o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 C 246/2020 - 167

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 10 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 64 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 18 000 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného a ve výrocích IV. a V. rozhodl o povinnosti účastníků zaplatit náklady řízení státu, do tří dnů od právní moci rozsudku, do pokladny Okresního soudu Praha - západ, ve vztahu k žalobci ve výši 7 451 Kč a ve vztahu k žalovanému ve výši 1 862 Kč.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroků II., III. a IV., podal žalobce včasné odvolání, v němž namítá, že rozsudek je překvapivý, když vybočuje z toho, co bylo předmětem žaloby, pokud byla žalobci přiznána polovina obvyklého nájmu z roku 1990, ačkoliv předmětem řízení bylo období roku 2017 a v tomto směru odkazuje i na to, že náklady řízení musí zaplatit v cenách aktuálních. Soud logicky nevysvětlil, proč si za základ výpočtu nájemného vybral právě rok 1990, tedy rok, kdy si účastníci nemovitost pořídili. Soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování k tomu, jak bylo s nemovitostí v jednotlivých letech nakládáno, kdo a jak ji upravoval, opravoval a udržoval či využíval. Soud vzal za prokázané, že nemovitost na své náklady opravoval a udržoval výlučně žalovaný, což nemá oporu v provedených důkazech. Neprovedl dokazování výslechem žalobce či výslechem [jméno] [příjmení], tedy osob, které jsou s nemovitostí spojeny od jejího pořízení v roce 1990. Soud prvního stupně zcela pominul i písemné vyjádření žalobce, že do doby nastěhování žalovaného do nemovitosti v roce 1995 nemovitosti opravovali a udržovali všichni společně. Soud se nevypořádal ani s tvrzením, že [jméno] [příjmení], matka účastníků, se až do své smrti významně finančně podílela na nákupech materiálu na údržbu nemovitosti. Z rozsudku vyplývá absurdní závěr, že žalovaný má za užívání cizího majetku platit částku odpovídající ekonomické situaci před více než čtvrtinou století. Soud prvního stupně dále zcela opominul, že stejně jako běží promlčecí doba pro uplatnění nároku na obvyklý nájem, tak běží i promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu investic vynaložených na údržbu nemovitosti. Listiny a fotky, z nichž soud prvního stupně učinil závěr o tom, že to byl žalovaný, který vynakládal prostředky na úpravu a údržbu nemovitosti, jsou neprůkazné. Neprůkazné je i útržkovité vyjádření v médiích z roku 2005, na němž nelze založit závěr o tom, že to byl výlučně žalovaný, který po celou dobu 27 let výlučně hradil náklady spojené s údržbou nemovitosti. I kdyby žalovaný hradil náklady na společnou věc výlučně sám, je třeba vzít v potaz, že to byl žalovaný s rodinou, který nemovitosti užíval. Žalovaný si mohl svůj nárok na úhradu adekvátní části vynaložených nákladů u žalobce uplatnit. Soud tak v podstatě svým rozhodnutím rozhodl i o nároku žalovaného na úhradu těchto nákladů, aniž by takový nárok byl předmětem řízení. Dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu pak lze investice vložené do nemovitosti uplatnit až v řízení o vypořádání spoluvlastnictví a pokud jde o investice vynaložené se souhlasem druhého spoluvlastníka, pak nárok na jejich úhradu se promlčuje ve třech letech od vynaložení. Pro posuzovaný případ to znamená, že veškeré nároky žalobce na náhradu nákladů investic vynaložených v 90. letech se souhlasem spoluvlastníka jsou dávno promlčené. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně v napadených výrocích. Pomine-li žalovaný, že celý uplatněný nárok je nemravný (žalovaný sice užíval společné nemovitosti ve [obec], žalobce však užíval společné nemovitosti v [anonymizováno], žalobce do předmětných nemovitostí ničeho neinvestoval, nestaral se o ně), pak nelze přehlédnout postavení jednotlivých stran, které tíží břemeno tvrzení i důkazní. Postup soudu, který výši náhrady za bezdůvodné obohacení určil ze závěru znaleckého posudku o výši obvyklého nájmu nemovitostí v roce 2017, avšak podle jejich stavu v roce 1990, považuje za správný. Při úvaze o jeho obohacení na úkor žalobce totiž vzal soud prvního stupně v úvahu, že žalovaný užíval část společného domu, který vlastními náklady a prací uvedl do současného stavu, tedy že se obohatil v důsledku toho, že se o dům a zahradu staral bez přičinění žalobce.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. v zamítavém výroku II. a v závislých nákladových výrocích III., IV. a V. a dospěl k závěru, že je zde důvod jen pro změnu nákladových výroků.

5. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že dne [datum] žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 120 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 120 000 Kč od [datum] do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitých věcí, a to pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] a pozemku parc. [číslo] v k. ú. [obec], zapsaných na [list vlastnictví] u [stát. instituce], [stát. instituce] (dále jen„ předmětné nemovitosti“) a jelikož jsou tyto ve výlučném užívání žalovaného, dochází k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce. Žalovaná částka představovala peněžitou náhradu za toto užívání za dobu od [datum] do [datum] (20 000 Kč x 6 měsíců). Při jednání dne [datum] žalobce vzal žalobu zpět co do částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil. Předmětem řízení tak zůstal nárok na zaplacení částky 75 000 Kč s příslušným úrokem z prodlení.

6. Soud prvního stupně na základě provedených listinných důkazů dospěl k následujícím zjištěním. Účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne [datum] s tím, že tyto nemovitosti byly pořízeny za finanční pomoci jejich rodičů. Z plné moci ze dne [datum], ze založených faktur a platebních dokladů, učinil soud prvního stupně skutkový závěr, že žalovaný do rekonstrukce nemovitostí investoval nemalé finanční prostředky a nadále je udržoval bez finančního přispění žalobce. Dům byl postaven před rokem 1940, když do roku 1990 byl užíván pouze k rekreaci. V době, kdy ho účastníci koupili, neměla stavba žádné zdravotně vybavení, voda byla donášena ze studny, WC bylo suché, stavba byla bez inženýrských sítí. Po rozsáhlé rekonstrukci byl dům užíván k bydlení rodinou žalovaného asi od roku 1994 nebo 1995. Žalobce byl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v [obec], a to pozemku parc. [číslo] pozemku parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], přičemž svůj podíl převedl kupní smlouvou ze dne [datum] na svého syna [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum]. Žalobce tedy vlastnil a bydlel s manželkou v těchto nemovitostech a neměl potřebu užívat předmětné nemovitosti ve [obec] a neměl důvod ani do těchto nemovitostí investovat. V řízení sice nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena nějaká dohoda o užívání společných předmětných nemovitostí, bylo však nesporné, že žalovaný s rodinou předmětné nemovitosti takto fakticky užíval. Žalobce požadavek na zaplacení peněžité náhrady za užívání jeho spoluvlastnického podílu vznesl až v okamžiku své povinnosti uhradit peněžitý trest, do té doby bezplatné užívání ze strany žalovaného toleroval. Ze znaleckého posudku Ing. [jméno] [příjmení], znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny, odhady nemovitostí, bylo zjištěno, že obvyklé nájemné za užívání předmětných nemovitostí činí za rok 2018 částku 25 000 Kč měsíčně, obvyklé nájemné za rok 2017 by muselo být poníženo oproti této částce o inflaci (asi o 0,8 %), avšak v těchto částkách by nebyly zohledněny náklady spojené s údržbou domu, zahrady. Obvyklé nájemné v roce 2017 za užívání předmětných nemovitostí ve stavu k roku 1990 odhadl na částku 3 500 Kč měsíčně.

7. Soud prvního stupně na takto zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení § 1123 a § 2991 o. z. Dospěl k závěru, že účastníci jsou rovnodílnými spoluvlastníky nemovitých věcí, které výlučně užívá toliko žalovaný, tedy užívá společnou věci nad rámec svého spoluvlastnického podílu, čímž na jeho straně dochází na úkor žalobce ke vzniku bezdůvodného obohacení spočívající v peněžité náhradě, jež se odvíjí od obvyklého nájemného. Při úvaze o výši této peněžité náhrady soud prvního stupně vzal v úvahu, že to byl žalovaný, který uvedl společnou věc do aktuálního stavu, a proto svoji úvahu o výši náhrady založil na tom, že žalobci vznikl nárok na peněžitou náhradu ve výši obvyklého nájemného za užívání společné věci ve stavu v době pořízení. V rozsahu částky 10 500 Kč proto žalobě vyhověl a ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl.

8. Odvolací soud přezkoumal postup soudu prvního stupně, co se týče jeho závěru o skutkovém stavu věci a i on na základě provedených listinných důkazů dospěl k závěru, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí (každý s výší podílu ½) na základě smlouvy o převodu nemovitostí ze dne [datum] s tím, že tyto nemovitosti byly pořízeny za finanční pomoci jejich rodičů. Dům byl postaven před rokem 1940 a do roku 1990 byl užíván pouze k rekreaci. V době, kdy ho účastníci koupili, neměla stavba žádné zdravotně vybavení, voda byla donášena ze studny, WC bylo suché, stavba byla bez inženýrských sítí. Po rozsáhlé rekonstrukci byl dům užíván k bydlení rodinou žalovaného asi od roku 1994 nebo 1995. Žalobce byl podílovým spoluvlastníkem nemovitostí v [obec], a to pozemku parc. [číslo] pozemku parc. č. st. [číslo], jehož součástí je stavba [adresa], přičemž svůj podíl převedl kupní smlouvou ze dne [datum] na svého syna [jméno] [příjmení], narozeného dne [datum]. Žalobce tedy vlastnil a bydlel s manželkou v těchto nemovitostech a neměl potřebu užívat předmětné nemovitosti ve [obec]. V řízení sice nebylo prokázáno, že by byla mezi účastníky uzavřena výslovná dohoda o způsobu užívání společných předmětných nemovitostí, bylo však nesporné, že žalovaný s rodinou předmětné nemovitosti v rozhodném období fakticky užíval, žalobce měl bydlení zajištěno jinde. Žalobce požadavek na zaplacení peněžité náhrady za užívání jeho spoluvlastnického podílu vznesl až v okamžiku své povinnosti uhradit peněžitý trest, do té doby bezplatné užívání společných nemovitostí ze strany žalovaného toleroval. Žalobce v minulosti nepožadoval po žalovaném nárok na peněžitou náhradu za nadužívání spoluvlastnického podílu žalovaným a žalovaný nepožadoval po žalobci nároky související s údržbou nemovitých věcí a investicemi do nich.

9. Současně odvolací soud přihlédl ke skutečnostem, které měly vliv na otázku aktivní legitimace žalobce a které vyšly v řízení najevo po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Z návrhu žalobce na procesní nástupnictví podle ustanovení § 107a o. s. ř. doručeného soudu prvního stupně dne [datum] vyplynulo, že na majetek žalobce je vedena exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Praha 1, na základě pověření Okresního soudu Praha - západ ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 206 EXE 6172/2020, ve prospěch pohledávky oprávněné osoby: Česká republika - Krajský soud v Praze. Dne 2. 9. 2020 byl pod č. j. 099 EX 2594/20 - 44 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky, a to pohledávky žalobce na výplatu peněžitého plnění z titulu užívání jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech vůči žalovanému. Exekuční příkaz byl doručen oprávněnému dne [datum], povinnému (žalobci) dne [datum] a dlužníku povinného (žalovanému) náhradním způsobem dne [datum]. Exekuční příkaz tak nabyl právní moci dne [datum]. Vyrozumění o právní moci exekučního příkazu bylo doručeno zástupci povinného (žalobce) dne [datum] a dlužníku povinného (žalovanému) dne [datum].

10. Návrh žalobce, aby do řízení na místo něj vstoupil oprávněný z exekuce z důvodu, že v důsledku shora uvedeného exekučního příkazu došlo k přechodu práva, které je předmětem tohoto řízení, z žalobce na oprávněného, byl pravomocně zamítnut usnesením soudu prvního stupně ze dne 16. 3. 2022, č. j. 5 C 246/2020 - 177 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2022, č. j. 22 Co 141/2022 - 225. Soud konstatoval, že vydání exekučního příkazu, kterým byla postižena žalovaná pohledávka, je sice právní skutečností, s níž právní předpis spojuje přechod dané pohledávky, avšak návrh byl uplatněn v rozporu se zásadou neúplné apelace až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně.

