o výživné manželky

1. Rozsudkem uvedeným v záhlaví soud prvního stupně výrokem I. zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobkyni na její výživu počínaje dnem 30. 11. 2022 částku 10 000 Kč měsíčně a výrokem II. nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení.

2. Z obsahu spisu bylo zjištěno, že žalobkyně podala dne 30. 11. 2022 žalobu, jíž se domáhala určení výživného manželky ve výši 10 000 Kč měsíčně od podání žaloby do právní moci rozsudku o rozvodu manželství s odůvodněním, že účastníci jsou manželé a v květnu 2022 ukončili společnou domácnost. Vzhledem ke snížení příjmu žalobkyně a uspokojivé příjmové a majetkové situaci žalovaného požaduje, aby jí přispíval na výživu označenou částkou.

3. Žalovaný se k výzvě soudu prvního stupně k žalobě, která mu byla doručena dne 3. 1. 2023, nevyjádřil. K věci samé se vyjádřil až v rámci odvolání proti vydanému rozsudku pro zmeškání, který byl později zrušen. Navrhl žalobu zamítnout, neboť měl za to, že požadavek žalobkyně na výživné není v souladu s dobrými mravy za situace, kdy žalobkyně svým chování rozvrátila téměř desetileté manželství, když navázala mimomanželský vztah s [jméno FO].

4. Soud prvního stupně provedl dokazování výslechem účastníků, svědka [jméno FO] a listin a po jejich zhodnocení dospěl k následujícím zjištěním.

5. Z družského vztahu účastníků se dne 26. 7. 2009 narodil nezletilý syn [jméno FO] (rodný list nezletilého). Manželství účastníků bylo uzavřeno dne 28. 7. 2012 před Městským úřadem [adresa] [jméno FO] (oddací list). Rodina žila v rodinném domě na adrese [adresa], který byl evidován jako výlučné vlastnictví žalovaného (nesporné tvrzení účastníků).

6. Společnou domácnost účastníci ukončili 4. 5. 2022, kdy se žalobkyně odstěhovala do domu svých rodičů na adrese [Jméno žalobkyně B], [adresa] (cca 800 m od původního bydliště), kde po dohodě s nimi užívala podkroví sestávající z obýváčku a dvou pokojů, rodičům přispívala na bydlení částkou 3 000 Kč měsíčně. Na konci května žalovaný vyměnil zámky k zamezení žalobkyně v přístupu do domu. Návrhy ze dne 30. 6. 2022 žalovaný zahájil řízení o rozvod manželství a úpravu poměrů k nezletilému synovi pro dobu po rozvodu.

7. Žalobkyně se se svědkem [jméno FO] seznámila v práci, intimně se s ním stýkala od června 2022, společnou domácnost však nezaložili. Svědek žil s manželkou [právnická osoba]. Žalobkyně se svědkem otěhotněla a dne 11. 10. 2023 se jim narodil syn [Anonymizováno]. Svědek se rozhodl ukončit své manželské soužití a po dohodě s žalobkyní spolu začali žít v bydlišti žalobkyně od září 2023 (výpověď žalobkyně a svědka v tomto řízení i v řízení o popření otcovství vedeném pod sp. zn. [spisová značka], rodný list nezletilého [Anonymizováno]). Tato skutečnost je potvrzována i rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 4. 10. 2023, č. j. [spisová značka], kterým byla schválena dohoda o úpravě poměru k nezletilým dětem [jméno FO] za trvání manželství a pro dobu po rozvodu, dle níž byly nezletilé děti [jméno FO] svěřeny do péče matky a svědkovi jako otci bylo vyměřeno výživné ve výši 5 600 Kč a 4 400 Kč měsíčně počínaje 1. 2. 2023 (ukončení společné domácnosti, kdy se svědek odstěhoval k rodičům, o které pečoval) a dále pro dobu po rozvodu s tím, že řízení bylo zahájeno 4. 9. 2023.

8. V opatrovnickém řízení byly upraveny poměry pro dobu po rozvodu k nezletilému [adresa]. V rámci řízení ve věcech péče o nezletilé (spis soudu prvního stupně sp. zn. [spisová značka]) a v tomto řízení bylo k příjmovým a majetkovým poměrům účastníků zjištěno následující.

9. Žalobkyně vystudovala obchodní akademii. Od 1. 8. 2020 pracovala jako OSVČ. Od 1. 6. 2021 do 31. 7. 2022 pracovala jako administrativní pracovnice u společnosti [právnická osoba] v období od března 2022 do července 2022 s průměrnou měsíční mzdou 30 735 Kč (potvrzení zaměstnavatele o příjmu ze dne 12. 8. 2022). Pracovní poměr založený smlouvu ze dne 1. 6. 2021 ukončila dohodou ze dne 30.5. 2022 ke dni 31. 7. 2022 (dohoda o rozvázání pracovního poměru ze dne 30. 5. 2022). Nebylo možné zde setrvat z důvodu provázanosti zaměstnavatele s rodinou otce (výpověď žalobkyně, žalovaný provázanost zaměstnavatele se svojí rodinou nepopíral). Dne 1. 8. 2022 se zaevidovala na úřadu práce, od něhož pobírala podporu v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu 5 měsíců ve výši 14 677 Kč měsíčně, tj. do ledna 2023 a dále byla bez příjmu (rozhodnutí úřadu práce na čl. 10, výpověď žalobkyně). Na výživu jí přispívala matka (výpisy z účtu žalobkyně za dobu od prosince 2022 do října 2024). Od 1. 6. 2023 do 31. 8. 2023 byla zaměstnána u společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], s průměrnou měsíční čistu mzdou 26 073 Kč (potvrzení o výši příjmu ze dne 31. 1. 2024 na čl. 114). Od 1. 9. 2023 začala pobírat peněžitou pomoc v mateřství cca ve výši 21 000 Kč měsíčně (potvrzení OSSZ [adresa] ze dne 31. 1. 2024) a od 1. 3. 2024 začala pobírat rodičovský příspěvek ve výši 9 677 Kč měsíčně. Není vlastníkem nemovitých věcí. Od září 2023 žila ve společné domácnosti s přítelem, který disponoval příjmem ve výši necelých 42 500 Kč.

10. Žalovaný je evidován jako výlučný vlastník nemovitých věcí v k. ú. [adresa], a to pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je rodinný dům č.p. [Anonymizováno], pozemku p. č. st. [Anonymizováno], jehož součástí je stavba garáže a pozemku p. č. [Anonymizováno] - zahrady k. ú. [adresa] v hodnotě dle odhadu cca 10 500 000 Kč, ale zatížené zástavním právem pro úvěr do výše 1 302 000 Kč (v říjnu 2022 žalovaný uvedl při jednání, že zbývá uhradit asi 940 000 Kč) (LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa] ke dni 1. 9. 2022, kupní smlouva z 12. 5. 2008, zástavní smlouva ze dne 14. 10. 2020, odhad tržní ceny na čl. 109), na pozemku je vystavěna dílna, kterou užívá ke své potřebě (výpověď žalovaného ze dne 5. 10. 2022). Dále je vlastníkem poloviny bytové jednotky č. [Anonymizováno] v budově č. p. [Anonymizováno] v k. ú. [adresa] v hodnotě 3 100 000 Kč (informace o jednotce, odhad tržní ceny na čl. 111). Rodinný dům žalovaný užívá ke své bytové potřebě, byt je pronajímán a žalovaný dle své výpovědi z něj má příjem cca 2 000 Kč měsíčně. Dle návrhu dohody o vypořádání SJM má žalovaný ve vlastnictví motorová vozidla dle návrhu vyčíslené na cca 300 000 Kč, a zbraně dle jeho tvrzení v opatrovnickém řízení v hodnotě [hodnota] až 40 000 Kč (příslušná dohoda na čl. 14, vyjádření v opatrovnickém spise). Dle svého vyjádření v opatrovnickém spise žalovaný vynakládá na bydlení v rodinném domě cca 24 000 Kč, tyto náklady zahrnují splátku hypotéky 9 400 Kč měsíčně, pronájem haly k soukromým účelům 9 000 Kč měsíčně, náklady na automobil 3 000 Kč měsíčně, z výpisu z účtu žalovaného byly patrné platby na elektřinu 5 600 Kč měsíčně, životní pojištění 2 833 Kč měsíčně, penzijní připojištění 500 Kč měsíčně, internet 500 Kč měsíčně. Od dubna 2023 žalovaný žije s přítelkyní, jejíž příjem činí cca 21 000 Kč měsíčně a která je vlastníkem bytové jednotky v k. ú. [adresa]. Žalovaný byl v roce 2022 veden na úřadu práce, předtím byl zaměstnán jako prodejce vozů v autobazaru, od února 2022 podniká jako OSVČ, když s kamarádem začal provozovat kovošrot a opravovat osobní automobily, prodávat součástky. V přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2022 (maloobchod v nespecializovaných prodejnách) žalovaný evidoval příjmy ze samostatné činnosti 550 000 Kč, výdaje související s podnikáním vykázal paušální sazbou 60 % (330 000 Kč), slevu uplatnil na sebe a syna, dílčí základ daně činil 220 000 Kč a daň 2 160. Z přiznání k dani z příjmu fyzických osob za rok 2023 plyne, že žalovaný evidoval ze samostatné činnosti příjem 581 130 Kč, výdaje související s příjmy vykazoval paušální sazbou 60 % (348 678 Kč), dílčí základ daně činil 232 452 Kč; z nájmu nemovité věci měl příjem 24 500 Kč a výdaje vykazoval 30 % paušální sazbou (7 350 Kč), dílčí základ daně činil 17 150 Kč; daň byla spočtena na 6 600 Kč. Dle daňové evidence za rok 2024 (leden až srpen) příjmy žalovaného činily 427 510 Kč na základě faktur vystavených za opravu nebo prodej a výdaje činily 219 382 Kč. Mezi výdaji bylo zahrnuto nájemné haly 9 000 Kč měsíčně, nákup materiálu a drobné vydání a pohonné hmoty. Ke dni 31. 8. 2024 byla evidována hotovost 208 128 Kč.

11. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 11. 2022, č. j. [spisová značka] byl nezletilý [jméno FO] pro dobu po rozvodu svěřen do péče žalovaného a žalobkyni byl upraven s nezletilým široký styk a vyměřeno výživné 4 000 Kč měsíčně. Soud konstatoval, že žalovaným proklamovaný příjem z podnikání ve výši cca 15 000 Kč čistého měsíčně (výpověď žalovaného dne 5. 10. 2022) neodpovídá zjištěným výdajům žalovaného, a proto s přihlédnutím k pohybům na účtu a placeným výdajům předpokládal příjem ve výši cca 40 000 Kč čistého měsíčně. U žalobkyně měl za to, že její pracovní potenciál odpovídá částce cca 25 000 Kč měsíčně.

12. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2024, č. j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 22. 4. 2024, č. j. [spisová značka] bylo rozhodnuto o úpravě poměrů k nezletilému [jméno FO] za trvání manželství účastníků, respektive jen o výživném vzhledem k tomu, že v době rozhodování již nabyla účinnosti právní úprava pro dobu po rozvodu. Žalobkyni byla stanovena povinnost přispívat na výživu nezletilého syna za dobu od 1. 6. 2022 do 31. 7. 2022 částkou 5 000 Kč měsíčně, za dobu od 1. 8. 2022 do 10. 10. 2023 částkou 4 000 Kč měsíčně, za dobu od 11. 10. 2023 do 29. 2. 2024 částkou 3 500 Kč měsíčně a za dobu od 1. 3. 2024 do 2. 4. 2024 byla povinnost přispívat na výživu nezletilého syna stanovena žalovanému částkou 6 000 Kč měsíčně vzhledem k tomu, že nezletilý přešel do péče žalobkyně.

13. Manželství účastníků bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. 2. 2024, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 3. 4. 2024, přičemž soud prvního stupně poukázal na to, že každý z účastníků viděl příčinu rozvratu jinde (příslušný rozsudek o rozvodu manželství).

14. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce vyzvala žalovaného k příspěvku na výživu ve výši 10 000 Kč měsíčně. Zásilku si žalovaný nevyzvedl.

15. Při svém rozhodování soud prvního stupně vycházel z ustanovení § 697 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), které při stanovení výživného manžela upravuje kritérium, aby hmotná a kulturní úroveň obou manželů byla zásadně stejná. Soud prvního stupně však zjistil okolnosti, na základě nichž dospěl k závěru, že plnění vyživovací povinnosti žalovaným vůči žalobkyni by bylo v rozporu s dobrými mravy. Soud nehodnotil primární důvody odcizení účastníků a ukončení společné domácnosti, vzal však v potaz jako objektivní fakt, co nastalo poté, tedy že žalobkyně před i po podání žaloby porušila manželskou věrnost, s žalovaným a jejich společným synem nežila, naopak začala žít se svým novým partnerem, s nímž počala dítě ještě za trvání manželství a s nímž udržovala intimní vztah minimálně od léta 2022. Domníval se, že za této situace nelze přiznat soudní ochranu tomu, aby žalobkyně ze všech práv a povinností, které s sebou manželství nese, izolovaně oddělila jediné právo, a to právo na výživu. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil ustanovením § 150 o. s. ř. s tím, že důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval jednak v poměrech žalobkyně a jednak v chování žalovaného v dané věci. Přihlédl k tomu, že žalobkyně je aktuálně na rodičovské dovolené s nízkým příjmem v podobě rodičovského příspěvku a v důsledku celodenní péče o nezletilého syna je ve výdělečných možnostech omezena a nedisponuje ani žádným majetkem významné hodnoty, přičemž ze svého příjmu musí hradit výživné na syna [jméno FO]. Současně soud prvního stupně přihlédl k postoji žalovaného v průběhu řízení, když v řízení nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by žalovaný reagoval na předžalobní výzvu žalobkyně, přičemž nereagoval ani na výzvu soudu, aby se vyjádřil k žalobě. Dále přihlédl k majetkové situaci žalovaného, který je vlastníkem nemovitého i movitého majetku a své příjmové a výdajové poměry nebyl schopen relevantně osvětlit. V neposlední řadě pak soud prvního stupně vzal v úvahu, že nařídil účastníkům mediaci, přičemž, jak vyplývá ze zprávy mediátorky, žalovaný se sice k mediátorce dostavil, ale odmítl mediaci fakticky zahájit. Na základě shora uvedeného žalobu jako nedůvodnou zamítl a žalovanému právo na náhradu nákladu řízení nepřiznal.

16. Proti tomuto rozsudku podala včas odvolání žalobkyně. Namítá, že společnou domácnost s žalovaným opustila v květnu 2022, neboť soužití s ním již tvořilo pouze ryze formální svazek a situace byla neudržitelná, přičemž v té době neměla s nikým žádný intimní vztah. Žalovaný žalobkyni v průběhu května 2022 zaslal návrh na vypořádání SJM včetně dohody o tom, že převezme hypotéční úvěr, na jeho návrh žalobkyně reagovala dopisem ze dne 1. 7. 2022, v němž návrh odmítla a navrhla kompromisní řešení ve prospěch syna, což odmítl žalovaný. Žalovaný pak 1. 7. 2022 podal návrh na rozvod manželství spolu s návrhem na úpravu poměrů k nezletilému synovi pro dobu po rozvodu. Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný měl již v květnu 2022 rozpad manželství za definitivní a takto s ním nakládal, v opačném případě by jen stěží zasílal žalobkyni návrh na vypořádání SJM. Pokud by chtěl manželství zachovat, nepřistoupil by k takovému jednání a ani by neměnil záhy po odchodu žalobkyně z domácnosti zámky. Žalovaný v řízení o rozvod tvrdil, že rozpad manželství zavinila nevěra žalobkyně, což nebylo prokázáno. V rozvodovém rozsudku byl učiněn závěr, že příčinou rozvratu manželství byly neshody účastníků ohledně role manželů ve vztahu a trávení společného času. Intimní vztah se svědkem navázala až po ukončení společné domácnosti, rovněž žalovaný navázal nový vztah. Žalobkyně podala žalobu až dne 30. 11. 2022, kdy se její příjmové poměry zhoršily. Za těchto okolností má za to, že pro použití korektivu dobrých mravů nebyly splněny podmínky tak, jak je vymezila judikatura Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3026/14 nebo sp. zn. I. ÚS 3175/11). To, že se z nového vztahu žalobkyni narodilo dítě (které bylo počato po podání žaloby) nepředstavuje v daném kontextu jednání, které by bylo rozporné s dobrými mravy a v tomto směru odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka]. Navrhla, aby byl napadený rozsudek změněn a výživné žalobkyni přiznáno.

17. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do nákladového výroku II., podal odvolání i žalovaný. Měl za to, že nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř. Poukázal na to, že to byla žalobkyně, která svým chováním způsobila rozvrat rodiny a ukončení společné domácnosti, sama si zavinila nižší příjem, když bezdůvodně ukončila pracovní poměr dohodou. Za těchto okolností bylo na žalobkyni, aby zvážila veškerá rizika podání žaloby. Není pravdou to, co mu vytýká soud prvního stupně. Na požadavek žalobkyně reagoval, byť ústně, když žalobkyni žádal, aby žalobu nepodávala, že tím ještě více věc zkomplikuje a jde-li o vyjádření k žalobě, bylo jeho právem, nikoliv povinností, se k žalobě vyjádřit. Mediaci neodmítl zahájit, dostavil se k ní, byl však překvapen, že v době příchodu byla mediátorka v družném rozhovoru s žalobkyní a jediné o čem se obě chtěly bavit, bylo vypořádání SJM. Zpráva mediátorky je zkreslená a neodpovídá skutečnému průběhu jednání. Pokud jde o odkaz soudu prvního stupně na majetkové poměry účastníků, pak vzhledem k tomu, že žalovaný neměl povinnost platit výživné, nebylo třeba zjišťovat jeho schopnost výživné hradit, a proto dokazování k jeho poměrům nemělo žádný význam a nemělo ani význam pro posouzení jeho nároku na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni, jelikož pro aplikaci § 150 o. s. ř. není dokazování majetkových poměrů účastníků obvyklé. Žalovaný přitom v rámci své výpovědi odpověděl na všechny dotazy. Závěrem zdůraznil, že k aplikaci § 150 o. s. ř. by měl soud přistupovat pouze výjimečně, dle judikatury Ústavního soudu tento institut neslouží ke zmírňování či odstraňování majetkových rozdílů mezi stranami. Navrhl, aby nákladový výrok II. byl změněn a žalovanému bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 136 329 Kč.

18. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § 212 věty první o. s. ř. v celém rozsahu podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o. s. ř. a dospěl k závěru, že jsou zde důvody pro jeho částečnou změnu.

19. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvního stupně shora a na nějž pro stručnost odkazuje. Zopakoval pak důkaz spisem soudu prvního stupně sp. zn. [spisová značka] týkající se rozvodu manželství, v němž se účastníci shodli, že společné soužití ukončili v květnu 2022. Dle tvrzení žalovaného důsledně nevedli společnou domácnost, když převážnou část nákladů na společné soužití včetně bydlení hradil žalovaný ze svého příjmu, intimně se již delší dobu nestýkali, do jara 2022 však bylo manželství spokojené, poté nastala krize v důsledku nevěry žalobkyně, 1. 7. 2022 podal návrh na rozvod s tím, že jejich manželství je hluboce, trvale a nenávratně rozvráceno. Žalobkyně souhlasila s tím, že jejich manželský svazek je již pouze formální, příčinu rozvratu vztahu však viděla v tom, že žalovaný podstatnou část svého manželského života trávil mimo domov, na ní nechal vše od péče o domácnost až po kompletní péči o nezletilého syna a když se žalovaný vracel domů, byla jejich komunikace stále častěji konfliktní, manželství bylo dlouhodobě v krizi. Výsledkem bylo, že se manželé citově odcizili, fungovali jako spolubydlící, návrh na využití odborné pomoci žalovaný odmítl. Jelikož takto již nechtěla žít, v květnu 2022 odešla ze společné domácnosti. Na těchto tvrzeních účastníci setrvali i při svých výpovědích při jednání a soud prvního stupně poté dne 21. 2. 2024 rozhodl o rozvodu manželství s tím, že je skutečně trvale rozvráceno, když účastníci žijí již delší dobu odděleně a ani jeden z nich manželské soužití nechce obnovit. Příčinu rozvratu manželství pak shledal v neshodách ohledně role manželů v jejich vztahu a představách ohledně trávení společného času, což vedlo žalobkyni k odchodu ze svazku a jejímu mimomanželskému vztahu. Vzhledem k popsanému je zjevné, že soud při rozvodu uzavřel, že v případě účastníků nešlo o zásah v podobě tvrzené nevěry žalobkyně do jinak spokojeného manželského soužití s obvyklými problémy, ale že účastníci k rozpadu vztahu z důvodu jeho nefunkčnosti směřovali již delší dobu, což žalobkyni vedlo k tomu, že společné soužití účastníků ukončila odchodem ze společné domácnosti a vytvořila domácnost vlastní, kde měla v plánu zajistit i zázemí pro nezletilého syna. Soud v podstatě zdůraznil, že spokojený manželský svazek není pouze o intimním životě manželů, ale stejnou důležitost ve svazku má i jejich citová podpora, vzájemná sounáležitost a uznání, jejichž nedostatek vztah oslabuje a vede k napětí a odcizení, což se dle něj projevilo i u účastníků. Manželský svazek je natolik soukromou a komplikovanou záležitostí, že případné svědecké výpovědi vnějších pozorovatelů jen těžko mohou být způsobilé rozklíčovat jednotlivé příčiny rozvratu dlouhodobě existujícího vztahu.

