o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 655 500 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 655 500 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z této částky za dobu od 13. 1. 2025 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 84 191,90 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu dne 13. 1. 2025 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 655 500 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý ve výši jedné poloviny pozemku st. p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], a dále pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše zapsané na LV č. [hodnota] pro obec a katastrální území [adresa] (dále jen „předmětné nemovité věci“). Žalobkyně se z domu odstěhovala dne 9. 6. 2016 a od té doby trvale bydlí v [adresa]. Žalovaný od 9. 6. 2016 užívá předmětné nemovité věci celé bez výslovného souhlasu žalobkyně nad rámec svého spoluvlastnického podílu. V důsledku nadužívání předmětných nemovitých věcí vzniklo žalovanému bezdůvodné obohacení odpovídající částce obvyklé v daném místě a čase vynakládané na nájem srovnatelných nemovitých věcí. Obvyklé nájemné dle vyjádření Znalecké a realitní kanceláře [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 12. 11. 2024 činí 36 416 Kč měsíčně, což vzhledem ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně o velikosti 1/2 činí 218 500 Kč/rok. Žalobkyně vyzvala žalovaného na vydání bezdůvodného obohacení za poslední tři roky ve výši 655 500 Kč, které žalovaný nezaplatil ani na základě předžalobní výzvy ze dne 27. 11. 2024.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Namítl, že se jedná již o dvanáctou žalobu v pořadí, přičemž všechny žaloby žalobkyně zázračně vyhrála, ačkoliv znalecké posudky, výpovědi svědků a důkazy hovořily v její neprospěch. Dále se vyjádřil ke vzájemnému soužití se žalobkyní, kdy uvedl, že se s žalobkyní seznámil na inzerát v roce 1990, ke společnému sestěhování došlo v roce 1991, kdy se žalobkyně přestěhovala do bytu žalovaného do [adresa]. V průběhu společného soužití žalovaný zakoupil stavební parcelu, požádal o úvěr ve výši 400 000 Kč a zahájil výstavbu rodinného domu, na níž se však žalobkyně finančně nepodílela, namísto toho udržovala milenecké vztahy s jinými muži. Přes vzájemné neshody se účastníci k sobě vrátili, narodil se jim syn [jméno FO], který je postižený, společně žili v nově postaveném rodinném domě ve Vrbové Lhotě. V roce 2000 žalovaný zjistil, že není vlastníkem rodinného domu ve [Anonymizováno] s čímž nesouhlasil, a žádal žalobkyni, aby zajela na katastr a dala vše do pořádku, což se nestalo. V roce 2015 poté, kdy žalovaný žalobkyni opakovaně přistihl při nevěře, se účastníci dohodli, že žalobkyně odejde, což se také následně stalo. Žalovaný začal s pomocí paní [jméno FO] s rekonstrukcí účetnictví, při níž zjistil, že žalobkyně způsobila žalovanému škodu 20 milionů Kč (výběry pokladnou banky, platební kartou, ponechání hotovostních plateb od klientů, zrušení sporožira, výběr z kasičky syna [jméno FO], výběry z firemního účtu, výběr hotovosti z trezoru). Zjištění, že žalovaný provádí rekonstrukci firemních i soukromých účtů, vyvolalo v žalobkyni agresi, která vedla mimo jiné k vylákání a odvezení postiženého syna [jméno FO] do [adresa], kde mu bylo ubližováno a znemožněno komunikovat se žalovaným. K předmětu projednávané věci žalovaný sdělil, že k předmětným nemovitým věcem se žalobkyně dostala podvodem a dále zvráceným jednáním u odvolacího soudu. Uvedl, že žalobkyně v průběhu společného soužití vykradla z firmy žalovaného více jak 20 milionů Kč, za které zakoupila luxusní byt, který je veden na jiného vlastníka, a další movité věci, zejména auta. Podání žaloby na placení nájmu považuje za sprostotu a nemorálnost, neboť žalobkyně získala předmětné nemovité věci podvodem a nebere v potaz, že v nich bydlí její postižený syn [jméno FO], o kterého se žalovaný více jak 9 let příkladně stará. Žalobkyni žádal o příspěvek na výměnu oken, která vyšla téměř na 800 000 Kč, což odmítla, stejně tak odmítla přispět na opravu střechy zahradního domku, který nyní sama prodává, a která přišla na 160 000 Kč, či na opravu bazénu, která stála 90 000 Kč, dále se dělala prádelna, podlahy, nová dlažba; ani na těchto nákladech se žalobkyně nepodílela stejně jako na úhradě pojištění a dalších poplatků. Způsobila mu také škodu 80 000 Kč za zničený plot, zničený a odvrtaný zámek dveří a vylomené pojistky motoru posuvných vrat. Za celých 25 let společného soužití žalobkyně nepřispěla žalovanému na pojištění a další platby týkající se předmětných nemovitých věcí ničeho. Uvedl, že by také mohl po žalobkyně požadovat zaplacení 20 milionů Kč jako souhrnu krádeží plateb, výběrů, které prováděla žalobkyně bez vědomí a souhlasu žalovaného, například výběry částky 750 000 Kč ze sporožira, ke kterému měla žalobkyně přístup a zneužila jej, vrácení finančních prostředků použitých za pronájem bytu od společnosti Hedva na adrese [adresa] za dobu 10 let, úhradu 980 000 Kč jako pokuty finančnímu úřadu za neúspěšné podnikání žalobkyně, vrácení 3 milionů Kč jako částky, kterou žalobkyně vyplatila svému synovi [jméno FO], vrácení 80 000 Kč zapůjčených bratrovi žalobkyně [jméno FO] a vrácených žalobkyni namísto žalovanému a další.

4. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení.

5. Po stránce skutkové soud prvního stupně učinil skutková zjištění, a to, že žalobkyně a žalovaný jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí, a to každý se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/2. K zápisu vlastnického práva došlo pro žalovaného ve vkladovém řízení [Anonymizováno] na základě darovací smlouvy ze dne 5. 1. 2016 s právními účinky vkladu ke dni 6. 1. 2016 a [Anonymizováno] na základě darovací smlouvy ze dne 13. 1. 2016 s právními účinky vkladu ke dni 13. 1. 2016. Pro žalobkyni pak došlo k zápisu vlastnického práva ve vkladovém řízení V[Anonymizováno] na základě rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2022, č. j. 27 Co 75/2022-97 s právními účinky vkladu ke dni 8. 2. 2023. Z citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2022 bylo zjištěno, že se v tomto řízení žalobkyně domáhala určení vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem, resp. podílu na nich, z důvodu odvolání daru žalobkyní. Soud v tomto rozsudku dospěl k závěru, že ze strany žalobkyně došlo k platnému odvolání daru z důvodu dílčích útoků žalovaného na žalobkyni, kterými žalovaný překročil dobré mravy takovým způsobem, že bylo na místě rozhodnout o vrácení daru. Došlo tak k obnovení původního vlastnického uspořádání a žalobkyně je tak (mimo jiné) vlastníkem spoluvlastnického podílu o výši jedné poloviny na předmětných nemovitých věcech. Podané dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo dovolacím soudem odmítnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 23 Cdo 3597/2023-1208). Z nájemních smluv a jejích dodatků pak bylo zjištěno, že žalobkyně užívala za sjednané nájemné družstevní byt na adrese [adresa] od 1. 1. 2017 s tím, že byt mohl užívat i její syn [jméno FO], od 1. 6. 2019 nájemní byt na adrese [adresa] a od 1. 6. 2023 řadový dům na adrese [adresa]. Z vyjádření k obvyklému nájemnému vypracovaného odhadcem [tituly před jménem] [jméno FO] [Anonymizováno] ze dne 12. 11. 2024 bylo zjištěno, že tento odhadce stanovil obvyklé nájemné pro užívání obdobných nemovitých věcí jako předmětné nemovité věci v daném místě a čase ve výši 36 416 Kč měsíčně. Žalovaný byl vyzván k vydání bezdůvodného obohacení za nadužívání dopisem zástupce žalobkyně a následně byla tato výzva součástí korespondence za dne 22. 3. 2023, 11. 9. 2018, 5. 4. 2023 a 27. 8. 2024. Soud prvního stupně dále provedl důkaz potvrzením o celkových nákladech na elektroinstalaci domu, z něhož zjistil, že bylo vystaveno dne 13. 11. 2023 [jméno FO], IČO: [IČO], v němž [právnická osoba] potvrdil, že v letech 1992-1993 prováděl rozvody a kompletace elektrické instalace a zařízení, přičemž celkové náklady dosáhly minimálně částky 300 000 Kč, přičemž byl přítomen i nákupu veškerého materiálu, který hradil žalovaný. Z potvrzení vystaveného a podepsaného [jméno FO] bylo zjištěno, že jmenovaný prováděl v domě ve Vrbové Lhotě v roce 1998 instalaci ústředního vytápění, a to za 245 000 Kč, přičemž tuto částku uhradil žalovaný. Z potvrzení o platbách ze dne 24. 11. 2023 bylo zjištěno, že [jméno FO], IČO: [IČO], prováděl v domě ve [Anonymizováno] stavební práce v celkové hodnotě 905 000 Kč, která byla splácena ve splátkách po 30 000 Kč měsíčně. Z návrhu pojistné smlouvy ze dne 14. 9. 2024 bylo zjištěno, že žalobkyně sjednala pojištění na předmětných nemovitých věcech s cenou ročního plnění 3 344 Kč. Dále soud prvního stupně provedl k důkazu fotografie, ze kterých byl zjištěn detail stavu okenních rámů a detail popraskaného zdiva, a dále soupis blíže neidentifikovatelných plateb za období od 3. 7. 2014 do 4. 12. 2014 s poznámkou „jedná se o vykrádání účtů“. Z dalších důkazů (mailová korespondence ze dne 5. 8. 2016, telefonická komunikace ze dne 28. 1. 2015 a 7. 5. 2014, lékařská zpráva ze dne 29. 8. 2015, vyjádření k ní, podklady pro soudní řízení [spisová značka], výňatek posudku, přípis Veřejného ochránce práv ze dne 7. 3. 2023) neučinil soud prvního stupně žádná relevantní zjištění pro toto soudní řízení. Soud prvního stupně zamítl doplnění dokazování výslechem dalších svědků, zejména [jméno FO] a výpisy z účtů od roku 1998, zejména [jméno FO] [adresa]) a [jméno FO] (od 1998 do 2003), účtů společnosti žalovaného, neboť se netýkaly rozhodného období, ani předmětu projednávané věci. Svědecké výpovědi byly navrhovány k prokázání tvrzení o soužití účastníků, což je otázka, se kterou se již soudy vypořádaly; výpisy z účtu pak byly navrhovány k prokázání toho, že žalobkyně vykrádala firemní účet žalovaného, což jsou skutečnosti pro toto řízení nerozhodné.

6. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil dle § 1122 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.z.“, a § 2991 o. z. a § 2999 odst. 1 o. z. Uzavřel, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí předmětných nemovitých věcí, a to ode dne, kdy odstoupila (platně) od darovací smlouvy. Bylo prokázáno, že žalovaný v rozhodném období znemožnil žalobkyni jejich užívání, přičemž se jednalo především o znemožnění faktické dané vztahy účastníků a chováním žalovaného k žalobkyni. Tímto vztahem se velmi detailně zabýval a tento osvětlil Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod spisovou značkou 27 Co 75/2022. Soud prvního stupně poukázal na judikatorní závěry Nejvyššího soudu, podle nichž pro vznik bezdůvodného obohacení není nutné, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání bráněno; bezdůvodné obohacení je objektivní stav nezávislý na subjektivních vjemech jednotlivých spoluvlastníků. Z tvrzení účastníků nevyplynulo, že by pro rozhodné období byla mezi účastníky uzavřena dohoda o výlučném užívání předmětných nemovitých věcí žalovaným, ať již úplatném či bezúplatném, či o užívání bylo vydáno soudní rozhodnutí. Žalovaný nikterak nezpochybnil tvrzení žalobkyně, že od 9. 6. 2016 předmětné nemovité věci užívá bez souhlasu žalobkyně a že žalobkyně nedostává od žalovaného za toto nadužívání jakoukoliv finanční kompenzaci. Soud prvního stupně proto uzavřel, že vzhledem k tomu že o nakládání se společnou věcí spoluvlastníky nebylo rozhodnuto ani dohodou ani soudním rozhodnutím, žalovaný užíval společnou věc snad rámec svého spoluvlastnického podílu bez právního důvodu, a je proto povinen vydat to, o co se takovým užíváním obohatil dle pravidel pro vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 a násl. o. z. Při stanovení bezdůvodného obohacení je možné vycházet z obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě čase a za srovnatelných podmínek. Je zřejmé, že takto spotřebované plnění žalovaný není schopen žalobkyni vrátit, a musí proto poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být vydáno, a to v ceně obvyklé dle § 2999 odstavec 1 o. z. Výše obvyklého nájemného v místě a čase byla soudem prvního stupně stanovena s ohledem na vyjádření k obvyklému nájemnému odhadcem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 12. 11. 2024, který stanovil výši nájemného za předmětné nemovité věci na částku 437 000 Kč/rok, tedy ve výši 36 416 Kč/měsíčně. Výlučným užíváním předmětných nemovitých věcí žalovaným vzniklo bezdůvodné obohacení odpovídající jedné polovině této částky, tedy 18 208 Kč měsíčně za dobu od ledna 2022 do prosince 2024 ve výši 655 500 Kč, které je žalovaný žalobkyni povinen zaplatit. Soud prvního stupně se dále zabýval procesní obranou žalovaného, v níž namítal, že za žalobkyni hradil náklady různého druhu, tj. výměnu oken za 800 000 Kč, opravu střechy zahradního domku ve výši 160 000 Kč, opravu bazénu za 90 000 Kč, předělání prádelny za 100 000 Kč, dále obklady, dlažbu, novou vanu, náhradu škody za zničený plot, zámek a motor ve výši 80 000 Kč. Tuto námitku soud prvního stupně vyhodnotil jako námitku započtení nákladů, které žalovaný vynaložil. Při jednání jej poučil podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní, a to k těmto investicím, tedy, aby uvedl konkrétně jejich výši, důvod, datum provedení, zda poskytl žalobkyni lhůtu k plnění a rozhodné skutečnosti o nezbytnosti provedení těchto investic. Žalovaný svým podáním pouze zopakoval předchozí argumentaci zejména k otázce charakteru vzájemného soužití a dále uvedl, že by po žalobkyni mohl požadovat plnění až do výše 20 mil. Kč za krádeže, výběry, platby, které žalobkyně v době jejich společného soužití realizovala bez vědomí a souhlasu žalobkyně. Protože se jednalo tvrzení, která s předmětem řízení nesouvisí, soud prvního stupně se jimi nezabýval. Ve vztahu k námitce započtení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný nedoplnil tvrzení tak, jak k tomu byl vyzván podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Pohledávky uplatněné k započtení jsou tak dle soudu prvního stupně k takovému započtení nezpůsobilé podle § 1987 odst. 2 o. s. ř., neboť jsou nejisté a neurčité. Rovněž žalovaný netvrdil a ani neprokázal, že by žalobkyni k zaplacení těchto pohledávek vyzval, a tedy, že by pohledávky byly splatné. Soud prvního stupně neposuzoval žalobkyní vznesenou námitku promlčení, a to s ohledem na absenci tvrzení žalovaného vztahující se k jednotlivým pohledávkám. Žalobě tak bylo v plném rozsahu vyhověno včetně příslušenství představující úrok z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od podání žaloby, jak navrhovala žalobkyně.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy přiznal žalobkyni, která byla v řízení plně úspěšná, náhradu nákladů řízení ve výš 84 191,90 Kč. Tyto náklady se sestávaly ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 32 775 Kč, nákladů vynaložených za odborné vyjádření ve výši 4 000 Kč, nákladů za zastoupení advokátem, a to odměny ve výši 10 940 Kč dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „advokátní tarif“, a to za 4 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, podání žaloby a účast na jednání před soudem), dále paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024, ve výši 300 Kč za 3 shora uvedené úkony právní služby vykonané do 31. 12. 2024, a ve výši 450 Kč za úkon právní služby po 1. 1. 2025 dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, náhrady za cestovné ve výši 1 106,90 Kč dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas ve výši 600 Kč dle § 14 odst. 1 a 3 advokátního tarifu, 21 % DPH z těchto částek (bez soudního poplatku), a dále paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za účast žalobkyně na jednání soudu dne 2. 4. 2025 ve výši 450 Kč (dle § 1 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

