o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 50 000 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 29. 6. 2022 do 30. 6. 2022, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 10. 7. 2022 do zaplacení a kapitalizovaný úrok ve výši 3 087,63 Kč od 1. 3. 2022 do 28. 6. 2022, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 5 654,87 Kč k rukám žalobkyně, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a přiznal opatrovníkovi žalovaného odměnu jako soudem ustanovenému opatrovníkovi ve výši 12 886,50 Kč, kterou vyplatí ČR – Okresní soud v Kolíně, po právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že účastníci uzavřeli dne 31. 1. 2020 rámcovou smlouvu č. [hodnota] o platebních službách, na základě které vedla žalobkyně pro žalovaného bankovní účet č. [č. účtu]. Dne 29. 6. 2020 uzavřeli účastníci dodatek č. [hodnota] k rámcové smlouvě – smlouvu o poskytnutí kontokorentu, kterou se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr formou přečerpání peněžních prostředků na účtu č. [č. účtu] až do výše 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal vyčerpaný úvěr splácet spolu s úrokem 18,9 % ročně průběžně připsáním finančních prostředků na účet č. [č. účtu]. Rámcová smlouva byla uzavřena na pobočce žalobkyně pomocí SignPadu poté, co byla ověřena totožnost žalovaného z cestovného pasu č. [hodnota] a z průkazu k povolení k pobytu č. [hodnota]. Smlouva o poskytnutí kontokorentu byla uzavřena prostřednictvím zabezpečené mobilní aplikace [právnická osoba]. Nedílnou součástí smlouvy byly podmínky pro poskytnutí kontokorentu. Před poskytnutím úvěru žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, kdy vyšla z toho, že žalovaný je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] s čistým měsíčním příjmem 16 945 Kč. Žalovaný dále uvedl měsíční příjmy ostatních členů domácnosti v částce 16 000 Kč, výdaje na bydlení 1 000 Kč, ostatní běžné výdaje 7 500 Kč měsíčně a splátky ve výši 6 000 Kč měsíčně. Žalobkyně ověřila tvrzení žalovaného o jeho zaměstnání a příjmech z běžného účtu č. [č. účtu], kam žalovanému pravidelně přicházela mzda od zaměstnavatele a porovnala sdělené výdaje na základě vlastní expertní analýzy se statistickými údaji. Žalovaný byl také lustrován v bankovním i nebankovním registru klientských informací s negativním výsledkem. Žalovaný úvěr vyčerpal, řádně jej nehradil, žalobkyně proto úvěr v souladu s podmínkami pro používání kontokorentu ke dni 29. 6. 2022 zesplatnila, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne 30. 6. 2022. Žalovaná částka sestává z jistiny 50 000 Kč, kapitalizovaného úroku z úvěru 3 087,63 Kč z dlužných částek za období od 1. 3. 2022 do 28. 6. 2022. Dále žalobkyně požaduje smluvní úrok ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 29. 6. 2022 do 30. 6. 2022 a od 1. 7. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a dále úrok z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 10. 7. 2022 do zaplacení. Žalovaný ani přes upomínky dluh neuhradil.

