o výživné pro zletilého

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci výživné ve výši 14 000 Kč měsíčně se splatností vždy do 15. dne v měsíci, na které je výživné placeno, počínaje měsícem prosincem 2025 (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na dlužném výživném za období od 1. 5. 2024 do listopadu 2025 částku 266 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 54 720 Kč k rukám zástupce žalobce do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a zamítl žalobu do částky výživného dalších 4 000 Kč měsíčně se splatností vždy do každého 15. dne v měsíci a dále do dlužného výživného ve výši dalších 4 000 Kč měsíčně za období od 1. 5. 2024 do listopadu 2025 (výrok IV.).

2. Podle obsahu spisu se žalobce podanou žalobou domáhal vůči žalovanému určení výživného ve výši 18 000 Kč měsíčně od 1. 5. 2024. Uvedl, že je zletilým synem žalovaného, z důvodu studia není schopen se sám živit, přičemž žalovaný mu od 1. 5. 2024 na jeho výživu nic nepřispívá. Žalobce ve školním roce 2024/2025 ukončil středoškolské studium na Škole mezinárodních a veřejných vztahů [adresa] a v akademickém roce 2025/2026 nastoupil do prvního ročníku bakalářského studijního programu [Anonymizováno] Žalobce žije v rodinné domácnosti s matkou, sestrou [jméno FO], narozenou [datum], a babičkou v rodinném domě ve vlastnictví jeho matky, kde užívají horní patro domu. Žalovaný pak sám využívá spodní patro domu. Náklady na bydlení činí cca 6 000 Kč měsíčně za elektřinu, vodu, odpad, a od dubna 2024 je hradí pouze matka žalobce stejně jako veškeré další náklady žalobce. Žalobce má běžné výdaje související se stravou, ošacením a drogérii, ve školním roce 2024/2025 měl zvýšené náklady v souvislosti s ukončením středoškolského studia a přijímacím řízením na vysokou školu. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2025, č. j. 14 Nc 2644/2024-195 byla schválena dohoda matky žalobce a žalovaného, podle které byla nezletilá sestra žalobce svěřena do péče matky, a žalovaný se zavázal hradit jí výživné v částce 14 500 Kč měsíčně. Žalovaný má středoškolské vzdělání s maturitou, obor truhlář, jeho zdravotní stav je dobrý, je jediným společníkem společnosti [právnická osoba] s obchodním podílem 100 %, kde vykonává činnost jednatele s příjmem 13 536 Kč měsíčně. Společnost [právnická osoba] má v majetku devět nákladních automobilů MAN v hodnotě asi 1,5 milionu Kč, osobní automobil BMW X3 rok výroby 2017, který užívá žalovaný i pro soukromé účely. Společnost dále hradí žalovanému pohonné hmoty, stravenky, telefon, návštěvy zubaře i náklady dovolené. Zisk společnosti [právnická osoba] v roce 2024 dosahoval cca 500 000 Kč, obrat společnosti činil asi 7,5 milionu Kč, v roce 2023 činil zisk 42 064 Kč a čistý obrat 6 786 224 Kč. Společnost má dva zaměstnance - řidiče s příjmem kolem 22 000 Kč, platí nájemné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Zisk společnosti v posledních letech nebyl rozdělován, uvedená společnost dluží žalovanému částku 1 500 000 Kč, kterou do ní žalovaný na počátku jejího podnikání investoval. Žalovaný vlastní vozidlo Volkswagen Passat, rok výroby 2011, motocykl BMW Classic, rok výroby 2015, čtyři střelné zbraně v hodnotě 60 000 Kč, hodinky v hodnotě 100 000 Kč, přístroj na noční vidění v hodnotě 100 000 Kč, dále má žalovaný úspory 1 000 000 Kč na investičním účtu, na penzijním připojištění 200 000 Kč a vlastní 100 g cihlu zlata. V roce 2025 pak zakoupil nemovitost za 5 000 000 Kč, je zřejmé, že finančními prostředky k úhradě požadovaného výživného disponuje. Matka žalobce vlastní dva rodinné domy v [adresa], z nichž jeden slouží k bydlení rodiny, druhý je pronajímán za částku 16 700 Kč měsíčně. Její zdravotní stav je dobrý, vykonává několik zaměstnání, podle daňového přiznání matky činil v roce 2023 její základ daně z příjmů částku 468 534 Kč.