11. Podle ustanovení § 1117 o. z. každý spoluvlastník má právo k celé věci. Toto právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka.

12. Podle ustanovení § 1122 odt. 1 o. z. podíl vyjadřuje míru účasti každého spoluvlastníka na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví věci.

13. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).

14. Podle ustanovení § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

15. Podle ustanovení § 312 odst. 1 o. s. ř. výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky povinného, než pohledávky z účtu u peněžního ústavu nebo nároku uvedeného v § 299 lze nařídit i v případě, že pohledávka povinného se stane splatnou teprve v budoucnu, jakož i v případě, že povinnému budou dílčí pohledávky z téhož právního důvodu v budoucnu postupně vznikat.

16. Podle ustanovení § 313 odst. 1 věta poslední o. s. ř. dlužníkovi povinného soud zakáže, aby od okamžiku, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, provedl na ní započtení nebo s ní jinak nakládal.

17. Podle ustanovení § 313 odst. 3 o. s. ř. povinný ztrácí právo na pohledávku okamžikem, kdy bylo dlužníkovi povinného doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí.

18. Podle ustanovení § 315 odst. 1 o. s. ř. nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku podle § 314a odst. 2, popř. podle § 314c odst. 1 a 3, může oprávněný proti dlužníku povinného vlastním jménem podat návrh na výkon rozhodnutí, jestliže jej mohl podat povinný, jinak se domáhat vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí, popřípadě v řízení podle zvláštního zákona. Nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení. Dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

19. Každý spoluvlastník sice má právo k celé věci, ale jeho právo je omezeno stejným právem každého dalšího spoluvlastníka. To znamená, že spoluvlastník nemůže„ bez dalšího“ užívat společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu na úkor dalších spoluvlastníků; samotná existence spoluvlastnictví ke společné věci není právním důvodem k takovém užívání. Užívání společné věc nad rámec spoluvlastnického podílu tak představuje užívání cizí hodnoty, čímž (přivlastňováním si užitné hodnoty společné věci nad spoluvlastnický podíl) vzniká bezdůvodné obohacení v režimu ustanovení § 2991 o. z. V daném případě tedy šlo o to, zda žalovanému vzniklo v rámci spoluvlastnického vztahu bez spravedlivého důvodu obohacení na úkor žalobce tím, že užíval výlučně pro sebe a svou rodinu předmětné nemovitosti v celém rozsahu, tj. nad rámec svého spoluvlastnického podílu, aniž by mezi účastníky existovala dohoda (konkludentní či výslovná) o takovém užívání bez finanční kompenzace (srov. závěry rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 503/2011 uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo] které jsou aplikovatelné i v poměrech o. z.). Bezdůvodné obohacení pak odpovídá částce, kterou by spoluvlastník při obvyklém užívání věci v rámci svého podílu získal, tedy dosažitelnému nájemnému v místě a čase s tím, že na výši nároku se nepochybně podílí užitná hodnota věci.

20. Odvolatel vytýkal soudu prvního stupně postup, kdy výši peněžité náhrady za užívání podílu žalobce za období od [datum] do [datum] odvíjel od stavu, ve kterém se společná věc nacházela v roce 1990 (doba pořízení) a dále mu vytýkal, že skutkové zjištění ohledně investic do úpravy společné věci po jejím pořízení neodpovídalo provedenému dokazování. Odvolací soud se těmto námitkami věcně nezabýval, neboť zjistil, že v řízení před soudem prvního stupně nastala právní skutečnost, v důsledku níž žalobce pozbyl aktivní legitimaci k zaplacení žalované pohledávky. Po zahájení řízení byla totiž žalovaná pohledávka postižena exekucí přikázáním jiné peněžité pohledávky (§ 312 a násl. o. s. ř.) a tato exekuce stále probíhá, přičemž v takovém případě komentářová literatura ([příjmení], L., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. [číslo]; Svoboda, K., [příjmení], P., Levý, J., [příjmení], J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. [číslo]), ale i soudní praxe (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2004) přijala závěr, že okamžikem, v němž bylo žalovanému (poddlužníku) doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, eventuálně exekuční příkaz (v daném případě dne [datum]), žalobce (povinný) ztrácí právo na přikázanou pohledávku, které přechází na oprávněného z exekučního řízení. Předmětem výkonu rozhodnutí nebo exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky je pohledávka existující v době doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekučního příkazu (§ 313 odst. 3 o. s. ř., § 52 odst. 1 exekučního řádu); okolnost, že se pohledávka nestala splatnou je nerozhodná. Z tohoto důvodu neobstojí námitka odvolatele, že je třeba rozlišovat nároky vzniklé do právní moci exekučního příkazu a nároky vzniklé po právní moci tohoto exekučního příkazu, neboť rozhodující je pouze to, zda přikazovaná pohledávka v době doručení exekučního příkazu existovala. Tomu odpovídá i souzený případ, když žalovaná pohledávka měla vzniknout v roce 2017 a exekuční příkaz byl vydán [datum].

