o zrušení vyživovací povinnosti, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 2. 2025. č. j. 16 C 350/2024 - 46

1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému, svému zletilému synovi, stanovené rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 42 P 38/2011 - 100, ve výši 5 200 Kč s tím, že žalovaný s ním nekomunikuje, nemá zájem se vídat, a tak pouze náhodou žalobce zjistil, že žalovaný nesložil ve školním roce 2023/2024 maturitní zkoušku na střední škole; podle informace od matky žalovaného je žalovaný evidován na úřadu práce a nestuduje.

2. Okresní soud v Mělníku (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) vyživovací povinnost žalobce k žalovanému stanovenou rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 27. 4. 2021, č. j. 42 P 38/2011 - 100, ve výši 5 200 Kč měsíčně, s účinností od 15. 11. 2024 zrušil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

3. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaný, protože neuspěl u maturitní zkoušky z pozemního stavitelství, ukončil střední školu dne 30. 6. 2024 a je evidován na úřadu práce. Podle soudu prvního stupně měl žalovaný, zvláště když mu chyběla jen jedna zkouška, již tehdy možnost snažit se o vlastní obživu a zejména po neúspěchu i v náhradním termínu v září 2024 a s vědomím, že další opravný maturitní termín bude až za více než půl roku, si mohl najít alespoň dočasné zaměstnání. To však neučinil, v prosinci 2024 odmítl nabídku rekvalifikace i poradenství na úřadu práce, kde uvedl, že hledání práce není jeho prioritou kvůli přípravě na maturitu a dál spoléhal na podporu rodičů. Soud prvního stupně uvedl, že přípravu na jeden předmět nepovažuje za soustavnou přípravu na povolání, zejména když žalovaný neprokázal, že by se jí věnoval intenzivně, ani nevyužil doučování či jiných forem vzdělávání. Uzavřel, že žalovaný nevyvíjí dostatečné úsilí k zajištění vlastní obživy, a není tak nadále splněna podmínka pro trvání vyživovací povinnosti dle § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a vyživovací povinnost od listopadu 2024 zrušil, tak jak to navrhl žalobce, přestože ke změně poměrů došlo již v září 2024. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ustanovení § 142 odst. 1, za použití § 15 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a v řízení úspěšnému žalobci náhradu nákladů nepřiznal s poukazem na důvody hodné zvláštního zřetele, jež spatřoval „jednak v charakteru tohoto řízení, kdy jeho předmětem je zrušení vyživovací povinnosti otce k synovi a jedná se tedy o spor mezi osobami v blízkém příbuzenském poměru, a to i s přihlédnutím k jejich oboustranně narušenému vztahu, který má kořeny již v minulosti. Další důvod hodný zvláštního zřetele soud shledal v současné finanční situaci žalovaného, který má pouze nedostačující příjem z brigády, nemá majetek a nepobírá od státu žádné dávky.“

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný v zákonné lhůtě odvolání. Namítal, že má za to, že nejsou splněny podmínky pro zrušení vyživovací povinnosti, neboť se připravuje na opravný termín maturitní zkoušky v květnu 2025, a současně pracuje na brigádě, která však nepokrývá jeho základní potřeby, které jsou zajišťovány jeho matkou. Podle žalovaného se jedná pouze o dočasné přerušení studia, přičemž přípravě na maturitu věnuje většinu svého času. Tvrdil, že není tzv. „věčný student“ a jeho cílem je maturitu složit, případně pokračovat ve studiu. Pokud by nastoupil do plného pracovního poměru, ohrozil by tím svou přípravu na zkoušku. Odmítl závěr soudu, že se na maturitu nepřipravuje dostatečně. Namítal, že doučování si nemůže dovolit právě kvůli nedostatku prostředků, které by mu výživné mohlo zajistit, a proto se připravuje samostudiem. Zároveň poukazoval na nerovnost majetkových poměrů, kdy porovnával příjmy žalobce se svým příjmem a příjmem své matky, na níž je zcela závislý, neboť nemá jiný majetek, ani nárok na dávky. Zrušení vyživovací povinnosti by podle žalovaného bylo v rozporu s dobrými mravy a nespravedlivě by zatížilo pouze jeho matku. Navrhoval změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby.