3. Žalovaný namítal, že žalobkyně v rozporu s § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru a současně namítl promlčení nároku žalobkyně.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že dne 31. 1. 2020 účastníci uzavřeli rámcovou smlouvu č. [hodnota] o platebních službách, v rámci které byl žalovanému zřízen běžný účet č. [č. účtu] a žalobkyně se zavázala poskytovat žalovanému platební služby. Dodatkem č. [hodnota] ze dne 29. 6. 2020 k rámcové smlouvě účastníci uzavřeli elektronicky smlouvu o poskytnutí kontokorentu, podle které byl žalovanému poskytnut neúčelový úvěr až do výše 50 000 Kč, a to formou možnosti přečerpání zůstatku běžného účtu č. [č. účtu]. Žalovaný měl úvěr splácet průběžně připsáním peněz na běžný účet č. [č. účtu] spolu s úrokem 18,9 % ročně tak, aby byl splacen nejpozději do jednoho roku od přečerpání. Nedílnou součástí smlouvy byly podmínky pro používání kontokorentu. Podle podmínek pro používání kontokorentu v případě prodlení žalovaného s úhradou jakéhokoliv závazku vůči žalobkyni či porušení jakékoliv jiné povinnosti nebo nesplnění závazku, bylo sjednáno právo žalobkyně požadovat předčasné splacení kontokorentu. V případě zesplatnění měl žalovaný povinnost splatit celý čerpaný kontokorent, smluvní úroky i úroky z prodlení ke dni zesplatnění, případně další částky, na které má žalobkyně podle smlouvy o kontokorentu právo a nebyly uhrazeny. V žádosti o úvěr žalovaný uvedl, že od 1. 1. 2020 bydlí v nájmu, výdaje domácnosti na bydlení činí 1 000 Kč, ostatní výdaje 7 500 Kč měsíčně a na splátky jiných úvěrů vynakládá 6 000 Kč měsíčně. Je zaměstnán u společnosti [právnická osoba] od 1. 1. 2020 na dobu určitou do 1. 1. 2021, jeho měsíční příjem činí 16 945 Kč. Žalovaný neměl pozitivní záznam v bankovním i nebankovním registru, ke dni 29. 6. 2020 nebyl zjištěn jiný existující závazek. Z výpisu z běžného účtu žalovaného č. [č. účtu] za období od 1. 3. 2020 do 31. 5. 2020 bylo zjištěno, že počáteční zůstatek činil 5 676,43 Kč, konečný zůstatek činil 17 622,36 Kč, za uvedené období byla na účet připsána částka 57 820,25 Kč a odešla částka 45 874,32 Kč, na účet chodila pravidelně mzda v žalovaným deklarované průměrné výši. V období od 14. 9. 2020 až do 1. 8. 2024 žalovaný uhradil na kontokorent dne 1. 10. 2021 částku 583,16 Kč, dne 1. 11. 2021 částku 722,99 Kč, dne 1. 12. 2021 částku 670,48 Kč, dne 1. 1. 2022 částku 775,79 Kč, dne 1. 9. 2022 částku 25,05 Kč, dne 11. 3. 2022 částku 776,02 Kč, dne 11. 3. 2022 částku 423,98 Kč, dne 15. 3. 2022 částku 300,95 Kč, dne 1. 4. 2022 částku 19,05 Kč, které byly započteny na obchodní úrok, úvěr byl zesplatněn ke dni 29. 6. 2022, k tomuto datu činila nesplacená jistina 50 000 Kč a úrok 3 087,63 Kč. Podle předžalobní výzvy ze dne 30. 6. 2022 byl žalovaný upozorněn na zesplatnění úvěru i celkovou výši dlužné částky 53 087,63 Kč, kterou měl zaplatit do 9. 7. 2022.

5. Zjištěné skutečnosti soud prvního stupně posoudil podle § 2395 a násl., § 1969, § 1970, § 609 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o. z.) a podle § 2 odst. 1 a § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a dospěl k závěru o spotřebitelském charakteru smlouvy o úvěru, neboť na rozdíl od žalobkyně, žalovaný při uzavření smlouvy nejednal v rámci své podnikatelské činnosti. Žalobkyně splnila svou povinnost s odbornou péčí posoudit schopnost žalovaného úvěr splácet, když žalovaným sdělené informace o jeho příjmech a výdajích porovnala s výpisy z účtu žalovaného. Z nich byl zřejmý pravidelný měsíční příjem z pracovního poměru žalovaného, výdaje i kladný stoupající zůstatek na účtu. Smlouvu o úvěru proto posoudil jako platnou, přičemž žalovaný porušil své závazky z ní plynoucí, když čerpaný úvěr řádně nehradil. Žalobkyně tak oprávněně v souladu s ujednáním v podmínkách úvěr zesplatnila a od data prodlení požadovala také úroky z prodlení ve výši podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Námitku promlčení soud prvního stupně neshledal důvodnou, neboť tříletá promlčecí doba běžela nejdříve od 29. 6. 2022 (od splatnosti úvěru), přičemž žaloba byla podána 1. 8. 2024, řízení tak bylo zahájeno před uplynutím tříleté promlčecí doby.

