o 635 327,93 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 613 610,46 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 21 717,47 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 17 973,83 Kč, úroků ve výši 8,07 % ročně z částky 628 957,93 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 42 017,01 Kč a zákonných úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 635 327,93 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 46 080 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně podala k soudu dne 24. 4. 2025 návrh na vydání elektronického platebního rozkazu proti žalovanému, jímž se domáhala zaplacení dluhu ze smlouvy o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček ze dne 8. 8. 2023, kterou žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba]., IČO: [IČO], sídlem [adresa] (dále jen „původní věřitelka“ nebo „právní předchůdkyně žalobkyně“). Pohledávka ze smlouvy byla na žalobkyni postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024. Žalobkyně požadovala zaplacení dlužné jistiny 628 957,93 Kč, poplatku a smluvní pokuty 6 370 Kč, kapitalizovaných úroků 17 973,83 Kč, běžících úroků ve výši 8,07 % ročně z dlužné jistiny 628 957,93 Kč od 22. 3. 2024 do zaplacení, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 42 017,01 Kč a běžících úroků z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 635 327,93 Kč od 25. 9. 2024 do zaplacení.

3. Soud prvního stupně při rozhodnutí vyšel ze skutkového stavu zjištěného z listin založených žalobkyní do spisu.

4. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 8. 8. 2023 uzavřena smlouva o úvěru s pojištěním schopnosti splácet – konsolidace půjček (č. úvěrového účtu [č. účtu]), na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 638 000 Kč tím, že zčásti byly uhrazeny půjčky žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 486 645,71 Kč a 90 514,62 Kč a zbývající část úvěru 60 839,67 Kč mu byla neúčelově vyplacena převodem na běžný účet. Žalovaný se zavázal úvěr vrátit formou pravidelných měsíčních anuitních splátek v celkovém počtu 120 včetně úhrady pojištění (měsíční splátky 8 618,32 Kč, poslední splátka 11 793,41 Kč). Žalovaný se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokovým navýšením 8,07 % a sjednanými poplatky. Jelikož žalovaný dluh nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně prohlásila úvěr za splatný ke dni 21. 3. 2024 a žádala úhradu dluhu ve výši 654 012,83 Kč do 8. 4. 2024. Žalobkyně odeslala dne 8. 10. 2024 žalovanému oznámení právní předchůdkyně žalobkyně ze dne 30. 9. 2024, jehož obsahem bylo oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 9. 2024 s žádostí, aby do budoucna bylo plnění ze smlouvy hrazeno na účet žalobkyně. Z platební historie úvěrového účtu vyplynulo, že žalovaný na dluh uhradil 24 389,54 Kč.

5. Dne 20. 11. 2024 zástupce žalobkyně zaslal žalovanému výzvu (před podáním žaloby), aby nejpozději ve lhůtě do 4. 12. 2024 dluh uhradil.

6. K otázce posouzení úvěruschopnosti žalovaného byla předložena žalovaným podepsaná žádost o úvěr, přehled jeho závazků u právní předchůdkyně žalobkyně a její vyjádření k procesu posouzení úvěruschopnosti a potvrzení o výši příjmu žalovaného. Z nich bylo zjištěno, že žalovaný v rozhodné době prohlásil, že bydlí ve vlastním domě/bytě, je svobodný bez vyživovací povinnosti, je zaměstnán na dobu neurčitou u společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], jako technik/řidič. Jeho průměrný čistý měsíční příjem za tři měsíce činil 22 380 Kč, měl jediný zdroj příjmu, jako celkový čistý měsíční příjem domácnosti uvedl částku 80 000 Kč, měsíční náklady na bydlení 0 Kč, ostatní nezbytné měsíční náklady činily 1 000 Kč. Neměl žádné srážky ze mzdy a žádné jiné měsíční splátky, než dva úvěry, které chtěl úvěrem konsolidovat, přičemž u jednoho splácel 1 506,01 Kč a u druhého 6 333,79 Kč měsíčně. Z potvrzení o výši příjmu ze dne 8. 8. 2023 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného činil za poslední tři měsíce 24 778 Kč.

7. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil skutková zjištění podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“) a podle § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění ke dni uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru je neplatná, když z dokazování vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru. Proto přiznal žalobkyni jen nárok na vrácení jistiny po odpočtu provedených plateb, tj. částky 613 610,46 Kč. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 stanovil s ohledem na výši peněžité povinnosti a výši příjmu žalovaného novou lhůtu splatnosti, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání, a to do části výroku II. týkající se úroku z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 613 610,46 Kč od 22. 10. 2024 do zaplacení. Nenapadala právní závěr soudu prvního stupně o tom, že smlouva o spotřebitelském úvěru podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je neplatná. Namítala, že nesouhlasí s posouzením jejího nároku na úrok z prodlení. Plnění na základě neplatné smlouvy představuje plnění bez právního důvodu, a tudíž žalobkyni vzniklo právo na vrácení bezdůvodného obohacení, na které dopadá obecná úprava času plnění podle § 1958 odst. 2 o. z. Žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu již v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 30. 9. 2024, které mu bylo odesláno dne 8. 10. 2024. Nejpozději třetí den po odeslání se výzva dostala do sféry dispozice žalovaného a po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se dnem 22. 10. 2024 dostal žalovaný do prodlení. Následně byl žalovaný vyzván k plnění ještě předžalobní výzvou ze dne 19. 11. 2024 se lhůtou k zaplacení do 4. 12. 2024. Žalovaný tak měl dostatečný prostor k zaplacení dluhu. Žalovaný netvrdil a neprokázal, že by neměl možnosti a schopnosti vyplacenou jistinu vrátit ve lhůtě, která mu byla žalobkyní poskytnuta a v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025. Navrhla, aby byl výrok II. změněn tak, že jí bude přiznán odvoláním požadovaný úrok z prodlení.

9. Výrok I. a odvoláním nenapadená část výroku II. nebyly odvoláním dotčeny a samostatně tak nabyly právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v odvoláním napadené části zamítavého výroku II. a závislém nákladovém výroku III. podle § 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.

11. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

12. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odstavec 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odstavec 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odstavec 3).

14. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

15. Podle § 1970 věta první o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný.

16. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a vyvodil z něho správná skutková zjištění, na něž odvolací soud pro stručnost odkazuje.

17. Soud prvního stupně správně posoudil smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou, když z dokazování vyplynulo, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svoji zákonnou povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, přičemž důsledkem nesplnění této povinnosti je absolutní neplatnost právního jednání (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 o. z., rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, OPR-Finance s. r. o. proti GK) a žalobkyně v odvolání tento právní závěr ani nezpochybňovala. Za stavu, kdy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným nebyl sjednán platný úvěrový závazek, se při vypořádání vztahu mezi nimi namísto obecných ustanovení o bezdůvodném obohacení uplatní speciální § 87 odst. 1 věta poslední zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého vzniká žalobkyni, jakožto právní nástupkyni původní věřitelky, vůči žalovanému nárok na vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Žalovanému byla právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuta částka 638 000 Kč, z které vrátil částku 24 24 389,54 Kč. Soud prvního stupně proto správně výrokem I. uložil žalovanému vrátit zůstatek jistiny ve výši 613 610,46 Kč.

18. Odvolací soud shledal důvodným i požadavek žalobkyně na úrok z prodlení z přiznané částky, byť od jiného (než v odvoláním požadovaného) okamžiku a tudíž i v jiné výši.

19. V případě neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nedostatečné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele se splatnost práva na vrácení jistiny spotřebitelského úvěru posuzuje podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a odvíjí se od majetkových poměrů žalovaného. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je hmotněprávním ustanovením, a proto i lhůta v něm obsažená je lhůtou hmotněprávní, tedy jde o lhůtu splatnosti (dospělost dluhu). Nejde o procesní pariční lhůtu (po jejímž uplynutí je rozhodnutí vykonatelné). K tomu viz závěr přijatý v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023. Podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru se žalovaný do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru dostane jen tehdy, pokud nevrátí jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně až výzvou k zaplacení dluhu ze dne 19. 11. 2024 vyvolala jednání s dlužníkem o splatnost dluhu a učinila návrh na zaplacení dluhu do 4. 12. 2024 (v oznámení ze dne 30. 9. 2024 žádná výzva k zaplacení dluhu není, jen oznámení o postoupení pohledávky a žádost, aby nadále bylo plněno postupníkovi). Žalovaný v tomto směru zůstal pasivní, nesdělil žádné informace ke svým současným možnostem dluh splácet a žádný zjevný spor o určení okamžiku splatnosti zbývající části jistiny v řízení nevznikl. Odvolací soud proto vycházel z výzvy žalobkyně k zaplacení dluhu, měl však za to, že ve výzvě natavená lhůta splatnosti neobstojí ve vztahu k výši jistiny a poměrům žalovaného, které sdělil v roce 2023 při uzavření smlouvy (viz bod 6.). Odvolací soud proto vzal do úvahy žalovaným sdělený příjem domácnosti, výši poskytnuté jistiny úvěru a učinil závěr, že dobou pro vrácení jistiny přiměřenou možnostem žalovaného je doba do 31. 8. 2025 (tedy doba dvou let) a že tedy splatnost pohledávky žalobkyně nastala k datu 31. 8. 2025. Takto určenou splatnost považuje odvolací soud za souladnou s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Žalovaný se tak počínaje dnem 1. 9. 2025 dostal do prodlení a žalobkyni jako právní nástupkyni původní věřitelky vzniklo právo na úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 1968 o. z. s tím, že výše úroků z prodlení k tomuto datu činila 11,50 % ročně dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Uvedený závěr není v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, neboť v něm byla řešena skutkově odlišná situace, kdy spotřebitel byl ve vztahu k otázce splatnosti dluhu aktivní a plnil si povinnost tvrzení a důkazní ohledně svých poměrů.

21. Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 11,50 % ročně z dlužné jistiny 613 610,46 Kč od 1. 9. 2025 do zaplacení s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.; v další odvoláním napadené části výroku II. rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Po změně rozsudku rozhodoval odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. znovu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, přičemž při zjišťování poměru procesního úspěchu ve věci odvolací soud do své úvahy zahrnul v souladu s platnou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015) i příslušenství pohledávky (kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Požadovaná částka včetně příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně činila 858 270,48 Kč a přiznaná částka činila 614 577,07 Kč. Žalobkyně tak má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 43,2 % (71,6 % - 28,4 %). Náklady řízení žalobkyně tvoří náklady za zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 25 414 Kč a náklady právního zastoupení ve výši 75 177 Kč sestávající se z odměny za pět úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, vyjádření ze dne 31. 7. 2025, účast na jednání dne 25. 7. 2025 a 5. 9. 2025) v sazbě 10 860 Kč (vypočtené z tarifní hodnoty 635 327,93 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu), poloviční odměny za úkon v podobě jednoduché výzvy k plnění (takový náklad považoval odvolací soud za účelně vynaložený) ve výši 5 430 Kč, náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 pro úkony právní služby poskytnuté do 31. 12. 2024 a ve znění účinném od 1. 1. 2025 pro úkony právní služby poskytnuté po 1. 1. 2025, tj. 2 x 300 a 4 x 450 Kč a náhrady za 21 % DPH ve výši 13 047 Kč. Poměrná část náhrady nákladů řízení činí 43 455 Kč.

23. Lhůta k plnění byla určena podle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, platební místo pro náhradu nákladů řízení bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 na začátku věty o. s. ř. za situace, kdy žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšnější, žádné náklady této fáze řízení mu však nevznikly.