1. 2021. Žalovaný rovněž po vystěhování v lednu 2021 přijížděl velmi často k nemovitostem, procházel se a vše filmoval, dokonce odvrtal zámek od garáže. Dle dohody měl žalovaný povinnost vystěhovat se z domu bez dalších nároků. Obvyklou tržní cenu za pronájem nemovitostí má za ničím neodůvodněnou a považuje ji za absurdní, protože žalovaný by nikdy za takovýto výnos nemohl svůj ideální 24 % podíl pronajmout. Muselo by být nejprve stanoveno, které místnosti po dobrovolném opuštění domu má právo užívat. Nesouhlasila s odmítnutím důkazu výslechem svědkyně Terezy Burbrové, která je dcerou žalobkyně. Namítala, že nikdy nedošlo k jednostrannému omezení žalovaného v užívání nemovitostí, s odkazem na jejich dohodu. Žalovaný se dobrovolně vzdal svého užívacího práva tím, že předal klíče. Jinak dohodu interpretovat nelze, vyjma překvapivého závěru soudu prvního stupně. Jedinou podmínkou předání nemovitostí k užívání žalobkyni bez jakýchkoliv nároků bylo, že bude žalovaný vypořádán z aktuální tržní ceny, což se též následně stalo. Mělo dojít k vysvětlení, proč je dohoda neplatná a až poté bylo možné začít vést dokazování k výši obvyklého nájmu za nemovitosti. Proto navrhovali znalecký posudek, bude-li to třeba, a nikoliv vyjádření realitní kanceláře, která nikdy na místě nebyla. Bylo uděláno jednostranně k žádosti žalovaného a je nepravdivé. Nelze souhlasit, že byla řádně vznesena námitka započtení vůči žalobkyni s ohledem na dohodu ani vznesena být nemohla, protože to neumožňovala. Požadovala změnu napadeného rozhodnutí tak, že žalobě bude vyhověno ve zbývající části a bude přiznána náhrada nákladů obou řízení.

8. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že souhlasil s napadeným rozsudkem. Otázkou je platnost dohody s ohledem na charakter rozvodu manželství účastníků. Pokud by dohoda snad platná byla, nevyplývalo z ní vzdání se jakýchkoliv budoucích práv žalovaným, který se relevantně zavázal pouze k tomu, že klíče od vchodových dveří předá žalobkyni do 15. 1. 2021. Nelze však dovodit, že by se vzdal práva na náhradu za nadužívání nemovitostí. Měl by nárok na jeho kompenzaci i v případě, že by se nedomáhal návratu do nemovitostí, neboť rozhodující je pouze skutečnost, že žalobkyně nadužívala svůj podíl. Závěr realitní kanceláře [jméno FO] [právnická osoba]. nebyl žalobkyní nijak zpochybněn a soud prvního stupně přistupoval k závěru o náhradě jako k objektivně zjištěné skutečnosti. Navrhl potvrzení napadeného rozsudku.

9. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) i z hlediska dalších odvolacích námitek a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně proti výroku II. a III. napadeného rozsudku není důvodné.

10. Odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěného skutkového stavu, na který odkazuje a dospěl ke shodnému právnímu závěru v tom smyslu, že nárok žalobkyně byl po právu ve zjištěné výši. Žalobkyně prokázala uhrazení částky 1 003 271,29 Kč na společný dluh z úvěru. Dle ustanovení § 511 odst. 3 věta první obč. zák., ve spojení s § 3028 odst. 3 věta první OZ, měla žalobkyně nárok na náhradu toho, co plnila za solidárně zavázaného dlužníka v rozsahu jeho podílu. Požadovaný 24 % podíl ve výši 245 823 Kč nepřevyšoval její nárok vyplývající ze skutečnosti, že se k úhradě úvěru zavázali společně a nerozdílně. Odvolací soud vyšel z účastníky nezpochybňované dohody, že podíl na dluhu z úvěru odpovídal jejich podílu na nemovitostech pořízených z prostředků získaných společným úvěrem (viz ustanovení § 511 odst. 2 obč. zák.). Nárok žalobkyně nebyl dovozován z dohody, ale jakožto regresní právo spoludlužníka vyplývající ze zákona. Pokud jde o dohodu účastníků odvolací soud konstatuje, že v řízení vyplynulo, že se jí neřídil nikdo z účastníků. (Pokud šlo o část označenou „vyrovnání domu“ a část označenou „finance“). Bylo prokázáno, že žalobkyně se domáhala zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitostem žalobou. Nedošlo tak k postupu předpokládanému dohodou, kdy se měly vyhotovit dva odhady tržní hodnoty nemovitostí a stanovit jejich průměr. Následně se z této hodnoty měla odečíst částka 942 319 Kč z úvěru a z výsledné částky měla být stanovena hodnota vypořádacího podílu jakožto 24 %. Částka měla být vyplacena nejpozději do šesti let, tedy do 1. 1. 2027. Tato částka měla být každoročně úročena průměrnou mírou roční inflace v České republice. Proti tomu žalovaný měl disponovat pouze klíči od horní a spodní garáže a klíče od vchodových dveří měl nejpozději do 15. 1. 2021 předat žalobkyni. V řízení vyplynulo, že k vypořádání spoluvlastnictví dle uvedené dohody nedošlo, kdy vypořádání soudem iniciovala sama žalobkyně. Na druhou stranu žalovaný měl předat klíče od vchodových dveří a nepožadovat přístup do jiných částí, než jsou garáže domu, po datu předání klíčů 15. 1. 2021. Závazek žalobkyně, že od 1. 1. 2021 bude platit zálohy na splátky a veškeré zálohy spojené s provozem domu a domácnosti (a hypotéka bude splatná z jejího účtu u [Anonymizováno]) mohl znamenat, že žalobkyně převezme povinnost hradit splátky úvěru i za žalovaného, ale z jednání obou účastníků vyplynulo, že se v relevantních bodech dohodou neřídili. Žalovaný se domáhal přístupu do domu i po uvedeném datu. K vypořádání nedošlo stanoveným způsobem s tím, že nebyla zohledněna ani předpokládaná částka již uhrazeného úvěru (942 319 Kč). Vypořádání neproběhlo mimosoudně, ale až v rámci řízení o vypořádání spoluvlastnictví a nemovitost celou užívala výlučně žalobkyně. Oba účastníci se dovolávali platnosti dohody pouze v rozsahu, který se hodil výkladu jejich nároků a práv. Nelze než konstatovat, že nároky obou účastníků byly správně posouzeny tak, že k dohodě o těchto nárocích mezi účastníky nedošlo a byla-li nějaká ujednání, nebyla plněna ani jednou ze stran. Účastníci se tak nemohou nyní dovolávat platnosti dohody, jež ani jeden z nich nerespektoval.

11. Pokud jde o eventuální námitku žalovaného poté, co se soud prvního stupně i odvolací soud vypořádal s důsledky existence dřívější dohody mezi účastníky, soud prvního stupně správně dovodil nárok žalovaného na náhradu za nadužívání nemovitostí ze strany žalobkyně nad její spoluvlastnický podíl v rozsahu 76 %. Odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1.2020, sp. zn. 28 Cdo 2511/2019.

12. Pokud jde o výši kompenzační námitky žalovaného soud prvního stupně nepochybil, pokud vyšel ze skutečnosti, že výše bezdůvodného obohacení měla odpovídat obvyklému nájemnému, kterého by bylo možné dosáhnout za předmětné nemovitosti v uvedeném období. Vzhledem k tomu, že za důkaz může sloužit vše, vyšel soud z listinného důkazu, a to ze stanovení obvyklé ceny pronájmu nemovitostí vypracovaného realitní kanceláří dne 27. 11. 2023. Tímto způsobem prokázaná výše obvyklého pronájmu 32 000 Kč měsíčně za nemovitosti (bez poplatků spojených s jejím užíváním) nevybočuje z obecných představ o pronájmu rodinného domu o velikosti 6+1, (3 pokoje v první nadzemní podlaží a kuchyně a 3 pokoje s v druhém nadzemním podlaží se zastavěnou plochou hlavní stavby 133,89 m² a pozemkem celkem 707 m² včetně zahrady a samostatně stojící garáží). Soud zohlednil stáří domu (kolaudace v roce 1994) a jeho technický stav, který odpovídal pravidelné údržbě, jak vyplynulo ze stanovení obvyklé ceny, ale také ze znaleckého posudku, zpracovaného [jméno FO], který je součástí spisu. Je obecně známou skutečností, že obec [adresa] je umístěna ve Středočeském kraji nedaleko města [adresa] (10 km) a 30 km od [Anonymizováno]. Jedná se o vyhledávané místo k bydlení, přestože jde o obec s malým počtem obyvatel. Z vyjádření realitní kanceláře i znaleckého posudku vyplynulo, že se jedná o obec s veškerou občanskou vybaveností. Lze tak konstatovat, že zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomie ke stanovení obvyklé ceny nájmu by v daném případě bylo nehospodárné a neúčelné a vedlo by k dalšímu protažení soudního řízení.

