o neplatnost rozvázání pracovního poměru, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 22. 9. 2023, č. j. 7 C 251/2022 - 252

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 11. 7. 2022 domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané jí žalovanou dne 28. 4. 2022 z důvodů uvedených v ustanovení § 52 písm. g) a písm. h) zákoníku práce, z nichž, podle žalobkyně, ani jeden nebyl naplněn a výpověď je tedy neplatná.

2. Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) shora označeným rozsudkem (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“ nebo „napadený rozsudek“) žalobu na určení, že výpověď z pracovního poměru daná žalobkyni žalovanou dne 28. 4. 2022 je neplatná, zamítl (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 42 800 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupkyně žalované (výrok II.) a v téže lhůtě uložil „žalované“ zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 1 102 Kč na účet Okresního soudu Praha - východ (výrok III.).

3. Soud prvního stupně předně konstatoval, jednak že žaloba byla podána včas před uplynutím dvouměsíční prekluzivní lhůty a dále, že výpověď z pracovního poměru doručená žalobkyni sice obsahovala odkaz i na ustanovení § 52 písm. h) zákoníku práce, k němuž však ve výpovědi chybělo skutkové vymezení. Pokud jde o skutky, v nichž byl ve výpovědi žalovanou spatřován výpovědní důvod dle § 52 písm. g) zákoníku práce, dospěl soud prvního stupně po provedeném dokazování k závěru, že „každé z žalobkyni prokázaných jednání, ať již to bylo vědomě nesprávné zadávání údajů o schůzkách, které neproběhly, opakované vyplňování smyšlených adres zákazníků do systému žalované vedoucí k zařazení takového zákazníka v rozporu s dodržovanými zásadami teritoriality do teritoria žalobkyně (a v posledku i k vyšší, byť minimálně, odměně žalobkyně), či dlouhodobě přes výzvy žalované neprojevená součinnost při předání služebního vozidla, by bylo způsobilé naplnit důvody výpovědi pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci dle § 52 písm. g) zák. práce“. Podle soudu prvního stupně „vzhledem k povaze jednání žalobkyně a k intenzitě porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jí vykonávané práci došlo k narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobkyní a žalovaným a ke zpochybnění spolehlivosti žalobkyně, která úmyslně opakovaně porušovala své povinnosti“.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně v zákonné lhůtě odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně chybná zjištění a závěry. Bylo-li žalobkyni ve výpovědi vytýkáno nepravdivé zadávání informace o kontaktní adrese zákazníka a porušování pravidel pro teritoria zavedených žalovanou, soud prvního stupně nesprávně zjistil, že u žalované nějaká konkrétní pravidla pro teritoria byla zavedena. Poukazovala na to, že žalovaná nebyla schopna po celou dobu řízení dodat jediný dokument, kterým by taková pravidla byla zavedena, přičemž jejich údajné porušení bylo navíc sankcionováno výpovědí bez předchozího upozornění. Vytýkala soudu prvního stupně, že závěr o existenci pravidel pro teritoriální rozdělení a seznámení žalobkyně s těmito údajnými pravidly je v přímém rozporu s provedenými důkazy, z nichž naopak vyplynulo, že žádná pravidla pro teritoria neexistují, nebyla nikdy vydána, nejsou zaměstnancům k dispozici a žalobkyně s těmito pravidly nebyla nikdy seznámena. Dále uvedla, že „i za předpokladu, že by se jednalo o pravý a závazný dokument, kterým by se žalobkyně byla povinna řídit“, „tak tento dokument neobsahuje žádná pravidla pro zadávání kontaktní adresy“. V této souvislosti poukazovala na to, že zatímco adresa sídla a fakturační adresa jsou jasně dané pojmy, tak kontaktní adresa, jejíž údajně nesprávné zadávání žalovaná považovala za závažné porušení pracovních povinností, je naprosto neurčitý pojem, který si každý může vyložit jinak. Obdobné výtky žalobkyně se týkaly i závěrů soudu týkajících se zadávání údajů o provedených kontaktech žalobkyně se zákazníky žalované, kdy žalobkyně namítala, že s klienty žalované jednala, poskytovala jim dokumenty a informace „vždy dle potřeb daného klienta a ve prospěch žalované“. Rovněž soudu prvního stupně vytýkala, nesprávné závěry o tom, že žalobkyně nereagovala na e-mailové urgence žalované k přistavení služebního automobilu k instalaci GPS a výměně pneumatik, aniž by bylo prokázáno skutečné doručení tvrzených e-mailů. Poukazovala na svou pracovní neschopnost a okolnost, že k dodatečnému přistavení vozidla nakonec došlo, aniž by žalované v této souvislosti vznikla škoda či jakákoliv újma. Dále žalobkyně namítala, že i případné pochybení spočívající v nesprávném zadání několika kontaktních adres či nesprávném zadání několika provedených kontaktů se zákazníky, pro jejichž zadávání neexistovala u žalované žádná závazná pravidla nebo instrukce, nepřistavením automobilu k instalaci GPS v době pracovní neschopnosti (resp. neposkytnutím asistence při odvozu automobilu), popř. nereagování na emaily žalované, jejichž doručení nadto nebylo prokázáno, v době pracovní neschopnosti nemůže dosahovat intenzity závažného porušení pracovních povinností, a nesplňuje tak předpoklady pro dání výpovědi z pracovního poměru. Poukazovala na to, že upozornění na jednotlivé skutky, které jí byly ve výpovědi vytýkány, ze strany žalované obdržela až krátce před výpovědí, nebyl jí dán prostor k nápravě a nemohla se tak v případě jednotlivých jednání dopustit ani opakovaného méně závažného porušení pracovních povinností, aby to mohl být důvod k výpovědi z pracovního poměru. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobě v celém rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

5. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací, přezkoumal napadený rozsudek podle ustanovení § 212 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

6. Žalobkyni byla dne 28. 4. 2022 doručena listina nazvaná „Výpověď z pracovního poměru pro závažné porušování pracovních povinností“, v níž byla pod označením písmeny A), B), C) a D) popsána čtyři různá porušení pracovních povinností:

A) žalobkyně v době od 20. 1. 2022 do 28. 3. 2022 do karet jednotlivých zákazníků v CRM (interní systém DPD pro správu zákazníků) připojila záznam o průběhu osobní schůzky včetně jejích detailů, při následné kontrole ze strany žalované však bylo zjištěno, že k osobní schůzce nedošlo.

B) v době od 7. 1. 2022 do 20. 2. 2022 žalobkyně do karet CRM záměrně udávala nepravdivé informace o kontaktní adrese zákazníka s cílem zařadit takového zákazníka do svého teritoria a čerpat tak výhody s tím spojené, čímž žalobkyně jednak uváděla žalovanou v omyl o plnění pracovních úkolů a výsledcích z nich vyplývajících, ale i neoprávněně přebírala zákazníky svým kolegům, do jejichž teritoria by zákazník jinak spadal, kdyby byla adresa do systému zavedena správně.

C) ač byl mezi žalobkyní a odpovědným pracovníkem žalované na den 1. 4. 2022 dohodnut termín pro instalaci GPS u služebního vozidla užívaného žalobkyní, žalobkyně se k instalaci bez omluvy nedostavila, čímž vznikl žalované náklad ve výši 484 Kč za výjezd externího technika. Následně, když byla žalobkyně dne 7. 4. 2022 při kontrole pracovní neschopnosti vyzvána k předání vozidla, tomuto pokynu nevyhověla a neposkytla přes výzvu ze strany žalované do 11. 4. 2022 informaci, kde je možné si klíče od vozidla a vozidlo převzít. Požadovanou součinnost žalobkyně neposkytla a nereagovala ani na další výzvy, přestože byla upozorněna na skutečnost, že společnost [právnická osoba]. požaduje provést prohlídku vozidla a její neprovedení může společnosti DPD způsobit značnou újmu v podobě možného ukončení smlouvy. Ve výzvě bylo uvedeno, že není třeba vozidlo na prohlídku odvézt, bylo pouze potřeba sdělit, kde se nachází, aby mohlo být žalovanou s náhradními klíči vyzvednuto. Ani na tuto výzvu nebylo dle žalované reagováno, přičemž všechny výzvy byly zasílány na e-mailovou adresu žalobkyně [e-mail], ze které v dané době žalobkyně s žalovanou komunikovala.

D) žalobkyně se dne 25. 4. 2022 bez omluvy nedostavila na pracoviště

7. Vzhledem k době, kdy došlo k právnímu jednání směřujícímu k rozvázání pracovního poměru žalobkyně u žalované, které je předmětem tohoto řízení, je třeba projednávanou věc i v současnosti posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 19. 8. 2022, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 511/2021 Sb. (dále jen „zákoník práce“).

8. Podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce, zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

9. Podle ustanovení § 72 zákoníku práce, neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodu může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

10. Soud prvního stupně správně posoudil zachování dvouměsíční lhůty k podání žaloby podle ustanovení § 72 zákoníku práce.

