o nahrazení projevu vůle

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. nahradil projev vůle žalované uzavřít s žalobcem podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. a obci [adresa] tak, jak byl vymezen v geometrickém plánu č. [č. účtu], vyhotovitele [právnická osoba]., [Anonymizováno], který je nedílnou součástí rozsudku a ve výroku II. rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 41 597,40 Kč k rukám zástupce žalobce, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce dne 13. 2. 2025 podal náhradovou žalobu k uspokojení svého restitučního nároku, který mu vznikl tím, že v rámci restituce podle zákona o půdě nebyly jemu či jeho právnímu předchůdci vydány původní (v minulosti na stát převedené) pozemky pro některou ze zákonem stanovených překážek.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. Namítala, že podstatnou otázkou sporu je výše restitučního nároku žalobce, tedy jeho ocenění. Vytýká, že v žalobě absentuje tvrzení o tom, jaký je aktuální zůstatek restitučního nároku, jaká je cena požadovaného náhradního pozemku a že proto nelze dospět k závěru, zda uvedená hodnota náhradního pozemku by výši restitučního nároku nepřevýšila. Sama tvrdila, že restituční nárok byl uspokojen ve výši 8 473 647,47 Kč. Ve vztahu k náhradnímu pozemku pak poukázala na jeho nepřevoditelnost podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu s tím, že dle územního plánu obce je pozemek určen k zastavění veřejně prospěšnou stavbou dopravní infrastruktury, a to stavbou č. [Anonymizováno] – nová místní komunikace [adresa] (osa lokality) a že již aktuálně je pozemek využit k veřejně prospěšnému účelu, když přes něj vede příjezdová cesta k dětskému hřišti a ke stavbě pro rodinnou rekreaci č. e. [Anonymizováno] postavené na pozemku p. č. st. [Anonymizováno] k. ú. [adresa].

4. V reakci na námitku žalované týkající se nepřevoditelnosti pozemku žalobce nechal zpracovat shora označený geometrický plán, kterým byl pozemek rozdělen tak, aby vydávaná část pozemku nezahrnovala plánovanou místní komunikaci ani přístupovou cestu k dětskému hřišti a rekreačnímu objektu. Ve zbývajícím rozsahu vzal žalobce žalobu zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.

5. Soud prvního stupně učinil ve vztahu k základu a výši nároku žalobce a ve vztahu k náhradnímu pozemku skutková zjištění plynoucí jednak z nesporných tvrzení účastníků a jednak z níže uvedených listinných důkazů.

6. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce je oprávněnou osobou dle zákona o půdě, který je držitelem nevypořádaného restitučního nároku na vydání náhradních pozemků na základě správních rozhodnutí, kterými bylo určeno, že žalobce nebo jeho právní předchůdce [tituly před jménem] [jméno FO] nejsou vlastníky pozemků (resp. jejich podílů) v rozhodnutí specifikovaných pro omezení uvedené v § 11 odst. 1 zákona o půdě a náleží jim tak za ně náhrada dle § 11 odst. 2 a § 17, případně § 16 tohoto zákona. Žalobce zdědil nároky po [tituly před jménem] [jméno FO], narozeném dne [datum], zemřelém dne [datum], na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 5. 2012, č. j. 13 D 98/2007–632, podle něhož restituční nároky zůstavitele zdědil žalobce spolu s bratrem [Anonymizováno], každý jednou polovinou, na základě schválené dohody o vypořádání dědictví. Právní předchůdce [tituly před jménem] [jméno FO] uplatnil dne 18. 12. 1991 podle zákona o půdě v zákonem stanovené lhůtě nárok na vydání státem odňatých zemědělských pozemků. Při rozhodování o tomto nároku byla vydána rozhodnutí, kterými nebyly vydány původní státem odňaté pozemky z důvodu zákonem stanovených překážek, a to rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. Prahy č.j. PÚ 1171/99 ze dne 26.5.1999, č.j. PÚ 1172/99 ze dne 26.5.1999, ve znění oznámení o opravě písařské chyby č.j. PÚ 1172/99 ze dne 25.6.1999, č.j. PÚ 1172/99/2 ze dne 24.11.1999, č.j. PÚ 208/00 ze dne 13.10.2000, č.j. PÚ 1017/00/1 ze dne 23.3.2001, č.j. PÚ 933/02 ze dne 28.5.2002, Rozhodnutí Ministerstva zemědělství – [adresa]j. PÚ 1040/03/3 ze dne 28.11.2003, č.j. PÚ 292/91 ze dne 1.4.2004, č.j. PÚ 292/91/1 ze dne 26.8.2008, č.j. PÚ 292/91/4 ze dne 13.8.2010, č.j. PÚ 292/91/6 ze dne 24.7.2012, č.j. PÚ 292/91/8 ze dne 26.7.2012, Rozhodnutí [právnická osoba] – [Anonymizováno] č.j. PÚ 292/91/11 ze dne 25.9.2013, č.j. PÚ 292/91/12 ze dne 29.10.2013, č.j. PÚ 292/91/16 ze dne 13.4.2016, č.j. PÚ 292/91/17 ze dne 13.4.2016, č.j. PÚ 292/91/18 ze dne 18.4.2016, č.j. PÚ 292/91/19 ze dne 19.4.2016, č.j. PÚ 292/91/20 ze dne 27.4.2016. Právní předchůdce žalobce i sám žalobce se účastnili nejméně čtyř veřejných nabídek náhradních pozemků, nebyli však úspěšní pro nesprávně evidovanou výši restitučního nároku. Žalobce žalovanou opakovaně vyzýval k přecenění restitučního nároku a k nabídce pozemků, které by charakterem odpovídaly pozemkům v restituci nevydaným. Mezi účastníky totiž panoval spor o ocenění restitučního nároku žalobce vyplývající z odlišného názoru na povahu v minulosti odňatých a nevydaných pozemků. Žalovaná žalobcův restituční nárok přecenila po podání žaloby, informovala jej dopisem ze dne 21. 3. 2025, když zaevidovala restituční nárok žalobce ve výši 9 596 740 Kč, přičemž mezi účastníky bylo nesporné, že zůstatek restitučního nároku činil k 24. 9. 2025 957 773,98 Kč. Hodnota náhradního pozemku činila 23 072,75 Kč, byla mezi účastníky nesporná, odvíjela se od znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] č. [č. účtu].

7. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 4 odst. 4, § 11 odst. 1, § 11a odst. 1 a § 28 zákona o půdě a k nim přijatou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2756/2023) a Ústavního soudu (např. nález ze dne 7. 12. 2021, sp. zn. I. ÚS 3039/20), podle níž lze nárok žalobce na uspokojení jeho nároku na vydání náhradních pozemků uspokojit soudní cestou, pokud žalovaná neplní svou povinnost udržovat nabídku náhradních pozemků s takovými kvalitativními a kvantitativními parametry, aby při uspokojování restitučních nároků nedocházelo ke zbytečným průtahům a k počínání, které by bylo lze označit za liknavé, či dokonce svévolné, tedy aby plnila svou povinnost převádět náhradní pozemky v co možná nejkratší době a co možná nejširšímu okruhu oprávněných osob. Žalovaná, která je zde v postavení dlužníka, musí nést odpovědnost za své prodlení a nesmí mařit uspokojení svých věřitelů, např. tím, že se majetku vhodného k uspokojení restitučních nároků zbavuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podmínky pro náhradovou žalobu byly splněny. Poukázal na to, že právní předchůdce žalobce uplatnil svůj nárok před více než 30 lety, avšak žalovaná dlouhodobě bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení prostřednictvím veřejné nabídky pozemků různými způsoby (např. převáděním požadovaných náhradních pozemků na třetí osoby), zejména však tím, že restituční nárok nesprávně ocenila a na tomto nesprávném ocenění setrvávala i přesto, že byla opakovaně na nesprávnost upozorňována soudy všech stupňů soudní soustavy. Skutečnost, že po podání žaloby došlo k přecenění restitučního nároku žalobce, již nemůže dlouhodobě svévolný a liknavý postup zhojit. Takový postup nemůže jít k tíži žalobce, který byl v důsledku setrvalého chování žalované dlouhodobě nucen domáhat se svého nároku soudní cestou. Žalobě bylo proto vyhověno. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o. s. ř.

8. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalovaná včasné odvolání datované 5. 12. 2025, ve kterém poukázala na nesprávný postup soudu prvního stupně, pokud rozsudek, jehož nedílnou součástí byl geometrický plán, vyhotovený jako originál v listinné podobě, doručoval prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky zástupců účastníků a v tomto směru odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 588/2022.

9. K této námitce soud prvního stupně rozsudek s připojeným geometrickým plánem zaslal v listinné podobě a zástupci žalobci byl doručen dne 15. 1. 2026 a zástupci žalované dne 9. 1. 2026.

10. Po tomto doručení žalovaná učinila další podání datované 19. 1. 2026 obsahující odvolání, v němž namítá kvalifikovanou vadu prvostupňového řízení ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud prvního stupně nově doručoval rozsudek, aniž by předtím bylo odvolacím soudem rozhodnuto o odvolání žalované ze dne 5. 12. 2025. Tomuto odvolání tak byla upřena jeho účinnost, zejména jeho účinek devolutivní. Na rozdíl od vybraných druhů usnesení ve smyslu § 210a o. s. ř. není autoremedura u rozsudku přípustná. Při odvolacím jednání pak žalovaná zdůraznila, že žalobní nárok nepovažuje za důvodný, pokud v průběhu řízení došlo k přecenění restitučního nároku a žalobci tak nic nebránilo, aby se za účelem uspokojení restitučního nároku účastnil veřejných nabídek.

11. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Poukázal na to, že soud prvního stupně napravil své pochybení při doručování jinak bezvadného vyhotovení rozsudku založeného v soudním spise. Pokud jedinou odvolací námitkou je skutečnost, že soud prvního stupně napravil předchozí pochybení při doručování svého rozsudku, pak podání odvolání představuje pokračující svévoli žalované vůči žalobci a její snahu o další ztížení a oddálení uspokojení jeho restitučního nároku. Pokud k přecenění restitučního nároku došlo až po podání žaloby, není tato skutečnost pro důvodnost žaloby relevantní.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

13. Žalovaná správně namítla nesprávné doručení rozsudku, jehož nedílnou součástí je geometrický plán vyhotovený jako originál v listinné podobě, pokud bylo doručováno prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky advokátů účastníků (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 20 Cdo 588/2022 uveřejněné pod č. 2/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V takovém případě nelze uvažovat o uplatnění materiální funkce doručení a účastníkům tak nezačne běžet lhůta k podání odvolání, po jejímž uplynutí nastává ve smyslu § 159 o. s. ř. právní moc rozsudku. Odvolací soud odvoláním napadený rozsudek zruší pouze tehdy, je-li naplněn některý z důvodů upravený v § 219a odst. 1 o. s. ř. (procesní vady prvostupňového řízení). Jedním z takových důvodů je i odvolací důvod vymezený v § 205 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy existence vady, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to ještě za podmínky, že za odvolacího řízení nemohla být náprava této vady zjednána. Takovou vadou rozhodně není vada v doručování, neboť jednak nejde o vadu, která by mohla mít vliv na věcnou správnost rozsudku a jednak jde o vadu jednoduše zhojitelnou. Proto prostředkem pro zjednání nápravy vady v doručení není zrušení odvoláním napadeného rozsudku, ale opětovné, tentokrát řádné, doručení jeho stejnopisu, a to se všem důsledky z toho plynoucími, včetně nového počátku běhu lhůty k podání opravného prostředku (nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 264/09). Odvolání žalované ze dne 5. 12. 2025 rozhodně není upírán ani suspenzivní, ani devolutivní účinek. Suspenzivní i devolutivní účinek nastává i u odvolání, které je podáno po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně, byť před jeho řádným doručením. K zahájení odvolacího řízení tak došlo již podáním tohoto odvolání a bylo nerozhodné, že v době podání odvolání ještě nezačala běžet odvolací lhůta v důsledku vady v doručení rozsudku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 20 Cdo 1374/2006, nebo ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1199/96). Rozhodně nelze hovořit o nenaplnění devolutivního účinku odvolání, když o odvolání žalované nerozhodoval soud prvního stupě, ale soud odvolací.

