o 50 565,60 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu do částek 20 565,60 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 950 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 1 670,4 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 4. 2024 do 6. 8. 2025, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3,5 % ročně z částky 30 000 Kč od 6. 8. 2025 do zaplacení, s úrokem ve výši 18,56 % ročně z částky 30 000 Kč od 30. 4. 2024 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit náhradu nákladů státu ČR – Okresnímu soudu v Kutné Hoře v rozsahu 56,32 % z její celkové výše, která bude stanovena v samostatném usnesení, do 15 dnů od právní moci takového usnesení (výrok IV.).

2. Podle obsahu spisu se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyně domáhala zaplacení částky 50 565,60 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], a žalovaným, byla dne 13. 1. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], podle které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému v hotovosti při podpisu smlouvy částku 30 000 Kč, což žalovaný stvrdil svým vlastnoručním podpisem na smlouvě. Uvedenou částku se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 22 408 Kč, sestávající z úroku 18,56 % ročně kapitalizovaného za dobu řádného splácení smlouvy na částku 14 914 Kč, poplatku za zpracování půjčky 1 500 Kč a platby za konformní a flexibilní splácení ve výši 5 994 Kč, v 52 týdenních splátkách po 1 008 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného na základě jím sdělených údajů, které ověřila z pracovní smlouvy, nájemní smlouvy a výpisů z účtu. Dále provedla lustraci žalovaného v insolvenčním rejstříku. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, ke dni 11. 6. 2023 dlužil na jistině částku 30 000 Kč a na poplatku 22 408 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2024 postoupena na žalobkyni, postoupení bylo žalovanému oznámeno.

3. Žalovaný nárok žalobkyně odmítl. Namítl, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost žalovaného spotřebitelský úvěr splácet, když žalobkyně nedisponuje žádnými listinami, prostřednictvím kterých měla být jeho majetková situace ověřena. Porušení této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy. Žalobkyně také neprokázala, že by při podpisu smlouvy byla řádně zkontrolována totožnost žalovaného z předložených dokladů a bylo tak nepochybné, že smlouvu podepsal právě žalovaný a nedošlo k zneužití jeho údajů. Konečně i požadovaná výše úroku je v rozporu s dobrými mravy.

4. Žalovaný, je státním příslušníkem [Anonymizováno], je ženatý, do 5. 8. 2024 měl na území České republiky evidovaný dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání na adrese [adresa], podle sdělení [právnická osoba], odbor azylové a migrační politiky byl do uvedeného data zaměstnán u společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], sídlem [adresa]. Podle centrální evidence exekucí jsou na jeho majetek vedeny dvě exekuce (sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]). Z důvodu neznámého pobytu byl žalovanému usnesením soudu prvního stupně ze dne 17. 3. 2025, č. j. [spisová značka] ustanoven opatrovník.

5. Soud prvního stupně uzavřel svou mezinárodní příslušnost ze smlouvy uzavřené mezi Českou socialistickou republikou a [Anonymizováno] o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976, publikované pod č. 106/1978 Sb. (článek 37) a rozhodným právem určil právo české (článek 36 odst. 1).

6. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně [právnická osoba], smlouvu, na základě které poskytla tato společnost žalovanému v hotovosti částku 30 000 Kč. Tu se žalovaný zavázal vrátit spolu s částkou 22 408 Kč, představující úrok, poplatek za zpracování a platbu za konformní a flexibilní splácení. Úroková sazba byla ujednána ve výši 86 % ročně. Celý závazek měl žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 52 týdenních splátkách po 1 008 Kč. Žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal, potvrdil, že obdržel celou výši poskytnutého spotřebitelského úvěru. V hlavičce smlouvy je uvedeno jeho jméno, příjmení, adresa a rodné číslo. Při podpisu smlouvy žalovaný předložil dva doklady totožnosti, a to povolení k pobytu a průkaz totožnosti státního příslušníka [Anonymizováno]. V zákaznické kartě – žádosti o spotřebitelský úvěr jsou uvedena čísla těchto dokladů, doba jejich platnosti i orgán, který je vydal. Žalovaný uvedl, že pracuje jako montážní dělník ve společnosti [právnická osoba] s měsíčním příjmem 26 061 Kč, uvedl další čistý příjem domácnosti 23 850 Kč, přiznal externí splátky jiných úvěrů ve výši 3 000 Kč a měsíční výdaje odhadl na 4 000 Kč. Pracovní poměr měl mít na dobu neurčitou. V žádosti je uvedeno, že byla předložena pracovní smlouva, nájemní smlouva a výpisy z účtů. Žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je ženatý, má středoškolské vzdělání a spotřebitelský úvěr žádá na vybavení domácnosti. Předžalobní výzvou ze dne 29. 7. 2024 byl žalovaný vyzván k plnění do 13. 8. 2024. Pohledávka za žalovaným byla na žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek, postoupení bylo žalovanému oznámeno.

7. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně posoudil podle § 2395, § 588 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a § 86, § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy, neboť na rozdíl od právní předchůdkyně žalobkyně žalovaný smlouvu neuzavíral v rámci své podnikatelské činnosti. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně tudíž bylo před poskytnutím úvěru s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tedy i ověřit sdělené informace svědčící o jeho schopnosti sjednaný úvěr splácet. Nesplnění této povinnosti má za následek absolutní neplatnost smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se svými povinnostmi uvedenými v § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nepostupovala, neboť nebyla schopna předložit k výzvě soudu listiny, z nichž měla zkoumat úvěruschopnost žalovaného. Podle § 78 odst. 1 a 4 zákona o spotřebitelském úvěru je přitom povinností poskytovatele spotřebitelských úvěrů takové listiny archivovat nejméně po dobu pěti let. Následkem porušení této povinnosti je absolutní neplatnost smlouvy a nárok žalobkyně jako postupníka této pohledávky pouze na bezdůvodné obohacení. Žalovanému byla poskytnuta jistina 30 000 Kč, na kterou ničeho nezaplatil. V případě neplatnosti smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu v době odpovídající jeho možnostem, nemůže se proto dostat do prodlení, což je hlavním cílem zákonné ochrany. S ohledem na poměry dané věci pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že z důvodu neznámého pobytu žalovaného nemá možnost zjistit jeho současnou majetkovou situaci, úrok z prodlení proto určil od vyhlášení rozsudku (od 6. 8. 2025). Námitku opatrovníka žalovaného o tom, že žalobkyně neprokázala řádné ověření identity žalovaného při uzavření smlouvy, neshledal důvodnou, neboť žalobkyně předložila originál smlouvy i zákaznické karty, kde byly uvedeny čísla dokladů totožnosti žalovaného a jeho další osobní údaje a byl na nich připojen jeho vlastnoruční podpis. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3646/2018 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 766/2020, se u listiny, která je vlastnoručně podepsána, má za to, že je pravá a správná (pravdivá). Pokud účastník tvrdí, že podpis není pravý, leží na něm důkazní břemeno. Je-li pravost podpisu popřena, domněnka správnosti listiny se neuplatní. Důkazní břemeno ohledně skutečností v listině uvedených pak leží na tom účastníkovi, který z nich dovozuje pro sebe příznivé důsledky. Opatrovnice vznesla tuto námitku pouze z opatrnosti s tím, že nemá žádné informace o žalovaném a o jeho postoji k řízení. Samotná pochybnost opatrovnice o řádném ověření totožnosti žalovaného podle fotografie na dokladech totožnosti není účinným popřením skutečnosti, že žalovaný smlouvu s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřel. Právní předchůdkyně žalobkyně měla k dispozici dva doklady totožnosti žalovaného, vlastnoruční podpisy na smlouvě a dalších listinách, což představovalo dostatečné ověření jeho totožnosti při uzavření smlouvy.

8. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť úspěšnějšímu žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Výrokem IV. pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř. rozhodl o nákladech řízení státu spočívajících v nákladech opatrovníka, když převážně procesně neúspěšné žalobkyni uložil povinnost zaplatit poměrnou část těchto nákladů. Náklady státu spočívají v nákladech ustanoveného opatrovníka, jejichž výše nebyla ke dni vyhlášení rozsudku známá, z tohoto důvodu je vyhradil samostatnému usnesení.

9. Proti tomuto rozsudku, jeho výroku I., podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že žalovaný nepodepsal smlouvu o spotřebitelském úvěru (podpis na předložených listinách není jeho podpisem) a neexistuje žádný důkaz o poskytnutí částky 30 000 Kč. Existence absolutně neplatné smlouvy není relevantním důkazem prokazujícím tuto žalobkyní tvrzenou skutečnost. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 24 Cdo 1110/2019, uvedl, že soud prvního stupně vyšel nesprávně z domněnky pravosti soukromé listiny, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny podmínky. Soud prvního stupně nesprávně přenesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu na smlouvě o úvěru a zákaznické kartě na žalovaného. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu v celém rozsahu zamítne a uložil žalobkyni povinnost hradit státu náklady řízení, spočívající v odměně opatrovníka.

