o určení vlastnictví

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, pozemku parc. č. [Anonymizováno] a pozemku parc. č. [Anonymizováno], zapsaných na LV č. [hodnota] v k. ú. a obci [adresa] a výrokem II. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 18 507,40 Kč k rukám zástupce žalované, do tří dnů od právní moci rozsudku.

2. Žalobce dne 20. 5. 2024 podal žalobu (ve znění připuštěné změny žaloby ze dne 16. 10. 2024) na určení, že je vlastníkem nemovitých věcí, a to pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba č. p. [Anonymizováno] – rodinný dům, pozemku p. č. [Anonymizováno] a pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] (dále též jen „nemovitosti“). Žalobu odůvodnil tím, že vlastníkem nemovitostí je na základě darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2008, sepsané ve formě notářského zápisu notářem [tituly před jménem] [jméno FO] pod č. N 97, Nz 74/2008, kterou mu byly nemovitosti darovány rodiči, tj. žalovanou a jejím manželem [jméno FO], zemřelým 2. 2. 2014. Dar byl posledním ze série právních jednání, jimiž rodiče rozdělili svůj majetek mezi své stři syny, tedy mezi něho a bratry [Anonymizováno] a [jméno FO]. Pokud ze strany žalované dne 25. 11. 2020 následovalo odvolání daru, a v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], bylo toto odvolání daru vyhodnoceno jako platné a určeno, že žalovaná je vlastníkem poloviny nemovitostí, pak s tímto závěrem nesouhlasí a domnívá se, že je vlastníkem celé nemovitosti. Žalobce se dovolává neplatnosti odvolání daru z několika důvodů. Jednak jde o vadnost právního jednání jako takového, neboť žalobce se domnívá, že žalovaná nemohla učinit odvolání daru ve vztahu k nemovitostem jako celku, neboť sama nikdy nebyla výlučným vlastníkem nemovitostí. Proto se v době odvolání daru nemohla dovolávat více práv, než měla sama. Dále namítal, že důvody obsažené v odvolání nejsou pravdivé. Odmítá tvrzení žalované, že jí žalobce dne 14. 11. 2021 napadl a k tomu poukázal na výpověď žalované před Policií ČR dne 12. 2. 2021. Rovněž se nezakládá na pravdě, že by bylo mezi dárci a obdarovaným ujednáno jejich právo na bezplatné doživotní užívání nemovitostí, neboť z darovací smlouvy nic takové nevyplývá. Žalovaná toto začala tvrdit až v době, co s jejím vědomím nemovitosti prodal. Zároveň je nepravdivé, že by se ke své matce nechoval s náležitou synovskou úctou. Závěrem namítl, že odvolání daru považuje za zjevné zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila. Poukázala na to, že o jejím vlastnictví k polovině nemovitostí v důsledku platné výzvy k vrácení daru bylo rozhodnuto v soudním řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 69/2023 a byť bylo vedeno proti osobám, na které žalobce nemovitosti převedl, je třeba k výsledkům tohoto řízení přihlédnout.

4. Vlastnictví žalované k nemovitostem bylo řešeno již v předchozích řízeních. V řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] žalovaná [Jméno žalované] žalovala svého syna žalobce [Jméno žalobce] o určení svého vlastnického práva k celé nemovitosti z důvodu obnovy jejího vlastnictví na základě výzvy k vrácení daru ze dne 25. 11. 2020. Žaloba byla rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 23. 3. 2022, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 30. 11. 2022, č. j. [spisová značka] zamítnuta jednak z důvodu, že její žalobní požadavek šel nad rámec jejího nároku na vrácení pouze jedné poloviny nemovitostí poté, co společné jmění její a manžela zaniklo smrtí manžela a jednak z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalobce, když ten v průběhu řízení vlastnické právo k nemovitostem převedl na manžele [Anonymizováno] a ti byli jako vlastníci evidováni v katastru nemovitostí.

