o zaplacení částky 387 019,70 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 56 184,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 13. 9. 2022 do zaplacení, dále nahradit náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč, do 15 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky 330 834,97 Kč s úrokem z prodlení přesahujícím přiznaný úrok z prodlení a výrokem III. rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení ve výši 47 457,41 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků II. a III., podala žalobkyně včasné odvolání. V něm namítá, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a v důsledku toho i k nesprávnému právnímu posouzení věci. Mezi účastníky vznikl závazek na základě nájemní smlouvy ze dne 31. 1. 2017. V článku III. bodech 2. až 4. si sjednali možné způsoby ukončení nájemního vztahu, čímž vyloučili jiné způsoby skončení nájemního vztahu, byť upravené v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Žalovaná neukončila nájemní vztah způsobem předvídaným smlouvou. Ignorovala článek VII.5. poslední věty smlouvy, v němž na sebe jako nájemkyně převzala nebezpečí změny okolností, přičemž se nepokusila postupovat podle § 1765 o. z. Žalovaná dále ignorovala i článek I. smlouvy a při své snaze smlouvu vypovědět ignorovala též § 2231 odst. 1 o. z., když použila nepřiléhavé ustanovení § 2312 o. z., neboť předmětem nájmu nebyl „prostor sloužící podnikání“ ve smyslu § 2302 o. z., ale nemovitosti, resp. jejich části. Předmětem nájmu byla totiž část halové plochy a část pozemku ve vlastnictví žalobkyně. Pravidla pro nájem nemovitých věcí neosahují možnost vypovědět nájem sjednaný na dobu neurčitou z vážného důvodu s tříměsíční výpovědní dobou a nic takového nebylo sjednáno ani ve smlouvě. Dále žalobkyně poukazuje na to, že kauce ve výši 50 000 Kč nebyla nikdy složena. Dle článku VI.1. ve vztahu k článku IV.9. smlouvy bylo povinností žalované nainstalovat sanační plechy, tyto práce vyúčtovat, aby mohla být pohledávka žalobkyně na složení kauce započítána vůči pohledávce žalované z titulu této instalace. Žalobkyně od žalované neobdržela fakturu ze dne 15. 1. 2017 a k zápočtu tak nikdy nedošlo. Navrhla, aby odvolací soud výrok II. napadeného rozsudku změnil tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví, tj. uloží žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 330 834,97 Kč s úrokem z prodlení.

3. Žalovaná navrhla potvrzení odvoláním napadených výroků s tím, že soud prvního stupně na právní vztah účastníků správně aplikoval ustanovení o nájmu prostoru sloužícího podnikání.

4. Výrok I. nebyl odvolání dotčen a samostatně tak nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. ve výroku II. a závislém nákladovém výroku III. podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není, vyvstala však potřeba věcný výrok II. konkretizovat.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 26. 4. 2023 žalobkyně podala návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, kterým se po žalované domáhala zaplacení částky 387 019,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 114 224,94 Kč od 13. 9. 2022 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 272 794,76 Kč od 13. 9. 2022 do zaplacení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že nájemní vztah založený mezi účastníky nájemní smlouvou ze dne 31. 1. 2017 byl, vzhledem k výpovědi žalované podané dne 3. 4. 2020, ukončen ke dni 31. 10. 2020, přičemž žalovaná částka představuje dlužné nájemné za dobu od dubna do října 2020 včetně příslušenství (žalovaná přestala platit nájem od dubna 2020) s tím, že platby poskytnuté žalovanou od července 2021 do září 2022 byly započteny nejprve na zákonný úrok z prodlení a poté na jistinu nájemného.

7. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Potvrdila, že s žalobkyní uzavřela dne 31. 1. 2017 nájemní smlouvu, kterou byly žalované pronajaty prostory sloužící k podnikání v areálu žalobkyně v [adresa], a to jednak část plochy v hale a dále část pozemku. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou. Žalovaná provozovala v rozhodné době autodopravu, přičemž převažujícím předmětem její činnosti byla kamionová přeprava zboží do Itálie a zpět, což se zkomplikovalo na počátku roku 2020 v souvislosti s pandemií covid-19, kdy došlo k výraznému poklesu zakázek, nebyly dostupné ochranné prostředky, byl výrazně omezen a následně prakticky přerušen mezistátní pohyb. Ani pro omezený rozsah zakázek neměla žalovaná v důsledku pandemie dostatečné personální obsazení. Z tohoto důvodu musela provozovnu, umístěnou v předmětu nájmu, zrušit. Tyto skutečnosti považovala za vážný důvod, který jí umožňuje v souladu s § 2312 o. z. vypovědět nájem s tříměsíční výpovědní dobou za situace, kdy žalobkyně nechtěla přistoupit na dohodu o ukončení nájmu ke dni 31. 3. 2020. Žalovaná vypověděla nájem nejprve emailem ze dne 18. 3. 2020 s tím, že nájem skončí k 31. 3. 2020 a poté, co žalobkyně vyhodnotila tuto výpověď jako neplatnou, žalovaná učinila vůči žalobkyni dne 3. 4. 2020 další podání obsahující výpověď s odkazem na vážný důvod, pro který nemůže v nájmu pokračovat s tím, že podle § 2312 o. z. nájemní vztah skončí ke dni 30. 6. 2020. Dále poukázala na to, že žalobkyně si ponechala jistotu 63 392 Kč.

8. Soud prvního stupně při rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění.

9. Žalobkyně a žalovaná jako podnikající právnické osoby uzavřely dne 31. 1. 2017 nájemní smlouvu, na základě které žalobkyně přenechala žalované do užívání část plochy v hale (864 m2 specifikovaných v situačním plánku tvořícím přílohu č. [hodnota] smlouvy – halová plocha) - jiná stavba bez č.p./č.e. na pozemku p. č. st. [Anonymizováno], část pozemku (487 m2 specifikovaných rovněž v situačním plánku tvořícím přílohu č. [hodnota] smlouvy – venkovní plocha) vše v k. ú. [Anonymizováno], obec [adresa]. Dále byla žalovaná oprávněna užívat přístupové cesty k předmětu nájmu tak, jak jsou vyznačeny v situačním plánku, který tvoří přílohu č. [hodnota]., a spolu s pronajímatelem a ostatními nájemci v budově (budova bez č.p./č.e. na pozemku p. č. st. [Anonymizováno]) sociální zařízení v 1. nadzemním podlaží. Dle článku II. 2. smlouvy žalovaná přijala do užívání předmět nájmu za účelem provozování své podnikatelské činnosti, ke které je oprávněna dle výpisu z obchodního rejstříku/živnostenského rejstříku tvořícího přílohu č. [hodnota] smlouvy jako provozovnu-sklad sběrného zboží. Dle článku III.1. byl nájemní poměr sjednán na dobu neurčitou. Dle článku III.2. mohl být nájemní poměr ukončen výpovědí. Výpovědní lhůta byla sjednána v délce trvání šesti měsíců, přičemž počíná běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení písemné výpovědi druhé straně. V článku III.3. byla upravena tzv. zkrácená výpovědní lhůta. V případě, že žalovaná bude v prodlení s platbami nájemného nebo služeb spojených s nájmem (byť částečně) o více než 10 dní, měla žalobkyně právo smlouvu vypovědět s výpovědní lhůtou 10 dní počínající běžet dnem následujícím po doručení výpovědi žalované a pro takový případ neplatil článek III.2. V článku IV.1. bylo sjednáno nájemné 52 390 Kč bez DPH měsíčně se splatností k 1. dni příslušného měsíce, za který je nájem hrazen. Dle článku IV.6. měla být s platností od r. 2018 výše nájemného upravována dle indexu cen tržních služeb v oblasti podnikatelských služeb a služeb v oblasti nemovitostí a pronájmu vyhlášeného ČSÚ za každý uplynulý rok. Úpravu měla provést žalobkyně vždy do 31. 6. zpětně k 1. 1. daného roku. V článku IV. 9. byla sjednána kauce 63 392 Kč s tím, že způsob úhrady kauce je uveden v článku VI.1. Dle tohoto článku se žalovaná zavázala zajistit zhotovení dvou kusů sanačních plechů pro osazení nakládacích ramp (umístění zobrazeno v příloze č. [hodnota]) a tyto na nakládací rampy osadit s tím, že smluvní strany oceňují sanační plechy a jejich umístění částkou 50 000 Kč bez DPH; sanační plechy se stávají majetkem žalobkyně, přičemž úhrada faktury vystavené žalovanou po osazení bude formou zápočtu oproti kauci. Pokud by plechy nebyly osazeny do 1 měsíce od počátku nájmu, měla žalobkyně právo od smlouvy odstoupit (nájemní smlouva ze dne 31. 1. 2017).