8. Proti tomu rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Namítl, že má právo na spravedlivý proces, ale toho se mu nedostalo. Uvedl, že žalobkyně získala předmětné nemovité věci ve Vrbové Lhotě neoprávněně, slíbila, že to napraví, ale už tak neučinila. Uvedl, že žalobkyně se po dobu jejich vztahu dopouštěla řady nevěr, přiznala též drogovou závislost. V roce 2016 byl žalovaný jmenován opatrovníkem jejich společného postiženého syna [jméno FO]. Žalovaný navrhl, aby byly prozkoumány účty [jméno FO] ke zjištění, co všechno žalobkyně ukradla z firmy žalovaného, a to ze sporožira 750 tis. Kč, synovi [jméno FO] invalidní důchod za 4 roky, z trezoru firmy 450 tis., z firmy Hydraulic S. A cca 12 mil. Kč, celkem více jak 20 mil. Kč. Nesouhlasil se závěry Krajského soudu v Prze, kterým bylo rozhodnuto o tom, že žalobkyně je podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí, poukazoval na nekorektnost řízení. Poukázal na to, že lékařské zprávy předložené žalobkyní jsou nepravdivé. Rovněž poukázal na to, že žalobkyně se dopustila zločinu únosu, když postiženého syna [jméno FO] vylákala na výlet do [adresa], následně mu zabavila mobilní telefon, notebook a zablokovala dva jeho emaily. Po 4 měsících se synovi podařilo utéct za asistence policie. Syn byl pomlácený po celém těle, ze spaní křičel, aby ho nebili. [jméno FO] u soudu vypověděl, že se s žalobkyní nechce stýkat a že se jí bojí. Přesto soud žalobkyni vyhověl. Žalobkyně před Vánoci nechala vykrást účty žalovaného exekutorem, takže neměli se synem ani na jídlo, syn nemohl dostat ani notebook, na který se těšil. Žalobkyně podala na žalovaného žalobu na ochranu osobnosti, s níž byla, i přes všechno shora uvedené, úspěšná. Naopak trestní oznámení, které žalovaný na žalobkyni podal, bylo odloženo. Žalobkyně nakoupila nemovité věci, které jsou vedeny na jiné osoby. Žalovaný se nikdy nedomlouval na žádném společném nájmu a žalobkyně ani neměla zájem předmětné nemovité věci užívat. Soudní spory s žalobkyní jej stály už 1,5 mil. Kč, v důsledku čehož má dluh 450 tis. Kč. Dále doplnil, že v domě užívá jenom svou polovinu, přičemž druhou polovinu užívá společný syn účastníků [jméno FO]. Žalobu považuje za nemravnou a za zcela nepřijatelnou. Navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

9. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen. Řízení před soudem prvního stupně bylo provedeno řádně a v souladu s právními předpisy. Žalovanému nebyla upřena možnost navrhnout provedení důkazů, vznést námitky, vyjádřit se. Žalovaný se však věnoval pouze tématu soužití žalobkyně a žalovaného, ačkoliv byl opakovaně upozorňován, že to s předmětem řízení nesouvisí. Soud prvního stupně se v napadeném rozsudku zabýval všemi důkazy, hodnotil je jednotlivě i v souvislostech, vypořádal se i s tím, proč některé z nich neprovedl.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné.

11. Po skutkové stránce se odvolací soud zcela ztotožňuje se skutkovými závěry soudu prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitých věcí každý o velikosti 1/2, přičemž žalobkyně je od roku 2016 neužívá. Důvodem byly konfliktní vztahy s žalovaným, který se vůči ní dopustil několika dílčích útoků, zejména fyzických, ale i ponižujícího a zesměšňujícího chování, urážení a omezování, což konstatoval Krajský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2022, č. j. 27 Co 75/2022-997, kterým bylo (deklaratorně) určeno spoluvlastnické právo žalobkyně k předmětným nemovitým věcem jako důsledek jejího platně učiněného odstoupení od darovacích smluv. Žalovaný od té doby užívá předmětné nemovité věci jako celek bez souhlasu žalobkyně. Obvyklé nájemné v rozhodném období činilo 36 416 Kč měsíčně, tedy za rozhodné období odpovídající výši spoluvlastnického podílu připadá žalobkyni částka 655 500 Kč.

