o žalobě z rušené držby

1. Usnesením uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zdržet se rušení držby žalobcova práva na odběr a vedení vody ve prospěch pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je zapsán v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] z přípojky nacházející se na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je zapsán v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota] (výrok I.), dále uložil žalovanému povinnost obnovit pokojný stav držby práva žalobce na odběr a vedení vody na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je zapsán v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], tím, že uvede vstup (sací bod) přípojky na pozemek parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je zapsán v katastru nemovitostí u [právnická osoba] pro [Anonymizováno], katastrální pracoviště [adresa] na listu vlastnictví č. [hodnota], do technického stavu uspořádání před 7. 8. 2025, a to tří dnů od doručení usnesení (výrok II.), uložil žalovanému povinnost uhradit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 8 655 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobce (výrok III.) a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu v Mladé Boleslavi (výrok IV.).

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobce podal dne 18. 9. 2025 u soudu žalobu z rušené držby práva odběru a vedení vody. Tvrdil, že je vlastníkem pozemku parc. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa] a dlouhodobě a pokojně vykonával držbu práva odběru a vedení vody z retenční nádrže umístěné na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je ve vlastnictví žalovaného. Do této nádrže přitéká voda ze studny, která je umístěna na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je ve vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO]. Z nádrže umístěné na pozemku žalovaného vede voda přes pozemek [tituly před jménem] [jméno FO] parc. č. [Anonymizováno] na pozemek žalobce. Všechny dotčené pozemky byly ke dni 16. 11. 1949 součástí pozemků označených pod parc. č. [Anonymizováno] na pozemku č. [Anonymizováno] který je dnes pozemek parc. č. [Anonymizováno], byla umístěna studna s vodovodním potrubím vedoucí k nádrži na pozemku parc. č. [Anonymizováno], dnešním parc. č. [Anonymizováno] ze kterého vedl vodovod vedoucí na nynější pozemek žalobce parc. č. [Anonymizováno]. Přívod vody ústící v místě pozemku žalobce byl tak zřízen a nerušeně užíván ještě v době, kdy předmětné pozemky tvořily jeden celek. Žalobce měl jako první zřízenou přípojku k odběru vody ze studny, resp. z nádrže, přičemž až v posledních letech došlo ke zřízení přípojek vody z nádrže ve prospěch dalších pozemků, a to parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví žalovaného, parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO] a parc. č. [Anonymizováno] ve vlastnictví [jméno FO]. V souvislosti s tím byla v roce 2021 vybudována nová retenční nádrž. Žalobce se na stavbě nové nádrže nepodílel. Dne 7. 8. 2025 byl žalobci zcela zamezen přívod vody na jeho pozemek. Při zjišťování příčiny mu bylo [tituly před jménem] [jméno FO] sděleno, že v nádobě napojené na studnu došlo k technické změně uspořádání přípojky vody, kdy jeho sací bod přípojky byl v nádrži nově umístěn těsně pod stropem nádrže, tedy nad sací přípojky ostatních uživatelů, čím bylo omezeno jeho právo na odběr vody. Pokud hladina vody klesne pod úroveň jeho sacího bodu přípojky, má zamezen přístup k odběru vody, zatímco ostatní uživatelé, mohou v odběru vody pokračovat. Má za to, že tímto novým technickým uspořádáním, provedeným v době po 7. 8. 2025, došlo k narušení jeho držby práva odběru vody. Žalovaný žalobu zcela odmítl. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce v žalobě neuvedl všechny skutečnosti, které ho vedly k rozhodnutí umístit přípojku žalobce do vyšší polohy v retenční nádrži. Uvedl, že žalobce dne 28. 6. 2025 vypustil celou retenční nádrž a ostatní odběratele vody nechal úplně bez vody, odjel ze svého pozemku, nebylo možné u něj vodu vypnout. Ostatní odběratelé vody zde žijí trvale, voda z nádrže je jediný zdroj vody. Navíc se žalobce ani nezajímal o stav původní nádrže, nepodílel se na rekonstrukci. Žalovaný uvedl, že pokud chce žalobce přístup k vodě jako ostatní, musí se chovat ohleduplně, podílet se rovným dílem na všech nákladech spojených s rekonstrukcí a údržbou tohoto zdroje.

