o zaplacení 234 000 Kč s příslušenstvím

1. Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 8 C 256/2021 – 202 ze dne 30. 5. 2024, ve znění doplňujícího usnesení č.j. 8 C 256/2021 – 205 ze dne 23. 8. 2024, rozhodl tak, že výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 160 764 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení. Výrokem II. žalobu pro částku 73 236 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. od [datum] do zaplacení zamítl a výrokem III. přiznal státu náhradu nákladů řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením a výrokem IV. uznal žalovanou povinnou nahradit žalobkyni náklady řízení v částce 48 810,70 Kč. Výrokem V. bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku České republice na účet prvostupňového soudu soudní poplatek za žalobu ve výši 11 700 Kč.

2. Žalobkyně se domáhala této částky s tím, že představuje bezdůvodné obohacení žalované, vzniklé tím, že inkasovala výživné pro žalobkyni, které nebylo užito na její výživu, ale žalovaná ho spotřebovala pro svou potřebu. Tvrdila, že byla na základě rozsudku prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], svěřena do střídavé péče žalované a svého otce. Tomu bylo stanoveno přispívat na její výživu částkou 6 000 Kč měsíčně s účinností od [datum] a žalované nebylo výživné na žalobkyni stanoveno. Tvrdila, že se žalovaná na její výživě nepodílela ani svou osobní péčí a že na její výživu inkasovala celkem částku 234 000 Kč, sestávající z plateb výživného, hrazených přímo otcem žalobkyně v celkové částce 48 000 Kč a z částek vymožených v exekučních řízeních, vedených soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] ve výši 60 000 Kč (pod sp. zn. [spisová značka]) a 126 000 Kč (pod sp. zn. [spisová značka]). V žalobě bylo dále tvrzeno, že od března 2018 probíhala péče o ni tak, že žalobkyně spolu se svým bratrem žili v domě otce žalobkyně v [adresa], kde se rodiče žalobkyně, tj. její otec a žalovaná, střídali v bydlení. Veškeré náklady na bydlení hradil výhradně otec žalobkyně, který zajišťoval i nákupy pro žalobkyni. Od října 2018 bydlela žalobkyně výhradně u svého otce a na jaře 2020 se žalovaná z domu v [adresa] odstěhovala. Tvrdila, že střídavá péče otce žalobkyně a žalované prakticky neprobíhala a že se na její výchově žalovaná téměř nepodílela a na její výživě se, až na výjimky, nepodílela vůbec. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně předžalobní upomínkou ze dne [datum] prostřednictvím svého právního zástupce žalovanou k zaplacení žalované částky, k čemuž jí poskytla lhůtu sedm dnů, ale požadovaná částka jí nebyla zaplacena. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že po celé rozhodné období (tj. od března 2018 do června 2021) plnila svou vyživovací povinnost vůči žalobkyni a inkasované výživné spotřebovala na její výživu. Tvrdila, že se podílela na zajištění potřeby bydlení žalobkyně, která v rozhodném období bydlela a nyní stále bydlí v rodinném domě v [adresa], který je ve společném jmění otce žalobkyně a žalované, a ke kterému přiléhá zahrada, jež je v podílovém spoluvlastnictví otce žalobkyně a žalované. Žalovaná žalobkyni poskytovala a zajistila veškeré její osobní potřeby, ale i její přání, přičemž na tyto potřeby a přání měsíčně vynaložila minimálně 8 000 až 10 000 Kč. Tyto náklady pokrývala obdrženým výživným ze strany otce žalobkyně, neboť jinak by je nebyla schopná zaplatit bez toho, aniž by se zadlužila. Dovozovala, že se nemohla inkasovaným výživným bezdůvodně obohatit, neboť její majetek se tím ani z části nezvětšil, peníze nespotřebovala ve svůj prospěch, ale ve prospěch žalobkyně. Žalovaná vznesla námitku promlčení části nároku za období od března 2018 do května 2018 s tím, že žalobkyně podala žalobu až v červnu 2021. Protože jí byla žaloba prvostupňovým soudem doručena až po čtrnácti měsících od jejího podání dne [datum], uplatnila námitku promlčení i ve vztahu k období od června 2018 do srpna 2019.