13. Nelze souhlasit ani s námitkou žalobkyně, že kompenzační námitka nebyla v řízení řádně uplatněna. Žalovaný tak učinil svým vyjádřením ze dne 4. 12. 2023, tedy v průběhu řízení, procesně přijatelným způsobem. Námitkou vznesenou v rámci své procesní obrany proti žalovanému nároku v případě, že bude nárok žalobkyně posouzen po právu a zbývající námitky žalovaného nebudou úspěšné (viz odkaz na dohodu a tvrzený závazek žalobkyně, že bude úvěr hradit výlučně sama). Žalovaný jednoznačně projevil svou vůli vůči soudu a následně byl tento procesní úkon zaslán také žalobkyni, kdy na pohledávku žalobkyně započetl svou pohledávku ve výši 230 400 Kč. (Vyjádření, včetně kompenzační námitky, bylo doručeno zástupci žalobkyně 2. 12. 2023). Kompenzační námitka byla posouzena po právu ve výši 215 040 Kč, tedy za období užívání nemovitostí výlučně žalobkyní od března 2021 do června 2023 po 7 680 Kč měsíčně. V tomto rozsahu se pohledávky obou účastníků střetly a došlo k jejich zrušení ve smyslu ustanovení § 1982 OZ. Zánik žalované pohledávky nastal v okamžiku, kdy se pohledávky staly způsobilými k započtení, tedy kdy je šlo uplatnit před soudem (viz § 1987 OZ). Splatnost pohledávky žalobkyně nastala v důsledku její předžalobní výzvy a splatnost pohledávky žalovaného nastala nejpozději od doručení kompenzační námitky zástupci žalobkyně. V daném případě tak zániku žalované pohledávky v rozsahu, ve kterém se kryla s pohledávkou žalovaného, nic nebránilo.

14. Na základě uvedeného odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. napadený rozsudek ve výroku II., včetně akcesorického výroku III. jako věcně správný potvrdil.

15. V odvolacím řízení pak plně úspěšnému žalovanému byla v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 2 o. s. ř. přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 24 103,80 Kč. Ty sestávají z odměny advokáta podle § 6, § 7, § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“) za dva úkony právní služby v plné výši (vyjádření k odvolání ve věci samé, účast na jednání před odvolacím soudem dne 27. 8. 2024) po 9 220 Kč, dvou paušálních náhrad hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 AT po 300 Kč, cestovného podle § 13 odst. 5 AT za cestu na trase [adresa] a zpět dne 27. 8. 2024 ve výši 480,47 Kč, dle § 1 písm. b) a § 4 písm. c) vyhlášky č. 398/2023 Sb., za 56 ujetých km (38,70 Kč za litr paliva, při průměrné spotřebě 7,7 litrů/100 km a 5,60 Kč/km za amortizaci vozidla) a náhrady za ztrátu času v trvání 4 × 30 minut po 100 Kč v částce 400 Kč podle § 14 odst. 3 AT tj. celkem 19 920,47 Kč a 21 % DPH z této částky ve výši 4 183,30 Kč.

16. Lhůtu k plnění nároku na náhradu nákladů řízení stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 o. s. ř., platební místo pak k rukám zástupce žalovaného podle § 149 odst. 1 o. s. ř.