6. O náhradě nákladů řízení pak soud prvního stupně rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud prvního stupně jí tak přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka podle § 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., za tři úkony po 300 Kč, a to předžalobní výzvu, návrh ve věci samé a účast na jednání konaném dne 23. 6. 2025, dále cestovné za jízdu vozidlem s průměrnou spotřebou 4,4 l/100 km k jednání konanému 23. 6. 2025 na trase [adresa] a zpět celkem [hodnota] km při ceně pohonné hmoty 34,70 Kč/l a základní náhrady za opotřebení 5,8 Kč podle vyhlášky č. 475/2024 Sb., celkem činí náhrada nákladů řízení 5 654,87 Kč.

7. V souladu s § 140 odst. 2 o. s. ř. pak rozhodl o přiznání odměny v částce 12 886,50 Kč ustanoveného opatrovníka.

8. Proti tomuto rozsudku, do části výroku I. pouze pro částku 4 297,47 Kč s úrokem ve výši 18,9 % ročně z částky 50 000 Kč od 29. 6. 2022 do 30. 6. 2022, s úrokem ve výši 11,75 % ročně z částky 50 000 Kč od 1. 7. 2022 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 297,47 Kč od 10. 7. 2022 do zaplacení a kapitalizovaným úrokem ve výši 3 087,63 Kč od 1. 3. 2022 do 28. 6. 2022 a výroku II., podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně řádně prověřila úvěruschopnost žalovaného. Žalobkyně neověřila běžný příjem žalovaného, jeho měsíční výdaje, neuvedla, jakým způsobem vyhodnotila údaje o úvěruschopnosti žalovaného, nedostála tak své povinnosti uvedené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Následkem porušení této povinnosti je podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost úvěrové smlouvy a nárok pouze na bezdůvodné obohacení. Soud prvního stupně přijal opačný závěr, aniž by se s námitkami žalovaného vypořádal. Žalovaný obdržel 50 000 Kč a uhradil celkem částku 4 297,47 Kč, která měla být započtena na jistinu. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v rozsahu podaného odvolání zamítne a přizná žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobkyně se ve vyjádření k odvolání ztotožnila s rozsudkem soudu prvního stupně. Uvedla, že žalovaný v odvolání pouze opakuje námitky, se kterými se soud prvního stupně již v rozsudku vypořádal. Ověření schopnosti žalovaného úvěr splácet proběhlo zejména kontrolou pohybů na běžném účtu č. [č. účtu] vedeného pro žalovaného žalobkyní, kam žalovanému pravidelně přicházela mzda od jeho zaměstnavatele. Tím bylo ověřeno nejen trvání zaměstnaneckého poměru žalovaného, ale i výše jeho pravidelného měsíčního příjmu, která v rozhodném období činila v průměru částku 16 945 Kč. Žalovaný neměl v době poskytnutí úvěru žádné další bankovní ani nebankovní závazky, které by jeho schopnost splácet poskytnutý úvěr mohly negativně ovlivnit. Žalobkyně má za to, že postupovala s odbornou péči, když uzavřela, že žalovaný je schopen úvěr řádně splácet. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v napadené části výroku I. a ve výroku II. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5, 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je nedůvodné.

11. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, vyvodil z něho správné závěry, odvolací soud na ně odkazuje.

12. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

13. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle odst. 2 úvěrovaný může vrátit úvěrujícímu peněžní prostředky před smluvenou dobou. Úroky zaplatí jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků.

14. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

15. Podle § 1968 o. z. dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení. Dlužník není za prodlení odpovědný, nemůže-li plnit v důsledku prodlení věřitele.

16. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

17. Odvolací soud neshledává na závěrech soudu prvního stupně žádné pochybení. Účelem zákonné regulace povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je ochrana nejen spotřebitele samého před negativními důsledky jeho neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze [právnická osoba]), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Ustanovení § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví kritéria zjišťování úvěruschopnosti dlužníka pouze příkladmo a odvisí od každého jednotlivého případu, do jaké míry je třeba dlužníkem uvedené údaje prověřovat a jeho poměry zjišťovat (shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021).

