o určení neplatnosti ukončení pracovního poměru, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 2. 2024, č. j. 9 C 223/2023 - 196

1. Žalobkyni byla žalovanou dne 28. 4. 2023 doručena listina z téhož dne označená jako „Výpověď“ (kterou žalobkyně odmítla převzít), v níž žalovaná žalobkyni oznámila, že s ní rozvazuje pracovní poměr s odkazem na ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Celkem bylo ve výpovědi skutkově vymezeno 11 skutků (devět označených číslicemi 1 až 9 + dva bez tohoto označení), v nichž žalovaná shledávala naplnění uvedeného výpovědního důvodu:

1. Při výskytu infekční nemoci ve škole o této skutečnosti neinformovala vedení školy, neinformovala pracovnici údržby a nevydala žádný pokyn k zamezení šíření infekční choroby v prostorách mateřské školy;

2. Dne 2. 1. 2023 telefonicky informovala paní [jméno FO] o výsledcích kontroly KHS (Krajské hygienické stanice, v dalším textu jen „KHS“) v prostorách školy, přičemž uvedla lživé údaje s cílem očernit provozní zaměstnankyni paní [jméno FO], kdy uvedla údaje, které jsou v rozporu se zápisem KHS;

3. Rodičům poskytla lživé informace o paní [jméno FO], především že je na dovolené, na kterou nemá nárok, a kterou jí pan ředitel proplatí, ačkoliv věděla, že paní [jméno FO] je na OČR s nemocným synem;

4. [právnická osoba] od žalobkyně získali informace, že ředitel [adresa] přikázal přijímat děti učitelek i když jsou nemocné, a že ředitel zakázal dávat dětem odklady nebo že zakázal ve školce topit;

5. Před rodiči snižuje kvalifikaci svých spolupracovnic, kdy se o asistentce paní [jméno FO] pohrdlivě vyjádřila, že má „jenom maturitu“ a o učitelce slečně Zemancové, že je to „jenom servírka“ a vyzvala rodiče k podání podnětu na inspektorát práce a prošetření údajné nekvalifikovanosti svých kolegyň;

6. Do vnitřních prostor školky bez vědomí ředitele školy vpustila rodiče – paní [jméno FO] a paní [jméno FO] – kterým ukazovala místa, kde byly nedostatky v úklidu a společně s učitelkou paní [jméno FO] rodičům poskytla fotodokumentaci s plísní v rohu místnosti, přestože jí bylo známo, že „výskyt plísně v mateřské škole je dlouhodobý problém, který se řeší společně s obcí“;

7. Dne [datum] se nevhodně chovala v šatně MŠ, kdy před přítomnými rodiči ostře, až nepříjemně arogantně křičela na svou nadřízenou paní [jméno FO], že jí děti ve třídě dělají „bordel“ a že si je má zklidnit;

8. Dne 22. 3. 2023 nezapsala docházku dětí do třídní knihy;

9. Dne 28. 3. 2023 v prostorách jídelny MŠ zkonzumovat oběd, který údajně neměla objednaný, a tudíž ani uhrazený, a tento oběd zkonzumovala před dětmi, které na svůj oběd stále čekaly;

Rozdávala dětem sáčky s bílým krystalickým cukrem, což je nepřijatelné jednání, které není v souladu s výživovými normami;

V pracovní době, ve dnech [datum] kdy se měla věnovat pedagogické činnosti s dětmi, se věnovala úklidu, který dočasně vykonávala na základě Dohody o provedení práce.

2. Žalobkyně se žalobou domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru u žalované ze dne 4. 5. 2023 pro opakované méně závažné porušení pracovních povinností. Nesouhlasila s jednotlivými ve výpovědi vytýkanými skutky s tím, že žádný nedosahuje ani minimální intenzity porušení pracovních povinností, a u některých z uvedených důvodů není naplněna podmínka konkrétnosti a identifikovatelnosti vytýkaného jednání.

3. Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen „soud prvního stupně“ shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) určil, že „rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované výpovědí ze dne 28. 4. 2023 dle § 22 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb. v platném znění, zákoník práce, je neplatné“ (výrok I.), uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 49 432 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.) a ve stejné lhůtě žalované uložil zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na nákladech řízení státu 1 580 Kč (výrok III.).