10. Žalovaná dne 15. 5. 2017 vystavila žalobkyni fakturu na částku 60 500 Kč za osazení nákladních ramp sanačními plechy (faktura z 15. 5. 2017). Dne 22. 5. 2017 žalovaná převedla žalobkyni částku 2 892 Kč (přehled plateb na účtu v roce 2017). Kauce tedy byla dle smlouvy uhrazena.

11. V souladu s indexací nájemného činilo měsíční nájemné od ledna 2020 68 198,69 Kč (tabulka výše nájemného).

12. Žalovaná zaslala žalobkyni dne 18. 3. 2020 emailem dokument označený jako výpověď z nájmu nebytových prostor, kterou nijak neodůvodnila, pouze uvedla že nájem vypovídá k 31. 3. 2020 (výpověď ze dne 18. 3. 2020).

13. Žalobkyně na to odpověděla dne 1. 4. 2020 tak, že výpověď považuje za právně neúčinnou, když své povinnosti nijak neporušila (vyjádření k výpovědi ze dne 1. 4. 2020).

14. Žalovaná dne 3. 4. 2020 zaslala žalobkyni dokument nazvaný jako „dodatek k výpovědi nájmu z prostor k podnikání“, v rámci kterého projevila vůli vypovědět nájemní vztah založený smlouvou ze dne 31. 1. 2017 podle § 2312 o. z. z vážných důvodů pro překážky v podnikání v důsledku opatření Vlády ČR v souvislosti s pandemií covid-19 (dodatek k výpovědi ze dne 3. 4. 2020). Tyto důvody byly žalobkyni známy i z předchozího právního jednání, jímž se žalovaná snažila o ukončení nájmu (viz podání žalobkyně ze dne 8. 3. 2024 čl. III).

15. Žalovaná nájemné od dubna 2020 nehradila (shodné tvrzení § 120 odst. 3 o. s. ř.).

16. Žalovaná zaplatila žalobkyni dne 28. 7. 2021 částku 17 000 Kč, ve dnech 31. 8., 29. 9., 27. 10., 28. 11. 2021 pak částku vždy ve výši 15 000 Kč, stejně jako ve dnech 2. 1., 30. 1., 28. 2., 1. 4., 2. 5., 2. 6., 11. 7. a 12. 9. 2022, celkem 197 000 Kč, přitom z označení plateb vyplynulo, že byly určeny k úhradě nájemného (přehled plateb na účtu z let 2021 a 2022).

17. Žalovaná se zabývala autodopravou, 90 % její činnosti představovala tzv. sběrná autodoprava, což znamenalo, že malými vozy na území ČR vyzvedla zboží, to odvezla do většího skladu do Itálie a tam opět rozvezla malými vozy. V souvislosti s pandemií došlo k uzavření skladů a omezení překračování hranic, a došlo tak k ukončení této činnosti. Vedení žalované se tedy rozhodlo sklad v Itálii uzavřít a vyklidit, a to samé udělat se skladem v ČR v [adresa], neboť tyto sklady byly bezprostředně závislé na spolupráci s Itálií. Žalovaná tak v podstatě musela ukončit činnost v oblasti autodopravy, propustila zaměstnance, prodala vozy, a v současné době existuje již jen právně a nevyvíjí žádnou činnost. Důvodem ukončení činnosti byla výlučně pandemie s ohledem na činnost, na kterou se firma specializovala, jiný typ zakázek neměla. Žalobkyně neměla zájem na předání klíčů od skladu (výpověď svědka [jméno FO], který pracoval pro žalovanou v IT oboru v letech 2020-2021).

18. Žalobkyně v dopise ze dne 19. 4. 2023 oznámila žalované přetrvávající dluh na nájemném za měsíce od dubna do října 2020 včetně (oznámení o přetrvávajícím dluhu ze dne 19. 4. 2023, doručenka do DS).

19. Soud prvního stupně pro posouzení nároku žalobkyně na doplacení nájemného aplikoval ustanovení o. z., a to konkrétně § 2201, § 2312 o. z. a dospěl k závěru, že nájemní vztah skončil dne 3. 7. 2020 na základě výpovědi ze dne 3. 4. 2020 s tím, že pro tříměsíční výpovědní dobu měla žalovaná vážný důvod spočívající v pandemii covid-19, která jí znemožňovala pokračovat v podnikání. Jelikož žalovaná platby zaplacené na dluh na nájemném označila a určila k zaplacení nájemného, tedy jistiny, soud prvního stupně při zápočtu plateb aplikoval § 1932 o. z. včetně nutnosti úročit úroky z prodlení.

20. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, který k nim dospěl na základě správně provedeného dokazování a na která odvolací soud v souladu se závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 zcela odkazuje. Nepovažoval za potřebné provádět dokazování další, neboť učiněná skutková zjištění postačovala k přijetí právního závěru.

21. Podle § 2201 o. z. nájemní smlouvou se pronajímatel zavazuje přenechat nájemci věc k dočasnému užívání a nájemce se zavazuje platit za to pronajímateli nájemné.

22. Podle § 2302 o. z. ustanovení tohoto pododdílu se vztahují na nájem prostoru nebo místnosti, je-li účelem nájmu provozování podnikatelské činnosti v tomto prostoru nebo v této místnosti a slouží-li pak prostor nebo místnost alespoň převážně podnikání, bez ohledu na to, zda je účel nájmu v nájemní smlouvě vyjádřen (dále jen „prostor sloužící podnikání“). Není-li dále stanoveno jinak, použijí se pro nájem prostoru sloužícího podnikání obecná ustanovení o nájmu (odstavec 1). Jedná-li se o nájem prostoru nebo místnosti, jehož účelem není ani bydlení, ani provozování podnikatelské činnosti ve smyslu odstavce 1, použijí se obecná ustanovení o nájmu (odstavec 2).

23. Podle § 2312 o. z. jedná-li se o nájem na dobu neurčitou, má strana právo jej vypovědět v šestiměsíční výpovědní době; má-li však strana k výpovědi vážný důvod, je výpovědní doba tříměsíční; trvá-li nájem po dobu delší než pět let a vzhledem k okolnostem strana nemohla předpokládat, že druhá strana nájem vypoví, je výpovědní doba vždy šestiměsíční.

24. Podle přechodných ustanovení Čl. II bod 2. zákona č. 192/2021 Sb., účinného od 1. 7. 2021, na plnění dluhu z právního jednání učiněného přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije § 1932 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

25. Podle § 1932 o. z., ve znění účinném do 30. 6. 2021, má-li dlužník plnit na jistinu, úroky a náklady spojené s uplatněním pohledávky, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na úroky z prodlení, poté na úroky a nakonec na jistinu, ledaže dlužník projeví při plnění jinou vůli (odstavec 1). Určí-li dlužník, že plní nejprve na jistinu, úročí se náklady i úroky (odstavec 2).

26. Vzhledem k odvolací námitce, že soud prvního stupně postupoval nesprávně při zjišťování skutkového stavu věci, odvolací soud v tomto směru přezkoumal postup soudu prvního stupně a námitku shledal nedůvodnou.

27. V daném případě mezi účastníky vznikl závazkový vztah na základě platné nájemní smlouvy uzavřené na dobu neurčitou, tedy vztah nájemní. Kromě znaků nájmu podle § 2201 o. z., byl naplněn i znak zakotvený v § 2302 odst. 1 o. z., neboť v nájemní smlouvě bylo výslovně vyjádřeno, že účelem nájmu je podnikatelská činnost žalované, konkrétně měl předmět nájmu sloužit jako provozovna žalované-sklad sběrného zboží. Nepochybně tedy předmětem nájmu byly prostory určené k provozování podnikatelské činnosti žalované a na skončení nájmu bylo proto nezbytné aplikovat jednak smluvní ujednání, případně zvláštní úpravu týkající se nájmu prostoru sloužícího podnikání, tedy ustanovení § 2312 o. z. upravující skončení nájmu na dobu neurčitou výpovědí. Jelikož nájem prostoru sloužícího podnikání má svoji speciální úpravu skončení nájmu, obecná úprava nájmu se nepoužije. V tomto směru proto neobstojí námitka, že bylo třeba respektovat ustanovení § 2231 o. z., byť odvolací soud si není zcela jist, v jaké směru mělo být použití tohoto ustanovení důležité za situace, kdy toto ustanovení stanoví pro skončení nájmu na dobu neurčitou u věci nemovité výpovědní dobu tří měsíců.

28. Zákonná úprava nájmu prostoru sloužícího podnikání je úpravou dispozitivní, a tudíž si strany mohly jednotlivá práva a povinnosti upravit odchylně od zákonné úpravy. Mohly se tedy sjednat odchylně délku výpovědní doby, její počátek, a to v návaznosti na různé výpovědní důvody či osoby, které mají pro určité výpovědní důvody právo takové výpovědi. Mohly si vyloučit námitkové řízení o přezkumu oprávněnosti výpovědi, případně si mohly jednotlivé instituty zákonné úpravy modifikovat podle svých potřeb.

29. Odvolací soud přezkoumal obsah nájemní smlouvy, včetně článků III.2. a III.3. upravujících výpověď z nájmu. Za situace, kdy účastníci nájemní smlouvy interpretovali obsah smluvních ujednání o zániku nájmu výpovědí odlišným způsobem a jejich skutečnou vůli projevenou v době uzavření této smlouvy nebylo možno zjistit, odvolací soud vyložil obsah nájemní smlouvy podle toho, co by z textu ujednání vyvozovala rozumná osoba a shledal, že nelze dospět k závěru, že by úprava výpovědi obsažená v nájemní smlouvě beze zbytku nahrazovala a tím vylučovala úpravu zákonnou. Vyloučení zákonné úpravy skončení nájmu výpovědí není ve smlouvě explicitně vyjádřeno a pokud jde o články III.2. a III.3., tak ty obstojí i vedle zákonných ustanovení. Možnost výpovědi nájmu pro obě smluvní strany bez uvedení důvodu s výpovědní dobou šesti měsíců je dána jak ve smluvní, tak zákonné úpravě, oproti zákonné úpravě je ve smluvním ujednání doplněn počátek běhu výpovědní doby tak, že běží od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi. Ve vztahu ke zkrácené výpovědní době je oproti zákonné úpravě modifikováno právo žalobkyně podat výpověď z důvodu prodlení žalované s platbami nájemného nebo služeb s nájmem spojených o více než 10 dní s výpovědní dobou 10 dní a počátkem běhu dnem následujícím po doručení výpovědi. Dle § 2312 mezi středníky o. z. má však právo podat výpověď se zkrácenou výpovědní dobou z vážného důvodu i žalovaná a k tomu není ve smlouvě nic uvedeno, toto právo žalované není smlouvou vyloučeno. Jen z toho, že smlouva přiznává žalobkyni právo na výpověď se zkrácenou výpovědní dobou z konkrétního výpovědního důvodu, nelze dovodit, že právo žalované na výpověď se zkrácenou výpovědní dobou je vyloučeno. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že na daný závazkový vztah je třeba aplikovat i způsob skončení nájmu upravený v § 2312 mezi středníky o. z., tedy výpověď se zkrácenou tříměsíční výpovědní dobou z vážného důvodu.

30. Odvolací soud souhlasí i s tím, jak soud prvního stupně posoudil oprávněnost výpovědi dané žalovanou dne 3. 4. 2020. Vyhlášení nouzového stavu v zemi dne 12. 3. 2020, v důsledku rychle se rozšiřující nákazy covid-19 po celém světe a v návaznosti na to přijetí krizových opatření, bylo významnou nepředvídatelnou událostí (povinné nošení roušek a jejich kritický nedostatek, celostátní karanténa spočívající v omezení vstupu do České republiky pro cizince a zákaz českým občanům vstupovat do rizikových zemí - 13 zemí včetně Itálie, Rakouska, Německa, zavedení ochrany vnitřních hranic s Německem a Rakouskem - možnost překročení hranic pouze na určených hraničních přechodech, uzavření škol). Výpovědí svědka i nájemní smlouvou (viz účel užívání pronajatého prostoru jako sklad sběrného zboží) bylo prokázáno, že s ohledem na povahu podnikatelské činnosti žalované (sběrná autodoprava a převoz zboží mezi Českou republikou a Itálií) omezení plynoucí z mimořádných opatření přijatých v České republice (byť platily výjimky pro řidiče kamionů a přeshraniční pracovníky), ale i v tranzitních zemích a Itálii (která byla zpočátku uváděna jako prvotní hlavní zdroj nákazy), když ne znemožňovala, tak podstatně ztěžovala provozování dané podnikatelské činnosti a takové okolnosti, včetně nejistoty ohledně budoucího vývoje, odůvodňovaly možnost podání výpovědi se zkrácenou tříměsíční výpovědní dobou.