3. Žalovaný s návrhem nesouhlasil. Namítl, že již hradí výživné na nezletilou dceru [jméno FO] (sestru žalobce) v částce 14 500 Kč měsíčně, nemá proto finanční prostředky i na výživné žalobce a navrhl stanovit výživné maximálně ve výši 5 500 Kč měsíčně. V průběhu řízení převedl svůj obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] své sestře za 1 Kč a ukončil svou činnost (jednatele) ve společnosti, následně byl opětovně zaměstnán na pozici jednatele s měsíční mzdou 20 000 Kč.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl ve školním roce 2024–2025 studentem Školy mezinárodních a veřejných vztahů [adresa], v akademickém roce 2025–2026 byl přijat na [Anonymizováno] ke studiu bakalářského studijního oboru, do studia také nastoupil a aktuálně je studentem prvního ročníku. Žalovaný bydlí na kolejích Západočeské univerzity, za které vynakládá částku 2 500 Kč měsíčně, dále má běžné náklady související s ošacením, stravou, drogerií, ve školním roce 2024/2025 měl zvýšené výdaje v souvislosti s přípravou na přijímací řízení za doučování, organizaci zkoušky a zpracování výsledků a v souvislosti s podáním přihlášek na vysoké školy. Žalovaný byl jediným společníkem a jednatelem společnosti [právnická osoba], podle výplatních pásek za únor, březen a duben 2025 činila jeho čistá měsíční mzda 13 977 Kč. Rozhodnutím jediného společníka (žalovaného) bylo rozhodnuto dne 12. 8. 2025 o odvolání žalovaného z pozice jednatele. Stejného dne byla uzavřena smlouva o převodu obchodního podílu, kterou žalovaný převedl svůj obchodní podíl ve společnosti [právnická osoba] o velikosti 100 % na [jméno FO] za kupní cenu 1 Kč. V roce 2023 činil čistý obrat společnosti 6 786 224 Kč, základ daně 42 064 Kč, v roce 2024 činil čistý obrat 11 672 673 Kč a základ daně 556 949 Kč. Podle rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2025, č. j. [spisová značka], se žalovaný zavázal platit na výživu nezletilé dcery [jméno FO] částku 14 500 Kč měsíčně.

5. Soud prvního stupně zjištěné skutečnosti posoudil podle § 910, 911, 913, 916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobci stále trvá, neboť z důvodu svého pokračujícího studia není schopen se sám živit. Konstatoval, že žalobce má náklady přiměřené jeho věku, ve školním roce 2024–2025 měl zvýšené výdaje v souvislosti s ukončením střední školy a přípravou na přijímací řízení na vysokou školu. Při posouzení možností a schopností žalovaného k úhradě výživného pak soud prvního stupně za použití § 913 o. z. zohlednil, že žalovaný bezdůvodně převedl svůj obchodní podíl v prosperující obchodní společnosti, vlastnící majetek v řádu milionů Kč, na svou sestru za 1 Kč a připravil se tím o významný zdroj svých příjmů. Soud prvního stupně proto při určení výživného a jeho výše vyšel z ekonomických výsledků společnosti [právnická osoba], z výše jejích pohledávek, závazků, obratu, odpisů a výkazu zisků a ztrát. Uzavřel, že disponibilní fiskální zisk společnosti dosáhl v roce 2022 částky 1 464 616 Kč ročně, v roce 2023 částky 1 179 015 Kč, v roce 2024 částky 2 523 667 Kč, při zohlednění ztráty pak dosahoval disponibilní zisk v letech 2022–2024 částky 78 035,22 Kč měsíčně. Z této částky soud prvního stupně vyšel pro účely určení výživného jako z průměrného čistého měsíčního výdělku žalovaného. Výživné žalobce stanovil v souladu s doporučením uvedeným v tabulce Ministerstva spravedlnosti kolem 18 % čistého příjmu povinného rodiče, tedy 14 000 Kč měsíčně. Povinnost k úhradě výživného stanovil od 1. 5. 2024, kdy žalovaný přestal vyživovací povinnost vůči žalobci plnit, což vyplynulo i z rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2025, č. j. 14 Nc 2644/2024-195. Ve zbylé části nároku pak žalobu zamítl.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal žalobci, kterého považoval za zcela úspěšného, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 54 720 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům I., II., III., podal žalovaný včasné odvolání. V něm namítá, že určené výživné neodpovídá jeho majetkovým poměrům, neboť výše jeho příjmů činí 20 800 Kč měsíčně a společnost [právnická osoba] již dále nevlastní. Nezletilé dceři platí výživné 14 500 Kč měsíčně a nemá dostatek finančních prostředků ani na zaplacení dlužného výživného. Matka žalobce společnost poškozovala, zrušila její sídlo na adrese [adresa], poslala do společnosti dvě kontroly ze živnostenského úřadu, neoprávněně si vzala vozidlo ze společnosti a nehradí jeho náklady. Z tohoto důvodu se žalovaný rozhodl ukončit své podnikání, fakticky společnost daroval své sestře. Matka žalobce se pokoušela zrušit i evidovanou adresu žalovaného, následně ho nechala vykázat z bydliště. Žalovaný má aktuálně pouze penzijní pojištění ve výši 289 575 Kč, zůstatek na jeho účtu činí 128 852 Kč a zlatou cihlu již nemá. Navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určí výživné v nižší výši.

