Žaloba o náhradu škody a nemajetkové újmy

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví uložil soud prvního stupně žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů obhajoby částku 43 215,34 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 43 215,34 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč ode dne 2. 1. 2020 do 2. 6. 2020 a z částky 108 000 Kč ode dne 3. 6. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem III. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce proti žalované domáhal na náhradě nákladů obhajoby zaplacení částky 2 178,66 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 178,66 Kč ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení. Výrokem IV. uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení v částce 62 035,01 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta se sídlem [adresa].

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání do výroků II. a IV. s odůvodněním, že žalobce újmu vzniklou v souvislosti s nezákonným trestním stíháním dostatečně neprokázal. Odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, újma založená jinou skutečností musí být prokázána. Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně vycházel pouze z účastnické výpovědi žalobce, tedy pouze z jeho tvrzení, nikoliv z prokázaných skutečností. Žalobcem tvrzený zásah do pracovní sféry nelze tak mít za prokázaný. Žalobce uvedl, že pracoval jako osoba samostatně výdělečně činná, kdy působil v oboru stavebnictví jako technik, stavbyvedoucí, stavební dozor apod. Za situace, kdy byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy, nelze předpokládat, že by trestní stíhání pro tento trestný čin jakkoliv zasáhlo do jeho pracovní sféry, když nijak s touto výdělečnou činností trestní stíhání nesouviselo. Nelze ani předpokládat, že se tak stalo i po tom, co byl žalobce pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu. Z odůvodnění rozsudku ani nevyplývá, že by bylo prokázáno, že stavební společnost, u které žalobce pracoval, ukončila spolupráci se žalobcem z důvodu vedeného trestního stíhání, jedná se opět toliko o tvrzení žalobce. Nelze souhlasit ani se závěry soudu prvního stupně, že žalobce utrpěl tzv. společenskou dehonestaci, když opět vycházel pouze ze subjektivních pocitů žalobce. Věc nebyla žádným způsobem medializovaná, sám žalobce uvedl, že společnost, kde pracoval, nevyžadovala výpis z rejstříku trestů. Jestli se bližší okolí dozvědělo o tom, že je žalobce trestně stíhán, musel se o to přičinit sám žalobce. Žalobcem předložená rozhodnutí Městského soudu v Praze nelze považovat za přiléhavá. Druh a výše trestu nebyly závažné. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného tak, jak tomu je např. u trestných činů proti životu a zdraví. V řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce vystaven v důsledku trestního stíhání společenskému odsudku. Žalovaná má za to, že konstatování vydání nezákonného rozhodnutí, omluva a přiznání částky 12 000 Kč je dostatečným zadostiučiněním za porušení práva. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku II. změnil tak, že žaloba, jíž se žalobce domáhal zaplacení přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 108 000 Kč s příslušenstvím, se zamítá.

3. Žalobce k podanému odvolání uvedl, že úvahy žalované ohledně„ nezásahu“ trestního stíhání do pracovní sféry žalobce jsou liché, neboť žalobce byl nejenom trestně stíhán, ale také pravomocně odsouzen, tedy na něho již nezanedbatelnou dobu (cca půl roku) bylo hleděno jako na osobu, která spáchala trestný čin (a to i jeho tehdy nezletilou dcerou). Tato skutečnost tuto kauzu odlišuje od většiny obdobných odškodňovacích kauz za nezákonné trestní stíhání, neboť drtivá většina z nich nedospěje do stádia pravomocného odsouzení, kdy se až následně shledá nevina obžalovaného. Zásah do pracovní sféry byl citelný jednak vzhledem k ukončení pracovního poměru u stavební společnosti, u které pracoval, a jednak mu následně bylo znemožňováno se z pozice OSVČ účastnit např. veřejných zakázek či výběrových řízení, v níž byla jako podmínka účasti (v souladu se zákonem o veřejných zakázkách či pravidly výběrových řízení) vymezena bezúhonnost o zakázku se ucházejícího dodavatele. Žalobce taktéž nesouhlasí s argumentací žalované, že povaha trestné činnosti nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného, neboť ve společnosti možná nejsou tak citlivě vnímány útoky na státní majetek či majetek jiných (zejména právnických) osob, avšak jsou velmi citlivě vnímány tzv. rodinné trestněprávní záležitosti, ať již se jedná o násilí mezi rodinnými příslušníky nebo právě zanedbávání péče o děti formou nehrazení výživného. I z tohoto hlediska pravomocné odsouzení zasáhlo velmi intenzivně do sféry žalobce, a to zejména u jeho blízkých, kteří se o odsouzení dozvěděli, neboť si do té doby mohli myslet, že jde pouze o postup na základě nepodložených skutečností, kdežto po pravomocném odsouzení již je dávána (nejen právně, ale i ve vnímání lidí) takovýmto rozhodnutím presumpce správnosti. Žalobce však toto mrzelo také kvůli vnímání u tehdy nezletilé dcery [jméno], neboť vzájemný vztah nebyl nikterak dobrý již před tímto stíháním a zejména odsouzení u ní po nezanedbatelnou dobu mělo negativní vliv na vnímání osoby otce, se kterým nezletilá dcera nežije a otec tak má pouze malou možnost toto nějak rozumně mladému člověku vysvětlit. Dále poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4293/18, podle kterého Ústavní soud považuje za žádoucí zvážit při stanovení adekvátní výše odškodnění jednak dobu, která od komparativních rozhodnutí uběhla (i zde jde o komparativní rozhodnutí cca. 10 let staré, kdy jen při zohlednění inflace by se nyní přiznané odškodnění mělo pohybovat o cca 20- 30 % výše) a jednak také to, zda v minulosti přiznaná odškodnění byla opravdu dostatečná. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu jako věcné správný potvrdil.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty prvé o. s. ř. ve výrocích II. a IV. dle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované zčásti důvodné je. Výroky I. a III. nabyly samostatně právní moci.