12. Shodně jako soud prvního stupně ani odvolací soud neshledal důvodu pro doplnění dokazování důkazními návrhy žalovaného. Tyto důkazní návrhy směřovaly k prokázání tvrzení ohledně soužití účastníků, vztahů k jejich synovi [jméno FO] a údajného vybírání peněz žalobkyní z podnikatelského účtu společnosti, kterou vlastnil žalovaný. Ohledně soužití účastníků byl skutkový stav dostatečně zjištěn v rámci řízení o určení vlastnického práva, údajné vybírání peněz z účtu žalobkyní pak je tvrzením, které nikterak nesouvisí s předmětem řízení, který se vztahuje k užívání společné věci. Stejně tak odvolací soud neshledal důvody pro doplnění dokazování nájemními smlouvami vztahujícími se k nemovitým věcem, o kterých žalovaný tvrdí, že je vlastní žalobkyně, neboť tato skutečnost není pro toto řízení podstatná.

13. Soud prvního stupně postupoval zcela správně, když na takto zjištěný skutkový stav aplikoval o. z.

14. Dle § 1121 o. z. každý ze spoluvlastníků je úplným vlastníkem svého podílu.

15. Dle § 1122 odst. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na vytváření společné vůle a na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

16. Dle § 1128 odst. 1 o. z. o běžné správě společné věci rozhodují spoluvlastníci většinou hlasů. Dle odstavce 2 tohoto ustanovení rozhodnutí má právní účinky pro všechny spoluvlastníky pouze v případě, že všichni byli vyrozuměni o potřebě rozhodnout, ledaže se jednalo o záležitost, která vyžadovala jednat okamžitě. Spoluvlastník opominutý při rozhodování o neodkladné záležitosti může navrhnout soudu, aby určil, že rozhodnutí o neodkladné záležitosti nemá vůči němu právní účinky, nelze-li po něm spravedlivě požadovat, aby je snášel. Dle odstavce 3 tohoto ustanovení není-li návrh podle odstavce 2 podán do třiceti dnů od přijetí rozhodnutí, právo podat jej zaniká; nebyl-li spoluvlastník o nakládání uvědomen, běží lhůta ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl.

17. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odstavce 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

18. Dle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

19. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu plyne, že pod pojmem správy společné věci je zahrnuto i užívání věci jejími spoluvlastníky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, který se sice věnuje pojmu „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu § 139 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, ale tento výklad lze použít i v poměrech o. z.).

20. Podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněném pod číslem 17/2013 Sb. rozh. obč., pak dovolací soud rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu), a případ, v němž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by takové potlačení jeho užívacího práva ospravedlňoval. Zatímco na nárok spoluvlastníka je v první eventualitě třeba pohlížet jako na nárok podle § 1122 odst. 1 o. z., s ohledem na absenci právního důvodu pro vyloučení z užívání půjde ve druhém případě o nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z., viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2726/2016, a ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, nebo jeho usnesení ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3699/2013). Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že na vznik bezdůvodného obohacení jednoho ze spoluvlastníků na úkor spoluvlastníků ostatních lze v první řadě usuzovat, užíval-li bez právem aprobovaného důvodu společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu (takového nadužívání se přitom spoluvlastník dopouští nejen v případě, že věc skutečně využíval v míře větší, než by odpovídalo jeho podílu, ale též přisvojil-li si výlučnou detenci celé věci například jejím uzamčením či oplocením). Spoluvlastník ovšem společnou věc nadužívá, také pokud její technické uspořádání, popřípadě jím vytvořené faktické poměry neumožňují jiným spoluvlastníkům realizaci práva užívat věc v rozsahu určeném jejich podílem. Pro povinnost obohaceného spoluvlastníka vydat ostatním spoluvlastníkům nabytý majetkový prospěch zde přitom není bez dalšího určující, zda zbylí spoluvlastníci neužívali společnou věc dobrovolně, nejde-li samozřejmě o případ přisvojení výlučné detence dané věci (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2462/2022, nebo jeho usnesení ze dne 15. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1065/2023, a ze dne 30. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2470/2024).