10. Žalobkyně se ztotožnila se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Z provedených důkazů vyplynulo, že smlouvu podepsal žalovaný, který současně při jejím podpisu obdržel částku 30 000 Kč. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v napadené části výroku I. a ve výrocích III. a IV. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro částečnou změnu rozsudku pouze v nákladových výrocích. Výrok II. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

12. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, odvolací soud na jeho závěry odkazuje.

13. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

15. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

16. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.

17. Podle § 565 o. z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost. Je-li soukromá listina použita proti osobě, která listinu zjevně podepsala, nebo proti jejímu dědici nebo proti tomu, kdo nabyl jmění při přeměně právnické osoby jako její právní nástupce, má se za to, že pravost a správnost listiny byla uznána.

18. Soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, neboť právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti poskytovatele úvěru řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Uvedený závěr soud prvního stupně pak zohlednil ve výroku II. rozsudku, přičemž účastníci proti uvedenému závěru nebrojili a výrok II. tak v nenapadnuté části nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud se pak ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně ohledně pravosti a pravdivosti smlouvy. Žalovaný (prostřednictvím opatrovníka ustanoveného z důvodu jeho neznámého pobytu) zpochybnil uzavření smlouvy žalovaným (a pravost jeho podpisu) z důvodu, že žalobkyně neprokázala, že by její právní předchůdkyně řádně porovnala osobu žalovaného s fotografiemi na předložených průkazech totožnosti (povolení k pobytu, občanský průkaz občana Mongolska) a dostatečně ověřila, že smlouvu podepisuje právě žalovaný. Z předložených originálů listin smlouvy a zákaznické karty je přitom zřejmé, že při jejím uzavření byly předloženy dva průkazy totožnosti žalovaného (tuto skutečnost žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nezpochybňoval), byly uvedeny další informace o žalovaném (jeho zaměstnání, rodinný stav), které z dokladů nevyplývaly, ale které byly ověřeny informacemi z výpisu ze základních registrů nebo sdělením Ministerstva vnitra. Za prokázanou lze dokazovanou skutečnost považovat tehdy, pokud zjištěné okolnosti odůvodňují závěr, že je pravděpodobné, že dokazovaná skutečnost existuje, a zároveň nejsou dány okolnosti podstatným způsobem zpochybňující existenci dokazované skutečnosti. Domněnka uznání pravosti a správnosti (podle § 565 věta druhá o. z.) zvyšuje důkazní sílu listiny, za okolnost zpochybňující pravost nebo správnost listiny nelze považovat jejich pouhé popření, ale je třeba zjištění dalších okolností, které pravost nebo správnost zpochybňují. V případě neexistence okolností zpochybňujících pravost nebo správnost listiny lze mít dokazovanou skutečnost za prokázanou samotnou listinou (srov. Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024). Soud prvního stupně správně s odkazem na výše uvedené a relevantní judikaturu dovodil, že za výše popisovaných okolností lze rozumně předpokládat, že smlouvu podepsal žalovaný a jeho následné účinné zpochybnění pravosti smlouvy předpokládá tvrzení relevantních skutečností, z nichž lze o pravosti předložených originálů pochybovat. Žalovaný žádné konkrétní relevantní argumenty neuváděl (např. odcizení průkazů totožnosti) a jím zmiňovaná judikatura řešila jiný skutkový stav, kdy vlastnoruční podpis na smlouvě byl zpochybněn znaleckým posudkem v oboru písmoznalectví. V dané věci však smlouvě svědčí presumpce pravosti a správnosti podle § 565 věta druhá o. z., když ze zjištěných okolností uzavření smlouvy (předložení dokladů totožnosti, shoda obsahu informací vztahujících se k žalovanému s informacemi získanými v řízení z jiných zdrojů) je zřejmé, že lze rozumně předpokládat, že smlouvu (předloženou v originálu s vlastnoručním podpisem) podepsal právě žalovaný.