18. V projednávané věci se žalobkyně nespolehla jen na informace sdělené žalovaným, ale jeho schopnost úvěr splácet prověřila jak z (interních) údajů vyplývajících z vedení běžného účtu, jehož majitelem byl žalovaný, tak i z externí databáze. Žalovaný byl v době poskytnutí úvěru zaměstnán u společnosti [právnická osoba] na dobu určitou do 1. 1. 2021, kromě vlastního příjmů v částce 16 945 Kč uvedl i další příjem v domácnosti ve výši 16 000 Kč. Skutečnost, že v době uzavření smlouvy o úvěru měl žalovaný sjednán pracovní poměr na dobu určitou, nemůže vést bez dalšího k závěru o jeho neschopnosti úvěr splácet, neboť záruku trvání pracovního poměru po dobu splácení úvěru nemají ani zaměstnanci s pracovním poměrem na dobu neurčitou, neboť i v těchto případech může být za splnění zákonných předpokladů pracovní poměr rozvázán bezprostředně po uzavření úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1316/2024). Žalovaný pak deklaroval své běžné měsíční výdaje, které sice nebyly doloženy např. nájemní smlouvou (v případě nákladů na bydlení), avšak žalobkyně ověřila tvrzení žalovaného o jeho příjmech ze zaměstnání z běžného účtu č. [č. účtu], kam žalovanému pravidelně přicházela mzda od zaměstnavatele a výdaje žalovaného porovnala i se statistickými údaji na základě vlastní expertní analýzy. Z pohybů na běžném účtu žalovaného bezprostředně předcházejícím uzavření smlouvy o kontokorentu přitom byly zřejmé příjmy i výdaje žalovaného, nevyplývaly z něho žádné mimořádné nebo nestandardní výdaje, naopak účet vykazoval dlouhodobě kladný zůstatek a měl vzestupnou tendenci. Výstupem ekonomického modelu zohledňujícího náklady a výdaje úvěrovaného byla absence důvodných pochybností o jeho schopnosti úvěr splácet. Tento způsob prověřování příjmů a výdajů pak aprobovala i ustálená soudní praxe (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 33 ICdo 27/2021 nebo ze dne 29. 6. 2023, p. zn. 33 ICdo 159/2022). Ani odvolací soud tak v postupu žalobkyně při prověřování úvěruschopnosti žalovaného neshledal žádné porušení povinností, které by mělo za následek absolutní neplatnost smlouvy podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Odvolací soud se rovněž ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně není promlčen. K zesplatnění úvěru došlo k 29. 6. 2022 a řízení bylo zahájeno dne 1. 8. 2024, k uvedenému datu tak neuplynula zákonná tříletá promlčecí doba (§ 619 a § 629 o. z.).

19. Žalobkyně prokázala uzavření smlouvy o úvěru výše uvedeného obsahu, i splnění závazku žalobkyně, která žalovanému úvěr v souladu se smluvními podmínkami ve výši 50 000 Kč poskytla. Žalovaný se ocitl v prodlení s úhradou úvěru, z tohoto důvodu v souladu s dodatkem č. [hodnota] k rámcové smlouvě žalobkyně úvěr ke dni 29. 6. 2022 zesplatnila, o čemž žalovaného vyrozuměla dopisem ze dne 30. 6. 2022, kterým ho také vyzvala k úhradě celé dlužné jistiny 50 000 Kč a úroku ve výši 3087,63 Kč kapitalizovaného ke dni 28. 6. 2022, do 9. 7. 2023. Ode dne následujícího po datu zesplatnění je žalovaný v prodlení s celým svým závazkem a žalobkyni náleží vedle smluvního úroku (požadovaného v souladu s § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru) také úrok z prodlení v zákonné výši podle nařízení č. 351/2013 Sb.

20. Ze shora vyložených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. v napadené části jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného nákladového výroku II., se kterým se ztotožňuje a na jehož odůvodnění (blíže uvedené v bodě 6. tohoto rozsudku) odvolací soud odkazuje.

21. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., dle § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalobkyně byla v odvolacím řízení zcela úspěšná, náleží jí tak nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náklady odvolacího řízení žalobkyně jakožto nezastoupeného účastníka podle § 1 a 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb., se sestávají z jednoho úkonu právní služby po 300 Kč, a to vyjádření k odvolání žalovaného.

22. Lhůta k plnění byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod.