o zaplacení 539 500 Kč s příslušenstvím

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 361 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 361 500 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení, a to do 30ti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), a zároveň uložil žalovanému ve stejné lhůtě zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 636 Kč k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobou podanou u soudu dne 16. 2. 2024 se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit jí částku 539 500 Kč s 14,75 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 16. 2. 2024 do zaplacení. Tvrdila, že je výlučnou vlastnicí pozemku st. p. č. [hodnota], jehož součástí je stavba čp. [Anonymizováno], k. ú. [adresa]. Mezi žalobkyní jako pronajímatelem a žalovaným jako nájemcem byla uzavřena smlouva o nájmu domu pro období od 1. 3. 2021 do 30. 6. 2021, jejímž předmětem bylo úplatné užívaní shora uvedené nemovité věci v [Anonymizováno]. I po uplynutí této doby žalovaný i nadále předmětnou nemovitou věc užíval, ačkoliv nebyla uzavřena ani nájemní smlouva ani jiná dohoda opravňující žalovaného k jejímu dalšímu užívání. Žalobkyně uplatnila za žalovaným nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení v insolvenčním řízení vedeném proti žalovanému jako dlužníkovi u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH [spisová značka]. V tomto řízení pak nárokuje po žalovaném zaplacení bezdůvodného obohacení za období od 16. 2. 2021 do 16. 2. 2024 v celkové výši 539 000 Kč. Tato částka je vypočtena jako 15 000 Kč nájemného měsíčně za měsíce březen 2021 až leden 2024, za měsíc únor 2021 poměrná část odpovídající 13 dnům (13 x 500 Kč) a 6 500 Kč a za měsíc únor 2024 poměrná část odpovídající 16 dnům (16 x 500 Kč). Žalovaný byl vyzván k zaplacení této částky dne 14. 2. 2024, přesto tuto částku neuhradil.

3. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Poukázal na to, že podal trestní oznámení na žalobkyni, neboť se domnívá, že se žalobkyně podílí na legalizaci výnosu z trestné činnosti, které se dopustil [tituly před jménem] [právnická osoba], předseda představenstva [Anonymizováno] a to sofistikovaným podvodem, zamlčením podstatných informací a porušením povinností při správě cizího majetku. Trestní řízení bylo odloženo, což k podané stížnosti potvrdilo Krajské státní zastupitelství v Praze usnesením sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný nesouhlasil se závěrem PČR, že nebyly naplněny znaky trestného činu. S ohledem na odložení trestní věci tak žalovaný požádal o oddlužení, aby mohl uspokojit všechny věřitele. Do tohoto řízení se se svou pohledávkou ve výši 150 000 Kč přihlásila též žalobkyně a v incidenčním sporu jí tato částka byla přiznána, přesto se jejího zaplacení domáhá i v tomto řízení. Rovněž proběhl další incidenční spor, v němž byla řešena otázka vlastnického práva k předmětné nemovité věci v Katusicích; tuto žalobu podával insolvenční správce dlužníka – žalovaného. Vrchní soud v Praze uvedl, že žaloba byla špatně sepsána, načež byla zamítnuta. Podle tohoto rozhodnutí následně vydal rozsudek i Krajský soud v Praze, s jehož závěry žalovaný nesouhlasil, a chtěl využívat možnosti podat dovolání.

4. S ohledem na probíhající řízení vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2022, jehož předmětem bylo určení vlastnického práva k předmětné nemovité věci v Katusicích, bylo toto řízení přerušeno usnesením ze dne 10. 6. 2024. O pokračování v řízení bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 3. 2025.

5. Podáním ze dne 19. 5. 2025 žalobkyně vzala žalobu částečně zpět co do částky 178 000 Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 16. 2. 2024 do zaplacení, přičemž tato částka odpovídá období od 16. 2. 2021 do 13. 2. 2022, tedy v části pohledávek, které vznikly do doby, než v insolvenčním řízení vedeného ohledně žalovaného jako dlužníka bylo rozhodnuto o úpadku a byla stanovena lhůta pro přihlašování pohledávek, která uplynula dne 13. 2. 2022. Zároveň žalobkyně navrhla rozšíření žaloby o částku 226 000 Kč odpovídající tvrzenému bezdůvodnému obohacení žalovaného v období od 17. 2. 2024 do 19. 5. 2025. Soud prvního stupně při jednání konaném dne 21. 5. 2025 řízení zastavil co do částky 178 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 2. 2024 do zaplacení; návrh žalobkyně na rozšíření žaloby o částku 226 000 Kč zamítl.

6. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 361 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 361 500 Kč od 16. 2. 2024 do zaplacení a výrokem II. pak uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 636 Kč k rukám zástupce žalobkyně, a to vše do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Po skutkové stránce uzavřel, že žalobkyně byla v období od 14. 2. 2022 do 16. 2. 2024 výlučnou vlastnicí předmětné nemovité věci v Katusicích. Mezi žalobkyní jako pronajímatelkou a žalovaným jako nájemcem byla uzavřena nájemní smlouva se sjednaným nájmem ve výši 15 000 Kč na dobu určitou od 1. 3. 2021 do 30. 6. 2021, která nebyla prodloužena, ani nebyla uzavřena jiná dohoda o užívání této nemovité věci. Žalovaný i po uplynutí sjednané doby nájmu předmětnou nemovitou věc užíval, tedy i v období od 14. 2. 2022 do 16. 2. 2024, přičemž za toto období žalobkyni neplatil ani nájemné ani jinou platbu. Obvyklé nájemné v té době činilo 15 000 Kč měsíčně. Žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě obvyklého nájemného, které žalovaný neuhradil. Žalovaný zpochybňoval vlastnictví předmětné nemovité věci, neboť tvrdil, že je jejím vlastníkem on. Tato námitka byla vyvrácena v incidenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. [incidenční spisová značka], kterým byla zamítnuta žaloba insolvenčního správce na určení, že kupní smlouvy, kterými došlo k postupnému převodu předmětné nemovité věci na žalobkyni, jsou neúčinné a neplatné. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023 byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024, č. j. VSPH 791/2023-169. Následně též v řízení vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2022 tento soud zamítl žalobu, kterou se žalovaný v procesním postavení žalobce domáhal určení, že je vlastníkem předmětné nemovité věci, a to proti žalobkyni a Bytovému družstvu Jak bydlet II v procesním postavení žalovaných (rozsudek ze dne 10. 9. 2024); k podanému odvolání tento rozsudek potvrdil Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-201. S ohledem na to, že bylo prokázáno, že žalobkyně byla v žalovaném období vlastnicí předmětné nemovité věci, přičemž žalovaný ji užíval, aniž za to hradil jakékoliv plnění, shledal soud prvního stupně oprávněným nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení odpovídající obvyklému nájemnému v daném období ve výši 15 000 Kč měsíčně, které ostatně koresponduje s posledně sjednaným nájemným mezi účastníky (dle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Zároveň přiznal též nárok na zaplacení úroků z prodlení z tohoto plnění od 16. 2. 2024, tedy dne následujícího ode dne doručení výzvy k plnění (dle § 1970 o. z.) ve výši odpovídající nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně za podmínek § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla ve věci úspěch z 67 % (s částkou 361 500 Kč), žalovaný byl úspěšný v 33 % (s částkou 178 000 Kč, ohledně níž byla žaloba vzata částečně zpět). Soud prvního stupně tedy přiznal žalobkyni nárok na náhradu 34 % (67 % minus 33 %) nákladů, které jí v řízení vznikly, tj. částku 26 636 Kč. Tyto náklady se skládají ze zaplaceného soudního poplatku (po jeho částečném vracení ve výši 1 804 Kč) v částce 19 776 Kč; dále odměny advokáta ve výši 10 460 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 539 500 Kč) dle § 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „AT“, a to za každý ze 4 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 21. 5. 2025); paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do 31. 12. 2024, za každý ze tří shora uvedených úkonů právní služby učiněných do 31. 12. 2024, a ve výši 450 Kč za úkon učiněný po 1. 1. 2025 dle § 13 odst. 4 AT; náhrady za promeškaný čas advokáta cestou k jednání soudu a zpět ve výši 150 Kč za každou započatou půlhodinu dle § 14 odst. 1, 3 AT, celkem 6 půlhodin; náhrady cestovních výdajů advokáta za cestu k jednání soudu a zpět dle doloženého jízdného vlakem ve výši 983 Kč (§ 13 odst. 1 AT) a náhrady hotových výdajů za ubytování před nařízeným jednáním dne 21. 5. 2025 v 9hod dle § 13 odst. 1 AT ve výši 2 417 Kč (dle doloženého dokladu); 21% DPH z uvedených částek (bez soudního poplatku); celkem 78 340 Kč, z čehož 34% činí 26 636 Kč, jejichž plnění uložil soud prvního stupně k rukám zástupce žalobkyně v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.

8. Ohledně lhůty k plnění soud prvního stupně uvážil, že je namístě stanovit lhůtu delší, a to 30 dnů od právní moci rozsudku, což odpovídá možnostem žalovaného plnění žalobkyni uhradit.

9. Proti tomuto rozsudku podal včasné odvolání žalovaný do všech výroků rozsudku a žalobkyně do výroku II. o nákladech řízení.

10. Žalovaný namítl, že soud prvního stupně neměl ve věci rozhodnout do doby, než bude ve věci určení vlastnického práva k předmětné nemovité věci rozhodnuto o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci sp. zn. 21 Co 281/2024, a proto navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Pokud by se tak nestalo, uvedl, že není v jeho možnostech uhradit celou částku a navrhl, aby plnění bylo přiznáno ve splátkách ve výši 10 000 Kč měsíčně. Jeho příjem sice činí 50 000 Kč měsíčně, nicméně za vodu a elektřinu vynakládá 10 000 Kč měsíčně, na svou obživu 15 000 Kč měsíčně a za dopravu 4 000 Kč měsíčně. Žalobkyně navíc požaduje další tvrzený dluh ve výši 240 000 Kč. Cílem žalobkyně je žalovaného společensky i psychicky zničit a obrat o veškerý majetek, neboť žalovaný na žalobkyni podal trestní oznámení.

11. Žalobkyně ve svém odvolání nesouhlasí s výší přiznaných nákladů řízení. Soud prvního stupně měl procesní neúspěch žalobkyně zohlednit pouze co do prvních třech úkonů právní služby, avšak pokud jde o účast na jednání soudu, zde již mělo být zohledněno, že žalobkyně vzala žalobu částečně zpět před tímto jednáním, a tudíž za tento úkon právní služby jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, přičemž odměna měla být stanovena z tarifní hodnoty odpovídající částečnému zastavení řízení. Navrhla tedy, aby byl ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobkyni bude přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 38 870,89 Kč.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř., podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání jak žalovaného, tak i žalobkyně není důvodné.

13. Dle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 téhož ustanovení bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.

14. Dle § 2999 odst. 1 o. z. není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny. Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla vylučujícího platnost právního jednání.

15. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, který byl soudem prvního stupně správně zjištěn na základě správně provedeného dokazování, přičemž odvolací soud na tato skutková zjištění plně odkazuje.

16. Odvolací soud doplnil dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, č. j. 23 Cdo 1547/2025-235, z něhož bylo zjištěno, že bylo odmítnuto dovolání, které podal žalovaný (tam v procesním postavení žalobce) ve věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 15 C 117/2022 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 21 Co 281/2024-229, v němž se domáhal určení vlastnického práva k předmětné nemovité věci v Katusicích.

17. I po takto doplněném dokazování lze konstatovat, že soud prvního stupně správně uzavřel, že v období od 14. 2. 2022 do 16. 2. 2024 byla žalobkyně výlučnou vlastnicí předmětné nemovité věci v Katusicích, kterou v tomto období užíval žalovaný, aniž mu k tomu svědčil jakýkoliv právní titul. Tím se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a je povinen v souladu s § 2991 o. z. toto obohacení žalobkyni uhradit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017). Výše bezdůvodného obohacení, kterou je žalovaný povinen vydat, pak dle § 2999 o. z. představuje peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny, kterou v daném místě a čase bylo třeba za užívání obdobné nemovité věci plnit, tedy obvyklé nájemné. Mezi účastníky bylo nesporné, že obvyklé nájemné v daném období činilo 15 000 Kč, čemuž odpovídá výše přiznaného plnění, a to včetně úroku z prodlení.

18. Námitky žalovaného směřovaly primárně do nesouhlasu, že jeho žaloba o určení vlastnického práva k předmětné nemovité věci v Katusicích (projednávaná v jiném řízení) byla zamítnuta. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že otázka, zda došlo k platnému převodu předmětné nemovité věci na žalobkyni, byla závazně vyřešena již v rámci insolvenčního řízení vedeného na žalovaného jako dlužníka. Rozsudkem Krajského soudu v Praze jako soudu insolvenčního ze dne 18. 5. 2023, č. j. [incidenční spisová značka] byla zamítnuta žaloba insolvenčního správce žalovaného jako dlužníka proti žalovaným Bytovému družstvu Jak bydlet doma II a žalobkyni, kterou se (mimo jiné) insolvenční správce domáhal určení, že kupní smlouva uzavřená dne 16. 3. 2020 mezi dlužníkem coby prodávajícím a Bytovým družstvem Jak bydlet doma II, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva dlužníka k předmětné nemovité věci v Katusicích ve spojení s kupní smlouvou ze dne 2. 2. 2021 uzavřenou k téže nemovité mezi Bytovým družstvem Jak bydlet doma II coby prodávajícím a žalobkyní coby kupujícím, je vůči věřitelům dlužníka (zde v procesním postavení žalovaného) neplatná. Tento rozsudek nabyl (ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2024) právní moci dne 18. 1. 2024. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 28. 3. 2024, sp. zn. 29 Cdo 958/2022 zdůraznil, že rozsudek, jímž insolvenční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy, je ve smyslu § 159a o. s. ř. účinný (působí) i po skončení insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka. Jinými slovy, pokud se žalovaný domáhá, aby odvolací soud znovu posoudil jeho argumentaci ohledně neplatnosti převodních smluv, kterým došlo postupně k převodu vlastnického práva k předmětné nemovité věci z žalovaného na žalobkyni, odvolací soud je vázán shora uvedeným závěrem insolvenčního soudu, který převodní smlouvy posoudil jako platné, a to dle § 159a odst. 3 o. s. ř. Ostatně takto své rozhodnutí odůvodnil též soud prvního stupně, s jehož právním názorem se odvolací soud plně ztotožňuje, neboť je v souladu se shora uvedenou judikaturou.