21. Soudu prvního stupně je třeba přisvědčit, že podstata podílového spoluvlastnictví spočívá v tom, že každý ze spoluvlastníků se podílí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví v rozsahu, jaký odpovídá velikosti jeho spoluvlastnického podílu, přičemž jde o tzv. ideální podíl, nikoli o reálné vymezení vztahující se k určité části společné věci (viz § 1117 o.z. a § 1122 odst. 1 o.z.). Jestliže jeden bez dalšího věc užívá nad rámec svého podílu na úkor ostatních spoluvlastníků, potom je povinen vydat to, oč se takovým užíváním obohatil, ostatním spoluvlastníkům podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z. a § 2999 odst. 1 o. z.).

22. Soud prvního stupně se správně zabýval tím, zda mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dohoda o nakládání se společnou věcí (předmětnými nemovitými věcmi), která by opravňovala žalovaného k jejich užívání jako celku. Správně uzavřel, že taková dohoda nebyla ani jedním z účastníků ani tvrzena ani prokázána. Protože bylo prokázáno, že žalobkyně předmětné nemovité věci od roku 2016 až dosud neužívá, přičemž jí to znemožnil žalovaný společensky nepřijatelným chováním vůči ní, není zde ani žádné soudní rozhodnutí opravňující žalovaného k užívání předmětných nemovitých věcí jako celku nad rámec jeho spoluvlastnického podílu, potom se žalovaný obohatil na úkor žalobkyně jako ochuzené a je v souladu s § 2991 odst. 1 o. z. povinen to, o co se obohatil, vydat. Výši tohoto obohacení pak soud prvního stupně správně stanovil dle § 2999 odst. 1 o. z. jako peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného v daném místě a čase, tj. 36 416 Kč měsíčně; tedy za období, které je předmětem řízení, tak částka činí 655 500 Kč. Správně pak rozhodl též o přiznání úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ve výši stanovené dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a to od podání žaloby, neboť takto žalobkyně úroky z prodlení požadovala a soud je žalobním návrhem vázán a nemůže ho překročit (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).

23. Ve vztahu k námitce započtení, kterou vznesl žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně, se odvolací soud rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

24. Dle § 1987 odst. 1 o. z. k započtení jsou způsobilé pohledávky, které lze uplatnit před soudem. Dle odstavce 2 téhož ustanovení pohledávka nejistá nebo neurčitá k započtení způsobilá není.

25. Dle judikatury Nejvyššího soudu nejistou nebo neurčitou ve smyslu § 1987 odst. 2 o. z. je zpravidla pohledávka ilikvidní, tj. pohledávka, která je co do základu a (nebo) výše sporná (nejistá) a jejíž uplatnění vůči dlužníku (věřiteli pasivní pohledávky) formou námitky započtení vyvolá (namísto jednoznačného, tj. oběma dotčenými stranami akceptovaného zániku obou pohledávek v rozsahu, v jakém se kryjí) spory o existenci či výši aktivní pohledávky. Za nejistou či neurčitou nelze pohledávku považovat pouze proto, že ji dlužník neuznává (odmítá uhradit) nebo že je sporná (nejednoznačná) její právní kvalifikace; musí zde být objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla a z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod. S ohledem na smysl a účel § 1987 odst. 2 o. z. je zásadně nutné míru nejistoty ohledně aktivní pohledávky posuzovat relativně, ve vztahu k pohledávce pasivní; za nejistou či neurčitou lze aktivní pohledávku považovat zpravidla toliko tehdy, je-li míra nejistoty ohledně ní vyšší, než je tomu v případě pasivní pohledávky (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3235/2021).