3. Soud prvního stupně vyšel z nesporných tvrzení a z provedeného dokazování, kdy provedl důkaz listinami a výslechy svědků tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 4 až 10 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 12.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 odst.1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 611 o.z., ust. § 613 o.z., ust. § 619 odst. 1, 2 o.z., ust. § 621 o.z., ust. § 629 odst. 1 o.z., ust. § 638 odst. 1 o.z., ust. § 610 odst. 1 o.z., ust. § 648 o.z., ust. § 1968 o.z., a ust. § 1970 o.z. a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a to s ohledem na procesní úspěšnost obou stra. Jejich výši určil podle ust. § 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 7 SAT, ust. § 8 SAT, ust. § 11 odst. 1, 2 SAT, ust. § 13 odst. 1, 4 SAT a ust. § 14 SAT, ve spojení s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. Pariční lhůta byla stanovena obecná, tedy třídenní, a to podle ust. § 160 odst. 1 věta prvá před středníkem o.s.ř.

5. V odst. 31 odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na to, že je dána aktivní věcná legitimace na straně žalobkyně a pasivní věcná legitimace na straně žalované. V odst. 27 vysvětlil institut bezdůvodného obohacení a v odst. 28 uvedl, že žalobkyně tvrdila a prokázala, že jednotlivé platby výživného, které jí za rozhodné období náleželo, bylo uhrazeno k rukám žalované. Konstatoval, že dále bylo na žalované, aby tvrdila a prokázala, v jakém rozsahu byly inkasované platby užity na výživu žalobkyně. Vzal za prokázané, že žalovaná v rozhodném období od března 2018 do června 2021 inkasované částky použila na výživu žalobkyně pouze částečně, když z nich žalobkyni hradila stravu ve školní jídelně (v částce 9 185 Kč) a jízdné (4 051 Kč), tj. celkem v částce 13 236 Kč, ve zbytku nebyly na výživu žalobkyně užity, a ze strany žalované s nimi bylo nakládáno v rozporu s jejich účelem, tj. v rozporu s právem. Konstatoval, že se žalované nepodařilo prokázat vynaložení jí tvrzených nákladů na výživu žalobkyně, tj. její stravu, drogerii, oblečení, kapesné, společné aktivity, pohonné hmoty na její dopravování, tedy zejména na lekce a soutěže tance, apod. Za nerozhodné označil tvrzení žalované, zda z inkasovaného výživného hradila žalobkyni dárky, které jí kupovala, neboť poskytované výživné není určené na pořízení takových darů. Uzavřel, že žalobě nevyhověl do částky 13 236 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalovaná částečně poskytnuté výživné spotřebovala na výživu žalobkyně. Do částky 60 000 Kč byla žaloba zamítnuta z důvodu uplatněné námitky promlčení žalovanou. Konstatoval, že mu byla žaloba doručena dne [datum] a že v době podání žaloby nebyla žalobkyně zletilá a podání žaloby tak podléhalo schválení opatrovnického soudu. Zdůraznil, že byť byla žaloba podána již v červnu 2018 nemohlo na ni být nahlíženo jako na řádně podanou žalobu, způsobující stavění promlčecí lhůty.