5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne 26. 2. 2020 žalobce podal proti žalované žalobu o zaplacení částky 45 394 Kč s příslušenstvím představující náhradu škody způsobené mu při výkonu veřejné moci a dále zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jakožto přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalobu odůvodnil tak, že usnesením Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017 - 415. V průběhu trestního řízení se žalobce aktivně hájil, svou vinu popíral a využil zákonné možnosti v rámci svého práva na obhajobu. V souvislosti s tím mu pak vznikl dluh na mimosmluvních nákladech obhajoby v celkové výši 45 394 Kč, jež mu byly vyúčtovány dne 9. 5. 2019 advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Současně pak žalobce v souvislosti se svým trestním stíháním uplatnil též nárok na přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši 120 000 Kč za vzniklou nemajetkovou újmu, již dle jeho názoru nelze nahradit jinak, a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Odkázal současně na judikaturu obecných soudů, jež se posuzováním těchto nároků zabývá, přičemž svůj případ porovnal též s údaji zveřejněnými na internetových stránkách žalované, vycházeje z nejbližšího obdobného případu, v němž se rovněž jednalo o nemedializované stíhání za trestný čin proti rodině a dětem (kategorie„ ostatní“), s dopady do profesního, rodinného a osobního života stíhané osoby, jež nebyla příslušníkem bezpečnostního sboru, ani osobou veřejně činnou či známou, bez podílu poškozeného a bez pravomocného odsouzení (k němuž naopak v případě žalobce došlo, což dle jeho přesvědčení zvyšuje jeho nemajetkovou újmu). Vznik nemajetkové újmy pak žalobce s ohledem na povahu trestní věci a délku trestního stíhání spatřoval v dehonestaci svého jména a dobré pověsti v místě svého bydliště i u svých blízkých - rodinných příslušníků i známých, a to zejména po pravomocném odsuzujícím rozsudku, který byl posléze zrušen Nejvyšším soudem, v časové zátěži v souvislosti s vedenými procesními úkony a jednáními a v souvislosti se svou obhajobou, která jej nenapravitelně ochuzovala o možnost péče o staré rodiče a vlastní rodinu, dále v narušení jeho soukromého, zejména pak rodinného života a psychiky, a to vlivem nejistoty a obav z hrozícího nezákonného trestněprávního postihu včetně nucené úhrady dlužného výživného, a tím i zásahu do rodinného rozpočtu, a ze ztráty zaměstnání v důsledku záznamu v trestním rejstříku, které se přenesly dále i na celou rodinu žalobce. Zhruba půl roku trvající pravomocné podmíněné odsouzení pak u žalobce kromě shora uvedeného výrazného vlivu na psychiku a dopadů do jeho rodinné, sociální i profesní sféry vedlo k pocitu nespravedlnosti a k narušení důvěry v řádný chod státu. Žalobce následně uplatnil tyto své nároky u žalované dopisem ze dne 1. 7. 2019, která jeho převzetí potvrdila akceptačním dopisem ze dne 2. 7. 2019, aniž by škodu žalobci v zákonné šestiměsíční lhůtě, uplynuvší dnem 1. 1. 2020 nahradila. Žalobce se proto rozhodl své nároky vymáhat soudní cestou, a to spolu se zákonnými úroky z prodlení, jdoucími ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení.

6. Žalovaná s podanou žalobou nesouhlasila. Namítala, že po podání žaloby ukončila předběžné projednání nároku, v jehož rámci nároku na náhradu majetkové škody pro nedostatek součinnosti ze strany žalobce stran doložení vzniku škody a její výše nevyhověla s tím, že odkaz na vyúčtování mimosmluvních úkonů advokáta nedokládá existenci dluhu žalobce vůči jeho obhájci, a u nemajetkové újmy posoudila jako dostačující formu kompenzace omluvu a přiznání peněžitého zadostiučinění v částce 12 000 Kč. Průběh a výsledek trestního řízení vedeného proti žalobci k uplatnění nároku žalobcem jeho podáním ze dne 1. 7. 2019 pak považovala za nesporné. Ve vztahu k uplatňované náhradě nemajetkové újmy pak žalovaná vycházela z povahy předmětné trestní věci s tím, že se jednalo o stíhání za málo závažný trestný čin, za který hrozila nízká trestní sankce, dále že vliv délky trestního řízení na vznik této újmy byl přiměřený a že pravomocné podmíněné odsouzení žalobce na základě rozhodnutí odvolacího soudu bylo napraveno až rozhodnutím dovolacího soudu. Poukázala pak i na to, že žalobce již byl v minulosti pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin, který byl spíše způsobilý ovlivnit dobré jméno a pověst žalobce (jednalo se o řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění a o maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání). Za vydání nezákonného rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila a s přihlédnutím k míře zásahu do jeho osobnostních práv mu přiznala zadostiučinění formou peněžité satisfakce, kterou považuje za dostačující, přičemž žalobcem odkazovaná rozhodnutí nepovažuje za srovnatelná s předmětnou věcí vzhledem ke skutkové i právní odlišnosti. Navrhovala proto žalobu zamítnout.

7. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce vzal podanou žalobu částečně zpět co do částky 12 000 Kč na uplatněném nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poté, co žalovaná tuto částku uhradila dne 2. 6. 2020. Soud prvního stupně následně usnesením ze dne 30. 11. 2020 č. j. 6 C 19/2020-55 řízení co do částky 12 000 Kč zastavil.

8. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy. Trestním příkazem vydaným Okresním soudem v Berouně dne 7. 12. 2017 č. j. 1 T 77/2017-155 byl žalobce následně uznán vinným ze spáchání uvedeného přečinu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání dvou let a dále přiměřená povinnost k úhradě dlužného výživného v průběhu lhůty podmíněného odsouzení. Na základě plné moci ze dne 12. 10. 2017 převzal obhajobu žalobce v předmětné trestní věci, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 77/2017 obhájce z řad advokátů JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. Uvedený advokát se pak jako obhájce žalobce osobně účastnil hlavních líčení konaných u soudu prvního stupně ve dnech 6. 11. 2017 a 7. 12. 2017. Při hlavním líčení konaném dne 7. 12. 2017 vydal soud prvního stupně odsuzující rozsudek č. j. 1 T 77/2017-253, jímž žalobci uložil týž trest jako v trestním příkazu, a který žalobce následně prostřednictvím svého obhájce napadl odvoláním ze dne 27. 12. 2017 Krajský soud v Praze pak svým usnesením ze dne 7. 2. 2018 č. j. 9 To 36/2018-272 odvolání žalobce jako obžalovaného zamítl. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého obhájce dne 4. 4. 2018 dovolání k Nejvyššímu soudu, který napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předešlý rozsudek Okresního soudu v Berouně usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. 3 Tdo 848/2018-26 zrušil včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, jež tím pozbyla podkladu, a přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Berouně pak na podkladě výsledků dovolacího řízení následně svým rozsudkem ze dne 8. 10. 2018 č. j. 1 T 77/2017-366 zprostil žalobce obžaloby s tím, že nebylo prokázáno, že jmenovaný spáchal skutek jemu za vinu kladený. Rozsudek napadl odvoláním státní zástupce. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019 č. j. 9 To 345/2018-396 byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věci byla vrácena soudu prvního stupně. Ten pak rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017-415 žalobce opět zprostil obžaloby s odůvodněním, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 4. 2019. Z vyúčtování obhajoby obhájce ze dne 9. 5. 2019 soud prvního stupně zjistil, že advokát JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. vyúčtoval žalobci náklady na jeho obhajobu ve shora uvedeném trestním řízení, sestávající z mimosmluvní odměny za celkem 16 úkonů právní služby po 1 000 Kč dle § 10 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), paušální náhradu hotových výdajů dle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 4 800 Kč za 16 úkonů po 300 Kč, náhradu za promeškaný čas dle § 14 advokátního tarifu za šest cest k jednání před soudem a zpět po 800 Kč vždy v trvání 4 hodin (tj. vždy 8 půlhodin) v celkové částce 4 800 Kč, a náhradu cestovních výdajů vynaložených v souvislosti s účastí obhájce na úkonech mimo jeho sídlo ve výši 11 916 Kč. Uvedené náklady v účtované souhrnné částce 37 516 Kč byly dále navýšeny o 21 % DPH, tj. o 7 878 Kč, na výsledných 45 394 Kč. Z uplatnění nároku na náhradu škody ze dne 1. 7. 2019 soud prvního stupně zjistil, že žalobce se obrátil na žalovanou se svým požadavkem na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle ustanovení § 31 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. s poukazem na vydané usnesení o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin (resp. přečin) zanedbání povinné výživy ze dne 14. 2. 2017 s tím, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017-415 bylo toto jeho trestní stíhání skončeno nikoliv pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Žalobce proto žádal, aby mu jako poškozenému žalovaná nahradila škodu v podobě nákladů jeho obhajoby v trestním řízení v celkové výši 45 394 Kč a poskytla mu též přiměření zadostiučinění v penězích, když vzniklou nemajetkovou újmu nelze v tomto případě nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo dostačujícím. Žádal proto z tohoto titulu uhradit částku 120 000 Kč. Okolnosti vzniku této nemajetkové újmy pak v tomto svém podání podrobně rozepsal (poškození jména a dobré pověsti, čas vynaložený v souvislosti s řízením na úkor blízkých, narušení soukromého života a psychiky poškozeného, nejistota a obavy z možného postihu, doba, po kterou trvalo jeho pravomocné podmíněné odsouzení, a zásah do finančních zdrojů rodiny v souvislosti s hrazením výživného uloženého rozhodnutím soudu), s tím, že svůj požadavek kromě dalšího podepřel povahou vedené trestní věci, délkou trestního stíhání a jeho dopady do své osobnostní sféry. Lhůtu k plnění požadované částky 45 394 Kč a 120 000 Kč pak stanovil s poukazem na zákonnou úpravu, tedy do šesti měsíců ode dne uplatnění tohoto nároku u žalované. Z výzvy žalované k doplnění žádosti o odškodnění ze dne 22. 1. 2020 soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná potvrdila převzetí žádosti žalobce o odškodnění dne 1. 7. 2019. Současně s tím konstatovala nedodržení zákonné lhůty k vyřízení této žádosti a vyzvala žalobce k doložení dokladů k požadované náhradě nákladů obhajoby (potvrzení o uskutečněných poradách obhájce s klientem, výpočet cestovného včetně technického průkazu vozidla a doklad o úhradě právních služeb v účtované částce). Následně žalovaná zaujala k žádosti žalobce stanovisko ze dne 29. 5. 2020, v níž jej informovala, že nemohla vyhovět jeho žádosti o náhradu škody vzhledem k nedoložení požadovaných podkladů. Pokud se dále jedná o náhradu nemajetkové újmy, žalovaná konstatovala, že v trestním řízení proti žalobci byla vydána nezákonná rozhodnutí, a to usnesení o zahájení trestního stíhání a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 21. 12. 2017 sp. zn. 1 T 77/2017 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 sp. zn. 9 To 36/2018. Za vydání těchto rozhodnutí se žalovaná žalobci omluvila a přiznala mu zadostiučinění ve výši 12 000 Kč, čímž bylo předběžné projednání nároku ukončeno. V dalším pak žalovaná odkázala na zahájení soudní řízení.