5. Žalobce ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalovaný nesplňuje podmínky pro trvání vyživovací povinnosti otce. Poukázal na to, že mu vytvořil podmínky pro dosažení vyššího vzdělání, ale žalovaný je nevyužil, když maturitu nesložil ani v náhradním termínu a studium tak řádně neukončil. Současně namítal, že žalovaný není aktivní v hledání práce, když navzdory nabídce zaměstnání od úřadu práce ji odmítl, přestože by mohl práci skloubit s přípravou na opravný termín. S ohledem na to nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále hradil výživné, které žalovanému nepřináší rozvoj. Žalobce je přesvědčen, že žalovaný by měl převzít odpovědnost za svůj život, ale je připraven ho podpořit, pokud začne jednat zodpovědně. S důvody odvolání žalovaného nesouhlasí a rozsudek považuje za řádně odůvodněný. Navrhoval jeho potvrzení.

6. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a následujících o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Pro účely odvolacího řízení odvolací soud vycházel ze skutkových okolností a skutečností patrných z obsahu soudního spisu, tak jak je v dosavadním průběhu řízení shromáždil soud prvního stupně, který rozhodné skutkové okolnosti zjistil v dostatečném rozsahu: Žalobce je otcem žalovaného. Vyživovací povinnost žalobce, k žalovanému byla naposledy stanovena od 21. 5. 2021 částkou 5 200 Kč měsíčně. Žalovaný i po nabytí zletilosti dne 8. 7. 2023 studoval Střední průmyslovou školu stavební v [adresa], ovšem v řádném, ani v opravném, termínu v roce 2024 nesložil maturitní zkoušku, tudíž denní studium ukončil k 30. 6. 2024. Následně se přihlásil na další opravný termín maturitní zkoušky na jaře 2025. Žalobce přestal platit výživné od listopadu 2024. Nabídky úřadu práce žalovaný nevyužil, začal pracovat brigádně jednu hodinu denně. Veškeré potřeby hradí žalovanému matka, příjem z brigády má žalovaný jako kapesné.

8. V rámci odvolacího řízení žalovaný doložil, že dne 22. 5. 2025 složil maturitní zkoušku. Žalobce je po kardiochirurgickém zákroku od konce dubna 2025 v pracovní neschopnosti. Účastníci spolu nadále nijak nekomunikují; o tom, že žalovaný odmaturoval, se žalobce dozvěděl až prostřednictvím odvolacího soudu. Žalovaný sice údajně nadále zvažuje, že by pokračoval ve studiu, ale žalobci, soudu, ani svému zástupci nesdělil, zda a jaké kroky v tomto směru podnikl.

9. Ve smyslu ustanovení § 911 o. z. trvá vyživovací povinnost rodičů k dítěti tak dlouho, dokud dítě není samo schopno se živit, což mimo specifické situace, které nejsou v projednávané věci aktuální, (i podle již soudem prvního stupně odkazované judikatury) znamená, že vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá i po dobu cílevědomé a soustavné přípravy na budoucí povolání. Naproti tomu, jestliže studium oprávněného nenese znaky soustavnosti a cílevědomosti, nelze na rodiči spravedlivě požadovat, aby vynakládal peněžní prostředky, které by ve svém výsledku nepřispívaly k osobnímu rozvoji oprávněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1247/13 nebo Nález ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14). Jak ovšem i soud prvního stupně správně zmínil, ani skutečnost, že oprávněný v řádném termínu nesloží např. zkoušku, automaticky nevyvolá zánik vyživovací povinnosti rodičů, pokud jinak oprávněný pokračuje ve studiu (soustavném a cílevědomém), které zvyšuje úroveň jeho vzdělání a tím i šance na pracovním trhu, a stále se jedná o přípravu na budoucí povolání (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2155/09).

10. V projednávané věci soud prvního stupně nepochybil, pokud situaci, kdy žalovaný poté, co neuspěl v řádném ani opravném termínu maturity, přestože se přihlásil na další maturitní termín na jaře následujícího roku, formálně došlo ke dni 30. 6. 2024 k ukončení jeho studia na střední škole, vyhodnotil tak, že přes domácí přípravu žalovaného na jeden maturitní předmět, v němž neuspěl, se již nejedná o soustavnou přípravu na budoucí povolání. Desetiměsíční domácí přípravu na maturitní zkoušku z jediného předmětu nelze, na rozdíl od denního studia, považovat za překážku v možnosti získávání si prostředků k obživě vlastní prací, což prokázal žalovaný i tím, že si brigádní činností v rozsahu jedné hodiny denně dokázal vydělat 6 - 7 000 Kč měsíčně. Lze přitom poukázat na celou řadu těch, kteří si při zaměstnání distančním studiem zvyšují svou kvalifikaci, aniž by se současně stali existenčně zcela závislími na finanční podpoře své rodiny. K tomu odvolací soud dodává, že pokud by žalovaný dobu do dalšího opravného termínu vedle přípravy k maturitní zkoušce využil např. k absolvování nějakého doplňkového kurzu (např. jazykového) ve formě denního studia, který by objektivně přispíval ke zvýšení jeho budoucích šancí na trhu práce, bylo to možno hodnotit jako jinou formu soustavné přípravy na budoucí povolání. K ničemu takovému však žalovaný nepřistoupil, nahlásil se sice na úřadu práce, avšak pracovní nabídky, které dostal, i nabídku rekvalifikace, odmítl.

11. Z uvedeného vyvodil soud prvního stupně správný závěr o tom, že zákonné předpoklady pro další trvání vyživovací povinnosti rodičů, tedy i žalobce, vůči žalovanému ukončením studia na střední škole pominuly. Správně zmínil, že zánik vyživovací povinnosti nevylučuje její obnovení v případě, že by žalovaný v dalším opravném maturitním termínu uspěl a navázal na to dalším souvisejícím studiem. Přestože žalovaný doložil, že zbývající část maturitní zkoušky v květnu 2025 úspěšně složil, až do termínu jednání odvolacího soudu nedoložil žádnou přihlášku či dokonce přijetí ke studiu v následujícím studijním období, a tudíž ničím neprokázal, že by mělo dojít k obnově jeho soustavné přípravy na budoucí povolání. Za daných okolností nelze zrušení vyživovací povinnosti pokládat za rozporné s dobrými mravy; v rozporu s dobrými mravy naopak je nechat se finančně vydržovat v situaci, kdy objektivně nic nebrání tomu, opatřovat si prostředky k obživě vlastní prací.

12. Na základě všech uvedených skutečností odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.

13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., podle něhož účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, za použití ustanovení § 150 o. s. ř., podle něhož., jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Žalobce měl v odvolacím řízení plný úspěch, současně však nelze zcela přehlížet okolnosti případu shrnuté v závěru soudu prvního stupně o důvodech zvláštního zřetele hodných (srov. bod 3. tohoto rozsudku). Odvolací soud nicméně již neshledal důvody zvláštního zřetele hodné pro úplné nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaný měl poté, co neuspěl v řízení před soudem prvního stupně, zodpovědněji a s podstatně výraznějším vědomím rizika nejistého výsledku soudního řízení zvážit možné důsledky případného neúspěchu i v odvolacím řízení. Rozhodl-li se přes pro něj nepříznivý výsledek prvostupňového řízení toto riziko podstoupit a zahájit odvolací řízení, musí nést odpovědnost za toto své rozhodnutí, a to, vzdor svým osobním poměrům, přinejmenším zčásti.

14. V odvolacím řízení úspěšnému žalobci vznikly účelné náklady za právní zastoupení advokátkou. Ty sestávaly z odměny za celkem dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 9 580 Kč [§ 8 odst. 2, § 7 bod 6., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], ze dvou paušálních náhrad hotových výloh po 450 Kč (§ 13 odst. 4 AT), z paušální náhrady za ztrátu času, a to šesti půlhodin po 150 Kč (§ 14 odst. 3 AT), z cestovného zástupkyně žalobce při cestě ze sídla její kanceláře v Městci Králové k odvolacímu soudu a zpět, celkem [hodnota] km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou paliva NM 5,5 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,80 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 34,70 Kč/l [vyhláška č. 475/2024 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce], celkem cestovné 1 279,61 Kč a 21 % DPH ve výši 4 670,32 Kč; celkem 26 909,93 Kč. Ve smyslu § 150 o. s. ř. byla přiznána náhrada poloviny těchto nákladů, tedy (po zaokrouhlení na celé koruny) ve výši 13 455 Kč.