3. Napadeným usnesením soud prvního stupně žalobě vyhověl a zároveň rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 8 655 Kč k rukám zástupkyně žalobce do 3 dnů od právní moci usnesení a uložil žalobci povinnost zaplatit České republice soudní poplatek za žalobu ve výši 2 000 Kč do 3 dnů od právní moci usnesení na účet soudu prvního stupně. Po skutkové stránce soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobce je vlastníkem pozemků st. p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno], vše v k ú. [adresa]; žalovaný je vlastníkem pozemku st. p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], a pozemku parc. č. [Anonymizováno] k. ú. [adresa]. V katastru nemovitostí je zapsáno věcné břemeno braní vody v rozsahu geometrického plánu č. [hodnota] na dobu neurčitou, zřízené pro pozemek st. p. č. [hodnota], st. p. č. [hodnota] a parc. č. [Anonymizováno], vše ve vlastnictví [tituly před jménem] [jméno FO], jako pozemků oprávněných, zatěžující pozemek parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalovaného), a to na základě smlouvy ze dne 18. 2. 2021. Ze situačního plánu bylo zjištěno, že z pozemku parc. č. [Anonymizováno], kde je umístěna studna, je veden rozvod vody na pozemek parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalobce) přes pozemek parc. č. [Anonymizováno] (ve vlastnictví žalovaného), na němž je umístěna retenční nádrž. Dále bylo zjištěno, že vodní zdroj byl na daném pozemku i dle smlouvy trhové ze dne 10. 2. 1949, kdy je patrno vedení vody na pozemek nyní ve vlastnictví žalobce parc. č. [Anonymizováno] z pozemku nyní ve vlastnictví žalovaného parc. č. [Anonymizováno]. Z e-mailu ze dne 11. 9. 2025 měl soud prvního stupně za prokázané, že žalovaný sdělil žalobci, že z důvodu havarijního stavu nádrže i její nedostatečné velikosti (1,5 – 2 m3) byla odsouhlasena (žalovaným, [tituly před jménem] [jméno FO] a panem [Anonymizováno]) změna a oprava nádrže; žalobce byl informován, ale s výměnou nesouhlasil. Rekonstrukce retenční nádrže stála cca 77 000 Kč a zahrnovala též osazení vodoměrů na každou přípojku. Protože dne 2. 8. 2025 došlo ze strany žalobce k tomu, že vyčerpal celou nádrž, když si napouštěl bazén, zatímco ostatní uživatelé byli bez vody, byla jeho přípojka ostatními uživateli umístěna výše, aby měl k dispozici původní obsah staré nádoby cca 2 m3. Od 10. 8. 2025 měl žalobce pak opět přístup k vodě stejně jako ostatní uživatelé. Žalovaný sdělil žalobci, že pokud by chtěl mít k dispozici plnou kapacitu nádrže, měl by zaplatit svou část nákladů na rekonstrukci nádrže a podílet se na udržování nádrže. Následně bylo žalobci sms zprávou sděleno, že jeho přívod vody je umístěn cca ve výšce 2 m3 od stropu, pokud tuto vodu vyčerpá, bude „na suchu“.

4. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval právní úpravu dle § 1003 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“. Shledal, že žaloba byla podána v subjektivní i objektivní lhůtě pro uplatnění práva dle § 1008 odst. 1 o. z. Uzavřel, že žalobce prokázal vlastnictví pozemku parc. č. [Anonymizováno], k. ú. [adresa], jakož i pokojnou držbu práva odběru a vedení vody, a to z retenční nádoby umístěné na pozemku žalovaného. Ze strany žalovaného toto ostatně ani nebylo nikterak sporováno. Žalobci tak svědčí právo ochrany nerušené držby odběru vody. V důsledku technické úpravy sacích přípojek v retenční nádrži došlo k narušení tohoto práva žalobce, neboť jeho přípojka byla umístěna nad úroveň přípojek ostatních uživatelů. Tím má žalobce logicky omezenější přístup k odběru vody než ostatní uživatelé, neboť pokud klesne hladina vody pod úroveň jeho sací přípojky, potom je bez vody, zatímco ostatní uživatelé mohou vodu čerpat. Protože bylo prokázáno, že to byl žalovaný, kdo provedl změnu umístění sací přípojky žalobce, soud prvního stupně mu uložil v souladu s § 1003 o. z. povinnost zdržet se rušení žalobcova práva na odběr vody a obnovení posledního pokojného stavu. O nákladech řízení mezi účastníky soud prvního stupně rozhodl dle ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobce byl ve věci úspěšný. Jeho náklady řízení tvoří soudní poplatek ve výši 2 000 Kč a odměna za zastupování advokátem za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby) částka 4 600 Kč (2 300 Kč za jeden úkon právní služby) dle § 9 odst. 5 ve spojení s § 7 bod 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, dále jen „advokátní tarif“, 2x režijní paušál po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT, a s připočtení DPH 21 % z částky 5 500 Kč, tj. 1 155 Kč, celkem náklady řízení ve výši 8 655 Kč.

5. Proti tomuto usnesení co do výroků I., II. a III. podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítl, že retenční nádrž se nachází na pozemku parc. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa], který je v jeho výlučném vlastnictví, a tudíž je i vlastníkem samotné retenční nádrže, neboť podle § 506 o. z. je stavba (či jiná věc pěvně spojená s pozemkem) součástí pozemku, není-li stanoveno jinak. Jako vlastník je podle § 1012 o. z. oprávněn se svým majetkem svobodně nakládat, věc udržet, užívat a bránit se proti zásahům, které jeho výkon vlastnického práva omezují nebo vylučují. Má tak výhradní rozhodovací pravomoc o technickém uspořádání retenční nádrže i jejího provozu. Jakýkoli zásah do retenční nádrže včetně nastavení odběrných míst či úpravy sacího bodu, je výkonem jeho vlastnického oprávnění, nikoli svémocným rušením cizí držby. Svémocné rušení držby nelze spatřovat v jeho jednání, neboť uplatňuje své zákonné oprávnění nakládat s vlastní věcí, a to zejména za účelem ochrany funkčnosti a provozuschopnosti zařízení. Dále poukazuje na to, že rušební čin podle § 1003 o. z. rovněž nevyžaduje zavinění rušitele, avšak musí být neoprávněný. Pokud tedy jednal na základě zákonného oprávnění, o svémoc nejde. Takovým zákonným oprávněním je i situace, kdy provádí nezbytné technické úpravy na svém zařízení, aby zabránil škodám a ztrátám vody. Jeho jednání proto nebylo protiprávním rušením držby, ale nezbytným výkonem vlastnického práva a správou vodního zdroje, bez kterého by byli trvale bydlící obyvatelé zcela odříznuti od zásobování vodou. I kdyby bylo tvrzeno, že retenční nádrž je předmětem společného užívání více osob, rozhodování o jejím provozu by podléhalo režimu správy společné věci podle § 1128 a násl. o. z. Dle § 1129 o. z. je k rozhodnutí o významné záležitosti týkající se společné věci, zejména o jejím podstatném zlepšení, zhoršení nebo změně účelu, zapotřebí alespoň dvoutřetinové většiny hlasů spoluvlastníků. Tato zákonná podmínka byla v daném případě splněna, neboť retenční nádrž je využívána celkem čtyřmi dotčenými osobami a z toho tři s úpravou vyslovili souhlas. Jím přijaté opatření, které mělo zabránit opětovnému vyčerpání nádrže a poškození čerpací techniky, bylo předem projednáno a odsouhlaseno ostatními odběrateli vody, kteří nádrž trvale využívají. Jeho postup tudíž nelze považovat za svémocné či neoprávněné jednání ve smyslu § 1003 o. z. Dále namítl, že nedošlo k odpojení žalobce od retenční nádrže, neboť žalobce má stále zajištěn přístup k retenční nádrži, a tedy tvrzená držba nebyla narušena. Navrhl, aby odvolací soud napadené usnesení zrušil.

6. Žalobce navrhl, aby odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil. Namítl, že žalovaný staví své odvolání na otázce vlastnictví technického zařízení na správě vodního zdroje, jakož i důvodech, které vedly k úpravě tohoto technického řešení. Podstatné však je, že až do 7. 8. 2025 měl žalobce zajištěn plynulý a neomezený přístup vody, což bylo změněno právě zásahem žalovaného. Nyní žalobce tento neomezený přístup nemá, neboť přístup závisí na odběru ostatních uživatelů.

7. Krajský soud v Praze, jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou a včas, přezkoumal napadené usnesení a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je nedůvodné.

8. Odvolací soud dle § 214 o. s. ř. a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3623/15 ve věci nařídil jednání. Při tomto jednání zopakoval důkazy, z nichž vycházel soud prvního stupně a následně vyzval žalobce k doplnění tvrzení a důkazů, jakým způsobem je rušena jeho držba práva po zásahu žalovaného do technického řešení umístění sacích otvorů v retenční nádrži. Po tomto poučení žalobce doplnil, že v důsledku tohoto nového technického řešení mu voda neteče vůbec nebo jenom omezeně, neboť přívod vody je závislý na ostatních uživatelích této retenční nádrže. Tento stav nastal týden po 7. 8. 2025, kdy žalobce zjistil, že voda není dostupná, přičemž se zopakoval i v měsíci září 2025.