19. Plnění poskytnuté spotřebiteli na základě neplatné smlouvy, je plněním bez právního důvodu, které je povinen vrátit ve lhůtě dle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, na jiné plnění tak žalobkyně nárok nemá. Žalovanému byla podle smlouvy v hotovosti poskytnuta celkem částka 30 000 Kč, z které nic nevrátil, výše bezdůvodného obohacení tak činí částku 30 000 Kč. Odvolací soud pak neshledal žádné pochybení ani v soudem prvního stupně určené době splatnosti. Žalovaný nárok žalobkyně co do požadavku na úrok z prodlení, odvislý od jeho majetkových poměrů vůbec nesporoval, v řízení se v tomto směru vůbec nebránil ani nesdělil žádné informace ke svým (dřívějším) možnostem splácet dluh. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně o splatnosti jeho závazku k 5. 8. 2025 není za této situace nepřiměřený a v rozporu s § 87 zákona o spotřebitelském úvěru.

20. Odvolací soud však shledal pochybení soudu prvního stupně v nákladových výrocích rozsudku. Součástí nákladů řízení žalovaného jsou i náklady ustanoveného zástupce (stát představuje pouze platební místo podle § 149 odst. 2 o. s. ř., neboť hradí hotové výdaje i odměnu ustanoveného advokáta podle 140 odst. 2 o. s. ř.). Náklady právního zastoupení ustanoveným opatrovníkem tak měly být v řízení vypořádány postupem podle § 142 odst. 2 o. s. ř. a nikoliv podle § 148 o. s. ř. Žalovaný byl v řízení převážně úspěšný, má tak nárok na poměrnou náhradu svých nákladů řízení v rozsahu 13 % nákladů. Při zjišťování poměru procesního úspěchu ve věci je nutné zohlednit celou nárokovanou částku v souladu s platnou judikaturou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015), tedy i příslušenství žalované pohledávky (kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně). Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení opatrovníkem – advokátem, kterému náleží odměna určená dle § 6 odst. 1 a § 7 bod 5., § 8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) z tarifní hodnoty 37 494 Kč (jistina 30 000 Kč, poplatek za zpracování půjčky 1 500 Kč a poplatek za konformní a flexibilní splácení 5 994 Kč), v sazbě 2 620 Kč. Opatrovnice žalovaného učinila 8 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d), g) advokátního tarifu, a to převzetí a příprava zastoupení, 4 x vyjádření a účast na ústních jednání konaných dne 4. 6. 2025, 30. 7. 2025 a 6. 8. 2025 (za poslední jednání jí náleží polovina odměny podle § 11 odst. 2 písm. f) advokátního tarifu, neboť při tomto jednání došlo pouze k vyhlášení rozsudku). K nákladům řízení dále náleží 8 paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu, 3 x cestovné na trase [adresa] (26 km jedna cesta tam a zpět) za účelem dostavení se k jednání vozidlem Škoda Fabia s průměrnou spotřebou 5,2 litru/100 km a ceně benzinu podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. v částce 35,80 Kč a ceně za opotřebení vozidla podle stejné vyhlášky ve výši 5,8 Kč/km, celkem činí cestovné za tři jízdy 597 Kč a dále náhrada za ztrátu času 2 půlhodiny po 150 Kč za jednu jízdu, celkem 900 Kč za tři jízdy. Celkem činí náklady řízení 24 474 Kč a jejich poměrná část 3 217 Kč. Platební místo k náhradě nákladů řízení žalovaného za ustanoveného opatrovníka bylo určeno v souladu s § 149 odst. 2 o. s. ř.

21. Z uvedených důvodů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kutné Hoře na náhradě nákladů řízení žalovaného částku 3 217 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a výroku IV. tak, že se o náhradě nákladů řízení státu nerozhoduje, výrok I. rozsudku pak podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

22. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení úspěšná, náleží jí tak nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně představují náklady právního zastoupení advokátem, a to odměna vypočtená z tarifní hodnoty 30 000 Kč za jeden úkon právní služby po 2 300 Kč podle § 6 odst. 1, § 8 odst. 2, § 7 bod 5. a § 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu), za účast na jednání odvolacího soudu, 1 paušální náhrada hotových výdajů po výši 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalobkyně plátcem. Náklady odvolacího řízení žalobkyně činí 3 328 Kč. Platební místo pro náhradu nákladů odvolacího řízení žalobkyně bylo určeno podle § 149 odst. 1 o. s. ř.

23. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod.