o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 29. 7. 2021, č. j. 35 C 88/2021 - 22

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně ve výroku I. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 177 000 Kč s úrokem z prodlení 0,25 % denně z částky 40 000 Kč od [datum] do [datum], z částky 65 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 177 000 Kč od [datum] do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve výroku II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 20 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 0,25 % denně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení 9,75 % ročně z částky 60 000 Kč od [datum] do [datum], z částky 85 000 Kč od [datum] do [datum] a z částky 197 000 Kč od [datum] do zaplacení a ve výroku III. rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 9 895,08 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Proti tomuto rozsudku, a to do výroku I. podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítá, že soud prvního stupně pochybil, pokud žalobci přiznal úrok z prodlení ve smluvené výši, neboť tato výše (91,25 % ročně) je v rozporu s dobrými mravy, když mnohonásobně převyšuje zákonný úrok z prodlení. Samotné příslušenství tak představuje částku 3x vyšší, než je žalovaná jistina. Navrhl, aby odvolací soud odvoláním napadený výrok zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Žalobce se k odvolání nevyjádřil.

4. Výrok II. odvoláním nebyl dotčen a samostatně tak nabyl právní moci.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v intencích ustanovení § 212 věty první o. s. ř. ve věcném výroku I. a v závislém nákladovém výroku III. podle ustanovení § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

6. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že dne [datum] žalobce podal proti žalovanému žalobu na zaplacení částky 197 000 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi účastníky byla uzavřena dne [datum] smlouva o zápůjčce částky 60 000 Kč, která měla být vrácena dne [datum], dne [datum] smlouva o zápůjčce částky 112 000 Kč, která měla být vrácena dne [datum] a dne [datum] smlouva o zápůjčce částky 25 000 Kč, která měla být vrácena dne [datum]. Pro případ prodlení byl ve smlouvách v článku IV. sjednán úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny jdoucí od prvního dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky do zaplacení.

7. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění z listinných důkazů založených ve spise. Žalobce a žalovaný postupně uzavřeli 3 bezúročné smlouvy o zápůjčce, a to dne [datum] na částku 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit dne [datum], dne [datum] na částku 112 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit dne [datum] a dne [datum] na částku 25 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit dne [datum]. Pro případ prodlení si strany sjednaly úrok z prodlení ve výši 0,25 % denně z dlužné jistiny jdoucí od prvního dne následujícího po dni splatnosti zápůjčky až do zaplacení (článek II. 4. smluv). Ve všech smlouvách žalovaný potvrdil převzetí peněžní částky svým podpisem (prokázáno jednotlivými smlouvami). Žalovaný přes výzvu částky nevrátil (předžalobní upomínka ze dne [datum]). Přes poučení soudu podle ustanovení § 118a odst. 3 o. s. ř. žalobce neprokázal tvrzení o tom, že na základě smlouvy ze dne [datum] byla žalovanému zapůjčena i částka 20 000 Kč.

8. Odvolací soud při přezkumu napadeného rozsudku vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl shora zjištěn soudem prvního stupně, který k němu dospěl na základě správně provedeného dokazování. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, jednání ve věci samé před soudem prvního stupně se nezúčastnil.

9. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, vzhledem k datu uzavření předmětných smluv, podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“).

10. Podle ustanovení § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

11. Podle ustanovení § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.

12. Soud prvního stupně posoudil smlouvy o zápůjčce podle ustanovení § 2390 a násl. o. z. Správně vyhodnotil, že mezi účastníky vznikl závazkový vztah na základě jednotlivých smluv o zápůjčce. Žalovaný prokázal listinami, že přenechal žalovanému postupně částku 177 000 Kč, kterou však žalovaný v jednotlivých lhůtách splatnosti žalobci nevrátil (§ 1958 odst. 1 o. z.) a soud prvního stupně tak správně rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 177 000 Kč.

13. Soud prvního stupně správně rozhodl i o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci úrok z prodlení z dlužných částek ve smluvené výši 0,25 % denně, na které mu vzniklo právo podle ustanovení § 1970 o. z., když žalovaný zapůjčené částky nevrátil ve lhůtě splatnosti.

14. Správným shledal odvolací soud i právní závěr o tom, že ujednání o výši smluvního úroku z prodlení není neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 580, § 588 o. z.), když vzal v úvahu okolnosti daného závazku, tedy že se jednalo o zápůjčku mezi dvěma fyzickými osobami nepodnikateli, že výše nepřevyšuje limit smluvní pokuty daný rozhodovací praxí soudů a že sjednaný úrok z prodlení sice představuje vysokou míru finanční zátěže, ale ta je ve vztahu k žalovanému osamocena (neexistence povinnosti jiných plateb).

15. Otázkou, za jakých podmínek je ujednání o úroku z prodlení rozporné s dobrými mravy, se soudní praxe zabývala výlučně ve vztazích podléhajících zákonu č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obch. zák.“), neboť pouze ustanovení § 369 odst. 1 obch. zák. umožňovalo sjednat sazbu úroku z prodlení oproti ustanovení § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), které podle závěrů rozhodovací praxe vylučovalo, aby výše úroku z prodlení byla v občanskoprávních vztazích dohodnuta jinak, než stanovil právní předpis. V poměrech obchodního zákoníku dovolací soud učinil závěr, že při posuzování, zda se smluvená sazba úroku z prodlení příčí dobrým mravům, není možné vyjít jen ze srovnání smluvené sazby se sazbou zákonnou, nebo že soulad výše úroku z prodlení s dobrými mravy není možno posuzovat jen s ohledem na konkrétní výši úroku z prodlení, ale že je třeba přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž k jejímu sjednání došlo (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 468/2003 nebo sp. zn. sp. zn. 23 Cdo 4059/2009). Na tuto soudní praxi pak pro poměry účinné od 1. 1. 2014 navázal i rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, který konstatoval, že sazba úroku z prodlení stanovená nařízením vlády, jež se považuje za ujednanou v případě, že výše úroku z prodlení nebyla stranami sjednána, sice prezentuje určitou představu zákonodárce o tom, jaká výše úroku z prodlení je obecně způsobilá plnit jeho funkci sankčně-motivační a reparační, tj. přimět dlužníka ke včasné úhradě dlužné částky a případně alespoň částečně nahradit újmu, jež věřiteli jejím včasným neuhrazením vznikla, je však zjevné, že s ohledem na různorodost smluvních vztahů taková představa zákonodárce nemusí vždy odpovídat jejich konkrétní realitě a z rozličných důvodů mohou být sjednávány úroky z prodlení v jiné výši. Proto pouze takové ujednání o výši úroku z prodlení výrazně odchylující se od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády, které by znamenalo, že vzhledem k okolnostem dané věci sjednaný úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale že má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. Výrazná (mnohonásobná) odchylka sjednané výše smluvního úroku z prodlení od sazby stanovené nařízením vlády tedy může být sice signálem rozporu takového ujednání s dobrými mravy, sama o sobě však bez posouzení relevantních okolností jejího sjednání takový rozpor ještě neznamená.

16. V souzeném případě byl při prodlení sjednán úrok z prodlení 0,25 % denně z dlužné částky (tj. 442,50 Kč denně). Přestože jde o sazbu, která neodpovídá sazbě úroku z prodlení, kterou obvykle účtují peněžní ústavy ([právnická osoba] dlouhodobě 25 %, [právnická osoba] 30 %), nelze tuto sazbu s ohledem na obsah závazku hodnotit za natolik excesivní, aby bylo možné dovodit její zneužívající charakter. Konečně lze připomenout, že v minulosti byl v této výši stanoven poplatek z prodlení (poplatek z prodlení 2,5 ‰ obsažený v ustanovení § 2 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Soud prvního stupně správně vyhodnotil, že závazek vznikl mezi dvěma fyzickými osobami nepodnikateli, že všechny zápůjčky byly sjednány jako bezúročné a že k utvrzení jejich vrácení nebyly sjednány žádné sankce. Smluvený úrok z prodlení byl tedy fakticky jedinou sankcí za nedodržení dohodnuté doby splatnosti a tedy jediným institutem, jehož preventivní funkce měla žalovaného pobízet ke včasné úhradě poskytnutých prostředků. Za této situace nelze sjednanou sazbu považovat za šikanózní. Celková výše dlužných úroků z prodlení byla totiž důsledkem nikoli sjednané sazby úroku z prodlení, ale doby neplnění závazků ze strany žalovaného. Žalovaný pak převzetí finančních prostředků nezpochybňoval, na jistinu neuhradil ničeho, k jednání soudu prvního stupně se nedostavil a k okolnostem, za nichž byly smlouvy uzavřeny, ani k důvodům, proč své závazky řádně nesplnil, ničeho neuvedl. V kontextu těchto okolností pak odvolací soud dospěl k závěru, že sjednanou výši úroku z prodlení nelze považovat za zneužívající a že by ujednání o této výši bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy.

17. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v jeho věcně správném výroku I. podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil.

18. Odvolací soud podle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil i výrok III. o náhradě nákladů řízení, když soud prvního stupně s ohledem na výsledek řízení postupoval správně podle ustanovení § 142 odst. 2 na počátku věty o. s. ř.

19. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití ustanovení § 224 odst. 1 o. s. ř. v souladu s ustanovením § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy úspěšnému žalobci v odvolacím řízení žádné náklady nevznikly.