20. Podle § 697 o. z. manželé mají vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Vyživovací povinnost mezi manžely předchází vyživovací povinnosti dítěte i rodičů (odstavec 1). Pro vyživovací povinnost mezi manžely jinak platí obecná ustanovení o výživném (odstavec 2).

21. Podle § 921 odst. 1 o. z. výživné se plní v pravidelných dávkách a je splatné vždy na měsíc dopředu, ledaže soud rozhodl jinak nebo se osoba výživou povinná dohodla s osobou oprávněnou jinak.

22. Podle § 922 odst. 1 část věty před středníkem o. z. výživné lze přiznat jen ode dne zahájení soudního řízení.

23. Z citovaných ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že vyživovací povinnost mezi manžely vzniká uzavřením manželství a končí zánikem manželství. Soud na návrh oprávněného manžela výživné určí ode dne, kdy byl návrh podán. Princip stejné životní úrovně manželů stanovený v § 697 odst. 1 o. z. je třeba vykládat tak, že tento princip neznamená mechanickou rovnost mezi manžely, kterou by bylo možno vyvozovat z jejich výdělků, resp. příjmů. Je třeba zabývat se jak majetkovými poměry obou manželů, tak i potřebami a životními náklady každého z nich, tak jak jsou dané způsobem jejich života, případně povahou zaměstnání a jinými závažnými okolnostmi. Předpokladem pro uplatnění vyživovací povinnosti mezi manžely je situace, že jeden z manželů není schopen zajišťovat své potřeby nebo v případě, že oba jsou schopni zajišťovat své potřeby, ale v rozdílné míře. To je i případ souzené věci, neboť po ukončení soužití v jedné domácnosti účastníci sice byli schopni sami uspokojovat své potřeby, avšak v rozdílné míře zakládající disproporci v jejich životní úrovni, když životní úroveň žalovaného lze hodnotit jako nepochybně vyšší v důsledku jeho příznivější příjmové a zejména majetkové situace. Je zřejmé, že příjmová a majetková úroveň rodiny byla vždy určována především poměry žalovaného, když příjem žalobkyně byl nižší, a i žalovaný uznal, že žalobkyně v minulosti nesla daleko větší díl péče o domácnost a péče o nezletilého syna v době, kdy s ohledem na svůj nízký věk osobní péči potřeboval.

24. Odvolací soud po zopakování dokazování v odvolacím řízení oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že neshledává důvod pro to, aby byl nárok žalobkyně zcela zamítnut jako rozporný s dobrými mravy (§ 2 odst. 3 o. z.). Dle konstantní judikatury (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3175/11) rozhodujícím faktorem při zvažování, zda nárok na výživné manželovi odepřít, jsou významné příčiny rozvratu manželství, přičemž jako bylo uvedeno shora, ty odvolací soud přičítá oběma účastníkům. Žalobkyně se rozhodla z důvodu nefunkčnosti manželského svazku tento ukončit a vytvořit si domácnost vlastní a pokud za této situace navázala intimní vztah s jiným mužem, nevidí v tom odvolací soud důvod, pro který by měla ztratit právo na výživné mezi manžely. Jako nesouladné s dobrými mravy však toto právo posoudil v okamžiku, kdy se žalovaná ještě za trvání manželství rozhodla vytvořit partnerské a rodinné společenství s otcem svého očekávaného dítěte. V takovém případě totiž musela být srozuměna s tím, že její životní úroveň bude svázána nikoliv s poměry manžela, ale s poměry nového partnera, s nímž sdílí společnou domácnost. Požadavek žalobkyně na výživné od žalovaného od září 2023 i odvolací soud proto považoval za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a proto zamítavý výrok I. co do požadavku na výživné ve výši 10 000 Kč měsíčně za dobu od 1. 9. 2023 do 2. 4. 2024 jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

25. Nárok na výživné manželky za dobu od 30. 11. 2022 do 31. 8. 2023 však shledal odvolací soud co do základu důvodným. Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby žalobkyně jako oprávněné a její majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry žalovaného jako povinného. Zásadně však mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Odvolací soud shodně jako opatrovnické soudy vycházel z potencionality příjmu žalovaného ve výši 40 000 Kč měsíčně za situace, kdy zjištěné výdaje žalovaného v daném období převyšovaly daňově evidované čisté příjmy (cca 18 000 Kč měsíčně v roce 2022 a 20 000 Kč měsíčně v roce 2023) a reálný obraz stavu podnikání nepodávala ani daňová přiznání, když výdaje související s podnikáním byly vykazovány daňovým paušálem. U žalované pak odvolací soud vycházel s ohledem na její vzdělání a dosavadní praxi z toho, že v rozhodném období bylo v jejích schopnostech a možnostech dosahovat příjmu cca 25 000 Kč měsíčně. Kromě příjmových rozdílů se disproporce projevila zejména u poměrů majetkových, kdy žalovaný v rámci svého sběratelského zájmu vynaložil prostředky na zakoupení zbraní či automobilů a motocyklů, je vlastníkem hodnotného nemovitého majetku, a to rodinného domu se zahradou a garáží. Určitý, byť ne vysoký, příjem mu generuje i spoluvlastnické právo k bytu, které současně představuje hodnotné aktivum. Takové majetkové zázemí žalobkyně postrádá. Při porovnání všech těchto údajů a s přihlédnutím k vyživovací povinnosti obou účastníků k nezletilému synovi odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě žalobkyni za dobu od 30. 11. 2022 do 31. 8. 2023 přiznat výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro to, aby byla zajištěna zásadně shodná hmotná a kulturní úroveň účastníků, tedy přiznal jí celkem částku 45 166 Kč, a to v obecné pariční lhůtě tří dnů podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. V tomto směru odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil příslušnou část napadeného výroku I.

26. Podle § 224 odst. 2 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 věty první o. s. ř. za použití § 150 o. s. ř. odvolací soud znovu rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky před soudem prvního stupně tak, že žalovanému, který byl v řízení před soudem prvního stupně převážně úspěšný a měl by nárok na náhradu 44 % z celkových nákladů řízení (úspěch 72 % - neúspěch 28 %), tuto částečnou náhradu nepřiznal, neboť kromě aplikace zásady úspěchu ve věci shledal důvody zvláštního zřetele hodné pro postup podle § 150 o. s. ř., které shodně jako soud prvního stupně spatřoval jak v poměrech účastníků, tak v okolnostech daného případu. Při aplikaci § 150 o. s. ř. soud musí zkoumat všechny okolnosti věci, tedy osobní, majetkové, sociální, zdravotní a další poměry na straně účastníků, jakož i ty, které vedly k uplatnění nároku, postoje účastníků a jejich chování v průběhu řízení. Vzhledem k okolnostem daného případu považoval odvolací soud za nepřiměřené tvrdé, aby se při rozhodování o náhradě nákladů řízení omezoval čistě na matematické zjištění poměru úspěchu a neúspěchu účastníků v řízení. Odvolací soud vzal v potaz i to, že žalovaný na formalizovanou výzvu žalobkyně s vysvětlením jejího požadavku na výživné adekvátně nereagoval a ústní sdělení, aby situaci nezhoršovala, za takovou reakci nelze považovat. To pak vedlo k zahájení řízení, ve kterém bylo zjištěno, že žaloba byla zpočátku podána důvodně, přičemž rozsah nároku, jak uvedl soud prvního stupně, musel být zjišťován až v průběhu řízení na základě úvahy o potencionalitě příjmu žalovaného, když jím uváděná tvrzení o výši příjmu zjevně neodpovídala realitě. Žalovaný má jistě pravdu, že není jeho povinností se k žalobě vyjádřit, ale pokud tak neučiní, nesdělí důvody svého nesouhlasu a ponechá si je až k jednání, pak takový postup přispívá k navyšování nákladů řízení.

27. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř., v souladu s § 151 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., podle § 142 odst. 2 na konci věty o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení, když s ohledem na předmět odvolacího řízení, kterým byl nejen nárok na výživné manželky, ale i nákladový výrok, lze uzavřít, že úspěch a neúspěch účastníků v této fázi řízení byl obdobný.

28. Žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků, její žalobě bylo částečně vyhověno, avšak s ohledem na důvody, které vedly k rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nebyly dány podmínky pro uložení povinnosti žalovanému zaplatit soudní poplatek podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších přepisů.