9. K návrhu žalobce odvolací soud doplnil dokazování jeho účastnickým výslechem, z něhož bylo zjištěno, že až do dne 7. 8. 2025 nikdy s odběrem vody z retenční nádrže problém neměl. [tituly před jménem] [jméno FO] žalobci k jeho dotazu sdělil, že sací otvor jeho potrubí byl umístěn do horní hranice retenční nádrže, přičemž mu doporučil, ať si případně vodu vytáhne čerpadlem, ale to také nefungovalo. V současné době sice s vodou problém nemá, voda však teče pod menším tlakem, a navíc je zde pochybnost, zda ostatní uživatelé vodu nevyčerpají, je tedy závislý na tom, kolik vody tito odeberou.

10. I po takto doplněném dokazování lze konstatovat, že soud prvního stupně správně uzavřel, že žalobce jako vlastník pozemku parc. č. [Anonymizováno] k ú. [adresa] pravidelně odebíral vodu, která byla vedena z retenční nádrže umístěné na pozemku žalovaného parc. č. [Anonymizováno]. ú. [adresa]. Takto byla voda vedena i v roce 1949, jak vyplývá z předložené trhové smlouvy. V roce 2021 byla retenční nádrž rozšířena co do svého objemu, přičemž na nákladech spojených s touto úpravou se žalobce nepodílel. Bylo prokázáno, že dne 7. 8. 2025 žalobce zjistil, že zásahem žalovaného v retenční nádrži došlo ke změně sacího otvoru vodovodní přípojky žalobce, která byla umístěna nad sací otvory ostatních uživatelů retenční nádrže (žalovaného, [tituly před jménem] [jméno FO] a pana [adresa]) tak, aby měl žalobce zajištěn objem odpovídající obsahu původní (staré) nádoby, tedy cca 2 m3. Žalobce v důsledku toho nemohl čerpat vodu v měsíci srpnu 2025 (cca 1 týden poté, co zjistil, že došlo k tomuto zásahu v retenční nádrži), následně pak i v měsíci září 2025.

11. Na takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně správně aplikoval ustanovení § 1013 a násl. o. z.

12. Podle § 1003 o. z., držbu není nikdo oprávněn svémocně rušit. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.

13. Podle § 1007 odst. 1 o. z. byl-li držitel z držby vypuzen, může se na vypuditeli domáhat, aby se zdržel dalšího vypuzení a obnovil původní stav. Proti žalobě na ochranu držby lze namítnout, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil. Dle odstavce 2 téhož ustanovení vypuzení z držby práv nastane, když druhá strana odepře plnit, co dosud plnila, když někdo zabrání výkonu práva, nebo již nedbá povinnosti zdržet se nějakého konání.

14. Podle § 1008 odst. 1 o. z. soud zamítne žalobu na ochranu nebo uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší, nejdéle však do jednoho roku ode dne, kdy žalobce mohl své právo uplatnit poprvé.

15. Soud prvního stupně se zcela správně zabýval tím, zda byla dodržena subjektivní a objektivní lhůta k podání žaloby z rušené držby, neboť se jedná o lhůtu prekluzivní, s jejímž zmeškáním je spojen zánik nároku. Správně uzavřel, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty je třeba vázat k okamžiku, kdy se žalobce prokazatelně dozvěděl o zásahu do retenční nádrže (změna umístění otvoru sacího zařízení), tj. dne 7. 8. 2025, a tudíž žaloba byla podána dne 18. 9. 2025, tedy v poslední den stanovené šestitýdenní subjektivní lhůty dle § 1008 odst. 1 o. z.; roční objektivní prekluzivní lhůta byla rovněž zachována, neboť k zásahu došlo právě na počátku měsíce srpna 2025.

16. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2509/23 zdůraznil, že smyslem žaloby z rušené držby je ochrana posledního stavu držby a její navrácení. Soud v řízení o žalobě z rušené držby nezkoumá předběžné hmotněprávní otázky (§ 135 odst. 2 o. s. ř.), zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. V řízení totiž nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivním právům, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu. Obranu žalovaného tak zásadně mohou představovat pouze námitky co do uplynutí prekluzivní lhůty (§ 1008 odst. 1 občanského zákoníku), neexistence žalobcovy držby, případně popření skutečnosti, že držba žalobce byla žalovaným vůbec rušena nebo byla rušena svémocně. V případě vypuzení držitele může žalovaný podle § 1007 odst. 1 občanského zákoníku dále namítat, že žalobce nabyl držbu nepravou nebo že jej z držby vypudil (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3474/21 ze dne 19. 4. 2022 a nález sp. zn. I. ÚS 2463/21 ze dne 11. 5. 2022).

17. Ve světle shora uvedené judikatury odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že žalobce prokázal poslední pokojnou držbu práva na odběr vody, do níž bylo svémocně ze strany žalovaného zasaženo tím, že žalovaný umístil sací otvor vodovodní přípojky žalobce nad sací otvory ostatních uživatelů retenční nádrže, čímž učinil právo žalobce na odběr vody závislým na odběru vody ostatními uživateli, kteří mohou vodu čerpat po delší dobu než žalobce, přičemž tento stav stále trvá. Poslední pokojný stav byl přitom takový, že všichni uživatelé retenční nádrže měli právo čerpat vodu ve stejném rozsahu, tedy nikdo nebyl znevýhodněn umístěním sacího otvoru v jiné výšce. V tomto směru není rozhodné, zda žalovaný jednal při výkonu svého vlastnického práva. Žaloba na ochranu držby práva je žalobou, kterou je poskytována ochrana držbě samé (ať už držitel ve skutečnosti právo má, anebo nemá) proti svémocnému jednání (ať už svémocně jednající ve skutečnosti právo má, anebo nemá). Námitka žalovaného, že se nejedná o neoprávněný zásah dle § 1003 o. z. by byla úspěšná pouze tehdy, pokud by jeho součástí bylo též oprávnění zasáhnout svémocně (zejména na základě úředního svolení) do cizí držby [viz Spáčil, Jiří, Králík, Michal a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 122, marg. č. 22.]. To však žalovaný netvrdil a v řízení ani jinak zjištěno nebylo. Rovněž pak žalovaný netvrdil, že by byl žalobce ještě dříve z držby vypuzen, a žalovaný se chopil jeho práva, což by byla přípustná námitka a obrana žalovaného v řízení na ochranu držby dle § 1007 o. z. Odvolací soud proto shledal usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné, a to včetně věcně správného výroku o nákladech řízení. Na odůvodnění nákladů řízení, jak je uvedl soud prvního stupně, odvolací soud odkazuje a pouze opravuje, že výše tarifní hodnoty (z níž se počítá odměna advokáta), kterou soud prvního stupně správně stanovil v částce 30 000 Kč, odpovídá § 9 odst. 1 advokátního tarifu, nikoliv § 9 odst. 5 advokátního tarifu, jak je v usnesení soudu prvního stupně nesprávně uvedeno.

18. Z výše uvedených důvodů odvolací soud usnesení soudu prvního stupně v napadených výrocích I., II. a III. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správné potvrdil.

19. Odvolací soud nad rámec zdůrazňuje, že tímto řízením o ochraně držby není založena překážka litispendence ani překážka rei iudicata ve vztahu k případné petitorní žalobě, neboť až v takovém řízení se zkoumá existence a povaha právního titulu držby, a tedy i případně, zda se jedná o držbu nepravou, nepoctivou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2724/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3968/2009). Vyplývá to z dočasné povahy, která je v řízení o žalobě na ochranu držby poskytována. Úspěchem v řízení o žalobě na ochranu držby není nikterak prejudikován závěr o výsledku petitorní žaloby, neboť účely obou řízení, a tím i rozhodné skutečnosti, kterými se soud zabývá, jsou rozdílné.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl v odvolacím řízení zcela úspěšný a náleží mu tak plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Náklady žalobce v odvolacím řízení představují náklady za právní zastoupení advokátem vypočtené z tarifní hodnoty 30 000 Kč (dle 9 odst. 1 advokátního tarifu), a to odměna za 1 úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu dne 10. 2. 2026) ve výši 2 300 Kč dle § 7 bod 5. advokátního tarifu, paušální náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu za tento úkon a 21 % DPH z těchto částek ve výši 528 Kč. Odvolací tak přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 3 328 Kč.

21. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení delší lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod; místo k plnění náhrady nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.