9. Žalobce v rámci svého účastnického výslechu před soudem prvního stupně uvedl, že v rozhodné době v letech 2017 až 2019 sdílel společnou domácnost pouze se starším zletilým synem v rodinném domě ve vlastnictví svých rodičů; s mladším synem a s dcerou se nevídal. Proti němu vedené trestní řízení pro něj znamenalo ztrátu vnitřní jistoty a obavy z důsledků odsouzení, kdy by žalobce nebyl v případě eventuální přeměny podmíněného trestu odnětí svobody schopen zajistit péči o své rodiče, s níž mu nikdo další nevypomáhal. Vliv pak tato skutečnost měla i na výkon jeho povolání v podobě ztráty či narušení soustředění, obav a dalších důsledků odrážejících se v psychice žalobce. Stavební společnost, pro kterou tehdy pracoval, sice po něm nevyžadovala výpis z rejstříku trestů, nicméně o jeho záležitosti věděla a po určité době se se žalobcem dohodla na ukončení spolupráce s tím, že žalobce nesplňuje jejich představy a aby si našel klidnější působiště, aby měl prostor věnovat se ukončení trestního řízení. Žalobce si následně zajistil novou práci, kde ale již informace o své trestním stíhání z opatrnosti neuváděl. Teprve s odstupem doby se pak dozvěděl od svých spolupracovníků či klientů, že jejich důvěra vůči němu v souvislosti s uvedeným poklesla, což se žalobce silně dotklo a pociťoval silné zklamání. V soukromé sféře pak bylo žalobci známo, že v jeho okolí jsou o něm za jeho zády„ vedeny řeči“. K razantní změně postoje vůči žalobci v důsledku trestního řízení pak došlo na straně bezprostředních sousedů v místě jeho bydliště, kteří celou věc zveličovali a žalobci odmítali poskytnout do té doby běžnou sousedskou výpomoc, byť dříve sami od žalobce přijímali různé společenské úsluhy, dávaje mu tím najevo, že se dostal do zcela jiné společenské úrovně, a jeho stanovisko či vysvětlení odmítali vyslechnout. Ke změně přístupu pak došlo i v okruhu rodinných příslušníků žalobce, jmenovitě na straně jeho otce, který byl v nezbytném rozsahu o průběhu trestního řízení informován a žalobce podporoval. Po jeho pravomocném odsouzení v něj však ztratil důvěru a zpochybňoval jeho tvrzení, přestal jíst, nespal a těžko tuto situaci nesl. Žalobce velmi silně vnímal jeho zklamání a odcizení, byť otec ani nadále neodmítal jeho pomoc, jež pro něj byla zcela nezbytná. Žádné z mladších dětí pak se žalobcem nekomunikuje, v případě dcery tento stav trvá beze změny již od roku 2007, u mladšího syna je dle žalobce trestní řízení jedním z důvodů, proč není se svým otcem v kontaktu. Vedené trestní řízení pak výrazně zasahovalo i do časových možností žalobce, neboť vyžadovalo značný prostor pro přípravu obhajoby a omezovalo žalobce po jeho pracovní stránce i po stránce péče o rodiče, jež si vyžadovala cca šest hodin denně. V důsledku toho žalobce pociťoval bezvýchodnost situace, značnou nervozitu, psychickou nepohodu, zhoršené soustředění a chybovost zejména v práci (chyby v dílčích krocích v technologickém postupu), zvýšil se mu krevní tlak, na což mu lékař předepsal medikaci. Obavy ze ztráty zaměstnání pak zhoršovala i skutečnost, že žalobce splácí bankovní úvěr ve výši 3 800 000 Kč částkou 25 000 Kč měsíčně s tím, že tento závazek je zajištěn zástavním právem na domě jeho rodičů. Hrozil by tak prodej domu v případě, že by žalobce splátky přestal hradit. Další obavy z finančních dopadů trestního řízení pak souvisely i s případným doplacením dluhu na výživném, byť byl žalobce přesvědčen, že z tohoto titulu nic nedluží, aniž by však viděl možnost nějakého rychlého řešení, neboť nedisponoval žádnými finančními rezervami. V době svého podmíněného odsouzení pak hrazení výživného představovalo citelný zásah do rozpočtu.

10. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil podle § 8 odst. 1, 3, § 31, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů a dále podle § 1970 o. z. tak, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je jednak usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce, jednak pravomocný odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017 č. j. 1 T 77/2017-253 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č. j. 9 To 36/2018-272, jímž bylo odvolání žalobce jako obžalovaného zamítnuto. Obě rozhodnutí pak Nejvyšší soud v dovolacím řízení zrušil v důsledku nesprávného právního posouzení skutku, aby pak Okresní soud v Berouně žalobce s konečnou platností svým pravomocným rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017-415 obžaloby zprostil s tím, že žalovaný skutek není trestným činem. Pravomocným zproštěním obžaloby je tak konstatována nezákonnost trestního stíhání (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 3846/11). S ohledem na tuto skutečnost je tedy dána odpovědnost státu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., což žalovaná sama uznala ve svém stanovisku ze dne 29. 5. 2020, v němž považovala za dostačující omluvu žalobci za vzniklou nemajetkovou újmu a současně mu přiznala peněžitou satisfakci ve výši 12 000 Kč (tj. 10 % žalobcem požadovaného nároku). Soud prvního stupně dovodil, že žalobce využil v rámci trestního řízení všech procesních prostředků poskytovaných mu zákonem k ochraně jeho práv ve smyslu § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. včetně podávání opravných prostředků proti rozhodnutím vydaným v jeho neprospěch a v řízení se aktivně bránil. Svůj nárok plynoucí z ustanovení § 14 zákona č. 82/1998 Sb. pak uplatnil u žalované podle ustanovení § 6 odst. 1 tohoto zákona, když ke škodě došlo v trestním řízení, jehož byl účastníkem (obviněným, posléze obžalovaným), dopisem ze dne 1. 7. 2019, jehož převzetí žalovaná výslovně potvrdila. Jelikož žalovaná tzv. předběžné projednání nároku neukončila v zákonné lhůtě šesti měsíců od jeho uplatnění a v této lhůtě jej ani plně neuspokojila, postupoval žalobce pořadem práva, když se v intencích § 15 zákona č. 82/1998 Sb. domáhal uspokojení svého nároku u soudu. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody vzniklé mu nezákonným rozhodnutím spočívající ve vyúčtovaných nákladech obhajoby podle § 31 zákona č. 82/1998 Sb., jednak nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a téhož zákona. Náhrada škody je představována účelně vynaloženými náklady na obhajobu vyúčtovanými žalobci jeho obhájcem v trestním řízení advokátem JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. celkovou částkou 45 394 Kč, které mu žalobce doposud neuhradil. Soud prvního stupně s ohledem na zamítavé stanovisko žalované, jíž nebyly žalobcem doloženy veškeré podklady k doložení tohoto nároku v rámci předběžného projednání nároku, přezkoumal uvedený nárok na náhradu škody, který co do základu shledal opodstatněným. Vyšel z toho, že vyúčtované náklady souvisejí výlučně s obhajobou žalobce v trestním řízení proti němu vedeném a že byly vynaloženy zcela účelně, když obhájce žalobce činil pro svého klienta právní služby (vedle převzetí a přípravy zastoupení) v souvislosti s podáváním opravných prostředků proti rozhodnutím soudů (odvolání, dovolání a vyjádření se k opravnému prostředku podanému státním zástupcem) a se svou osobní účastí na hlavních líčeních a při veřejné zasedání před soudy, s nimiž časově (a zjevně i věcně a obsahově) souvisejí též porady advokáta s klientem (přesahující jednu hodinu) dle předložených potvrzení, jež se uskutečnily vždy před soudními jednáními a jejichž smyslem zjevně byla příprava na hlavní líčení či veřejné zasedání. Pokud se jedná o určení výše těchto nákladů, provedl soud prvního stupně vlastní přepočet provedených úkonů právní služby na podkladě připojeného spisu z trestního řízení a advokátního tarifu a dospěl k závěru, že celková výše nákladů obhajoby správně činí 43 215,34 Kč a sestává z odměny za právní zastoupení v částce 15 000 Kč, paušální náhrady hotových výdajů v částce 4 500 Kč, z náhrady za ztrátu času v částce 4 800 Kč a z náhrady cestovních výdajů v částce 11 712,78 Kč, a spolu s navýšením o 21 % DPH odpovídající částce 7 202,57 Kč. Ohledně požadovaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu dle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že tento nárok je zcela opodstatněný s ohledem na průběh a důsledky trestního stíhání žalobce a dopady vydaných nezákonných rozhodnutí do jeho soukromé i profesní sféry. Ani sama žalovaná existenci těchto nepříznivých dopadů nezpochybnila, když konstatovala porušení práva vůči žalobci, přičemž jako dostatečnou satisfakci hodnotila již poskytnutou omluvu a částku 12 000 Kč. Soud prvního stupně zohlednil, že trestní stíhání žalobce trvalo cca 26 měsíců, přičemž během této doby soudy v této věci rozhodly celkem šestkrát (nepočítaje v to vydaný trestní příkaz). Každý rozsudek soudu prvního stupně pak obsahoval jiné právní posouzení věci, a to včetně obou rozsudků zprošťujících. Již tato okolnost musela nezbytně v žalobci budit značnou nejistotu ohledně výsledku řízení, k čemuž zcela zásadním způsobem přispělo jeho prvotní pravomocné odsouzení, trvající více než jeden rok. Je nepochybné, že již tato skutečnost sama o sobě představuje podstatný a zcela zásadní zásah do osobnostní sféry žalobce, byť se jednalo o odsouzení k podmíněnému trestu odnětí svobody. Nebylo totiž možné vyloučit jeho případnou přeměnu v nepodmíněný trest, což by s sebou neslo důsledky zejm. ve vztahu k rodičům, o které žalobce pečuje, i ve vztahu k jeho dalším závazkům (splácení úvěru zajištěného zástavním právem na nemovitém majetku rodičů žalobce). Soud prvního stupně dovodil, že právě tato skutečnost se nepříznivě odrazila v hodnocení žalobce ze strany jeho okolí (rapidní zhoršení sousedských vztahů, snížení důvěry ze strany spolupracovníků, tzn. společenská dehonestace) i v jeho hodnocení v rámci vykonávané profese (dohoda o ukončení spolupráce iniciovaná ze strany stavební společnosti, pro kterou žalobce pracoval). Výrazné dopady pak mělo u žalobce trestní stíhání i v rovině osobní a rodinné, a to pokud se jedná o zdravotní obtíže ve formě zvýšeného krevního tlaku a především silný tlak na psychiku, což u žalobce nutně vyvolalo vnitřní nejistotu z dalšího vývoje trestního řízení i z budoucnosti (s ohledem na zajištění potřeb rodičů a na finanční otázky), pocity příkoří či nespravedlnosti a bezvýchodnosti situace, obavy a ztrátu koncentrace (jež negativně ovlivnila výkon jeho povolání ve smyslu nesoustředění a chybovosti, jež pouze zásluhou dlouholetých zkušeností nevyústila v závažnější důsledky). Žalobce rovněž velmi těžce nesl to, jaký vliv měla daná situace na jeho otce, z jehož strany pociťoval zklamání a ztrátu důvěry, jakož i fyzické projevy obav o jeho osud (zhoršený spánek i stravování). Nelze odhlédnout ani od zhoršení vztahů s mladším synem, jež žalobce rovněž přičítal svému stíhání, jakož i časové zátěže, kterou pro něj představovala vlastní obhajoba na úkor rodiny, práce i volného času. Současně soud prvního stupně uvedl, že v daném případě nebylo možné beze zbytku vycházet z rozhodnutí soudů v jiných věcech, když tyto skutkově ani právní kvalifikací neodpovídaly předmětné věci, což však nelze přičítat k tíži žalobce vzhledem k tomu, že rozhodnutí za tímto účelem žalovanou evidovaná nejsou zveřejňována a jejich znaky shodné s trestní věcí žalobce jsou formulovány pouze v obecných rysech. Žalobce není příslušníkem bezpečnostních sborů ani osobou veřejně známou nebo činnou, na vzniku škody se nepodílel a jeho věc nebyla medializována. Požadavek na úhradu peněžité satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 120 000 Kč soud prvního stupně považoval za zcela adekvátní dané věci, kdy jako stěžejní hodnotil právě pravomocné odsouzení žalobce a nesourodost rozhodování soudů v trestním řízení co do právního posouzení žalovaného skutku, jakož i délku samotného trestního stíhání žalobce. Výrokem I. napadeného rozsudku proto žalované uložil povinnost nahradit žalobci škodu spočívající v nákladech obhajoby v částce 43 215,34 Kč, spolu se zákonným úrokem z prodlení, jdoucím z této částky ode dne 2. 1. 2020, tedy ode dne následujícího po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k plnění, až do zaplacení. Ve zbývající částce 2 178,66 Kč spolu s 10 % ročním úrokem z prodlení z této částky za dobu ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení, představující rozdíl mezi nárokem žalobou uplatněným a částkou přiznanou žalobci výrokem I. tohoto rozsudku, pak soud prvního stupně žalobu zamítl výrokem III. Co do nároku na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu pak soud prvního stupně shledal nárok žalobce za opodstatněný v plném rozsahu, a to s ohledem na intenzitu zásahů od osobnostní sféry žalobce vzhledem k povaze trestního řízení a zejména vzhledem k jeho pravomocnému odsouzení. Zohlednil pak to, že žalovaná na tento nárok žalobci po zahájení řízení v této věci již částečně plnila částku 12 000 Kč, kterou mu vedle omluvy a konstatování porušení práva přiznala a ohledně které již bylo řízení v důsledku částečného zpětvzetí žaloby pravomocně zastaveno. Žalované tak byla výrokem II. tohoto rozsudku uložena povinnost k úhradě zbývající částky 108 000 Kč opět spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši, jdoucím rovněž ode dne 2. 1. 2020 do zaplacení se současným zohledněním částečného plnění ze strany žalované. O nákladech řízení mezi účastníky pak soud prvního stupně rozhodl výrokem IV. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

