o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Okresní soud v Benešově (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 272 863,06 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu do částky 41 074,38 Kč s příslušenstvím v tomto výroku specifikovaným. Výrokem III. stanovil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 168 019 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce. Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu mzdy za dobu od září 2020 do září 2021 (po soudem připuštěné změně žaloby) s tím, že ze strany žalované byl s žalobcem zrušen pracovní poměr výpovědí ze dne [datum] tak, že výpovědní doba měla skončit ke dni [datum]. Vzhledem k tomu, že skončení pracovního poměru výpovědí bylo určeno pravomocným rozhodnutím soudu jako neplatné, vznikl žalobci nárok na náhradu mzdy. Soud prvního stupně shledal nárok žalobce důvodným, když neshledal důvodnou námitku žalované, že žalobce nesdělil řádně, že trvá na dalším zaměstnání, neboť za takové sdělení lze zcela jednoznačně dle závěru soudu prvního stupně považovat podání žalobce učiněné vůči žalované dne [datum]. Žalobci tak vznikl nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku 30 000 Kč měsíčně. Vzhledem k tomu, že žalobce v rozhodném období (kalendářní čtvrtletí předcházející vzniku nároku, tedy druhé čtvrtletí kalendářního roku 2020) neodpracoval zákonem požadovaných 21 dnů, vycházel soud prvního stupně z výdělku pravděpodobného. Žalobci byla náhrada mzdy za prvních šest měsíců přiznána v plném rozsahu, respektive v měsíci lednu a únoru 2021 v rozsahu zkráceném o dny, ve kterých byl žalobce uznán dočasně práce neschopným. Za další období, tj. období přesahující šest měsíců, soud prvního stupně k návrhu žalované náhradu mzdy snížil, a to na 50 %, když přihlédl k tomu, že žalobce byl po celou dobu zaměstnán, a to postupně u tří zaměstnavatelů, vždy za v zásadě rovnocenných podmínek jako byl zaměstnán u žalované.

2. Proti rozsudku podala včas odvolání žalovaná, která soudu prvního stupně vytýkala nesprávné právní posouzení věci, když žalobce nesdělil žalované, že trvá na tom, aby dále konal svou práci, neboť podání datované dne [datum] tyto požadavky nesplňuje. Poukazovala na to, že žalobce neprojevil zájem o pokračování v práci, a to až do doby, kdy mu byla ze strany žalované dána druhá výpověď, tj. [datum]. Naopak u žalované byl žalobce po dlouhou dobu v pracovní neschopnosti, ale u jiného zaměstnavatele nastoupil fakticky do práce ihned. Poukazovala na průběh řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kdy žalovaná neplatnost sama uznala, a to poté, kdy žalobce sdělil důvody, pro které se neplatnosti výpovědi domáhal, což učinil až dne [datum]. Žalobce tedy sám účelově protahoval řízení, a tím i dobu nároku na náhradu mzdy. Žalobci byla dána výpověď pro nadbytečnost, pro což měla žalovaná důvody. Neplatnost byla určena pouze z důvodu, že žalobce byl v době doručování výpovědi z pracovního poměru v pracovní neschopnosti. Požadovala snížení náhrady mzdy za dobu přesahující šest měsíců ve vyšším rozsahu, kdy soudem prvního stupně stanovené snížení o 50 % považuje za nedostatečné. S odkazem na skutečnost, že žalobce byl zaměstnán postupně u tří zaměstnavatelů, za shodných pracovních i finančních podmínek, považuje za přiměřené snížení o 95 %. Nesouhlasila ani s rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, a to s počtem úkonů učiněných právním zástupcem žalobce (například neúčelnost opakovaných předžalobních výzev i rozšíření žaloby v několika podáních) a především požadovala aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., kdy důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje v účelovém postupu žalobce v dané věci. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl, případně žalobci přiznal náhradu mzdy v podstatně nižší výši, a to snížením nároku za dobu přesahující šest měsíců o 95 %.

3. Žalobce ve vyjádření k odvolání žalované navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že ani on nesouhlasil se soudem prvního stupně stanovenou moderací, ale z důvodu ekonomiky řízení se sám proti rozsudku v zamítavé části neodvolal. Poukazoval na to, že dopis datovaný dnem [datum] jednoznačně vyjádřil vůli žalobce, aby byl u žalované nadále zaměstnán, tedy splnil podmínku pro přiznání náhrady mzdy oznámením, že trvá na dalším zaměstnávání. Poukazoval i na to, že nikdy nebyl žalovanou vyzván, aby se dostavil na pracoviště a neměl tedy povinnost vyvíjet sám aktivitu k tomu, aby ho žalovaná k návratu vyzvala, a to ani poté, kdy mu dala druhou výpověď z pracovního poměru ([datum]). Vzhledem k tomu, že dle tvrzení žalované pracovní pozice žalobce zanikla, neměla žalovaná ani kam žalobce k výkonu práce povolat. Nesouhlasil s požadavkem žalované na aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. při rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Byla to žalovaná, kdo nereagoval na dopis žalobce, že trvá na dalším zaměstnání. Odměna byla přiznána pouze za jednu předžalobní výzvu, tedy námitka vyššího počtu předžalobních výzev žalované není důvodná. Pokud došlo k rozšíření žaloby několika podáními žalobce, bylo tak učiněno podle postupné splatnosti nároků za jednotlivé kalendářní měsíce.

4. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, v souladu s ustanovením § 212 a § 212a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné. Rozsudek soudu prvního stupně nebyl napaden v zamítavém výroku II., a v tomto rozsahu tedy nabyl samostatně právní moci. Předmětem přezkumu odvolacího soudu byl vyhovující výrok I. a nákladový výrok III.

5. Na základě provedených důkazů soud prvního stupně vycházel z takto zjištěného skutkového stavu: žalobce byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze dne [datum] na pozici seřizovač. Pracovní poměr byl ze strany žalované ukončen výpovědí ze dne [datum] s tím, že pracovní poměr měl skončit ke dni [datum]. Žalobce dopisem datovaným [datum] sdělil žalované, že nesouhlasí s výpovědí a ukončením pracovního poměru s tím, že„ chce pokračovat v zaměstnání u žalované“. Rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 14. 10. 2021, č. j. 6 C 313/2020 – 82, bylo rozhodnuto, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne

[datum] danou žalovanou žalobci je neplatné. Žalobce byl zaměstnán od září 2020 do dubna 2021 u společnosti [právnická osoba], kde z důvodu pracovní neschopnosti nepracoval v měsíci lednu 2021 tři kalendářní dny, v únoru 2021 šest kalendářních dnů, v březnu 2021 tři kalendářní dny a v dubnu 2021 celých 30 dnů. V květnu 2021 byl žalobce zaměstnán u [právnická osoba] – [právnická osoba] a v období od června do října 2021 u [ulice] zemědělské školy v [obec], kde z důvodu nemoci neodpracoval v září 2021 tři kalendářní dny, v měsíci říjnu 2021 čtyři kalendářní dny. U žalované byl žalobce od [datum] v pracovní neschopnosti, v druhém kalendářním čtvrtletí roku 2020 neodpracoval celkem ani 21 dní. Pravděpodobný výdělek žalobce byl soudem prvního stupně stanoven ve výši 30 000 Kč měsíčně.

6. Odvolací soud se s takto zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně ztotožnil.

7. Odvolací soud shledal správným i právní posouzení věci soudem prvního stupně. V souladu s ustanovením § 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, náleží žalobci za stavu, kdy pravomocným rozhodnutím soudu bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalovanou žalobci jako zaměstnanci je neplatná a žalobce žalované sdělil písemně, že trvá na tom, aby ho dál zaměstnávala, náleží žalobci náhrada mzdy, a to ode dne oznámení, že trvá na dalším zaměstnávání, tj. od [datum] až do pravomocného skončení řízení ve věci o určení neplatnosti skončení pracovního poměru, tj. do [datum].

8. Shora uvedené ustanovení § 69 odst. 1 zákoníku práce upravuje nárok zaměstnance z neplatného rozvázání pracovního poměru v období, v němž jsou jejich vztahy se zaměstnavatelem sporné v důsledku rozvázání pracovního poměru, které učinil zaměstnavatel a jehož platnost zaměstnanec neuznává a v němž panuje nejistota, zda pracovní poměr účastníků skutečně skončil (podle učiněného rozvázání pracovního poměru) nebo zda bude (může) pokračovat. Byla-li neplatnost rozvázání pracovního poměru určena pravomocným soudním rozhodnutím, a trvá-li pracovní poměr účastníků i nadále, je tím stav nejistoty ve vztazích účastníků pracovního poměru (spor o neplatnost rozvázání pracovního poměru o jeho další trvání) odstraněn; jejich vztahy se proto po právní moci rozhodnutí řídí opět jen pracovní smlouvou a příslušnými pracovněprávními předpisy.

9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud jde o posouzení přípisu žalobce žalované datovaného dne [datum]. Žalobce v něm zcela jednoznačně vyjádřil svou vůli pokračovat v práci u žalované a zároveň nesouhlasil s výpovědí, která mu ze strany žalované jako zaměstnavatele byla doručena. V tomto směru je tedy závěr soudu prvního stupně, že žalobce sdělil písemně žalované jako zaměstnavateli požadavek na tom, aby mu byla nadále přidělována práce, správný. V souladu se shora citovaným ustanovením § 69 odst. 1 zák. práce mu tedy vznikl nárok na náhradu mzdy. Pokud jde o výši náhrady mzdy, odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil s výší stanovenou soudem prvního stupně, která odpovídá pravděpodobnému výdělku. Za tohoto stavu tedy soud prvního stupně zcela správně určil výši náhrady mzdy za prvních šest měsíců (tj. od [datum] do [datum]), a to s přihlédnutím k době, kdy byl žalobce v pracovní neschopnosti, a za tyto dny mu proto náhrada mzdy nenáleží.

10. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením nároku žalobce na mzdu, pokud jde o případné snížení náhrady mzdy ve smyslu ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce. Podle tohoto ustanovení, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, šest měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl, nebo, z jakého důvodu se do práce nezapojil.

11. Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance) nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce a jako mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení náhrady mzdy podle ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost.

12. Vzhledem k tomu, že soud smí snížit náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením § 69 odst. 1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení § 69 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní. Nejde tedy jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo, že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil.

13. V daném případě žalovaná prokázala, že žalobce nastoupil do pracovního poměru u jiného zaměstnavatele již od [datum], tedy od počátku kalendářního měsíce bezprostředně následujícího po měsíci, kdy mělo dojít k ukončení pracovního poměru na základě výpovědi (neplatné). Žalobce sám uvedl, že byl po celou dobu, po kterou uplatňuje nárok na náhradu mzdy zaměstnán (postupně u tří zaměstnavatelů), a to v zásadě za rovnocenných podmínek (jak pokud jde o místo výkonu práce, tak i mzdové ohodnocení). Za tohoto stavu tedy odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně, že jsou zde předpoklady pro snížení náhrady mzdy za období přesahující šest kalendářních měsíců. Odvolací soud se však neztotožnil s výší snížení, jak byla učiněna soudem prvního stupně. Soud prvního stupně považoval za přiměřené snížení v rozsahu 50 % Odvolací soud však s ohledem na skutečnost, že žalobce byl po celou dobu, a to již od prvního dne poté, kdy měl pracovní poměr u žalobkyně skončit, zaměstnán za zcela rovnocenných podmínek, považuje za přiměřené snížení na 25 %, tedy o dalších 50 % z již soudem prvního stupně přiznané částky za toto období.

14. Ze všech shora uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve výroku I. změnil.

15. Vzhledem k tomu, že byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, rozhodl odvolací soud znovu v souladu s ustanovením § 224 odst. 2 o. s. ř. o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. V řízení před soudem prvního stupně měl žalobce úspěch ve výši 69 %, má tedy, po odečtení úspěchu a neúspěchu ve věci (69% - 31%), právo na náhradu účelně vynaložených nákladů k uplatnění svého práva v rozsahu 38 % v souladu s ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobci vznikly náklady na zaplaceném soudním poplatku a náklady právního zastoupení.

Soudní poplatek byl zaplacen ve výši 15 697 Kč Náklady právního zastoupení představuje odměna advokáta za 13 úkonů právní služby v celkové výši 118 340 Kč podle § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (příprava a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, rozšíření žaloby ze dne [datum], [datum], [datum], účast na jednání soudu prvního stupně dne [datum], [datum], [datum], vyjádření ze dne [datum], [datum], [datum] a porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum]), přičemž odměna za jeden úkon se odvíjí od žalované částky v době, kdy byl úkon učiněn.

Za přípravu a převzetí právního zastoupení, předžalobní výzvu a žalobu tak činí odměna za jeden úkon 7 700 Kč (tarifní hodnotou je částka 164 213,44 Kč), za rozšíření žaloby ze dne

[datum], účast na jednání dne [datum] činí odměna za jeden úkon 9 460 Kč (tarifní hodnotou je částka 285 924,56 Kč), za rozšíření žaloby ze dne [datum], vyjádření žalobce ze dne [datum], poradu s klientem ze dne [datum] a vyjádření ze dne [datum] činí odměna za jeden úkon 9 500 Kč (tarifní hodnotou je částka 298 482,06 Kč) a za rozšíření žaloby ze dne [datum], účast na soudním jednání dne [datum], vyjádření ze dne [datum] a účast na soudním jednání dne [datum] činí odměna za jeden úkon 9 580 Kč (tarifní hodnotou je částka 313 937,44 Kč). Daĺe má nárok na 13 režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, tj. celkem 3 900 Kč, náhradu cestovného ve výši 805,69 Kč za cestu z [obec] do [obec] na soudní jednání dne [datum], cestovné za 2 cesty z [obec] do [obec] na soudní jednání dne [datum] a [datum] a zpět totožným vozidlem ve výši 820,09 Kč za jednu cestu tam a zpět. Náklady dále představuje náhrada za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu za 12 započatých půlhodin po 100 Kč, tj. v celkové výši 1 200 Kč a 21 % DPH 26 436 Kč. Celková výše nákladů činí 168 019 Kč 38 % z takto vzniklých nákladů představuje částka 63 847 Kč.

16. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení

§ 142 odst. 2 o. s. ř., za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení úspěšný v rozsahu 79 %, má proto právo na náhradu 58 % vzniklých nákladů (79% - 21%). Žalobci vznikly v odvolacím řízení náklady na právní zastoupení, a to odměna za dva úkony právní služby (písemné vyjádření k odvolání, účast právního zástupce žalobce u jednání odvolacího soudu) po 9 420 Kč podle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu

(z předmětu odvolacího řízení, tj. 272 863,06 Kč), 2 režijní paušály po 300 Kč podle § 3 odst. 1, 4 advokátního tarifu a 21 % DPH ve výši 4 082 Kč. Celková výše nákladů odvolacího řízení žalobce činí 23 522 Kč. Žalobce má tedy právo na náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 643 Kč, což představuje 58 % vzniklých nákladů.