4. Soud prvního stupně poté, co shledal, že žaloba byla podána v zákonné lhůtě, konstatoval, že v případě ve výpovědi z pracovního poměru žalobkyni vytýkaného skutku, označovaného číslem 8, je mezi účastníky nesporné, že se ho žalobkyně nedopustila. Dále po provedeném dokazování soud prvního stupně uzavřel, že skutky označované čísly 3 – 6 „pro svou časovou neurčitost nesplňují základní náležitosti výpovědního důvodu“ a žalovaná navíc „tato provinění v řízení neprokázala“; v případě skutku označovaného číslem 1 „v řízení nebylo prokázáno tvrzené provinění žalobkyně“; v případě skutku označovaného číslem 2 shledal „pravdivost tohoto tvrzeného porušení pracovních povinností žalovanou za neprokázanou, respektive i za de facto nelogickou“; v případě skutku označovaného číslem 7 konstatoval, že „v řízení bylo pouze prokázáno, že došlo k situaci, kdy žalobkyně požádala paní [jméno FO] o zklidnění dětí, které byly pod jejím dozorem“ a současně vzal za prokázané, že „chování žalobkyně vůči její nadřízené nebylo vhodné“, žalobkyně „skutečně nejednala vůči paní [jméno FO] profesionálně, její ″upozornění″ nebylo adekvátní“ a tento skutek soud vyhodnotil jako prokázané porušení pracovních povinností; v případě skutku označovaného číslem 9 vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně v převážné většině nehradila obědy přivážené třetí osobou, naproti tomu nebylo prokázáno „tvrzené provinění žalobkyně“, že žalobkyně označeného dne zkonzumovala oběd předtím, než byl oběd vydán přítomným dětem, a to na jejich úkor. Konstatoval, že „z provedeného dotazování je zjevné, že žalobkyně si byla vědoma, že zkonzumované obědy je povinna zaměstnavateli uhradit, a také, že je povinna předem tyto obědy objednat“, a tudíž lze „zčásti považovat dané provinění žalobkyně za prokázané“, současně však poukázal na to, že nebylo prokázáno, „že by žalobkyně daného dne [datum], a ani v jiných dnech, postupovala při odebrání oběda a jeho konzumaci k možné újmě dětí školky a školy“, a tak celkově soud prvního stupně vyhodnotil „toto tvrzené porušení pracovních jako nedůvodné, neprokázané“. Dále se soud prvního stupně zabýval skutky, které nebyly ve výpovědi označeny žádným číslem, kdy v případě rozdávání dětem sáčků s bílým krystalickým cukrem vzal za „jednoznačně“ prokázané, že se „jednalo o zcela výjimečný krok, kdy předmětný cukr nebyl ani majetkem žalované, ale žalobkyně a její kolegyně“ a uzavřel, že s ohledem na okolnosti, za nichž se tak stalo „nelze považovat daný krok žalobkyně za porušení pracovní kázně“. Naproti tomu v prokázaném a žalobkyní nepopíraném skutku, že se v pracovní době, kdy se měla věnovat pedagogické činnosti s dětmi, věnovala úklidu, který dočasně souběžně s pracovním poměrem vykonávala na základě dohody o provedení práce shledal porušení pracovních povinností žalobkyně, když nepřijal její vysvětlení a omluvu, že si opakovaně ,,neuvědomila‘‘, kdy jí končí pracovní doba. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná neprokázala, že by se žalobkyně v uvedeném období dopustila nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, a mezi nimiž je přiměřená časová souvislost.

5. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že přestože převážnou většinu navržených důkazů provedl, nedostatečně a chybně je vyhodnotil a dospěl k nesprávným závěrům, přičemž nedostatečně vysvětlil, zda a jaká zjištění z některých provedených důkazů učinil a proč na jejich základě nevzal tvrzení žalované za prokázaná. Výslovně pak vytýkal závěr o nevěrohodnosti svědků [jméno FO] a [jméno FO], ač oba na výslovný dotaz soudu konstatovali, že proti žalobkyni nechovají žádnou zášť. Vytýkala soudu prvního stupně rozporuplnost hodnocení výpovědního důvodu č. 9, kde soud dospěl k názoru, že toto tvrzené porušení pracovních povinností hodnotí jako nedůvodné a neprokázané, neboť nebylo žalovanou prokázáno, že by žalobkyně daného dne [datum] postupovala k možné újmě dětí školky, ač má současně za prokázané, že žalobkyně v převážné většině nehradila obědy, které konzumovala, a to přesto, že si byla zjevně vědoma své povinnosti obědy si předem objednat a tyto zaměstnavateli řádně uhradit. Žalovaná poukazovala na to, že povinnost předem objednat hradit obědy vyplývá mimo jiné z vnitřního řádu školní jídelny, který je závazný pro všechny osoby, které se v jídelně stravují, dále ze směrnice FKSP a předložených dokladů ohledně úhrady obědů konzumovaných zaměstnanci žalované. Podle žalované, skutečnost, zda mohlo v důsledku jednání žalobkyně dojít k možné újmě dětí školky, je tedy pouze dokreslující pro hodnocení míry závažnosti porušení, avšak není určující pro posouzení, zda se jedná o porušení pracovních povinností či nikoli. Dále namítala, že u výpovědního důvodu č. 7, a dalšího porušení shledávaného v rozdávání krystalického cukru dětem se soud prvního stupně uchýlil spíše k morálnímu hodnocení situace než právnímu hodnocení, zda došlo k porušení pracovních povinností či nikoli. Poukazovala na to, že rozdávání sáčků s krystalickým cukrem s tím, že si ho děti odnesou domů, proběhlo naprosto nestandartním způsobem, kdy žalobkyně neměla žádný přehled o tom, zda si děti skutečně cukr odnesou domů či ho snědí ještě ve školce, což se v případě jednoho dítěte stalo. Podle žalované u kteréhokoli z dětí se mohla po požití cukru bez dozoru dospělé osoby objevit např. alergická reakce či jiné problémy. Dále žalovaná poukazovala na to, že tímto jednáním došlo k porušení školního řádu mateřské školy, s čímž se však soud prvního stupně nikterak nevypořádal. Žalovaná dále namítala, že soud prvního stupně zřejmě správně nepochopil časový sled událostí v případě výpovědního důvodu č. 2. Poukazovala na to, že žalobkyně ještě týž den, kdy proběhla kontrola ze strany KHS, informovala paní [jméno FO] o údajných porušeních, která KHS při své kontrole měla shledat. „Tyto informace však byly lživé a nepravdivé, proto je nepodstatné, zda byla žalobkyně kontrole fyzicky přítomna či nikoli. [jméno FO], jako oznamovatelka, byla ze strany KHS o výsledcích kontroly informována až teprve doručením protokolu o kontrole ze dne 16. 1. 2023. Ke komunikaci mezi paní [jméno FO] a žalobkyní však docházelo již v období od [datum], a již v této době byla mezi rodiči šířena audionahrávka, přičemž paní [jméno FO] v té době mohla při svých sdělení vycházet pouze z informací uváděných žalobkyní. Žalovaná soudu prvního stupně vytýkala závěr o časové neurčitosti vymezení některých výpovědních důvodů, kdy namítala, že zákon vyžaduje skutkové vymezení důvodů výpovědi z hlediska jejich nezaměnitelnosti s jiným důvodem, naproti tomu zákon ani judikatura nepožadují, aby bylo jednání naprosto přesně konkretizováno uvedením data jednání. Žalovaná má za to, že ve výpovědi jsou všechna jednání popsána natolik konkrétně, aby nebyla zaměnitelná a bylo zcela jasné, v čem konkrétně jsou shledávána vytýkaná porušení. V této souvislosti pak poukazovala na to, že svědci opakovaně vypovídali tak, že bylo běžnou praxí žalobkyně veřejně pomlouvat a kritizovat prakticky celý pedagogický sbor, přičemž doporučovala rodičům, aby si dávali děti do jiné školy. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení před soudy obou stupňů, popřípadě, aby rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně ve vyjádření uvedla, že dokazování před soudem prvního stupně prokázalo „skutkový stav spočívající v šikanózním přístupu vedení žalované k osobě žalobkyně, kdy i z konstrukce jednotlivých údajných výpovědních důvodů vyplývá, že vedení žalované spolu s částí zaměstnanců zcela tendenčně a účelově vyvíjelo značné úsilí ke sledování žalobkyně s cílem kreativně vytvořit skutečnosti, které použijí k naplnění údajných výpovědních důvodů s cílem ukončit pracovní poměr žalobkyně. Navrhovala, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a po částečném zopakování dokazování dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

8. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 6. 2023, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/2023 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

9. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

10. Ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 zákoníku práce pro porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci nebo z důvodu, pro který je možné okamžitě zrušit pracovní poměr, může dát zaměstnavatel zaměstnanci výpověď nebo s ním okamžitě zrušit pracovní poměr pouze do 2 měsíců ode dne, kdy se o důvodu k výpovědi dověděl, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy důvod k výpovědi vznikl.

11. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodu může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

12. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce, avšak nijak se nevyjádřil k otázce zachování dvouměsíční lhůty k dání výpovědi z důvodu dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Z toho, že se žalobou zabýval věcně, lze dovodit, že i tuto lhůtu správně hodnotil jako dodrženou, když ve výpovědi z 28. 4. 2023 jsou vytýkána jednání (ta u nichž bylo lze vytýkaný skutek časově identifikovat), jichž se žalobkyně měla dopustit v období od prosince 2022 do dubna 2023, přičemž v případě výpovědi z důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce je pro běh dvouměsíční lhůty dle § 58 zákoníku práce rozhodující poslední porušení pracovních povinností předcházející výpovědi z pracovního poměru. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 441/2008; všechna odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách /www.nsoud.cz/).

13. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyni bylo ve výpovědi vytýkáno celkem 11 porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, přičemž žalovaná zaslala žalobkyni celkem tři písemné výtky s upozorněním na možnost výpovědi, a to ze dne [datum] (skutek 1), [datum] (skutky 2 – 6) a [datum] (skutky 7 – 9).

14. Ve smyslu ustanovení § 50 zákoníku práce, výpověď z pracovního poměru musí být písemná, jinak se k ní nepřihlíží (odstavec 1), zaměstnavatel ji může dát zaměstnanci jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 (odstavec 2), důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, a důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn (odstavec 4).

15. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že v případě výpovědních důvodů č. 3 - 6 nejsou vytýkaná jednání dostatečně určitě specifikována, když zejména není zřejmé, kdy se těchto skutků měla žalobkyně dopustit. Přitom zejména u důvodů č. 3 – 5, tak, jak jsou ve výpovědi formulovány, je zřejmé, že nemělo jít o jednorázový skutek, ale že se těchto jednání (podávání nepravdivých zpráv o svých spolupracovnicích, poměrech na pracovišti či pokynech ze strany nadřízeného) měla žalobkyně dopouštět ve více případech, při hovorech s různými osobami, zejména rodiči dětí, tzn. v delším časovém období. Z výsledků dokazování ovšem vyplývá, že některými kolegyněmi žalobkyně i rodiči byly některé informace ze strany žalované vnímány jako jistá forma její „klevetivosti“ již v době předcházející období šesti měsíců před výpovědí, jež je při posuzování její platnosti rozhodující. Za těchto okolností, pokud u uvedených výpovědních důvodů chybí jakékoliv bližší časové vymezení a ani slyšení svědci nedokázali s určitostí a přesvědčivě uvést, v jakém časovém období jim měly být žalovanou nějaké informace, které by bylo možno zahrnout pod uvedené výpovědní důvody, žalobkyní poskytnuty, nelze považovat za s jistotou prokázané, že se žalobkyně těchto vytýkaných jednání dopustila právě v rozhodném období.

16. Obdobné je to i u výpovědního důvodu č. 6 (vpuštění některých rodičů – [jméno FO] a [jméno FO] do zázemí mateřské školy a za účasti učitelky [jméno FO] poskytnutí fotodokumentace výskytu plísně), k němuž jedna svědkyně ([jméno FO]) uvedla, že v zázemí školky nikdy nebyla a o žádné plísni nic neví, a druhá svědkyně ([jméno FO]) pouze připustila, že pokud se méně topilo, problém s výskytem plísně existoval a že paní [jméno FO] jednou svévolně vnikla do zázemí školky, ovšem aniž by to jakkoliv blíže časově zařadila, pouze z toho lze dovodit, že to muselo předcházet kontrole ze strany KHS. Jediný, kdo tak potvrzuje, že mu žalobkyně umožnila nahlédnout do prostor mimo šatnu mateřské školy, je svědkyně [jméno FO], avšak ani z její výpovědi nelze vyvodit nic víc, než že to bylo v době, kdy řešila nedostatky v úklidu ve školce, což posléze vyústilo v její podnět KHS a že měla od žalobkyně fotografii plísně, kterou sama na vlastní oči neviděla. A za situace, že sama žalovaná přímo ve výpovědi připouští, že problém s výskytem plísní je dlouhodobý, nelze uzavřít, že by bylo prokázáno se žalobkyně i tohoto vytýkaného jednání dopustila právě v rozhodném období.