11. Odvolací soud doplnil dokazování výpisem z rejstříku trestů ohledně žalobce, ze kterého zjistil, že žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 2 T 26/2009 za dva skutky spočívající v úmyslném trestném činu maření výkonu soudního rozhodnutí a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za něž mu byl uložen peněžitý trest 15 000 Kč. Z odůvodnění usnesení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací], kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce jako obviněného ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy, odvolací soud zjistil, že matka nezletilé [jméno] [příjmení] již několikrát podávala trestní oznámení ve věci neplnění vyživovací povinnosti. Za období prosince 2012 do května 2014 žalobce dluh na výživném ve výši 46 800 Kč v průběhu hlavního líčení zaplatil a byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 8 T 130/2014 zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 10. 2014.

12. Pokud jde o zjištěný skutkový stav, i odvolací soud má tak za prokázané, že usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin zanedbání povinné výživy. Z odůvodnění usnesení plyne, že matka nezletilé [jméno] [příjmení] již několikrát podávala trestní oznámení ve věci neplnění vyživovací povinnosti. Za období prosince 2012 do května 2014 žalobce dluh na výživném ve výši 46 800 Kč v průběhu hlavního líčení zaplatil a byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 8 T 130/2014 zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 10. 2014. V následném trestním řízení před Okresním soudem v Berouně byl žalobce, zastoupený obhájcem z řad advokátů JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., dle plné moci ze dne 12. 10. 2017, nejprve rozsudkem ze dne 7. 12. 2017 č. j. 1 T 77/2017-253 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č. j. 9 To 36/2018-272 uznán vinným a pravomocně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody za současného uložení přiměřené povinnosti k úhradě dlužného výživného v průběhu lhůty podmíněného odsouzení. Na podkladě dovolání odsouzeného žalobce Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 25. 7. 2018 č. j. 3 Tdo 848/2018-26 obě tato rozhodnutí zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Berouně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Okresní soud v Berouně ve věci vydal ještě dva rozsudky, z nichž prvý byl zrušen odvolacím soudem a druhým rozsudkem ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017 - 415 nakonec žalobce zprostil obžaloby s odůvodněním, že žalovaný skutek není trestným činem. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 27. 4. 2019. Obhájce následně vyúčtoval žalobci dne 9. 5. 2019 náklady obhajoby v uvedeném trestním řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v celkové částce 45 394 Kč, zahrnující kromě mimosmluvní odměny za celkem 16 úkonů právní služby (za převzetí a přípravu obhajoby, účast na jednáních před soudem, sepisy podání a porady s klientem přesahující jednu hodinu) a odpovídajícího počtu paušálních náhrad hotových výdajů též náhradu za promeškaný čas za 48 půlhodin a náhradu cestovních výdajů za použití osobního vozidla dle vyhlášky č. 440/2016 Sb., vše navýšené o 21 % DPH. Trestní řízení vedené proti žalobci trvalo od února 2017 do dubna 2019, tedy po dobu více než dvou let. Žalobce následně s ohledem na výsledek trestního řízení a dopady, které pro něj mělo v jeho životě, uplatnil dne 1. 7. 2019 u žalované nárok na náhradu škody a na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., a požadoval po žalované úhradu jednak částky 45 394 Kč z titulu náhrady škody spočívající v nákladech obhajoby, jednak částky 120 000 Kč jako přiměřené peněžité satisfakce za nemajetkovou újmu. Žalovaná až dne 22. 1. 2020, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, vyzvala žalobce k doložení dokladů ke vzniklé škodě, a následně mu zaslala své stanovisko ze dne 29. 5. 2020, v němž jej vyrozuměla, že jeho žádosti o náhradu škody nemohla pro nedoložení potřebných podkladů vyhovět, zároveň se mu pak omluvila za vydání nezákonných rozhodnutí v trestním řízení a přiznala mu z tohoto titulu zadostiučinění ve výši 12 000 Kč. Tuto částku vyplatila žalobci dne 2. 6. 2020, tedy po zahájení řízení. Žalobce byl v minulosti pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 2 T 26/2009 za dva skutky spočívající v úmyslném trestném činu maření výkonu soudního rozhodnutí a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za něž mu byl uložen peněžitý trest 15 000 Kč.

13. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem v platném znění (dále jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“) stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

14. Podle § 3 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za škodu, kterou způsobily a) státní orgány, b) právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona, (dále jen "úřední osoby"), c) orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

15. Podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

16. Podle § 15 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku. Podle odstavce 2 téhož ustanovení domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

17. Podle § 31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu.

18. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

19. Zákon [číslo] Sb. zakládá v § 31a nárok na tzv. přiměřené zadostiučinění, způsobilé kompenzovat vznik nemajetkové újmy, a to bez ohledu na to, zda zároveň vznikla škoda (skutečná škoda, ušlý zisk či odškodnitelná újma na zdraví). Nemajetková újma představuje zásah do jiné než majetkové sféry poškozeného (není spojena se snížením majetkového stavu či jeho nezvýšením, ač bylo předpokládáno) a nárok na její odškodnění je zcela nezávislý na tom, zda vznikne škoda, tj. újma. Jak forma, tak případný rozsah náhrady jsou upraveny v odstavci 2. Peněžitá kompenzace je označena za způsob zásadně subsidiární, nastupující tehdy, není-li možno vzniklou nemajetkovou újmu nahradit jinak, přičemž dostačujícím prostředkem nápravy by se nejevilo pouhé konstatování porušení práva.

20. V daném případě žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody spočívající v nákladech obhajoby v trestním řízení podle § 31 odst. 1 zákona [číslo] jednak se domáhal podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. přiznání peněžitého zadostiučinění způsobilého kompenzovat vznik jeho nemajetkové újmy způsobené vydáním nezákonného rozhodnutí, kdy usnesením Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací] bylo vůči němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle ustanovení § 196 odst. 1 trestního zákoníku, které skončilo až pravomocným zprošťujícím rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 1. 4. 2019 č. j. 1 T 77/2017 - 415. V daném případě je nezákonným rozhodnutím jednak odsuzující rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017 č. j. 1 T 77/2017-253, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018 č. j. 9 To 36/2018-272, který byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018 č. j. 3 Tdo 848/2018-26, jednak usnesení Krajského ředitelství Policie ČR, Územního odboru [obec], Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 14. 2. 2017 [číslo jednací], kterým bylo vůči žalobci zahájeno trestní stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 70/2009). Žalobce spatřuje vznik nemajetkové újmy v dehonestaci svého jména a dobré pověsti v místě svého bydliště i u svých blízkých - rodinných příslušníků i známých, a to zejména po pravomocném odsuzujícím rozsudku, který byl posléze zrušen Nejvyšším soudem, v časové zátěži v souvislosti s vedenými procesními úkony a jednáními a v souvislosti se svou obhajobou, která jej nenapravitelně ochuzovala o možnost péče o staré rodiče a vlastní rodinu, dále v narušení jeho soukromého, zejména pak rodinného života a psychiky, a to vlivem nejistoty a obav z hrozícího nezákonného trestněprávního postihu včetně nucené úhrady dlužného výživného, a tím i zásahu do rodinného rozpočtu, a ze ztráty zaměstnání v důsledku záznamu v trestním rejstříku, které se přenesly dále i na celou rodinu žalobce.

21. Účelem zadostiučinění poskytovaného dle ustanovení § 31a zákona č. 82/1998 Sb., je odškodnit nemajetkovou újmu, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty v jeho právním postavení, tedy v tom, s jakým výsledkem řízení skončí. V případě § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, či zda je na místě poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. Soud je při úvaze o přiměřenosti formy či výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti; tj. její přiznání nad rámec konstatování porušení práva je namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému mělo skutečně satisfakce dostat (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

22. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně, pokud uvedl, že žalobci zahájením a vedením trestního stíhání vznikla nemajetková újma. To ostatně uznala i žalovaná, která se mu ve svém stanovisku ze dne 29. 5. 2020 omluvila za vydání nezákonných rozhodnutí v trestním řízení a přiznala mu z tohoto titulu zadostiučinění ve výši 12 000 Kč. Tuto výši však shodně se soudem prvního stupně nepovažuje ani odvolací soud za dostačující a to především s ohledem na to, že v dané věci byl žalobce pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 12. 2017 č. j. 1 T 77/2017-253, který byl posléze zrušen Nejvyšším soudem. Žalobcem požadovaná výše přiměřeného zadostiučinění 120 000 Kč však neodpovídá intenzitě zásahu do jeho osobnostních práv.

23. V dané věci je nutné především zohlednit, že trestní řízení nebylo spojeno s omezením osobní svobody obviněného žalobce (zatčením, zadržením, vazbou). Skutečnost, zda došlo či nedošlo v průběhu trestního řízení k omezení žalobce na osobní svobodě, jehož nezákonnost pak byla výsledkem trestního stíhání, je třeba považovat za kritérium zásadní, ústřední povahy, jež v dané věci naplněno není. Dále je nutné přihlédnout k tomu, že se jednalo o stíhání za málo závažný trestný čin, za který hrozila nízká trestní sankce (trest odnětí svobody na maximálně jeden rok). Navíc povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného tak, jak tomu je např. u trestných činů proti životu a zdraví, jak namítala žalovaná.

24. Toto trestní řízení přitom nebylo jediné, které bylo pro stejný přečin zanedbání povinné výživy proti žalobci vedeno. Matka nezletilé dcery [jméno] [příjmení] [jméno] [příjmení] totiž již několikrát v minulosti podávala trestní oznámení ve věci neplnění vyživovací povinnosti a s žalobcem se proto vedlo trestní řízení pro zanedbání povinné výživy. Za období prosince 2012 do května 2014 přitom žalobce dluh na výživném ve výši 46 800 Kč zaplatil až v průběhu hlavního líčení a byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 8 T 130/2014 zproštěn obžaloby. Rozsudek nabyl právní moci dne 28. 10. 2014.

25. Z hlediska rodinných vazeb je nutné zohlednit, že žalobce v rozhodné době v letech 2017 až 2019 sdílel společnou domácnost pouze se starším zletilým synem v rodinném domě ve vlastnictví svých rodičů a s mladším synem a s dcerou se nevídal. Vztah s dcerou [jméno] přitom nebyl dobrý již od roku 2007, jak sám žalobce připustil, proto dopad do jejich vzájemného vztahu zmíněným trestním stíháním nemohl být nijak zásadně ovlivněn. Z hlediska sociálních vazeb, v řízení nebylo prokázáno, že by byl žalobce vystaven v důsledku trestního stíhání společenskému odsudku.