5. Následně v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka] proti evidovaným vlastníkům nemovitostí manželům [Anonymizováno] bylo žalobě na určení vlastnictví [Jméno žalované] k jedné polovině nemovitostí vyhověno. Soud dospěl k následujícím dílčím závěrům. Jednak výzvu k vrácení daru shledal důvodnou a tudíž způsobilou vyvolat obnovení vlastnictví žalované k polovině nemovitostí. Dále uzavřel, že kupní smlouva žalobce s manžely [Anonymizováno], jejíž věcné účinky nastaly až po obnovení vlastnictví žalované k polovině nemovitostí, nemohla být způsobilá k převodu vlastnického práva právě k uvedené jedné polovině nemovitostí. A závěrem, že manželé [Anonymizováno] nemohli nabýt vlastnictví na základě své dobré víry ve správnost zápisu v katastru nemovitostí s ohledem na zapsanou poznámku spornosti. Žalovaná byla zapsána v katastru nemovitostí jako vlastník jedné poloviny nemovitostí na základě rozsudku soudu prvního stupně ze dne 15. 5. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne 7. 12. 2023, č. j. [spisová značka] (účinky zápisu k 5. 3. 2024).

6. Soud prvního stupně provedl v tomto řízení dokazování shodnými listinami jako v předchozích řízeních, kromě toho provedl důkaz protokolem z jednání z předešlých řízení a vzal v potaz i rozhodnutí, která byla v těchto řízeních vydána. Na základě toho pak učinil shodný skutkový závěr jako soud v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]: Žalovaná a její zemřelý manžel jako dárci na základě darovací smlouvy ze dne 10. 4. 2008 převedli žalobci jako obdarovanému ze svého společného jmění manželů bezplatně vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Současně si ujednali, že dárci mohou nemovitosti bezúplatně doživotně užívat. Manžel žalované a otec žalobce zemřel dne 2. 2. 2014. Po jeho úmrtí se chování žalobce vůči žalované zhoršilo, rozhodl se, že nemovitosti prodá, aniž by bral v potaz její nárok na užívání a rozhodl se, že ji z nemovitostí vystěhuje. Opakovaně ji slovně napadal nevybíravými výrazy. Jejich spory vyústily v listopadu 2020 a žalovaná při nich utrpěla i drobná zranění, která vyžadovala lékařské ošetření. Dne 12. 11. 2020 žalobce uzavřel se sousedy manžely [Anonymizováno] kupní smlouvu, na jejímž základě se zavázal převést jim vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Žalovaná dopisem ze dne 25. 11. 2020 odvolala dar z několika důvodů. Jednak že ji žalobce dne 14. 11. 2020 napadl a způsobil jí újmu na zdraví, dále že se k ní dlouhodobě choval neuctivě, slovně ji urážel a vyzýval ji, ať sporné nemovitosti opustí, ačkoli měli mezi sebou sjednáno její právo nemovitosti doživotně bezplatně užívat, o nemovitosti nepečoval, veškeré náklady na jejich opravy a údržbu nesla žalovaná a závěrem, že se pokusil vlastnické právo k nemovitostem bez vědomí žalované převést na manžele [Anonymizováno] a tím porušil povinnost umožnit žalované nemovitosti doživotně bezplatně užívat. Dne 30. 11. 2020 nastaly právní účinky zápisu poznámky spornosti k těmto nemovitostem, kterou žalovaná odůvodnila tím, že vůči žalobci odvolala dar. Katastrální úřad zamítl první návrh na povolení vkladu vlastnického práva ke sporným nemovitostem na základě předmětné kupní smlouvy. Na základě opakovaného návrhu pak již k povolení vkladu vlastnického práva na základě totožné kupní smlouvy do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 23. 3. 2021 došlo. Na základě shora popsaných soudních rozhodnutí byla žalovaná zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník nemovitostí s podílem ve výši jedné poloviny, vlastníkem druhé poloviny pak zůstali manželé [Anonymizováno]. S ohledem na výsledek soudního řízení manželé [Anonymizováno] a žalobce podepsali dne 9. 9. 2024 souhlasné prohlášení o tom, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy a spoluvlastníkem nemovitostí s podílem ve výši jedné poloviny se stal a byl zaevidován žalobce.

7. Vzhledem k tomu, že ke vzniku právního poměru účastníků z darovací smlouvy došlo před 1. 1. 2014, soud prvního stupně skutkový stav posoudil podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a shledal, že chování žalobce k žalované (jeho matce), jež vyústilo ve snahu ji vyklidit z nemovitostí a tyto prodat, a to v rozporu s prokázanou dohodou o jejím právu doživotně darované nemovitosti bezplatně užívat, je třeba kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy ve smyslu § 630 obč. zák. Dopis žalované ze dne 25. 11. 2020 doručený žalobci, jenž obsahoval požadavek navrácení daru, tak vyvolal účinky obnovení vlastnického práva žalované ve vztahu k jedné polovině nemovitostí. Tomu odpovídá zápis v katastru nemovitostí, a soud prvního stupně proto požadavek žalobce na určení, že je vlastníkem celé nemovitosti, zamítl.

8. Proti tomuto rozsudku v plném rozsahu podal žalobce včasné odvolání. Měl za to, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud použil důkazy a skutková zjištění z jiných řízení ve vztahu k důvodům odvolání daru a odmítl provést důkazy navržené žalobcem, které byly způsobilé vyvrátit závěry soudů z jiných řízení. To, jak soudy v jiném řízení vyřešily otázku platnosti odvolání daru, není pro žalobce závazné, neboť on účastníkem tohoto řízení nebyl a nešlo tedy o otázku pravomocně vyřešenou. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Poukázala na to, že soud provedl v tomto řízení dokazování v nezbytném rozsahu, nadbytečné důkazní návrhy zamítl a tento svůj postup řádně odůvodnil. Navíc důkazní návrhy žalobce nemohly vyvrátit důkazy již provedené v tomto, případně v jiných soudních řízeních. Nemohla tedy nastat procesní situace, že by byl žalobce zkrácen na svých právech navrhovat či předkládat důkazy. To, jakým způsobem se soud s důkazními návrhy žalobce vypořádal, je popsáno v odůvodnění rozsudku. Soud prvního stupně měl pro všechny své závěry podklad v provedených důkazech. Pokud žalobce namítá neexistenci vyřešení prejudiciální otázky, týkající se odvolání daru, žalovaná uvádí, že z hlediska zásady volného hodnocení důkazů, je vždy na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Žalobce v tomto řízení tvrdil konkrétní důvody neplatnosti, ty však byly tvrzeny i v předchozích řízeních a tato tvrzení byla provedenými důkazy vyvrácena. Pokud žalobce poukazoval na to, že soud prvního stupně postupoval v rozporu s judikaturou a určitou právní otázku měl za vyřešenou, pak toto není pravdou, neboť soud v tomto řízení provedl dokazování v rozsahu dostačujícím pro jeho skutkové i právní závěry. Odkaz žalobce na judikaturu Ústavního soudu týkající se porušení zásady ústnosti a bezprostřednosti rovněž není přiléhavý na postup soudu v tomto řízení.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Předně odvolací soud souhlasí s tím, že na požadovaném určení má žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 o. s. ř. s ohledem na ustálenou soudní praxi, že naléhavý právní zájem je dán tehdy, pokud by případný vyhovující výrok o určení věcného práva byl způsobilým podkladem pro změnu zápisu v katastru nemovitostí vkladem [§ 11 a násl. zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“)] a žalobce v žalobě tvrdil, že evidovaný stav je v rozporu se skutečným právním stavem. Podání takové žaloby pak má oporu i přímo v ustanovení § 985 o. z.

12. Jelikož žalobce v odvolání napadal způsob, jakým soud prvního stupně vedl dokazování a jak hodnotil důkazy k prokázání pravdivosti obsahu odvolání daru, odvolací soud přezkoumal proces dokazování a hodnotící postup soudu prvního stupně, který se promítl do jeho skutkového závěru a neshledal v tomto směru žádné pochybení, v důsledku něhož by mohl konstatovat, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně či neúplně. Soud prvního stupně, vědom si toho, že mezi účastníky nebyla otázka platnosti výzvy k vrácení daru pravomocně vyřešena, když žalobce nebyl účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. [spisová značka], postupoval v řízení standardně, provedl při jednání dokazování (nevycházel toliko z odůvodnění vydaných rozhodnutí) a z dokazování pak vyvodil příslušná skutková zjištění. To, že předběžnou otázku důvodnosti výzvy k vrácení daru vyřešil shodně jako soud v řízení předcházejícím, odpovídá pouze tomu, že v obou řízeních byly uváděny tytéž okolnosti, vznášeny tytéž námitky a prováděny tytéž důkazy a že v tomto řízení nebyl shledán žádný důvod, pro který by soud prvního stupně měl danou otázku vyřešit jinak. To, že v bodu 32 odůvodnění svého rozsudku, zdůraznil požadavek na celkovou harmonii soudních rozhodnutí a nutnost přihlížet k tomu, jak předběžnou otázku vyřešily soudy v předcházejícím řízení, když nebyly shledány pádné důvody pro odlišné posouzení, je zcela v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 647/02 uveřejněný pod č. 120/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

13. Bylo prokázáno, že žalovaná se svým manželem [Jméno žalobce] starším, zemřelým dne 2. 2. 2014, jako dárci, darovali nemovitosti, které měli ve společném jmění manželů, žalobci (svému synovi), jako obdarovanému, darovací smlouvou ze dne 10. 4. 2008 sepsanou ve formě notářského zápisu notáře [tituly před jménem] [jméno FO] sp. zn. N 97/2008, NZ 74/2008. V darovací smlouvě nebylo sjednáno právo dárců bezplatného doživotního užívání nemovitostí v podobě věcného práva (darovací smlouva a příslušný list vlastnictví).

14. Současně však s převodem nemovitostí bylo mezi účastníky darovací smlouvy ústně sjednáno, že dárci mohou darované nemovitosti bezúplatně doživotně užívat. Šlo tedy o užívání na základě práva obligačního. Tento skutkový závěr vyplynul z hodnocení několika důkazů, a to z výslechu [Anonymizováno] a [jméno FO], kteří v souvisejícím řízení, vedeným mezi týmiž účastníky, potvrdili existenci tohoto ujednání. Logicky vysvětlili, že důvodem, proč právo nebylo zapsáno do katastru nemovitosti (jako právo věcné zavazující i následné vlastníky), byla nutnost zajistit podmínky pro to, aby žalobce získal na tuto nemovitost úvěr. V souladu s tím pak bylo vyjádření samotného žalobce ze dne 26. 2. 2015, které učinil v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. [spisová značka], v němž žaloval svého bratra [jméno FO] o vyklizení předmětných nemovitostí s tvrzením, že bratr oproti rodičům nemá žádný právní důvod nemovitosti užívat. Konkrétně se žalobce vyjádřil tak, že „v době, kdy rodiče účastníků darovali žalobci předmětnou nemovitost č. p. [Anonymizováno] v [Anonymizováno], se žalobce dohodl pouze s rodiči, že zde budou bydlet, a to po celou dobu jejich života“. Nemalou váhu při tvorbě skutkového závěru v daném směru mělo i zjištění, že rovněž chování účastníků darovací smlouvy odpovídalo existenci dohody takového obsahu. Manžel žalované (otec žalobce) totiž nemovitosti užíval do své smrti a žalovaná je pokojně užívala až do podzimu 2020. Skutkové zjištění o existenci daného ujednání bylo potvrzeno i novými výpověďmi [Anonymizováno] a [jméno FO], provedenými v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] mezi týmiž účastníky ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví a zachycenými nejen v protokolu o jednání ze dne 25. 3. 2025, ale i na zvukovém záznamu z tohoto jednání. To, že svědci jako právní laici nerozlišovali, zda dané právo dárcům vzniklo jako právo věcné nebo obligační, je pochopitelné. Oproti tomu tvrzení žalobce, že jeho vyjádření o existenci daného ujednání ve sporu s bratrem v roce 2014-2015 bylo pouze procesní taktikou vedení sporu, se jeví jako účelové, jelikož oproti ostatním důkazům a tomu, co vyšlo v řízení najevo ohledně způsobu užívání nemovitostí po uzavření darovací smlouvy, stojí toto tvrzení osamoceně a na tom by nezměnila nic ani případná účastnická výpověď žalobce. Lze důvodně předpokládat, že obsah účastnické výpovědi žalobce by se nijak nelišil od obsahu jeho přednesů a tvrzení, přičemž vzhledem k tomu, že účastníci, na rozdíl od svědků, nevypovídají pod hrozbou následků případné nepravdivé výpovědi, je důkazní síla účastnické výpovědi poměrně slabá. Za situace, kdy z jiných důkazů neplynou žádná zjištění, která by obranu žalobce podpořila, se ani odvolacímu soudu účastnická výpověď žalobce nejeví jako důkaz, který by byl sám o sobě způsobilý potvrdit to, že jeho vyjádření o existenci ujednání bylo toliko vyjádřením taktickým bez reálného základu. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud za těchto okolností od výslechu žalobce, jako účastníka řízení, pro nadbytečnost upustil.