17. I v případě vytýkaného jednání č. 1 (nesprávný postup při výskytu infekčního onemocnění) chybí bližší časové vymezení, dokazováním bylo nicméně prokázáno, že popisovaná událost proběhla v polovině prosince 2022. Odvolací soud se ovšem ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že z dokazování nelze dovodit, že by se žalobkyně v tomto případě dopustila porušení nějakých svých povinností. Bylo prokázáno, že o tom, že jedno z dětí trpí, oproti původně avizovanému ekzému, nakažlivou nemocí, se žalobkyně dozvěděla dodatečně v průběhu víkendu a hned následující pracovní den ráno, kdy sama neměla službu, tuto informaci předala službu konající učitelce, která vyrozuměla ředitele. Lze vést polemiky, jaké kroky mohla, a zda měla, žalobkyně provést ještě v době svého volna, nicméně v tom jak postupovala, nelze shledávat porušení nějakých pracovních povinností.

18. Pokud jde o vytýkané jednání č. 2 (lživé informování paní [jméno FO] o výsledcích kontroly KHS dne [datum]), prokázání tohoto žalobkyní popíraného skutku záviselo na výpovědi svědkyně [jméno FO], když všechny další žalovanou nabízené důkazy (výpovědi dalších svědků, záznamy zvukových zpráv, záznam o jednání svědkyně [jméno FO] s vedením žalované) vychází z informací získaných právě od této osoby, která prostřednictvím skupiny na komunikační platformě WhatsApp šířila mezi další rodiče dětí navštěvující mateřskou školu informace, které měla získat od žalované. Přitom sama ve své výpovědi před soudem prvního stupně připustila, že předávané informace místy upravovala s cílem odhalit osobu, která podle jejího podezření „vynášela“ informace mimo skupinu. Je tak poměrně problematické s jistotou rozklíčovat, které z nepravdivých informací šířených [jméno FO] vyslovila v rozhovoru s dotyčnou žalobkyně, které si naopak mohla z hovoru nesprávně vyvodit [jméno FO] a které s vědomím, že si je vymyslela, sama do šířených informací zakomponovala.

19. V této souvislosti odvolací soud poukazuje na to, že s ohledem na závěr soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědkyně [jméno FO] a její výpovědi její výslech sám zopakoval a konstatuje, že některá její vyjádření se jeví navíc i nelogickými. Svědkyně na jednu stranu opakovaně zdůraznila, jak žalobkyni, kterou zná od dětství jako svou tehdejší učitelku z mateřské školy, věřila a bez jakýchkoliv pochybností přijímala informace, které jí žalobkyně sdělovala. Naproti tomu, když ze zprávy KHS zjistila, že její kontrolní zjištění neodpovídají tomu, co se měla dříve dozvědět od žalobkyně, přestože s ní nadále byla (při vyzvedávání syna ze školky) v kontaktu a bavili se spolu, žalobkyni se zprávou KHS nijak nekonfrontovala a obrátila se přímo na vedení školy, aby se omluvila za svůj podnět ke kontrole KHS. Nejenže je zvláštní, že od žalobkyně nežádala žádné vysvětlení toho, že se údajně od ní získané informace o výsledku kontroly KHS liší od těch oficiálních, ale logické vysvětlení nemá ani to, proč by žalobkyně sdělovala osobě, která dala ke kontrole podnět, a dalo se tak očekávat, že bude o výsledku vyrozuměna, nějaké smyšlené informace o tom, jak kontrola dopadla, když by jí muselo být zřejmé, že v brzké době bude znám oficiální výsledek a pravda vyjde najevo. Podobně nelogicky působí i ta část výpovědi svědkyně [jméno FO], kde vysvětlovala, co ji přimělo k podání podnětu ke kontrole na KHS. K tomu svědkyně vypověděla, že nebyla spokojena s úklidem a celkovým pořádkem v mateřské škole a stěžovala si v tomto směru žalobkyni, která v té době zastávala funkci vedoucí učitelky. A ta, namísto zjednání pořádku, měla dát najevo svou bezradnost a nemožnost dosáhnout zlepšení práce své faktické podřízené mající na starosti úklid ve školce s tím, že jedinou cestou k nějakému zlepšení by mohla být kontrola ze strany KHS, k níž ovšem sama dát podnět nemůže. Iniciativy se tedy chopila svědkyně, aniž by se pozastavovala nad tím, že je poněkud zvláštní, ponoukat někoho ke zprostředkování kontroly sebe sama, neboť případný negativní výsledek kontroly by nepochybně dopadl i na hlavu žalobkyně jako vedoucí učitelky, do značné míry za provoz mateřské školy odpovědné. S přihlédnutím k tomu, že sama svědkyně [jméno FO] už v řízení před soudem prvního stupně připustila, že je snadno ovlivnitelná, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že stavět nějaké zásadní věcné závěry pouze na výpovědi této ne zcela důvěryhodné svědkyně není možné.

20. Další vytýkaný skutek č. 6 (žalobkyně dne [datum] v šatně MŠ, kdy před přítomnými rodiči ostře, až nepříjemně arogantně křičela na svou nadřízenou) je do značné míry dán subjektivním vnímáním konkrétní situace. Dokazováním bylo prokázáno, že žalobkyně jednala vůči své nadřízené nepatřičně, byť ne vyloženě vulgárně, nicméně způsobem, který by nebyl vhodný ani v opačném postavení, tedy ze strany nadřízeného vůči podřízenému. Na jedné straně nelze zcela opomenout (jak správně zmínil i soud prvního stupně), že [jméno FO] je snachou žalobkyně, kterou teprve několik týdnů předtím nahradila ve zrušené funkci vedoucí učitelky jmenováním do nové funkce zástupkyně ředitele (pro mateřskou školu) a lze předpokládat, že vůči jinému nadřízenému by takto familiárně nejednala. Na druhou stranu skutečnost, že k incidentu došlo před rodiči vyzvedávající děti ze školy, dozajista nepřispěla k příznivému obrazu o fungování zařízení navštěvovaného jejich dětmi, a zvyšuje jeho závažnost oproti tomu, kdyby k němu došlo „mezi čtyřma očima“. Lze uzavřít, že v tomto jednání žalobkyně je možno shledávat porušení povinnosti zaměstnance nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce.

21. Výpovědí vytýkaný skutek č. 8 (dne 22. 3. 2023 žalobkyně nezapsala docházku dětí do třídní knihy) se dle souhlasných stanovisek účastníků nestal.

22. Soud prvního stupně se podrobně zabýval i vytýkaným skutkem č. 9 (dne [datum] žalobkyně v prostorách jídelny MŠ zkonzumovala oběd, který neměla objednaný, a tudíž ani uhrazený, a to před dětmi, které na svůj oběd stále čekaly). Bylo sice prokázáno, že se skutečně stal, ale současně z dokazování vyplynulo, že se jednání žalobkyně úplně nevymykalo praxi, kdy podobně (nepravidelně) jednali i jiní zaměstnanci mateřské školy, dokonce i tehdejší ředitel žalované. Nebylo prokázáno, ani tvrzeno, že by se v důsledku jednání žalobkyně na některé z dětí oběd nedostal. Může být předmětem diskuse, do jaké míry je, jak je uvedeno v textu výpovědi, neetické až bezohledné konzumovat oběd před zraky dosud nenajedených dětí či je naopak praktické, aby se učitel najedl co nejdřív, aby mohl následně dohlížet na obědvání dětí a jejich bezprostředně poté následující činnost. Jestliže však nejsou výslovně upravena pravidla, kdy má (může) učitel obědvat, a že to může být až poté, co se naobědvá poslední dětský strávník, potom v okolnosti, že se žalobkyně najedla dříve, než děti, odvolací soud porušení žádných pracovních povinností neshledává. Pokud jde o okolnost, že žalobkyně oběd neměla objednaný a uhrazený, není s určitostí zřejmé, jak je možné, že neobjednaný oběd nikomu nechyběl. K tomu se nabízí vysvětlení, že buď kuchyně pro jistotu dodává do jídelny více obědů, než je objednáno, nebo tento „přebytek“ vzniká tak, že do školy nedorazí (např. pro nemoc) děti, které měly oběd objednaný a rodiče ho nestačili včas zrušit), popř. se mezi přítomnými dětmi vždy najde určité procento těch, kterým podávaný pokrm nechutná, nejedí ho nebo jen málo (méně než činí objednané množství jednotlivé dávky) či ho přímo odmítnou odebrat. Zkušení zaměstnanci pak jistě dokážou už před zahájením výdeje odhadnout, zda, popř. kolik obědů bude přebývat. Nelze si dělat iluze o tom, že by se veškeré zbylé jídlo nekompromisně likvidovalo, což by bylo lze považovat i za do jisté míry nežádoucí plýtvání. Může být pak samozřejmě předmětem sporů mezi zaměstnanci, kdo a v jaké míře této okolnosti využívá; kdo víc, kdo méně. A vzhledem k tomu, že se jedná o obědy předem objednané, objednateli (bez ohledu na to, zda oběd odebral či nikoliv) účtované a jimi uhrazené, je konstrukce předkládaná žalovanou, že konzumace neobjednaného a neuhrazeného oběda představuje útok na její majetek, nepřiléhavá. Nabízí se i otázka, jak je možné, že obědy vydávající zaměstnankyně bez zaváhání vydá oběd někomu, kdo si ho neobjednal? Odvolací soud tak ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že ani v tomto skutku neshledává jakékoliv porušení pracovních povinností žalobkyně.