8. Žalobce se ztotožnil se závěry rozsudku soudu prvního stupně. Poukázal na to, že dosud nebylo výživné na žalobce stanoveno. Převod společnosti na sestru žalovaného byl čistě účelový, žalovaný se tímto způsobem snaží zbavit majetku, aby neplatil výživné, které v současné době nehradí ani na svoji nezletilou dceru. Žalovaný navíc nabyl v roce 2025 nemovitost za částku 5 000 000 Kč, což jeho solventnost také potvrzuje. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 o. s. ř. v napadených výrocích I., II. a III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné. Výrok IV. nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci.

10. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu pro zjištění poměrů účastníků i odůvodněných potřeb žalobce, odvolací soud na něj pro stručnost odkazuje. Nad rámec výše uvedených zjištění pak odvolací soud z důkazů provedených již soudem prvního stupně (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 1154/2017) zjistil, že rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 1. 2025, č. j. 14 Nc 2644/2024-195, byla schválena dohoda matky žalobce Haliny Mochovikové a žalovaného, kterou byla nezletilá [jméno FO] Pidližna svěřena do výchovy matky a žalovaný se zavázal od 1. 5. 2024 hradit výživné 14 500 Kč měsíčně. Rozsudek vycházel z toho, že oba rodiče bydleli na adrese [adresa], v rodinném domě ve vlastnictví matky žalobce, jak to bylo tvrzeno i v současném řízení, s tím, že matka má vysokoškolské vzdělání, obor východoevropská studia, rusistika, psychologie a pedagogika dětí, pracuje jako učitelka, má čtyři zaměstnavatele, jednak pracuje pro Střední školu mezinárodních a veřejných vztahů na [adresa] s příjmem 17–18 000 Kč měsíčně na dohodu o pracovní činnosti, dále na [adresa] škole mezinárodních a veřejných vztahů a diplomacie na dohodu o pracovní činnosti s příjmem 5 400–6 000 Kč měsíčně, Caledonian School na dohodu o pracovní činnosti s příjmem 3 000 Kč měsíčně jako administrativní pracovník a správce sítě pro společnost [právnická osoba] s příjmem 9–10 000 Kč měsíčně na pracovní smlouvu, dále má příjem z nájmu. Základ daně z příjmů matky žalobce činil v roce 2023 částku 468 534 Kč. Žalovaný pracoval jako jednatel společnosti [právnická osoba] s příjmem 13 536 Kč, kde byl jediným jednatelem i společníkem. Uvedená společnost má v majetku devět nákladních automobilů MAN v hodnotě 1 500 000 Kč, osobní vozidlo BMV X3 rok výroby 2017, které užívá žalovaný pro své účely, zisk společnosti [právnická osoba] v roce 2024 činil 500 000 Kč, obrat 7 500 000 Kč, v roce 2023 činil čistý obrat 6 786 224 Kč a zisk 42 064 Kč. Společnost má dva zaměstnance, řidiče, s příjmem 22 000 Kč a platí nájemné za své sídlo 2 000 Kč. Žalovaný užívá pro soukromé účely vozidlo, jsou mu hrazeny pohonné hmoty, stravenky, telefon, návštěvy zubaře i náklady na dovolenou. Zisk ve společnosti nebyl rozdělován, společnost [právnická osoba] dluží otci částku 1 500 000 Kč, která byla investována na začátku podnikání. Žalovaný má úspory 1 000 000 Kč na investičním účtu do akcií, na penzijním pojištění 200 000 Kč, vlastní 100 g cihlu zlata. Vztahy mezi žalovaným a matkou žalobce jsou konfliktní, matka se několikrát obracela na policii z důvodu útoků žalovaného. Podle kupní smlouvy ze dne 17. 9. 2025 a zápisu v katastru nemovitostí LV č. [hodnota], k. ú. [adresa] žalovaný nabyl do svého vlastnictví pozemek p. č. [hodnota], zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 54 m2, jehož součástí je budova s č. ev. 451, stavba pro rodinnou rekreaci a pozemek p. č. [Anonymizováno], trvalý travní porost, o výměře 1176 m2, a to za cenu 5 000 000 Kč. Na nemovitosti neváznou žádné závady.

