o zaplacení 101 850 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. částečně zastavil řízení co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 101 850 Kč od 15. 8. 2021 do 25. 9. 2021 a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 350 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit částku 101 500 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářní pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, a to z částky 101 500 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení, výrokem III. vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Kladně doměřený soudní poplatek za žalobu podle položky [číslo] bodu 2 přílohy zák. č. 549/1991 Sb. ve výši 1 001 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to v celém rozsahu, podala žalobkyně včasné odvolání. Považuje za nesprávný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že by žalovaný nebyl provozovatelem vozidla [příjmení] [jméno], [registrační značka] (dále též jen„ předmětné vozidlo nebo„ odtažené vozidlo“), když z kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2018 se podává pouze to, že žalovaný byl vlastníkem odtaženého vozidla ke dni uzavření kupní smlouvy a nikoli ke dni odtažení vozidla. V prvé řadě namítá, že z logiky věci je vlastník vozidla i jeho provozovatelem, pokud se neprokáže opak. Ustanovení § 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, obsahuje definici provozovatele vozidla, podle níž je provozovatelem vozidla vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidence jiného státu. Ze systematiky tohoto ustanovení je zřejmé, že za provozovatele se v prvé řadě považuje vlastník a až následně připouští variantu, že provozovatelem může být i jiná osoba odlišná od vlastníka, která je zapsána jako provozovatel v registru vozidel (z logiky věci se souhlasem vlastníka). V daném případě bylo kupní smlouvou prokázáno, že vlastníkem vozidla je žalovaný a dle citovaného zákonného ustanovení tedy odpovídá za náklady na odtah a parkovné vozidla. Žalovaný zůstal v řízení nečinný, nenamítal, že by nebyl vlastníkem nebo provozovatelem. Soud prvního stupně tedy nahrazoval chybějící obranu žalovaného, aniž by však měl pro svůj závěr, že žalovaný nebyl provozovatelem vozidla, jediný důkaz. Jinými slovy, nebyl proveden žádný důkaz, který by vyvrátil tvrzení žalobce, že žalovaný se stal vlastníkem a provozovatelem předmětného vozidla na základě předložené kupní smlouvy. Zároveň žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu (dále též jen„ NS“) sp. zn. 25 Cdo 1064/2021 a 25 Cdo 2032/2021. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví.

3. Proti rozsudku podal včasné odvolání i žalobce.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací stran odvolání žalovaného dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro jeho odmítnutí. Napadený rozsudek obsahoval více výroků způsobilých samostatně nabýt právní moci a za této situace, pokud v odvolání žalovaného nebylo uvedeno, proti kterému výroku jeho odvolání směřuje tak, aby bylo zřejmé, který z výroků má být podle něj předmětem přezkumné činnosti odvolacího soudu (zejména za situace, kdy žaloba byla zamítnuta), nemělo jeho odvolání náležitosti předepsané ustanovením § 205 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl proto usnesením soudu prvního stupně ze dne 24. 5. 2022, č. j. 229 C 135/2021-62 správně vyzván, aby odvolání doplnil o to, v jakém rozsahu je rozsudek napadán (které výroky), v čem spatřuje nesprávnost napadených výroků nebo postupu soudu prvního stupně a jaký je jeho odvolací návrh. Pro doplnění odvolání určil soud prvního stupně lhůtu tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Usnesení bylo žalovanému doručeno dne 25. 5. 2022. Právní moci nabylo usnesení dne 10. 6. 2022. Jelikož žalovaný zůstal nečinný, náležitosti odvolání nedoplnil, odvolací soud za použití ustanovení § 211 o. s. ř. postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 věty první o. s. ř. a odvolání žalovaného odmítl (výrok I. rozsudku).

5. Řízení o odvolání žalobkyně do výroku I. napadeného rozsudku odvolací soud zastavil podle ustanovení § 207 odst. 2 věty první za středníkem o. s. ř. vzhledem k tomu, že v tomto rozsahu žalobkyně před zahájením odvolacího jednání vzala své odvolání zpět (výrok II. rozsudku).

6. Následně odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. ve výrocích II., III. a IV. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

7. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 25. 9. 2021 žalobkyně podala žalobu, jíž se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 101 850 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % z této částky od 15. 8. 2021 do zaplacení. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 350 Kč a co do úroku z prodlení z částky 101 850 Kč od 15. 8. 2021 do 25. 9. 2021 a z částky 350 Kč od 26. 9. 2021 do zaplacení. Předmětem řízení tak zůstala částka 101 500 Kč s úrokem z prodlení z této částky od 26. 9. 2021 do zaplacení. Dne 16. 9. 2019 provedla žalobkyně odtah motorového vozidla [registrační značka] na základě žádosti [anonymizována dvě slova] [územní celek] podle ustanovení § 17a odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o obecní policii“). Žalovaná částka představovala náklady za odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovné na parkovišti provozované žalobkyní za období od 16. 9. 2019 do 25. 9. 2021. Žalovaný byl o odtahu informován písemně a byl vyzván k úhradě částky za odtah a za parkovné.

8. Žalovaný se k věci nevyjádřil.

9. Dne 6. 4. 2022 proběhlo první jednání ve věci bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 101 odst. 3 o. s. ř., když tito se k jednání bez omluvy nedostavili. Z listin předložených žalobkyní byla soudem prvního stupně učiněna následující zjištění. Ze zřizovací listiny příspěvkové organizace Správa služeb hlavního města Prahy ze dne 21. 6. 2018 bylo zjištěno, že dle čl. VI odst. 2 bod [číslo] je žalobkyně oprávněna ve smyslu § 17a odst. 6 zákona o obecní policii k odstranění vozidla z komunikace, včetně jeho hlídání. Z nařízení hlavního města Prahy ze dne 12. 2. 2013, ve znění účinném od 1. 4. 2013, vyplývá, že v případě úplného odtahu činí cena 1 900 Kč. Dále jsou v nařízení uvedeny ceny za služby odtahových parkovišť, a to 250 Kč za první až třetí započatý den, 400 Kč za čtvrtý až sto osmdesátý den a 50 Kč za každý den následující po sto osmdesátém dni po odtahu vozidla. Dle kupní smlouvy o prodeji motorového vozidla ze dne 28. 12. 2018 [jméno] [příjmení] jako prodávající prodala žalovanému [jméno] [celé jméno žalovaného], [datum narození] (lustrací v informačním systému základních registrů bylo zjištěno, že u žalovaného došlo k změně jména na [jméno]), vozidlo [příjmení] [jméno], [registrační značka], za kupní cenu 18 000 Kč. Vozidlo bylo žalovanému předáno oproti zaplacení kupní ceny. Z protokolu o odtahu vozidla [číslo] bylo zjištěno, že ve smyslu ustanovení § 17 odst. 6 zákona o obecní policii bylo dne 16. 9. 2019 v 10:10 hodin odtaženo předmětné vozidlo z ulice [ulice a číslo], [obec]. Výzvou ze dne 10. 8. 2021 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky za odtah a parkovné. Dle dodejky byla výzva odeslána dne 13. 8. 2021.

10. Soud prvního stupně měl za to, že navrženými důkazy nebylo prokázáno, že žalovaný byl v rozhodné době, tj. v době provedení odtahu dne 16. 9. 2019 a následného umístění vozidla na odstavném parkovišti od 16. 9. 2019 do 25. 9. 2021, provozovatelem předmětného vozidla. Poučení podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. o nesplnění důkazní povinnosti nemohl žalobkyni poskytnout, protože tato se k jednání nedostavila.

11. Soud prvního stupně posoudil zjištěný skutkový stav podle ustanovení § 17a odst. 6 zákona o obecní policii a dospěl k závěru, že žalobkyně navrženými důkazy neprokázala své tvrzení o tom, že by žalovaný byl v rozhodné době provozovatelem vozidla, když z kupní smlouvy ze dne 28. 12. 2018 se podává pouze to, že ke dni uzavření kupní smlouvy se stal žalovaný vlastníkem předmětného vozidla, daná listina však neprokazuje, že by žalovaný byl provozovatelem vozidla v rozhodném období. Pro neunesení důkazního břemene ohledně pasivní legitimace žalovaného žalobu v celém rozsahu zamítl.

12. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na která pro stručnost odkazuje.

13. Podle § 17a odst. 6 zákona o obecní policii nepožádá-li nikdo o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla do 30 dní od jeho přiložení, je vlastník komunikace oprávněn po dohodě s obecní policií vozidlo na náklady jeho provozovatele odstranit. Povinnosti úhrady nákladů na odstranění vozidla se jeho provozovatel zprostí, pokud prokáže závažné důvody, které mu znemožnily, aby před odstraněním vozidla požádal o odstranění technického prostředku k zabránění odjezdu vozidla.

14. V posuzovaném případě jde o specifický nárok, který se právně kvalifikuje analogicky jak náhrada škody (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 150/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 769/21); nejde však o případ, kdy oprávněné osobě vzniká újma jako taková, ale jde spíše o refundaci nákladů na odtah vozidla a nákladů spojených s jeho uskladněním (umístněním na parkovišti provozovaném žalobkyní).

15. Ze shora citovaného ustanovení plyne, že nositelem povinnosti k náhradě daných nákladů je provozovatel vozidla.

16. Pojem provozovatel vozidla v zákoně o obecní policii není upraven. Osoba provozovatele vozidla je definována v ustanovení § 2 písm. b) zákona o silničním provozu a je jím vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidence jiného státu. K námitce odvolatelky odvolací soud uvádí, že z daného ustanovení neplyne, že by definice provozovatele byla založena na vyvratitelné právní domněnce, ale že jde o definici vyjadřující alternativu (v úvahu přichází jedna ze dvou vzájemně vylučujících se možností). Provozovatelem vozidla je tak osoba, která je jako provozovatel evidována (v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidence jiného státu), tedy vedle vlastníka je evidována jako provozovatel osoba odlišná od osoby vlastníka, a pokud osoba provozovatele evidována není, je provozovatelem vlastník vozidla. Jinak také řečeno, vlastník je provozovatelem vozidla za podmínky, že v registru není evidována jako osoba provozovatele osoba odlišná od vlastníka. Tomu pak odpovídá i definice provozovatele silničního vozidla uvedená i v ustanovení § 2 odst. 15 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů („ Provozovatelem silničního vozidla je osoba, která je v registru silničních vozidel zapsána jako vlastník tohoto vozidla, není-li jako jeho provozovatel v registru silničních vozidel zapsána jiná osoba“).

17. Primárně je tedy třeba znát stav registru silničních vozidel (dále též jen„ registr vozidel“), aby mohlo být zjištěno, zda provozovatelem odtaženého vozidla je osoba vlastníka či osoba od něj odlišná. Současně Nejvyšší soud (rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 1064/2021, rozsudek NS sp. zn. 25 Cdo 2032/2021) přijal k otázce, kdo je odpovědný za újmu (škodu) způsobenou nuceným odstraněním vozidla z pozemní komunikace, závěr, že primárním subjektem povinným nahradit náklady je osoba zapsaná jako vlastník či provozovatel v registru vozidel, avšak není vyloučeno, aby náklady hradil skutečný vlastník nebo provozovatel, bude-li prokázáno, že zápis v registru neodpovídá skutečnosti.

18. S ohledem na shora uvedenou právní úpravu a judikaturu k otázce provozovatele vozidla odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že předložená kupní smlouva z 28. 12. 2018 je nedostatečným důkazem ke zjištění (prokázání), kdo byl v rozhodné době (v době odtahu a po dobu umístění vozidla na odstavném parkovišti) provozovatelem předmětného vozidla. Primárně totiž bylo třeba znát stav registru vozidel, z něhož by pak bylo možné odvíjet úvahu o tom, zda v důsledku předložené kupní smlouvy je nezbytné přijmout závěr o tom, že tento stav neodpovídá skutečnosti a že provozovatelem odtaženého vozidla je osoba odlišná od osoby či osob evidovaných v registru vozidel a že na základě předložené kupní smlouvy je posledním známým vlastníkem (a tudíž i jeho provozovatelem) žalovaný jakožto osoba odlišná od osoby vlastníka či provozovatele evidovaných v registru vozidel. Stran námitky, že soud prvního stupně nahrazoval obranu žalovaného, je třeba uvést, že je to žalobkyně, která má procesní povinnost prokázat skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, zde že žalovaný byl v rozhodné době provozovatelem vozidla. Soud sice může za svá skutková zjištěné vzít shodná skutková tvrzení účastníků (určitou skutečnost není třeba objasňovat dokazováním). Za svá skutková zjištění však nemůže vzít tvrzení účastníka jen proto, že účastník na opačné straně sporu určité tvrzení nezpochybňoval, nerozporoval či nevyvracel. Bylo proto povinností žalobkyně tvrdit a prokázat, kdo je osobou evidovanou v registru vozidel jako vlastník či provozovatel, případně tvrdit a prokázat, že na základě určitých právních skutečností stav registru vozidel neodpovídá skutečnosti a tvrdit a prokázat, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. U neevidovaného naposledy zjištěného vlastníka vozidla se pak odvolací soud nebrání myšlence, že tento vlastník (odlišný od toho evidovaného) je z titulu svého vlastnického práva rovněž provozovatelem vozidla. Z uvedeného je tedy zřejmé, že pouhé předložení kupní smlouvy, bez současně doloženého stavu registru vozidel, nebylo dostatečné k přijetí závěru o tom, že žalovaný je provozovatelem odtaženého vozidla. Tím, že se žalobkyně k jednání před soudem prvního stupně nedostavila, přestože byla řádně a včas předvolána, se připravila o možnost být soudem prvního stupně podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. poučena o nutnosti doplnit důkazy k otázce, kdo byl (v rozhodné době) provozovatelem předmětného vozidla. Poučení ze strany odvolacího soudu pak bránilo ustanovení § 205a a § 213b o. s. ř.

19. Ze shora uvedených důvodů považuje odvolací soud závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že žalovaný byl v rozhodné době provozovatelem předmětného vozidla, za správný, a proto výrok II. napadeného rozsudku podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil i výroky III. a IV. napadeného rozsudku. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo správně rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nebyla ve věci procesně úspěšná a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Výrokem IV. byl žalobkyni ve správné výši doměřen soudní poplatek za žalobu podle položky [číslo] bodu 2. přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, za situace, kdy návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu nebyl vydán a v řízení bylo pokračováno, přičemž v takovém případě je doplatek doměřeného soudního poplatku splatný až v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v odvolacím řízení procesně úspěšná a žalovanému žádné náklady této fáze řízení nevznikly.