6. Proti tomuto rozsudku podaly včas odvolání žalobkyně a žalovaná.

7. Žalobkyně ve svém odvolání, které směřovalo do výroků II. a IV., předně poukazovala na to, že její poměry, jakožto nezletilého dítěte, byly upraveny rozsudkem prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], ve spojení s rozsudkem [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Připomínala, že jím byla svěřena do střídavé péče obou rodičů s tím, že otci bylo stanoveno přispívat na její výživu částkou ve výši 6 000 Kč měsíčně, a to s účinností od [datum] a žalované výživné stanoveno nebylo. Konstatovala, že tato skutečnost neznamená, že vůči ní neměla vyživovací povinnost, neboť tato je dána zákonem. Zdůrazňovala, že žalovaná měla primárně povinnost vyživovat ji ze svých prostředků a až následně na její výživu použít výživné inkasované od jejího otce. Akcentovala, že částka 13 236 Kč představuje plnění vyživovací povinnosti ze strany žalované vůči žalobkyni v rámci střídavé péče, nikoli spotřebování inkasovaného výživného od otce žalobkyně na její výživu ze strany žalované, ale prvostupňový soud k tomu nepřihlédl. Dovozovala, že částka 13 236 Kč jí měla být rovněž přiznána. Ve svém odvolání vyslovila nesouhlas s tím, že by její nárok byl částečně promlčen, a to s odkazem na ust. § 646 o.z., kdy vyslovila svůj právní názor, že mezi ní a žalovanou, tj. mezi zákonnou zástupkyní a zastoupenou, tak po dobu, po kterou byla žalovaná její zákonný zástupce, nepočala promlčecí lhůta vůbec běžet. Žalobkyně totiž dosáhla zletilosti až dne [datum] a teprve tímto dnem tříletá promlčecí lhůta mezi nimi začala běžet. Protože žaloba byla podána dne [datum], tedy ještě v době, kdy byla žalobkyně nezletilá, nemohl být uplatněný nárok promlčen, a to ani částečně. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno i v části, ve které byla zamítnuta. K odvolání žalované se vyjádřila tak, že navrhla potvrzení této části rozsudku, a to se zopakováním argumentace, že po dobu, kdy žila částečně se žalovanou, jí tato nevyživovala, neboť nákupy pro ni a jejího bratra zajišťoval otec. Uvedla, že od října 2018 již spolu nežili ani částečně, když se s bratrem přestěhovali k otci a nevybavila si, kolik akcí se žalovanou od března 2018 do června 2021 navštívila, když šlo o nižší jednotky. K odůvodnění rozsudku [Anonymizováno], jehož se dovolávala žalovaná, připomínala, že jeho závěrem nebylo, zda žalovaná plnila či neplnila vyživovací povinnost, ale zda se o své děti někdy starala.

8. Žalovaná ve svém odvolání, směřujícím do výroků I. a IV., soudu prvního stupně vytýkala, že nehodnotil věrohodnost žalobkyně, která zpočátku jakékoli plnění z její strany popírala a postupně, po seznámení se s důkazy, přiznala, že nějaká plnění od žalované obdržela, byť si údajně nevzpomínala o jaká plnění se jednalo a jaká byla jejich výše. Žalovaná dále poukazovala na to, že se prvostupňový soud řádně nevypořádal s provedenými důkazy, a to jak listinami, včetně opatrovnických rozsudků, tak i výpověďmi vyslechnutých svědků. Připomínala, že z nich vyplývá jednak plnění jejích povinností vůči dětem a negativní ovlivňování tehdy nezletilé žalobkyně otcem, jakož i výkon péče a poskytování plnění z její strany. Zdůrazňovala, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že žalobkyni po rozhodnou dobu poskytovala péči a zajišťovala hrazení jejích potřeb. Konstatovala, že je naprosto logické, že s odstupem času nelze prokázat konkrétní vynaložené částky za nejrůznější potřeby, které rodič běžně pro své dítě zajišťuje v době, kdy s dítětem bydlí a že si žádný rodič nenechá účtenky za nákupy potravin, takže není schopen prokázat, kolik z daných potravin zkonzumovalo které z dětí a kolik on sám. Poukazovala na to, že uvedené však po ní prvostupňový soud požadoval a nesprávně uzavřel, že kromě částek za školní obědy a legitimaci MHD žalobkyni nezajistila a že na její straně tedy došlo k bezdůvodnému obohacení z titulu přijatého výživného. Soudu prvního stupně vytýkala, že pochybil, když k posouzení oprávněnosti a výše nároku žalobkyně vycházel pouze z částek prokázaných z výpisů z účtu a počátečních účelových a nepravdivých tvrzení žalobkyně, že od žalované ničeho údajně neobdržela a že o ni žalobkyně nepečovala a nevynakládala na ni žádné prostředky, nevozila ji na tréninky a závody. Připomínala závěry rozsudku [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], kde bylo konstatována, že žalovaná pečuje o děti (tedy i o žalobkyni) řádně a že na její straně nebyly shledány žádné nedostatky, tj. ani nedostatek plnění vyživovací povinnosti. Akcentovala, že pokud by v rozhodném období o žalobkyni nepečovala a nic za ní nehradila, nezasílala by jistě žalobkyně SMS zprávy, ve kterých ji žádala, aby za ni uhradila určité útraty. Připomínala, že obě děti žalované byly pod silným vlivem otce, který v nich svým jednáním vytvořil syndrom zavrženého rodiče a zapříčinil extrémně negativní postoj dcery k matce, čehož výsledkem je též podaná předmětná žaloba. Dovozovala, že i tento spor je v režii otce žalobkyně, která je pod jeho silným vlivem. Připomínala, že mezi ní a otcem žalobkyně stále probíhá spor o vypořádání společného jmění manželů, jehož součástí je mj. i dům, v němž žalobkyně bydlí a do kterého byl žalované znemožněn přístup. [jméno FO] tedy žalobkyně bydlí zdarma v domě, jež je i ve vlastnictví žalované, pobírá tedy od ní naturální plnění. Navrhla, aby odvolací soud změnil výrok I. napadeného rozsudku a žalobu zamítl i v této části a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. K odvolání žalobkyně se vyjádřila tak, že navrhla potvrzení této části rozsudku, opět s odkazem na závěry rozsudku [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], výpovědi svědků a listinné důkazy. I v tomto vyjádření konstatovala, že žalobkyně zřejmě trpí syndromem zavrženého rodiče v důsledku dlouhodobého ovlivňování ze strany svého otce.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání byla podána proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní a žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), c), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v napadeném rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné, na rozdíl od odvolání žalované.