26. Za situace, kdy byl žalobce trestně stíhán pro trestný čin zanedbání povinné výživy, nelze předpokládat, že by trestní stíhání pro tento trestný čin jakkoliv zasáhlo do jeho pracovní sféry, když nijak s touto výdělečnou činností trestní stíhání nesouviselo. Sám žalobce uvedl, že k ukončení pracovního poměru u stavební společnosti, u které pracoval, nedošlo z důvodu jeho trestního stíhání, nýbrž z jiných důvodů (žalobce při svém výslechu před soudem prvního stupně uvedl, že„ po určité době se se žalobcem dohodla na ukončení spolupráce s tím, že žalobce nesplňuje jejich představy“). Pokud žalobce argumentoval tím, že mu následně bylo znemožňováno se z pozice OSVČ účastnit např. veřejných zakázek či výběrových řízení, v níž byla jako podmínka účasti vymezena bezúhonnost o zakázku se ucházejícího dodavatele, odvolací soud uvádí, že na žalobce by nemohlo být pohlíženo ani bez předmětného odsouzení jako na bezúhonnou osobu, neboť byl pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 2 T 26/2009 za dva skutky spočívající v úmyslném trestném činu maření výkonu soudního rozhodnutí a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za něž mu byl uložen peněžitý trest 15 000 Kč.

27. Předmětná trestní věc nebyla žádným způsobem medializovaná, sám žalobce uvedl, že společnost, kde pracoval, nevyžadovala výpis z rejstříku trestů. Z hlediska publicity, které se trestnímu stíhání dostalo, je nutno přisvědčit žalované, že oznámení této skutečnosti rodičům a sousedům lze připisovat pouze a jenom žalobci, neboť v rozhodné době trestního řízení žil ve společné domácnosti pouze se zletilým synem. Tuto publicitu tak nelze přičítat orgánům činným v trestním řízení, ani jiným osobám. Z toho důvodu lze odmítnout účelové tvrzení žalobce, že„ bezprostřední sousedé v místě jeho bydliště celou věc zveličovali a žalobci odmítali poskytnout do té doby běžnou sousedskou výpomoc“, neboť na posouzení závažnosti vzniklé újmy vliv nemá.

28. Dále je nutné zohlednit, že se v případě žalobce nejednalo o osobu bezúhonnou, nýbrž osobu mající kriminální minulost. Žalobce tak měl zkušenost s činností orgánů v trestním řízení namířenou proti jeho osobě a to nejen pokud jde o předchozí pravomocné odsouzení za maření výkonu soudního rozhodnutí a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, ale i pokud jde o předchozí trestní řízení pro zanedbání povinné výživy vedené Okresním soudem v Berouně pod sp. zn. 8 T 130/2014.

29. Odvolací soud se proto ztotožňuje se závěrem žalované, že v dané věci nedošlo k tak závažnému zásahu do osobnostní sféry žalobce a že nemajetková újma žalobce nebyla natolik závažná, aby zásadnějším způsobem ovlivnila kvalitu života žalobce, který má bohaté zkušenosti s předchozími trestními řízeními, kdy byl dokonce pravomocně odsouzen rozsudkem [název soudu] ze dne 3. 6. 2009 sp. zn. 2 T 26/2009 za dva skutky spočívající v úmyslném trestném činu maření výkonu soudního rozhodnutí a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, za něž mu byl uložen peněžitý trest 15 000 Kč, které souviselo právě s odebráním řidičského průkazu za neplacení výživného na nezletilou dceru.

30. Na základě těchto zkušeností z předchozích trestních řízení musel být žalobce srozuměn s tím, že může být odsouzen za trestný čin zanedbání povinné výživy a jaké to bude mít pro něho následky. Právě ve vztahu k tomuto předchozímu odsouzení nemohlo být ve značné míře předmětným trestním stíháním poškozeno jméno a dobrá pověst žalobce a opakované odsouzení nemohlo znamenat ztrátu jeho vnitřní jistoty a obavy z důsledků odsouzení, jak žalobce ve svém výslechu před soudem prvního stupně uváděl. Všechny tyto okolnosti případu přitom představují zásadní odlišnost ve vnímání konkrétního zásahu do osobnostní sféry žalobce jako trestané osoby se záznamem v rejstříku trestů, a kterékoli jiné bezúhonné osoby v obdobném postavení, u níž by nepřiměřeně dlouho trvající nejistota v jejím právním postavení měla závažnější důsledek.

31. Odvolací soud proto považuje za adekvátní výši odškodnění částku 40 000 Kč představující 1/3 částky požadované žalobcem. Okolnosti, za nichž bylo proti žalobci nezákonné trestní řízení zahájeno a nadále vedeno, neodůvodňují přiznání satisfakce takto vzniklé nemajetkové újmy v penězích ve vyšší částce. [ulice] forma zadostiučinění by byla v daném případě v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti (rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 1810/2018).

32. Žalobci přiznaný úrok z prodlení z přiznané částky 40 000 Kč (od 3. 6. 2020 po částečném zpětvzetí žaloby z částky 28 000 Kč) vychází jednak ze zákonných ustanovení (§ 1970 o. z.) a ustanovení dalších právních předpisů (§ 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.) a aktuální výše reposazby ke dni prodlení. Prodlení přitom nastalo s ohledem na uplatnění nároku na náhradu škody u žalované dne 1. července 2019 dnem následujícím po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty k plnění, dne 2. 1. 2020.

33. Na základě shora uvedeného odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. tak, že pro částku 80 000 spolu s úrokem z prodlení ve výši 10% ročně z částky 80 000 Kč od 2. 1. 2020 do zaplacení žalobu zamítl; v dalším v tomto výroku napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jak uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.

34. Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, byl povinen rozhodnout o nákladech řízení u soudu prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.).

35. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle ustanovení a § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř. a § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř., když žalobce vzal co do částky 12 000 Kč podanou žalobu zpět pro chování žalované a co do částky 80 000 Kč + 2 178,66 Kč byla žaloba zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu žalobce a žalované je tak téměř shodný.

36. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dle ustanovení § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř., když i v odvolacím řízení zhruba odpovídá poměr úspěchu žalobce poměru úspěchu žalované.