o vydání věci

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované vydání účetnictví obchodní společnosti [právnická osoba]., IČO: [IČO žalobkyně], se sídlem č. p. [Anonymizováno], [adresa], které má ve svém držení, a to z období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované vydání účetních dokladů a záznamů žalobkyně za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023, konkrétně rozvahy a výkazu zisků a ztrát v analytickém členění ke dni 30. 9. 2023, účetního deníku za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023 a kompletních účetních dokladů v šanonech za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023. Tvrdila, že s žalovanou uzavřela dne 14. 3. 2021 smlouvu o vedení účetnictví a účetních záznamů, kterou se žalovaná zavázala poskytovat žalobkyni účetní služby a vést pro ni účetní záznamy. Za tuto činnost jí žalobkyně hradila částku 3 630 Kč měsíčně, celkem jí tak za období od 14. 3. 2021 do 7. 9. 2023 uhradila částku 82 280 Kč. Žalovaná následně přestala žalobkyni poskytovat sjednané služby, žalobkyně jí proto dopisem ze dne 2. 11. 2023 oznámila ukončení spolupráce ke dni 30. 9. 2023 a vyzvala ji k vydání účetních dokladů a záznamů za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023. Žalovaná v rozporu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, žalobkyni po ukončení závazkového vztahu veškeré účetní doklady nevydala, ačkoliv jako účetní jednotka měla povinnost uchovávat účetní záznamy pro účely vedení účetnictví po dobu stanovenou zákonem, zajistit řádné zálohování dat a jejich bezpečné uchování. Žalovaná žalobkyni neinformovala ani o případném poškození nebo ztrátě dat. Z důvodu neoprávněného zadržování účetních dokladů žalovanou žalobkyně nemůže plnit své povinnosti podle zákona o účetnictví.

3. Žalovaná nárok žalobkyně neuznala. Odmítla, že by mezi účastnicemi došlo k uzavření smlouvy, pouze připustila, že zpracovávala pro žalobkyni nějaké doklady v elektronické podobě, nikdy však nedisponovala originály žádných účetních dokladů. V důsledku vytopení kanceláře žalované, poškození její výpočetní techniky a kybernetických útoků, žalovaná nemá k dispozici ani elektronické účetní doklady žalobkyně, o čem žalobkyni informovala.

4. Soud prvního stupně nařídil na den 16. 5. 2025 ústní jednání, ke kterému se žalobkyně a její zástupce bez omluvy nedostavili. Žalovaná se z účasti na jednání omluvila. Soud prvního stupně proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř.

5. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobkyně podniká v oboru výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1–3 živnostenského zákona, oprav silničních vozidel a silniční motorové dopravy. Žalovaná podniká mimo jiné v činnosti účetních poradců, vedení účetnictví a vedení daňové evidence. Jejím jediným společníkem a jednatelem je [jméno FO]. Podle bankovního účtu žalobkyně č. [č. účtu] vedeného u [Anonymizováno] a. s. žalobkyně hradila za účetní služby převodem na účet č. [č. účtu] částku 1 210 Kč měsíčně v období od 14. 3. 2021 do 1. 2. 2022 a v průměru částku 3 630 Kč měsíčně v období od 5. 3. 2022 do 7. 9. 2023. Za celé uvedené období uhradila částku 82 280 Kč. Dopisem ze dne 2. 11 2023 žalobkyně oznámila žalované ukončení spolupráce o poskytování účetních a daňových služeb a zastupování žalobkyně ke dni 30. 9. 2023 z důvodu dlouhodobě špatné komunikace ze strany žalované a ztráty důvěry, a vyzvala ji k předání rozvahy a výsledovky ke dni 30. 9. 2023, účetního deníku a šanonů s doklady za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023 s tím, že fakturovaná částka za účetní práce bude uhrazena až po předání těchto dokladů. Dopisem ze dne 24. 4. 2024 pak opětovně vyzvala žalovanou k vydání účetních dokladů a záznamů.

6. Soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1040 odst. 1 a § 1041 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 120 odst. 1 o. s. ř. a dospěl k závěru o nedůvodnosti žalobkyní uplatněného nároku. Žalovaná sice nerozporovala, že pro žalobkyni zpracovávala účetní doklady, odmítla však, že by mezi účastníky byla uzavřena smlouva, přičemž spolupráce účastníků probíhala elektronickou formou, žalovaná tak žádnými účetními doklady v listinné podobě nedisponuje. Z provedených důkazů pak soud prvního stupně zjistil pouze to, že žalovaná mohla žalobkyni poskytnout účetní služby v době od března 2021 do září 2023, spolupráce účastnic byla ke dni 30. 9. 2023 ukončena a žalobkyně opakovaně vyzývala žalovanou k vydání účetních dokladů a záznamů. Důkazy, které žalobkyně v řízení předložila, nebyly způsobilé prokázat, že mezi účastnicemi byla uzavřena smlouva o vedení účetnictví, konkrétní smluvní ujednání, ani že došlo k předání kompletních účetních dokladů žalobkyně v šanonech od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023. Žádné jiné důkazy prokazující uzavření smlouvy a okolnosti poskytování účetních služeb ze strany žalované žalobkyně soudu nepředložila, k jednání se bez omluvy nedostavila a nemohla proto být poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Na podkladě zjištěného skutkového stavu tak nebylo možné uzavřít, že mezi účastníky byla platně uzavřena smlouva o poskytování účetních služeb, co bylo jejím obsahem, zda skutečně došlo k předání účetních dokladů a v jaké podobě byly tyto účetní doklady předány. Žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní břemeno, soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a plně úspěšné žalované přiznal nárok na náhradu nákladů řízení nezastoupeného účastníka podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. a § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. V něm uvádí, že soud prvního stupně pochybil, pokud zamítl žalobu pro neunesení důkazního břemene, aniž by žalobkyni poučil podle § 118a o. s. ř. o jejím břemenu tvrzení a důkazním břemenu. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. je vybudována na objektivním principu a jejím účelem je zabránit vydání překvapivého rozhodnutí o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, aniž by měl účastník příležitost chybějící tvrzení nebo důkazy doplnit. Nepřítomnost žalobkyně na jednání neospravedlňuje opomenutí poučovací povinnosti soudu. Soud prvního stupně měl v takovém případě řízení odročit nebo přerušit a zajistit, aby byla žalobkyni dána možnost se ve věci vyjádřit. Soud prvního stupně navíc neprovedl důkazy navrženým výslechem jednatele žalobkyně a WhatsAppovou komunikací mezi účastnicemi. Výslech jednatele mohl objasnit základní skutečnosti týkající se konkrétního obsahu smlouvy, rozsahu poskytovaných účetních služeb, způsobu předávání účetních dokladů žalované, okolností ukončení spolupráce a došlo by ke specifikaci konkrétních dokumentů, které má žalovaná ve svém držení. Soud prvního stupně přitom nezdůvodnil, proč navržené důkazy neprovedl. Soud prvního stupně se spokojil s tvrzením žalované o poškození a ztrátě dat, aniž by jí uložil povinnost předložit listiny prokazující tyto skutečnosti (např. pojistné hlášení týkající se vytopené kanceláře, protokoly nebo hlášení o kybernetickém útoku, zálohování dat a jejich obnovy) a posoudit tak pravdivost jejích tvrzení. Žalobkyně zaplatila žalované za účetní služby celkem částku 82 280 Kč, platby měly pravidelný charakter, což dokládá existenci závazkového vztahu účastníků. Ani žalovaná poskytování účetních služeb nepopírala. Soud prvního stupně také nesprávně aplikoval § 1040 a § 1041 o. z. Účetní doklady jsou ve vlastnictví žalobkyně, žalovaná je pouze fakticky drží pro potřeby vedení účetnictví. Po ukončení smluvního vztahu měla žalovaná podle § 2205 o. z. povinnost zajistit řádné předání všech věcí souvisejících s plněním smlouvy. Jedná se o aplikaci obecných ustanovení o vydání věci v kontextu specifického smluvního vztahu z poskytování účetních služeb. Uvedené soud prvního stupně nezohlednil a nesprávně nárok žalobkyně posoudil pouze jako nárok na vydání vlastních účetních dokladů. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, případně rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví a přizná žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení.

9. Žalovaná se k odvolání žalobkyně nevyjádřila.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v celém rozsahu dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména a) tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti; neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba (návrh na zahájení řízení) nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení, b) plnit důkazní povinnost (§ 120 odst. 1) a další procesní povinnosti uložené jim zákonem nebo soudem. Podle odst. 3 nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů.