26. Žalovaný v řízení uplatnil k započtení pohledávky spočívající ve vynaložení nákladů na správu společné věci, a to za výměnu oken za 800 000 Kč, opravu střechy zahradního domku ve výši 160 000 Kč, opravu bazénu za 90 000 Kč, předělání prádelny za 100 000 Kč, dále obklady, dlažbu, novou vanu, náhradu škody za zničený plot, zámek a motor ve výši 80 000, na nichž je žalobkyně (dle tvrzení žalovaného) povinna jednou polovinou se podílet. Žalovaný byl soudem prvního stupně řádně poučen k doplnění tvrzení ohledně těchto pohledávek tak, aby bylo právě možné posoudit jejich likviditu ve smyslu započtení dle § 1987 odst. 1, 2 o. z. Žalovaný však této výzvě nedostál, rozhodná tvrzení nedoplnil, a tudíž soud prvního stupně správně posoudil, že pohledávky žalovaného jsou k započtení nezpůsobilé, a tudíž započtení nemohlo přivodit zánik pohledávky uplatněné žalobkyní. Je třeba zdůraznit, že tento závěr nikterak neprejudikuje existenci nároku žalovaného na toto plnění, jehož se může žalovaný domáhat v samostatném řízení.

27. Pokud jde o námitku žalovaného, že předmětné nemovité věci užívá jenom v rozsahu svého podílu, přičemž druhou polovinu užívá společný syn účastníků [jméno FO], neshledal soud tuto námitku důvodnou. Žalovaný znemožnil svým chováním vůči žalobkyni to, aby předmětné nemovité věci jako jejich spoluvlastník užívala. Skutečnost, že je spolu s ním užívá syn účastníků [jméno FO] nevychází z žádné dohody mezi účastníky, ale toliko z rozhodnutí žalovaného, neboť i ve vztahu k péči o syna, který je omezen ve způsobilosti k právnímu jednání, je mezi účastníky konflikt. Užívání předmětných nemovitých věcí synem účastníků je tak odvozeno od vůle žalovaného, aby s ním syn bydlel, a to bez dohody s žalobkyní. Žalobkyni je tím i nadále znemožněno užívat předmětné nemovité věci v rozsahu svého spoluvlastnického podílu, neboť tímto uspořádání žalovaný fakticky žalobkyni v jejich užívání brání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2529/2024).

28. Námitka žalovaného, že podaná žaloba je nemravná, rovněž není důvodná. Žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím opakovaně poukazoval na genezi vztahů s žalobkyní. Podstata nároku uplatněného v tomto řízení tkví v tom, že v důsledku společensky nepřijatelného chování žalovaného vůči žalobkyni žalobkyně odstoupila od darovacích smluv, v důsledku čehož se stala (opět) spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí, v jejichž faktickém užívání jí žalovaný brání. Pokud tedy v řízení uplatňuje nárok na vydání toho, o co se žalovaný obohatil tím, že užívá předmětné nemovité věci celé, je tedy jednáním právem dovoleným, a nejedná se o zneužití práva ve smyslu § 8 o. z.

29. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně věcně správného výroku o nákladech řízení.

30. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, a proto byla žalovanému uložena povinnost zaplatit jí náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 9. 12. 2025 a účast na jednání odvolací soudu dne 3. 3. 2026) ve výši 10 940 Kč, a to dle § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu, za každý ze 2 shora uvedených úkonů právní služby. Dále se skládají z cestovného za jednu cestu zástupce žalobkyně ze sídla advokátní kanceláře k jednání odvolacího soudu a zpět, celkem [hodnota] km (dle www.mapy.cz), při základní sazbě náhrady 5,9 Kč/km, průměrné spotřebě vozidla dle technického průkazu 5,9 l/100 km a ceně pohonných hmot (NM) 34,1 Kč/l cestovné tedy celkem 2 025 Kč (po zaokrouhlení), náhrady za promeškaný čas za cestu strávenou k jednání odvolacího soudu, jedna cesta v délce trvání 1 hod 49 min (dle www.mapy.cz), tedy 4 započaté půlhodiny, celkem cesta tam a zpět 8 započatých půlhodin, výše náhrady za jednu promeškanou půlhodinu činí 150 Kč (dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 1 200 Kč, a dále 21 % DPH z uvedených částek. Celková výše náhrady nákladů řízení činí 31 467 Kč (po zaokrouhlení). Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu hotových výdajů za vyjádření k odvolání ze dne 17. 2. 2026, neboť se jednalo o opakování argumentace uváděné v průběhu řízení, a tudíž se nejednalo o nezbytný a účelný úkon právní služby.

31. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.