19. V souvislosti s proběhlým insolvenčním řízením pak odvolací soud pouze doplňuje, že na pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovité věci v období od 14. 2. 2022 do 16. 2. 2024 se nevztahuje osvobození žalovaného jako dlužníka od placení pohledávek dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2025, č. j. KSPH [spisová značka]-B-32. Jedná se totiž o pohledávku, která vznikla až po rozhodnutí o úpadku (rozhodnutí bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku dne 13. 12. 2021), která tak osvobození nepodléhá (viz § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění účinném do 30. 9. 2024).

20. Správně rozhodl soud prvního stupně též o nákladech řízení, kdy vycházel z poměru úspěchu žalobkyně a žalovaného v řízení a přiznal žalobkyni v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 2 o. s. ř. náhradu celkem 34 % nákladů, které jí v řízení vznikly. Správně zhodnotil, že i za úkon právní služby spočívající v účasti advokáta při jednání dne 21. 5. 2025, včetně paušální náhrady hotových výdajů, náhrady za promeškaný čas a náhrady za cestovné a ubytování přísluší žalobkyni náhrada odpovídající právě poměru úspěchu a neúspěchu ve věci, jako za předchozí úkony. K částečnému zpětvzetí žaloby došlo v krátké časové souvislosti před prvním jednání ve věci, soud prvního stupně řízení částečně zastavil při tomto jednání, přičemž při tomto jednání bylo zároveň rozhodnuto o zbývající části nároku rozsudkem. Právě s ohledem na tuto těsnou časovou souvislost částečného zpětvzetí žaloby a rozhodnutí ve věci samé nebylo důvodu při stanovení nákladů řízení postupovat odlišně u úkonu právní služby spočívající v účasti na jednání a u ostatních úkonů právní služby tomuto jednání předcházejícím. Soud prvního stupně zcela správně uzavřel, že žalobkyně byla ve věci úspěšná s nárokem ve výši 361 500 Kč, zatímco ve vztahu k nároku ve výši 178 000 Kč, ohledně něhož vzala žalobkyně žalobu zpět, přísluší nárok na náhradu nákladů řízení žalovanému, neboť k částečnému zastavení řízení došlo pouze v důsledku zpětvzetí žaloby v této části, když zpětvzetí nebylo reakcí na chování žalovaného, ale důsledkem toho, že tento nárok měl být (a také byl) uplatněn v insolvenčním řízení proti žalovanému jako dlužníkovi.

21. Ve vztahu ke lhůtě k plnění se odvolací soud rovněž ztotožnil s tím, že stanovená lhůta pro plnění (nároku samotného i nákladů řízení) třiceti dnů od právní moci rozsudku je lhůtou adekvátní vzhledem k výši plnění, možnostem žalovaného a zájmům žalobkyně. Odvolací soud nepřistoupil k uložení plnění ve splátkách, jak navrhoval žalovaný. Celková výše plnění odpovídá skutečnosti, že žalovaný předmětnou nemovitou věc užíval a užívá, aniž za užívání poskytoval žalobkyni jakékoliv plnění. Pokud se k takovému postupu rozhodl, veden svým přesvědčením, že je vlastníkem této nemovité věci, měl a mohl si pro případ, že s takovým nárokem neuspěje, vytvořit finanční rezervu pro plnění žalobkyni. Jestliže tak neučinil, nelze to přičítat k tíži žalobkyně, která má právo na to, aby se jí dostalo přiznaného plnění v přiměřené lhůtě.

22. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst.1 o. s. ř. Žalobkyně podala odvolání do výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž s tímto odvoláním nebyla úspěšná, avšak v souvislosti s tím to odvoláním žalovanému žádné náklady řízení nevznikly. Žalovaný podal odvolání do celého rozsudku, ale ani on s tímto odvoláním nebyl úspěšný, ale ani v souvislosti s tímto odvolání žalobkyni žádné náklady nevznikly, neboť se k odvolání žalovaného věcně nevyjádřila a odvolacího jednání se neúčastnila. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.