10. Výrok V., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, na základě kterého bylo možno rozhodnout o podaném odvolání bez opakování či doplnění dalších důkazů, a to při znalosti rozsudku prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a svých rozsudků č.j. [spisová značka] ze dne [datum] a č.j. [spisová značka] ze dne [datum], z jeho činnosti.

12. Podle ust. § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám

13. Aniž by chtěl odvolací soud jakkoli zlehčovat zásadu projednací, která ovládá občanské soudní řízení sporné, na rozdíl od zásady vyšetřovací, ovládající např. opatrovnické řízení, musí zároveň konstatovat, že při výkladu a aplikaci právních předpisů nelze pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, neboť v každém z nich je třeba nalézt i právní principy uznávané demokratickými právními státy.

14. Soudy totiž musí přednostně vykládat předmětná ustanovení, jak ostatně dovozují četná rozhodnutí Ústavního soudu ČR v souladu s účelem zákona, jeho systematickou souvislostí a dalšími principy.

15. Je třeba zároveň připomenout, že odvolací soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že je nezbytné vždy vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické, ale jak již několikrát uvedl Ústavní soud ČR (např. jeho nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]), nevyvazuje toto však obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité.

16. Podle ust. § 2 odst. 1 o.z. lze každé ustanovení soukromého práva vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit. Podle odst. 3 nesmí být výklad a použití právního předpisu v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. Jak vyplývá z výše uvedeného, je třeba ust. § 2 odst. 3 o.z. vnímat jako obecné ustanovení hmotněprávní povahy, které dává soudu možnost posoudit, zda výkon subjektivního práva je v souladu s dobrými mravy, a v případě, že tomu tak není, umožňuje mu odepřít ochranu výkonu práva, které sice je v mezích zákona, avšak v konkrétní situaci může jeho realizace znamenat nepřiměřenou tvrdost.

18. Výklad bezdůvodného obohacení, provedený soudem prvního stupně v odst. 27 odůvodnění napadeného rozsudku je v obecné rovině správný a odvolací soud se s ním ztotožňuje. Prvostupňový soud však již pochybil, když při právním posouzení věci vyšel toliko ze znění ust. § 2991 odst. 1 a 2 o.z. a nezohlednil konkrétní problematiku projednávané věci, též optikou podle ust. § 2 odst. 1 o.z., čímž se dopustil právního formalismu.

19. Jak již bylo shora uvedeno, tak přezkoumávaný spor podléhá režimu řízení sporného. Z ust. § 101 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 120 o.s.ř. pro řízení sporné mj. vyplývá, že je ovládáno zásadou projednací, která znamená, že tvrzení skutečností a navrhování důkazů je prokazujících, je zásadně věcí účastníků řízení.

20. Bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné.

21. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. podle obecného přirozenoprávního principu (např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

22. Odvolací soud shora (v odst. 18) vytkl soudu prvního stupně, že nezohlednil konkrétní problematiku projednávané věci, čímž se dopustil právního formalismu. Má za to, právě s ohledem na obecné přirozenoprávní principy, že není možno po žalované spravedlivě požadovat, aby si schraňovala doklady od všech svých výdajů, které jí vznikly se zabezpečováním chodu rodiny. Takový postup by totiž neodpovídal běžnému lidskému chování a ani by nebyl fakticky možným. Nelze totiž přehlédnout, že vzhledem k povaze všech nutných výdajů není objektivně možné oddělit prostředky, které žalovaná fakticky vynaložila v rozhodném období na svou vlastní výživu, a tedy na své živobytí ve vlastním slova smyslu, jaké výdaje vynaložila na společné výdaje její a žalobkyně, opět tedy na celé živobytí a dále jaké výdaje vynaložila pouze na výživu žalobkyně, rovněž na celé její živobytí. V takovýchto výdajích se objevují jak vlastní finanční platby, tak i de facto péče o žalobkyni, spočívající ve všech činnostech, které jí žalovaná jako matka poskytovala.