31. Odvolací soud pak odkazuje na správný závěr soudu prvního stupně, že nájemní vztah na základě výpovědi doručené dne 3. 4. 2020 skončil dne 3. 7. 2020 vzhledem k tomu že v zákoně pro danou výpověď není počátek běhu výpovědní doby upraven, a bylo proto nutné aplikovat obecná pravidla zakotvená v § 605 odst. 2 o. z.

32. Námitku stran článku VII.5. smlouvy a § 1765 o. z. považoval odvolací soud za nedůvodnou, neboť jak smluvní ujednání, tak předmětné zákonné ustanovení se týkají dopadu změn vnějších okolností do obsahu závazku. Týkají se tedy rozsahu vzájemně poskytovaných plnění, vzniku jejich zvlášť hrubého nepoměru a případné možnosti obnovení rovnováhy soudem, nikoli způsobu skončení závazku.

33. Námitka ohledně kauce byla bezpředmětná vzhledem k tomu, že soud prvního stupně při rozhodnutí o dlužném nájemném ve výroku I. s touto nepočítal a na zamítavý výrok II. tak neměla žádný vliv.

34. Pokud žalovaná na dlužné nájemné začala od července 2021 do září 2022 posílat platby, soud prvního stupně správně na zápočet těchto plateb aplikoval ustanovení § 1932 o. z. ve znění účinném do 30. 6. 2021, které se vztahuje na plnění dluhu z právního jednání učiněného před 1. 7. 2021, tedy i na plnění dluhu z předmětné nájemní smlouvy. Jelikož žalovaná při platbách projevila vůli, aby plnění bylo započítáváno na jistinu, vzniklo žalobkyni právo na úročení úroků z prodlení, které požadovala pouze ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (zřejmě i s přihlédnutím k zákonu č. 191/2020 Sb., o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně insolvenčního zákona a občanského soudního řádu). Výše a způsob úročení se odvíjí od původního úročení jistiny. To plyne z povahy úrokového závazku jakožto závazku akcesorického, závislého na závazku hlavním. Povinnost platit úroky z prodlení se splněním dluhu nevzniká samostatně (nově) za každý den trvání prodlení, ale jednorázově v den, kterým se dlužník ocitl v prodlení se splněním daného dluhu a tento den je rozhodný i pro určení jeho výše s tím, že po celou dobu trvání prodlení se výše nemění. V případě plnění v podobě opětujících se dávek do budoucna vzniká povinnost zaplatit úrok z prodlení po splatnosti každé takové dávky (zde nájemného). Oproti soudu prvního stupně odvolací soud úroky z prodlení neúročil sazbou platnou ke dni provedení jednotlivých plateb, ale úroky z prodlení úročil sazbou, která platila pro úročení příslušné jistiny nájemného, tedy úroky z prodlení s platbou nájemného za duben 2020 až červen 2020, které činilo 204 596,07 Kč, úročil nadále sazbou 10 % ročně a úroky z prodlení s platbou nájemného za červenec 2020 (do 3. 7. 2020), které činilo 6 599,87 Kč, úročil sazbou 8,25 % ročně. V závislosti na žalované částce a částce přiznané výrokem I. napadeného rozsudku pak odvolací soud vypočetl částku, která byla žalobkyní požadována bezdůvodně.

35. Na základě shora vyloženého odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil s tím, že po provedeném výpočtu konkretizoval zamítnutou částku.

36. Správným shledal odvolací soud nákladový výrok III, kdy o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalovaná byla ve věci úspěšnější, přičemž co do tohoto poměru, struktury, počtu a výše přiznané náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud tak potvrdil podle § 219 o. s. ř. i nákladový výrok III.

37. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná byla v odvolacím řízení procesně úspěšná. Žalované vznikly náklady za zastoupení advokátem v celkové výši 12 233 Kč sestávající z jednoho úkonu právní služby ve výši 9 660 Kč (určeno z tarifní hodnoty 330 834,97 Kč podle § 8 odst. 1, § 7 bod 6. advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů k tomuto úkonu ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % DPH ve výši 2 123 Kč.

38. Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení v obecné pariční lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám advokáta žalované podle § 149 odst. 1 o. s. ř.