23. Rozdání sáčků s bílým krystalickým cukrem dětem (ze spisu vyplývá, že se tak mělo stát [datum]), aby si ho odnesly domů, nebylo možná úplně nejšťastnější a ne každý z rodičů dětí s něčím takovým může být srozuměn, nicméně dovozovat z toho za daných okolností porušení pracovních povinností pokládá odvolací soud za poněkud účelové. Jestliže ve skupině žalobkyně nebylo hlášeno žádné dítě trpící onemocněním spojeným se zákazem či omezením konzumace standardního bílého řepného cukru (nic takového tvrzeno nebylo), lze předpokládat, že všechny či drtivá většina z nich již byla s existencí a chutí cukru někdy konfrontována. Pytlíčky s cukrem děti dostaly, aby je odnesly domů, ne aby je hned zkonzumovaly, ale i kdyby k tomu u někoho došlo, což se v jednom případě stalo, nedalo se očekávat, že by to mohlo přivodit nějaké negativní zdravotní obtíže, jak hypoteticky dovozuje žalovaná. Nelze přehlížet, že žalovaná je z generace, pro kterou byla v převážné míře konzumace bílého cukru v různé formě již od dětství běžnou, a k rozdání cukru přistoupila bez jakéhokoliv zlého úmyslu nebo s vědomím, že by to u některého z dětí mohlo vyvolat nějaké potíže či že se tím protiví nějakému nařízení nebo zákazu.

24. U posledního z vytýkaných jednání (ve dnech [datum], v pracovní době, kdy se měla věnovat pedagogické činnosti s dětmi, se věnovala úklidu, který dočasně vykonávala na základě Dohody o provedení práce) žalobkyně uznala své pochybení, nicméně tento skutek se prokazatelně stal a bez ohledu na to, že se za něj žalobkyně následně omluvila se a zameškanou dobu si napracovala, šlo o méně závažné porušení pracovních povinností, jak správně uzavřel soud prvního stupně.

25. K odvolací výtce, že soud prvního stupně náležitě nezdůvodnil své závěry týkající se jednotlivých výpovědí z pracovního poměru vytýkaných skutků a jeho strohý závěr, že „tvrzené porušení pracovních povinností nebylo prokázáno“, odvolací soud uvádí, že z celkové stylizace odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně v některých pasážích smísil skutkové a právní hodnocení, jehož výsledkem je právě žalovanou kritizovaný závěr, že „tvrzené porušení pracovních povinností nebylo prokázáno“. Přitom výsledkem dokazování jsou skutková zjištění, tedy závěr, že bylo či nebylo prokázáno, že se určitá skutečnost stala či nestala a výsledkem právního hodnocení je pak závěr o tom, zda zjištěný skutkový stav naplňuje hypotézu určitého právního institutu nebo přímo konkrétního ustanovení zákona. Přestože toto „smísení“ skutkového a právního závěru úplně nepřispívá k přehlednosti odůvodnění, neshledává odvolací soud odůvodnění napadeného rozsudku nesrozumitelným či nepřezkoumatelným. Tato odvolací námitka směřovala výslovně proti odstavcům 11. – 13. odůvodnění, týkajících se skutků označených ve výpovědi čísly 3 – 6, u nichž soud prvního stupně správně shledal jejich neurčité časové vymezení s tím, že pro tento nedostatek nesplňují základní náležitosti výpovědního důvodu. Jejich jakékoliv další zkoumání a závěr že tyto skutky navíc nebyly prokázány, byl proto do značné míry nadbytečný a uvedený spíš jen „pro úplnost“.

26. Jak již bylo uvedeno, odvolací soud na základě výhrad žalované k závěru soudu prvního stupně o nevěrohodnosti svědků [jméno FO] a [jméno FO] zopakoval nejen výslech svědkyně [jméno FO], jejíž jméno se objevovalo v souvislosti s vícero žalobkyni vytýkanými skutky, ale i výslech svědka [jméno FO]. Z jeho výpovědi bylo nicméně zjištěno toliko to, že jeho děti přestaly do mateřské školy k žalované docházet již v červnu 2022 a jeho osobní poznatky o chodu školky a jednání žalobkyně se datují pouze z tohoto období a jiné (pozdější) informace pak nabýval toliko zprostředkovaně (z doslechu). Pro posouzení okolností souvisejících s jednotlivými ve výpovědi vytýkanými skutky tak odvolací soud shledal jeho výpověď bezcennou.

27. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalovaná je poměrně malým školním zařízením v malé obci s necelými 400 obyvateli. Je zřejmé, že obyvatelé takto malých obcí se většinou navzájem znají a mnohé o sobě vědí, jejich vzájemné vztahy jsou utvářeny dlouhodobě, přičemž soukromé a pracovní vztahy se nezřídka prolínají. Vzájemné osobní sympatie či antipatie se pak nevyhnutelně promítají do přenášených informací, kdy může docházet k jejich zkreslování, a to ať už nevědomky (špatně pochopeno či chybně interpretováno) nebo záměrně. Proto je třeba právě v případě podobných menších společenství přistupovat k informacím tzv. z doslechu obzvlášť obezřetně. Mohou sice dokreslit zjištění získaná z jiných důvěryhodnějších zdrojů, avšak nelze na nich stavět základ zásadních skutkových zjištění.

28. K osobě žalobkyně pak odvolací soud dodává, že z provedeného dokazování vyplývá, že jako jedna ze služebně nejstarších zaměstnankyň žalované, vědoma si svých letitých zkušeností, jednala někdy způsobem, který nebyl zejména jejími mladšími kolegyněmi vnímán vždy pozitivně, někdy až přezíravě. A ať už právem či neprávem byla některými vnímána negativně jako někdo, kdo tzv. šíří drby. To vše nepřispívalo k vytváření příznivé atmosféry v (nejen) pracovním kolektivu a postupně vedlo k vytváření tlaku na vedení žalované, aby situaci nějak řešilo. A jeví se vysoce pravděpodobným, že právě to vedlo ke zvýšenému sledování jednotlivých projevů chování žalobkyně, jejich dokumentování a sbírání podkladů pro možné ukončení jejího pracovního poměru. Jakkoliv pak žalovaná odůvodňuje svoje kroky snahou o stabilizaci pracovního kolektivu a obavou, že další přítomnost žalobkyně na pracovišti způsobí rozkol, povede k odchodům jiných zaměstnanců a narušení celkového chodu žalované, je třeba její celkový postup předcházející výpovědi žalobkyni a zejména některé výtky (rozdání cukru; konzumace oběda) pokládat za zcela účelovou snahu „nasbírat“ toho na žalobkyni co nejvíc

29. Z výše uvedeného vyplývá, že z 11 ve výpovědi žalobkyni vytýkaných jednání šlo pouze u dvou o méně závažné porušení pracovních povinností, a že tak nedošlo k naplnění zákonného výpovědního důvodu dle § 52 písm. g) zákoníku práce.

30. Protože soud prvního stupně dospěl ke správným skutkovým zjištěním a nepochybil ani v právním posouzení, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správných akcesorických výroků II. a III., o nákladech řízení. Nepřehlédl přitom zjevnou nesprávnost v chybném označení zákonného ustanovení označujícího použitý výpovědní důvod, která se do výroku napadeného rozsudku vloudila. Protože však byla výpověď dostatečně identifikována uvedením jejího data, pokládal tuto nepřesnost za bezvýznamnou a na věcnou správnost rozhodnutí nemající vliv.

31. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za tři úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u dvou jednání) po 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], tří paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času, a to osmi půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupce žalobkyně při dvou cestách ze sídla jeho kanceláře v Mladé Boleslavi k odvolacímu soudu a zpět, celkem 280 km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou motorové nafty 6 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,60 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 38,70 Kč/l [dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce, v platném znění], celkem cestovné 3 018,20 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 3 031,60 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 17 468 Kč.

32. O nákladech vzniklých v odvolacím řízení státu, spočívajících v proplaceném svědečném ve výši 1 466 Kč bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. a jejich náhrada byla uložena v řízení neúspěšné žalované.