15. Po smrti manžela žalobkyně došlo ke zhoršení vzájemných vztahů mezi žalovanou a žalobcem, když žalobce se proti vůli žalované rozhodl nemovitosti, v nichž měla svou domácnost, prodat. Dne 12. 11. 2020 žalobce jako prodávající uzavřel s manžely [Anonymizováno] jako kupujícími kupní smlouvu na dané nemovitosti za 3 900 000 Kč. Kupující bydlí v sousedních nemovitostech a faktický stav kupovaných nemovitostí jim tak byl znám. V kupní smlouvě byla podchycena vada v podobě zástavního práva, obligační právo žalované na doživotní bezplatné užívání ve smlouvě řešeno nijak nebylo, k vyklizení nemovitostí mělo dojít nejpozději do 7. 12. 2020 a do 15 dnů po předání mělo dojít k převodu odběru elektřiny. Návrh na vklad vlastnického práva podle této smlouvy byl podán u katastrálního úřadu dne 18. 11. 2020 (kupní smlouva ze dne 12. 11. 2020, informace o vkladovém řízení V-9418/2020). Katastrální úřad v důsledku předběžného opatření nařízeného usnesením ze dne 3. 12. 2020 (byť později odvolací soud návrh na jeho nařízení zamítl) návrh na povolení vkladu vlastnického práva zamítl.

16. Žalovaná odvolala dar pro nevděk dopisem ze dne 25. 11. 2020, v němž jako důvod odvolání uvedla jednak fyzické napadení žalobcem ze dne 14. 11. 2020, dále skutečnost, že se žalobce rozhodl bez jejího předchozího souhlasu prodat nemovitosti, čímž porušil závazek z dohody o bezúplatném doživotním užívání nemovitostí a konečně skutečnost, že se k ní žalobce nechová se synovskou úctou a vyzývá ji vulgárně k opuštění nemovitostí. Žalobce dopisem ze dne 2.12. 2020 vyjádřil nesouhlas s oprávněností daného odstoupení (příslušné dopisy účastníků).

17. Shodně se soudem prvního stupně měl odvolací soud za prokázané, že mezi účastníky nedošlo k uzavření dohody o tom, že se žalovaná z nemovitostí vystěhuje, aby je mohl žalobce prodat, naopak chtěla v nemovitostech zůstat a navrhovaný prodej nesla úkorně. Dále měl za prokázané, že neshody v tomto směru a slovní rozepře vyústily ve zranění žalované na ruce, jak bylo popsáno v lékařské zprávě [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 23. 11. 2020 (lékař v něm uvedl, že žalovaná mu sdělila, že jsou problémy v rodině, že se nepohodla se synem a že jím byla dne 14. 11. 2020 napadena, dále konstatoval, že žalovaná má zhmožděn palec PHK, lehké prosáknutí, omezení hybnosti pro bolest, celkově byla plačtivá, úzkostná, bylo znatelné překrvení spoj. obou očí po pláči a nevyspání). Žalobce v tomto směru navrhl k důkazu listinu označenou jako Dohoda, Kupní smlouva, z jejíhož obsahu plyne, že mělo jít o hmotněprávní jednání účastníků a advokáta [Jméno advokáta A], v němž žalobce prohlašuje, že prodal nemovitosti a že kupní cena mu má být zaplacena prostřednictvím advokátní úschovy a že si přeje věnovat žalované z kupní ceny částku 300 000 Kč, kterou advokát vyplatí přímo z advokátní úschovy na účet žalované. K otázce fyzického napadení navrhl důkaz záznamem Policie ČR (KRPS-8731-20/TČ-2021-010471 oznámení žalobce na podezření ze spáchání trestného činu žalovanou) ze dne 4. 3. 2021, v níž se účastníci k nastalé situaci kolem nemovitostí vyjadřovali a kde žalovaná uvedla, že celou situaci chce řešit občanskoprávní cestou, rozhodně nedává souhlas s trestním stíháním žalobce pro ublížení na zdraví, vznik zranění označila jako nehodu, k níž došlo při slovní potyčce účastníků. K otázce ukončení práva žalované na doživotní bezplatné užívání se vyjadřovali svědci [Anonymizováno] a [jméno FO] v rámci svých výpovědí jak v řízení předcházejícím, tak v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde shodně uvedli, že žalovaná nesouhlasila s tím, že by měla dům opustit, žádné faktické kroky v tomto směru nečinila, naopak to bylo předmětem hádek s žalobcem, který se jí snažil z domu vypudit. Pod jeho nátlakem mu podepsala nějakou listinu o finanční náhradě, ale stěhovat se nechtěla. K synu [jméno FO] nemohla s ohledem na její zdravotní omezení a byt nacházející se ve třetím patře bez výtahu a nechtěla jít ani k synu [Anonymizováno], v domě byla zvyklá. V době po podpisu kupní smlouvy nechal žalobce ukončit odběr elektřiny do domu. To, jak svědci popsali situaci, zcela odpovídá ostatním shora uvedeným důkazům, z nichž vyplývá, že v rozhodném období měli účastníci spor a byť nebylo prokázáno, že by ze strany žalobce šlo o napadení žalované s úmyslem jí ublížit, je zřejmé, že zranění bylo důsledkem rozčilené komunikace účastníků vzhledem k jejich sporu týkajícího se užívání, potažmo prodeje nemovitostí. Tomu, že nedošlo k dobrovolnému souhlasu s vystěhováním, nasvědčuje i to, že v řízení vůbec nevyšlo najevo, kam se měla žalovaná vystěhovat, že by byly činěny nějaké faktické kroky k přestěhování domácnosti žalované na jiné místo, přičemž k vystěhování mělo dojít již počátkem prosince 2020. V kontextu všech těchto okolností nebylo možné uzavřít, že by mezi účastníky došlo ke standardní dohodě o přestěhování domácnosti žalované na jiné místo a tím k ukončení závazku ohledně užívání vzniklého v době darování nemovitostí. Žalobce nenavrhoval žádný důkaz, který by měl potenciál toto skutkové zjištění vyvrátit.