14. Při přezkumu napadeného rozsudku odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně ohledně základu a výše nároku na vydání věcné náhrady. Soud prvního stupně k nim dospěl na základě správně provedeného dokazování, a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

15. Odvolací soud doplnil dokazování pouze aktuálním výpisem z katastru nemovitostí, z něhož vyplynulo, že pozemek p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], ze kterého byla oddělena část požadovaná k vydání, je stále ve vlastnictví žalované s příslušností hospodařit s majetkem státu pro [Jméno žalované].

16. Žalovaná při odvolacím jednání předložila aktuální přehled plnění ze strany žalované s tím, že restituční nárok žalobce byl uspokojen ve výši 8 724 886,67 Kč a že zůstatek činí 871 853,33 Kč.

17. Podle § 11a odst. 1 zákona o půdě oprávněným osobám uvedeným v § 4, kterým podle tohoto zákona nelze vydat pozemek odňatý způsobem uvedeným v § 6 odst. 1 a 2, převádí pozemkový úřad jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li dále stanoveno jinak. Osoby, na které právo oprávněné osoby na bezúplatný převod jiného pozemku přešlo děděním nebo převodem práva podle § 13 odst. 8 písm. b), se pro účely tohoto zákona považují za oprávněné osoby.

18. Podle ustanovení § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. 6. 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.

19. Soud prvního stupně správně odkázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu o tom, že nárok oprávněné osoby na poskytnutí jiného (náhradního) pozemku podle zákona o půdě je majetkovým právem, které je vymahatelné a je soudem chráněno. Rozhodovací soudní praxe je dnes již ustálena na závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – [právnická osoba]) může oprávněná osoba tento nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost žaloby bylo třeba vázat na podmínku předchozího zahrnutí takového pozemku do veřejné nabídky (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podmínkou úspěšnosti žaloby však je, že oprávněná osoba se nemůže dlouhodobě domoci svých práv přes svůj aktivní přístup (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014). Nejvyšší soud také ve svých rozhodnutích opakuje, že naznačené řešení situace, v níž oprávněná osoba v důsledku zjištěných nedostatků v postupu žalované není s to dosáhnout uspokojení svého nároku na vydání náhradních pozemků, nepovažuje za diskriminační vůči jiným restituentům, jelikož je jím pouze dán průchod soukromoprávnímu principu, podle něhož práva náležejí bdělým (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1324/2014).

20. V souzeném případě odvolací soud souhlasí s tím, že postup žalované při vypořádání nároku žalobce vykazoval prvky liknavosti a svévole, které vedly k tomu, že žalobce či jeho právní předchůdce po dlouhou dobu nebyli schopni domoci se uspokojení svého nároku. Jednak z důvodu nesprávně evidované hodnoty restitučního nároku, který žalobce (jeho předchůdce) z účasti na veřejných nabídkách vylučoval a žalobce se tak musel správného zaevidování nároku domáhat žalobou u soudu a jednak v minulosti nedostatečné nabídky náhradních pozemků, pro kterou nebyl žalobce (jeho předchůdce), ač ve veřejných nabídkách aktivní, schopen dosáhnout uspokojení svého nároku v plném rozsahu a v přiměřené lhůtě. Žalobce dlouhodobě usiloval o přecenění nároku s ohledem na charakter původních pozemků, což bylo ze strany žalované dlouhodobě odmítáno a pokud ke změně evidence výše nároku došlo pod tlakem předchozích soudních rozhodnutí a po podání této žaloby, nemá tato skutečnost vliv na závěr o liknavém a svévolném uspokojování nároku (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 231/2025).

21. Náhradní pozemek je stále ve vlastnictví žalované s tím, že geometrickým plánem oddělená část pozemku není dotčena žádnou ze zákonných či judikaturou předvídaných překážek a ani odvolací soud proto neshledal důvod, proč vymezenou část pozemku nevydat k uspokojení restitučního nároku žalobce, pokud hodnota pozemku nepřevyšuje neuspokojený zůstatek restitučního nároku.

22. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl v odvolacím řízení procesně úspěšný. V této fázi řízení mu vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši 6 074 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast u odvolacího jednání) po 2 060 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 23 072,75 Kč – hodnota náhradního pozemku) podle § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu, z náhrady hotových výdajů po 450 Kč ke každému úkonu právní služby podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu – 900 Kč a z náhrady za 21 % DPH ve výši 1 054 Kč. Žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádné důvody. Místo k plnění bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.