11. Odvolací soud doplnil dokazování za podmínek uvedených v § 213 o. s. ř., to platebním rozkazem ze dne 30. 1. 2026, č. j. 22 C 191/2025-114, kterým bylo žalovanému uloženo uhradit matce žalobce částku 4 542 296,47 Kč. Platební rozkaz dosud nenabyl právní moci. Z potvrzení o zaúčtované karetní platební transakci ze dne 7. 4. 2026 bylo zjištěno, že v lednu, únoru a březnu 2026 bylo hrazeno 3 590 Kč měsíčně (podle tvrzení žalobce šlo o platby za ubytovaní na vysokoškolské koleji). Tyto důkazy odvolací soud provedl v souladu se zásadou neúplné apelace, když se jedná o výjimku dle § 205 písm. f) o. s. ř.

12. V průběhu odvolacího řízení žalovaný uplatnil tvrzení týkající se důvodů ukončení jeho působení ve společnosti [právnická osoba] Jedná se o nová tvrzení, která žalovaný v řízení před soudem prvního stupně neuplatnil. Doplnění těchto tvrzení, stejně jako k nim se vztahujících důkazních návrhů, je však v odvolacím řízení vyloučeno zásadou neúplné apelace vyjádřené v § 205a o. s. ř., o níž byl žalovaný soudem prvního stupně řádně poučen podle § 119a odst. 1 o. s. ř. Žalovaným uváděná tvrzení i navržené důkazy (zejména listiny o kontrole ze strany Oblastního inspektorátu práce pro Středočeský kraj, listiny vztahující se k vozidlu společnosti [právnická osoba]) nenaplňují žádnou z výjimek stanovených v § 205a o. s. ř., odvolací soud k nim při svém rozhodování proto nemohl přihlédnout ani na jejich základě nově zjišťovat skutkový stav věci.

13. Podle § 859 o. z. vyživovací povinnost a právo na výživné nejsou součástí rodičovské odpovědnosti; jejich trvání nezávisí na nabytí zletilosti ani svéprávnosti.

14. Podle § 910 odst. 1 o. z. předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost.

15. Podle § 911 o. z. výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

16. Podle § 913 odst. 1 o. z. pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

17. Podle § 915 o. z. životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

18. Podle § 922 odst. 1 o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení; u výživného pro děti i za dobu nejdéle tří let zpět od tohoto dne.

19. Institut výživného mezi rodiči a dětmi akcentuje vzájemnou solidaritu v rámci nejužších rodinných vztahů. Vyživovací povinnost je zákonem uložená povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. neschopnost se sám živit. Dosažení zletilosti dítěte samo o sobě nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam (viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14, publikovaný v Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 182/2014). Plnění nebo stanovení vyživovací povinnosti nesmí být ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. v rozporu s dobrými mravy. K existenci takové překážky musí soud při rozhodování přihlédnout. V případě naplnění předpokladu vzniku vyživovací povinnosti je pak dítě (i zletilé) oprávněno podílet se na životní úrovni rodičů (§ 915 odst. 1 o. z.).

20. Soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru o stavu odkázanosti žalobce na výživu od svých rodičů jako zákonném předpokladu vzniku nároku na výživné. Stav odkázanosti na výživu znamená objektivní neschopnost oprávněné osoby samostatně uspokojovat všechny své potřeby, ať už vlastní prací či ze svého majetku a z dávek z pojistných či nepojistných systémů. Dosažení zletilosti dítěte sice nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, na rozdíl od nezletilého dítěte lze však u něj očekávat, že bude vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, nevyskytnou-li se okolnosti, které tomu zcela nebo částečně brání. Takovou okolností je i studium zletilého dítěte, pokud je účelné a slouží k prohlubování předchozího vzdělání, na které zpravidla navazuje, resp. vede k lepším budoucím vyhlídkám na získávání prostředků pro své životní potřeby prací (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 182/2014).

21. V dané věci žalobce v řízení prokázal, že po úspěšném zakončení studia na střední škole v roce 2025, plynule pokračuje ve studiu na vysoké škole v bakalářském studijním programu. Je zřejmé, že se soustavně připravuje na své budoucí povolání, zvyšuje si kvalifikaci a splňuje tak podmínku odkázanosti na výživu. Z důvodu prezenční formy studia není v jeho možnostech si při studiu přivydělávat. Žalobce má náklady přiměřené jeho věku, matka žalobce, se kterou žalobce sdílí rodinnou domácnost, mu kromě úhrady těchto nákladů zabezpečuje výživu i jiným finančně srovnatelným způsobem (bydlení, vaření, praní apod.) a plní tím svou vyživovací povinnost ve smyslu § 914 o. z. Naopak žalovaný si od 1. 5. 2024 vůči žalobci svou vyživovací povinnost neplní.

22. Soud prvního stupně správně při hodnocení poměrů žalovaného nepřihlédl pouze k jeho doloženým příjmům, ale k jeho celkové majetkové situaci včetně toho, že se vzdal příjmu, který mu plynul z jeho majetkové účasti na společnosti [právnická osoba] Soudní praxe v této souvislosti již dříve zaujala stanovisko, že u osob povinných k plnění vyživovací povinnosti, které mají příjem z jiné než závislé činnosti, soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, ale jejich celkovou životní úroveň, na které děti mají právo se podílet podle § 915 odst. 1 o. z. (viz Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k problematice rozhodování o výživném pro nezletilé děti ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. Cpjn 204/2012). Žalovaný se bezdůvodně a bez odpovídající protihodnoty vzdal 100 % obchodního podílu v prosperující společnosti, vykazující zisk, z které mu plynuly příjmy a další majetkové hodnoty (benefity související s bezplatným užíváním vozidla, telefonu, úhrad dovolené). Pro určení výživného je tak nebytné zohlednit i takový potenciální majetek. Dále je též nezbytné přihlédnout k jeho dalšímu majetku, a to k úsporám 1 000 000 Kč na investičním účtu žalovaného a penzijnímu připojištění v částce 289 575 Kč nebo pohledávce za společností [právnická osoba] ve výši 1 500 000 Kč. Ačkoliv žalovaný zdůrazňuje svou nepříznivou finanční situaci, v září 2025 nabyl do svého vlastnictví nemovitosti za kupní cenu 5 000 000 Kč. Žalovaný uzavřel s matkou žalobce v opatrovnickém řízení týkající se nezletilé sestry žalobce, dohodu o výživném na částku 14 500 Kč měsíčně (při vykazovaném příjmu 13 536 Kč měsíčně), je zřejmé, že jeho reálné majetkové poměry dlouhodobě neodpovídají dokládanému příjmu, neboť by se jinak k úhradě výživného ve výši přesahující jeho měsíční příjem dobrovolně nezavázal. Zletilý žalobce studující na vysoké škole má nepochybně vyšší materiální potřeby než jeho nezletilá sestra, odvolací soud proto neshledal s ohledem na výše popsané okolnosti důvod, proč by měl žalobci přiznanou částku výživného 14 000 Kč měsíčně ještě snižovat.