18. Dne 30. 11. 2020 nastaly účinky zápisu poznámky spornosti, kterou navrhla zapsat žalovaná na katastrální úřad z důvodu podané žaloby na určení svého vlastnického práva k darovaným nemovitostem.

19. Poté, co byl zamítnut návrh na vydání předběžného opatření, žalobce a manželé [Anonymizováno] podali nový návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy ze dne 12. 11. 2020, ačkoliv již byla v katastru nemovitostí zaznamenána shora uvedené poznámka spornosti. Jelikož tato poznámka vkladu práva nebrání, byl vklad povolen s právními účinky zápisu k okamžiku 23. 3. 2021.

20. V soudním řízení s novými vlastníky bylo vyřešeno, že s ohledem na veškerá hmotněprávní jednání zejména s ohledem na oprávněnost výzvy k vrácení daru, je žalovaná vlastníkem jedné poloviny sporných nemovitostí. Poté bylo mezi žalobcem a manžely [Anonymizováno] souhlasně prohlášeno, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy a žalobce tak byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník druhé poloviny.

21. Po právní stránce soud prvního stupně shora popsaný skutkový stav správně posoudil podle ustanovení obč. zák. vzhledem k tomu, že darovací smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2014, i když k chování v rozporu s dobrými mravy, pro které žalovaná jako dárkyně žádala vrácení daru, nastalo po 1. 1. 2014 (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 233/2019 uveřejněný pod č. 92/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

22. Podle § 630 obč. zák. se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

23. Odvolací soud pak shodně se soudem prvního stupně vyhodnotil, že výzva k vrácení daru splňovala podmínky pro účinné vrácení daru ve smyslu § 630 obč. zák., neboť chování žalobce spočívající v porušení jeho závazku umožnit žalované doživotní bezplatné užívání darovaných nemovitostí a v postupu narušujícím její právo na poklidné bydlení v nich, je nutné kvalifikovat jako chování hrubě porušující dobré mravy vůči žalované jako dárkyni. Jak bylo již konstatováno v předchozím řízení a odvolací soud v tomto řízení opakuje (myšleno shodně vyhodnocuje), že již jen toto chování narušuje dobré mravy v takové intenzitě, že to odůvodňuje nárok žalované na vrácení daru. Nebylo proto nutné zkoumat, zda byly naplněny i další důvody uváděné ve výzvě k vrácení daru. Zápis v katastru nemovitostí tak odpovídá skutečnému právnímu stavu a soud prvního stupně proto žalobu správně zamítl.

24. Na základě shora vyloženého odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku I. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Věcně správným shledal odvolací soud i výrok o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Žalovaná byla ve věci v plném rozsahu procesně úspěšná, a proto jí náleží náhrada všech účelně vynaložených nákladů řízení podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. Co do struktury a výše přiznané náhrady odvolací soud odkazuje na správné odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud tak podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i výrok II. napadeného rozsudku.

26. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v této fázi řízení procesně úspěšný. Žalované vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši 11 459 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby, a to vyjádření k odvolání ve výši 3 100 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024, za účast při odvolacím jednání ve výši 5 620 Kč podle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, z náhrady hotových výdajů k vyjádření k odvolání ve výši 300 Kč a z náhrady hotových výdajů k účasti při odvolacím jednání ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu a z náhrady za 21 % DPH ve výši 1 989 Kč.

27. Náhradu nákladů odvolacího řízení je žalobce povinen zaplatit žalované v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám advokáta žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).