12. Podle § 118a odst. 1 o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. Podle odst. 3 zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy

13. Odvolací soud neshledává v procesním postupu soudu prvního stupně žádné pochybení. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. soud plní při jednání, popřípadě při přípravném roku, nařízeném podle ustanovení § 114c o. s. ř. Jedná-li soud v souladu s ustanovením § 101 odst. 3 o. s. ř. (jak tomu bylo i v projednávané věci) v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce), který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání, je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1426/2010). Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení dle citovaného ustanovení proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Z obsahu spisu je zřejmé, že žalobkyně ani její zástupce se k nařízenému jednání soudu bez omluvy nedostavili, aniž by požádali z vážného důvodu o odročení jednání. Soud prvního stupně tak byl oprávněn věc projednat a rozhodnout, přičemž v takové situaci správně vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

14. Za této situace poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nemohl žalobkyni poskytnout ani odvolací soud, neboť splnění této povinnosti by bylo možné jen s uplatněním nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo usnesení ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3208/2022).

15. Podle § 5 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, účetní jednotky mohou pověřit vedením svého účetnictví i jinou právnickou nebo fyzickou osobu.

16. Podle § 1721 o. z. ze závazku má věřitel vůči dlužníku právo na určité plnění jako na pohledávku a dlužník má povinnost toto právo splněním dluhu uspokojit.

17. Podle § 1981 o. z. stranám je na vůli ujednat si zánik závazku, aniž bude zřízen závazek nový.

18. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal. Podle odst. 2 žalovat o vydání věci nemůže ten, kdo věc svým jménem nabyvateli zcizil, aniž byl jejím vlastníkem, a teprve poté k ní vlastnické právo nabyl; nabytím vlastnického práva zcizitelem se nabyvatel stává vlastníkem věci.

19. Podle § 1041 odst. 1 o. z. kdo se domáhá, aby mu věc byla vydána, musí ji popsat takovými znaky, kterými se rozeznává od jiných věcí téhož druhu.

20. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene žalobkyní. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozvahy a výkazu zisků a ztrát v analytickém členění ke dni 30. 9. 2023, účetního deníku za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023 a kompletních účetních dokladů v šanonech za období od 1. 1. 2021 do 30. 9. 2023 s poukazem na ukončení smluvního vztahu účastnic, založeného smlouvou o vedení účetnictví, ke dni 30. 9. 2023. Řízení o vydání věci je řízením sporným, jež je ovládáno zásadou projednací. Tato zásada je tradičně chápána tak, že tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Účastník má tedy povinnost tvrzení (srov. § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř.) a povinnost důkazní (§ 120 o. s. ř.). Aby účastník mohl splnit svou zákonnou povinnost označit potřebné důkazy, musí především splnit svou povinnost tvrzení (§ 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Jestliže účastník nesplní svou povinnost tvrdit skutečnosti rozhodné z hlediska hypotézy právní normy (neunese břemeno tvrzení), pak zpravidla ani nemůže splnit důkazní povinnost (shodně srov. v právní teorii např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). V řízení o vydání věci je to žalobkyně, kdo musí tvrdit a prokázat, že jí svědčí právní skutečnost, na jejímž základě lze nabýt vlastnické právo, popřípadě jiné právo k věci, jež ji legitimuje k podání vindikační žaloby, a současně prokázat, že věc přešla do držby či detence žalované, která má, chce-li se žalobě o vydání věci úspěšně bránit, důkazní břemeno o pozbytí držby (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2018, sp. zn 22 Cdo 2081/2017 nebo ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2721/2018).

21. Žalobkyně v řízení pouze obecně tvrdila, že s žalovanou uzavřela smlouvu o vedení účetnictví a účetních záznamů (kterou žalovaná popírala), aniž by konkretizovala, co mělo být předmětem závazku žalované. Zákon o účetnictví v § 5 odst. 1 umožňuje účetní jednotce (v daném případě žalobkyni) pověřit vedením svého účetnictví i jinou právnickou nebo fyzickou osobu, nestanoví však závazně obsah ani rozsah práv a povinností, jež mají být obsahem takové smlouvy. Předmětem závazku tak může být kompletní nebo částečné zpracování účetních dokladů případně jiná činnost. Neúplná skutková tvrzení neumožňují stanovit okruh skutečností, které by měly být předmětem dokazování ani podřadit případný závazkový vztah účastníků pod konkrétní právní normu (např. pod konkrétní smluvní typ) a posoudit tak důvodnost nároku žalobkyně požadované věci vydat. Smlouvu o vedení účetnictví lze v závislosti na jejím obsahu zpravidla podřadit pod smlouvu o dílo podle § 2586 a násl. o. z., jelikož jeho výstupy mají zpravidla hmotnou povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006 nebo usnesení ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3093/2009), není však vyloučena ani subsumce pod smlouvu příkazní podle § 2430 a násl. o. z., případně smlouvu inominátní či smíšenou (§ 1746 o. z.). Ustanovení upravující jednotlivé smluvní typy obsahují dispozitivní úpravu, od které se lze smluvními ujednáními odchýlit a použít ji pouze podpůrně, pro zjištění vzájemných práv a povinností smluvních stran je proto zcela zásadní konkretizace obsahu smlouvy (sjednaných smluvních závazků). Navíc žalobkyně své nároky dovozovala z právního jednání, kterým měla být smlouva zrušena k 30. 9. 2023. Zrušením smlouvy dochází k zániku primárních práv a povinností účastníků ze smlouvy a nahrazuje je nově vzniklá povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (§ 2993 o. z.), pokud nebylo dohodnuto v rámci vypořádání jinak. V případě, že se žalobkyně domáhala vydání účetního deníku, rozvahy a výkazů zisku a ztrát coby možného předmětu závazku žalované ze smlouvy (což žalobkyně výslovně netvrdila), tak předpokladem oprávněnosti jejího nároku je (i přes zrušení smlouvy) existující závazek žalované uvedené dokumenty vyhotovit. Takový závazek by měl z dohody o vypořádání při zániku smlouvy vyplývat, v opačném případě (v případě neexistence takové dohody) dochází k jeho zániku. Zjištění případné existence a obsahu dohody o vypořádání je proto určující i pro možnost a způsob vzájemného vypořádání po zániku smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2855/2022).

22. V případě nároku na vrácení předaných účetních dokladů žalobkyně po zrušení smlouvy (např. podle § 2598 o. z.), jde současně o nárok vlastníka věci na jejich vydání jako formy jeho ochrany podle § 1040 odst. 1 o. z., žalobkyně však v rámci svých procesních povinností musí tvrdit a prokázat předání jednotlivých účetních dokladů (§ 1041 o. z.) v jí tvrzené (listinné) podobě žalované, což v dané věci nesplnila.

23. Lze tak shrnout, že žalobkyně nesplnila již své procesní břemeno tvrzení, neboť v řízení před soudem prvního stupně řádně nedoplnila svá tvrzení tak, aby bylo možné identifikovat obsah smluvního závazku účastnic, konkrétní předané účetní doklady, obsah případné dohody o vypořádání vzájemných práv a povinností ze zrušené smlouvy, či jinou skutečnost, o kterou lze opřít její požadavek na vydání konkrétních účetních dokladů či záznamů. Lze proto uzavřít, že žalobkyně, kterou tížilo primárně břemeno tvrzení o těchto skutečnostech, toto břemeno neunesla. Soud prvního stupně také nepochybil, pokud neprovedl žalobkyní navržené důkazy výslechem jednatele nebo whatsAppovou komunikací. Dokazování v civilním řízení nemá být prováděno „bezcílně“ za účelem, že jeho výsledkem může být (ale také nemusí) pro věc relevantní skutkové zjištění, nýbrž konkrétní označený důkaz má již směřovat k prokázání konkrétní tvrzené skutečnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011). Důkazem (např. účastnickým výslechem jednatele žalobkyně) pak není možné nahradit ani nedostatek skutkových tvrzení účastníka.

24. Z důvodu své neomluvené neúčasti na ústním jednání konaném dne 16. 5. 2025 žalobkyně nemohla být soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně proto rozhodl správně, pokud žalobu zamítl pro neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Pochybení neshledal odvolací soud ani v nákladovém výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalovaná byla podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve věci úspěšná a vznikl jí nárok na paušální náhradu nákladů nezastoupeného účastníka ve výši 300 Kč za jeden úkon podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, ve výroku I. pouze upravil znění výroku v souladu s konkretizací nároku žalobkyní.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, měla by tak právo na náhradu nákladů řízení, žádné náklady řízení jí však nevznikly.