11. Skutkové zjištění, které soud prvního stupně dovodil o tom, že žalobkyně opakovaně ve výkazech své práce uváděla uskutečnění osobních schůzek s klienty žalované, které se však ve skutečnosti nekonaly, odpovídá provedenému dokazování. Pokud žalobkyně namítá, že u žalobkyně nebyla stanovena jednoznačná pravidla, jak vykazovat kontakt se zákazníkem, nelze z toho dovozovat, že by bylo zcela legitimní vykazovat něco, co neodpovídalo skutečnosti, tedy vědomou nepravdu. Akceptovat by bylo lze obecné vykazování, že se zákazníkem bylo komunikováno a jaký z toho byl výstup bez rozvádění, zda se jednalo o kontakt osobní, telefonický či písemný, nicméně vykazování osobní schůzky, která se neuskutečnila (ať už z jakéhokoliv důvodu, třeba i na přání zákazníka), představuje vědomé podání nepravdivé informace. A vzhledem k tomu, že se nejednalo o jediný, ojedinělý, případ, nelze to pokládat za pouhé nedopatření, ale zřejmý úmysl stavět svoje pracovní výsledky a způsob, jakým jich bylo dosaženo, do jiného, lepšího světla.

12. Podobně soud prvního stupně nepochybil ve zjištění, že žalobkyně opakovaně uváděla u některých zákazníků nepravdivé informace o kontaktní adrese tak, aby zákazník spadal do žalobkyní obhospodařované oblasti. Tvrzení, že žádné vymezení oblastí u žalované neexistovalo, a pokud ano, nebyla s ním žalobkyně seznámena, shledává odvolací pouze účelovým, neboť samotné konání žalobkyně svědčí o tom, že si existence oblastí, v nichž působili jednotliví zaměstnanci žalované na pozici account manager vědoma byla, neboť jinak by neměla žádný důvod uvádět u zákazníků fakticky spadajících do jiného teritoria smyšlenou kontaktní adresu v teritoriu žalobkyně. Ani v tomto případě nešlo pouze o ojedinělé jednání, které by bylo možno vysvětlit neúmyslným nedopatřením. V každém případě, bez ohledu na to, zda žalobkyně věděla (o čemž je soud přesvědčen) či nevěděla (jak tvrdí) o teritorialitě obchodníků v terénu (account manager), opět uváděla ve výkazech své práce nepravdivé, a tudíž zkreslující údaje.

13. Argumentaci, že žalobkyně neměla důvod vědomě zkreslovat výsledek svojí práce, neboť z toho plynoucí finanční profit by byl natolik marginální, že by postrádalo smysl kvůli němu riskovat své postavení u zaměstnavatele, není důvodná. Skutečnou motivaci k vytýkanému jednání [skutky A) a B)] zná pouze žalobkyně, nicméně nemuselo jít pouze o získání finančního prospěchu v podobě výše odměny za odvedenou (vykázanou) práci. Z obsahu soudního spisu se podává, že žalobkyně se u žalované dlouhodobě těšila pověsti zaměstnankyně s velmi dobrými výsledky, byla vyhodnocována mezi zaměstnanci na pozici account manager na předních místech. Už jen udržení či vylepšení své pozice a prestiže mohlo být motivem k „vylepšování“ pracovních výsledků. Ať už ovšem byla motivace žalobkyně jakákoliv, uvádění nepravdivých informací (zkreslování) nepochybně vedlo, jak správně poznamenal soud prvního stupně, k narušení vzájemné důvěry potřebné ve vztahu zaměstnavatel – zaměstnanec. K obnovení narušené důvěry pak nepřispěla ani následná reakce žalobkyně na kritiku, které se jí na základě uvedených zjištění ze strany nadřízeného dostalo. Určité pochopení by snad bylo možno nalézt pro prvotní zkratkovitou reakci žalobkyně, která se na schůzku konanou 31. 3. 2022 dostavila zřejmě v očekávání ocenění dobrých výsledků své práce, a namísto toho se pro ni překvapivě dočkala výtky za jejich zkreslování. Nicméně žalobkyně ani následně neuznala jakékoliv svoje pochybení, spor posunula do osobní roviny ve vztahu k nadřízenému [jméno FO], přičemž se ovšem do řešení tohoto sporu odmítla zapojit, když na schůzku svolanou vyšším nadřízeným (Sales Director p. Žežulka) právě za účelem vysvětlení celé záležitosti a vyřešení sporu mezi žalobkyní a [jméno FO], se bez vysvětlení nedostavila.

14. Pokud jde o vytýkaný skutek C), odvolací soud neshledal žádné pochybení ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně věděla o tom, že je třeba její služební automobil přistavit k instalaci GPS a výměně pneumatik, nicméně přes opakované výzvy žalobkyni převzetí vozu neumožnila. Byla sice v pracovní neschopnosti, nicméně s žalobkyní čile elektronicky komunikovala. A nebylo po ní požadováno, aby v době své pracovní neschopnosti služební vozidlo někam přistavovala osobně, ale aby pouze sdělila, kde se vůz nachází, aby si ho tam žalovaná mohla s použitím náhradních klíčů sama vyzvednout a zajistit potřebné úkony. Pracovní neschopnost neznamená, že by byl zaměstnanec po dobu jejího trvání zcela zproštěn jakýchkoliv povinností zaměstnance ve vztahu k zaměstnavateli, samozřejmě přiměřeně k aktuálnímu zdravotnímu stavu. Tak, jako je zaměstnanec povinen informovat zaměstnavatele o své pracovní neschopnosti a místu, kde se po dobu jejího trvání bude zdržovat, nemůže, pokud mu v tom zdravotní stav přímo nebrání, ignorovat pokyny zaměstnavatele týkající se sdělení informací potřebných pro činnost zaměstnavatele, tedy i zpřístupnění věcí, které má zaměstnanec zaměstnavatelem svěřeny a má je i v době své pracovní neschopnosti u sebe.

15. Odvolací soud s ztotožňuje se soudem prvního stupně, že žalobkyně se skutky vytýkanými ve jí výpovědi pod body A), B) a C) dopustila porušení základních povinností zaměstnance ve smyslu ustanovení § 301 písm. a), d) zákoníku práce, kdy zejména v případě skutků A) a B) šlo o flagrantní jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele a v případě skutku C) jednak o porušení povinnosti plnit pokyny nadřízených a spolupracovat s ostatními zaměstnanci a rovněž jednání v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

16. Ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný jako R 21/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 21 Cdo 282/2005).

17. Soud prvního stupně nepochybil v závěru, že žalobkyni prokázaná porušení pracovních povinností [A), B), C)] představují závažná porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci, kdy každé z nich naplňuje výpovědní důvod dle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce. Žalobkyně významně narušila potřebnou důvěru žalované, jako svého zaměstnavatele. Bez ohledu na to, že nebylo prokázáno, že by žalované jednáním žalobkyně vznikla nějaká konkrétní majetková újma, prokázaná jednání byla způsobilá zaměstnavatele poškodit, ať už nějakým oceněním pracovních výsledků (zkreslených) žalobkyně či sankčním postupem ze strany pronajímatele služebního automobilu pro neplnění povinností vyplývajících pro žalovanou ze smlouvy o jeho pronájmu.

18. Pokud jde o ve výpovědi označený skutek D), k němu v napadeném rozsudku soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění (a tedy ani žádné právní hodnocení), a proto se ani odvolací soud k tomuto skutku nijak nevyjadřuje.

19. Protože soud prvního stupně učinil dostatečná a správná skutková zjištění a nepochybil ani v jejich právním posouzení, odvolací soud napadený rozsudek podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně akcesorických výroků II. a III., o nákladech řízení. V případě výroku III. odvolací soud pouze opravil zřejmou nesprávnost zjevně způsobenou pouze chybou v psaní, kdy byla povinnost k náhradě nákladů řízení státu chybně uložena v řízení úspěšné žalované. Že se jednalo pouze o administrativní chybu je zřejmé i z odůvodnění tohoto výroku v odstavci 69. napadeného rozsudku.

20. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a v odvolacím řízení úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u jednání) po 2 500 Kč [§ 9 odst. 3, § 7 bod 5., § 11 odst. 1 písm. g), k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“)], dvou paušálních náhrad hotových výloh po 300 Kč (§ 13 odst. 4 AT), paušální náhrady za ztrátu času, a to sedmi půlhodin po 100 Kč (§ 14 odst. 3 AT), cestovného zástupkyně žalované při cestě ze sídla její kanceláře v Písku k odvolacímu soudu a zpět, celkem 204 km osobním automobilem reg. zn. [SPZ], s kombinovanou spotřebou paliva BA95 6,6 l/100 km, při sazbě základní náhrady ve výši 5,60 Kč na jeden kilometr a ceně paliva 38,20 Kč/l [vyhláška č. 398/2023 Sb., § 157 odst. 4 písm. b) zákoníku práce]; celkem cestovné 1 656,72 Kč a 21 % daně z přidané hodnoty v celkové výši 1 670,91 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Celková výše náhrady po zaokrouhlení činí 9 628 Kč.