23. Z výše zjištěných skutečností je zřejmé, že majetková situace žalovaného mu umožňuje (i po zohlednění přetrvávající vyživovací povinnosti k sestře žalobce) hradit výživné žalobci po celé nárokované období v částce 14 000 Kč měsíčně. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani vydání platebního rozkazu Okresním soudem Praha-východ ze dne 30. 1. 2026, č. j. 22 C 191/2025-114, jímž bylo žalovanému uloženo matce žalobce uhradit částku přes 4 000 000 Kč, když platební rozkaz doposud nenabyl právní moci, navíc úhrada výživného má přednost před jinými závazky žalovaného. Uvedená částka výživného pro žalobce podle názoru odvolacího soudu zohledňuje všechny rozhodné skutečnosti (popisované výdaje a příjmy žalobce, výdělkové možnosti a majetkové poměry jeho matky i majetkové poměry a celkovou životní úroveň žalovaného), tak jak byly zjištěny soudem prvního stupně a odvolacím soudem.

24. Z výroků I. II. i odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soud prvního stupně zamýšlel přiznat žalobci výživné od 1. 5. 2024, nesprávně to však zohlednil pouze ve výroku II. v dlužném výživném, aniž by promítl počátek této platební povinnosti také do výroku I. stanovujícího výživné žalovanému. Proto odvolací soud změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, když výslovně (v souladu se závěry soudu prvního stupně i odvolacího soudu) stanovil povinnost žalovaného k úhradě výživného již od 1. 5. 2024.

25. Vzhledem k datu rozhodnutí odvolacího soudu bylo nutno opětovně rozhodnout o aktuálním dluhu na výživném, který byl nově určen s ohledem na splatné výživné ke dni vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (výživné za období od 1. 5. 2024 do 31. 3. 2026), kdy bylo zohledněno, že žalovaný v mezidobí žalobci ničeho na výživném neuhradil. Při stanovení povinnosti zaplatit dlužné výživné zvážil odvolací soud reálné možnosti žalovaného tento závazek splnit. Žalovaný si byl vědom své vyživovací povinnosti vůči žalobci včetně narůstajícího dluhu na výživném, neboť již soud prvního stupně mu povinnost k placení dlužného výživného uložil, přesto žalobci na výživném po celou dobu řízení ničeho neuhradil. O lhůtě k plnění pro dlužné výživné tak odvolací soud rozhodl dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal žádný důvod.

26. Na základě shora uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a II. podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že povinnost žalovaného přispívat žalobci na jeho výživu byla stanovena od 1. 5. 2024 a dluh na výživném za období 1. 5. 2024 do 31. 3. 2026 v částce 322 000 Kč uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku.

27. Protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, rozhodoval opětovně o nákladech řízení před soudem prvního stupně podle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobce byl v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšný (bylo poměřováno žalobcem nárokované a přiznané výživné), má tak právo na poměrnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení v rozsahu 56 %. Tyto náklady sestávají z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7, § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), účinného od 1. 1. 2025 z tarifní hodnoty 10 000 Kč a sazbě 1 500 Kč za jeden úkon právní služby. Zástupce žalobce učinil čtyři úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) advokátního tarifu, a to převzetí zastoupení, podání žaloby, účast na jednání soudu dne 20. 8. 2025 a 10. 11. 2025, a jeden úkon právní služby – účast na vyhlášení rozsudku dne 19. 11. 2025, za který náleží odměna ve výši jedné poloviny sazby v částce 750 Kč dle § 11 odst. 2 písm. g) advokátního tarifu. Dále mu náleží pět paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 %, které je zástupce žalobce plátcem. Náklady řízení žalobce před soudem prvního stupně činí 10 890 Kč a poměrná část přiznaných nákladů řízení pak částku 6 098 Kč.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; v odvolacím řízení zcela úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v částce 4 790 Kč. Ta se skládá z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 1 500 Kč podle § 6 odst. 1, § 9 odst. 2 a § 11 odst. 1 písm. d), g) advokátního tarifu, za vyjádření k odvolání a účast na jednání před odvolacím soudem dne 7. 4. 2026, dvou paušálních náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrady za daň z přidané hodnoty, které je zástupce žalobce plátcem.

29. Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů byla určena dle § 160 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř., neboť ke stanovení jiné lhůty neshledal odvolací soud žádný důvod, místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno dle § 149 odst. 1 o. s. ř.