21. Odvolací soud proto zamítavý výrok II. shledal věcně správným, byť z jiného důvodu, než soud prvního stupně, a proto jej podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

22. Odvolací soud přistoupil ke změně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Rozhodování o nákladech řízení je ovládáno zásadou úspěchu ve věci (§ 142 o. s. ř.), která je doplněna zásadou zavinění na zastavení řízení (§ 146 odst. 2 o. s. ř.). Žalobce z procesního hlediska zavinil, že řízení bylo částečně zastaveno a z větší části nebyl ve věci procesně úspěšný, soud prvního stupně proto správně přiznal žalovanému podle ustanovení § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a § 142 odst. 2 na počátku věty o. s. ř. právo na poměrnou část náhrady nákladů řízení. Žalovanému vznikly náklady za zastoupení advokátem v celkové výši 18 937 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, účast při jednání dne [datum]) po 5 900 Kč (tarifní hodnota 120 000 Kč podle ustanovení § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu), z poloviční odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření ze dne [datum] ke znaleckému posudku) 2 950 Kč, z náhrady hotových výdajů po 300 Kč ke každému úkonu právní služby podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu - 900 Kč a z náhrady za 21 % DPH ve výši 3 287 Kč. Při rozhodování o náhradě je nezbytné v řízení, jehož předmětem je vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky, úroky z prodlení), zohlednit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2717/08). Odvolací soud tedy vzal v úvahu i výši příslušenství ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně ([datum]) a zjistil, že žalovaný byl ve věci úspěšný v 91 % a neúspěšný v 9 %, proto mu přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 15 528 Kč (tj. 82 % z celkové náhrady 18 937 Kč). V tomto smyslu odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil nákladový výrok III.

23. Ke změně rozsudku odvolací soud přistoupil i ve výrocích IV. a V. týkajících se náhrady nákladů řízení státu. V průběhu řízení vznikly státu náklady přestavující znalečné vyplacené soudem z rozpočtových prostředků ve výši 9 313 Kč. Podle ustanovení § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát právo na jejich náhradu proti účastníkům podle výsledku řízení. [jméno], kde se náhrada nákladů poměrně rozděluje podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., platí náhradu státu oba účastníci, a to podle míry neúspěchu ve věci. Odvolací soud proto podle ustanovení § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích IV. a V. tak, že žalobci uložil zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 8 475 Kč (neúspěch v 91 %) a žalovanému částku 838 Kč (neúspěch v 9 %) v obecné pariční lhůtě na účet soudu prvního stupně.

24. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalobce nebyl v této fázi řízení procesně úspěšný. Žalovanému vznikly náklady za zastoupení advokátem ve výši 9 680 Kč sestávající z odměny za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast při odvolacím jednání) po 3 700 (tarifní hodnota 64 500 Kč podle ustanovení § 7 bod 5., § 8 odst. 1 advokátního tarifu), z náhrady hotových výdajů po 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 1, 4 advokátního tarifu - 600 Kč a z náhrady za 21 % DPH ve výši 1 680 Kč.

25. Náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů je žalobce povinen zaplatit žalovanému v obecné pariční lhůtě tří dnů podle ustanovení § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. k rukám advokáta žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).