23. Odvolací soud se ztotožňuje s názorem žalované, že z provedených důkazů je zcela zřejmé, že žalobkyni po rozhodnou dobu poskytovala péči a zajišťovala hrazení jejích potřeb.

24. Pokud bylo prováděno dokazování opatrovnickým spisem tehdy nezletilé žalobkyně, tak z něj v žádném případě nevyplývalo, že by na straně žalobkyně byly nějaké problémy se zanedbáváním výchovy a výživy žalobkyně ze strany žalované. Není tedy důvodnou argumentace žalobkyně, že „závěrem rozsudku odvolacího soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], nebylo, zda žalovaná plnila či neplnila vyživovací povinnost, ale zda se o své děti někdy starala“.

25. Odvolací soud ve svém rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne [datum] konstatoval, že se otec žalobkyně opakovaně snažil žalovanou vyloučit z péče o tehdy nezletilou žalobkyni a jejího nezletilého bratra a že se ji snažil ve výkonu rodičovské odpovědnosti omezit tím způsobem, že jí neposkytuje informace, nežádá předem o její stanovisko a rozhoduje autoritativně sám. Z vyjádření tehdy nezletilé žalobkyně vyplynulo, že je ve svém postoji výrazně ovlivněna otcem a jím poskytovaným materiálním zajištěním. Odvolací soud při svém tehdejším rozhodování neshledal na straně účastníků opatrovnického řízení podstatnou změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu původně vydaného rozhodnutí o střídavé péči. Již z tohoto jednoznačně vyplývá, že žalovaná plnila svou rodičovskou odpovědnost řádným způsobem. Nelze rovněž přehlédnout, že žádná argumentace, která byla použita v tomto řízení, tj. údajné zneužívání částek výživného žalovanou ve svůj prospěch, v průběhu opatrovnického řízení nezazněla.

26. Odvolací soud připomíná, že částka 6 000 Kč, stanovená rozsudkem prvostupňového soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu č.j. [spisová značka] ze dne [datum], kterou otec žalobkyně platil na výživu žalobkyně k rukám žalované, není nikterak vysoká a odpovídá běžným potřebám, které z ní byly žalovanou hrazeny ve prospěch žalobkyně. Zároveň je třeba akcentovat, že ze strany žalobkyně nebyl tvrzen ani žádný faktický exces, spočívající např. v tom, že by žalovaná zneužila nějakou konkrétní vysokou částku, která by měla být využita na určitou konkrétní věc či činnost ve prospěch žalobkyně.

27. Protože na straně žalované nevzniklo žádné bezdůvodné obohacení, nezabýval se odvolací soud ani námitkou promlčení, kterou žalovaná vznesla. Promlčen může být totiž jen existující nárok.

28. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud žalobě v rozsahu výroku I. vyhověl a odvolací soud proto tento výrok podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil tak, že žalobu zamítl i v této části. Výrok II. byl jako správný, byť z jiných důvodů, jak vyplývá shora, potvrzen podle ust. § 219 o.s.ř. Výrok III. byl potvrzen jako správný, rovněž podle ust. § 219 o.s.ř.

29. Protože došlo ke změně rozsudku, musel odvolací soud znovu rozhodnout o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

30. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle zásady úspěchu ve věci.

31. Ve věci plně úspěšné žalované v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. po právu náleží náhrada nákladů za řízení před soudem prvního stupně a za odvolací řízení, kdy jí byla přiznána náhrada nákladů řízení účelně vynaložených k bránění jejího práva v celkové výši, a to jak před soudem prvního stupně (80 973,20 Kč), tak i před soudem odvolacím (35 247,30 Kč).

32. Za řízení před soudem prvního stupně náleží žalované v souladu s ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada za náklady na právní zastoupení advokátkou SAT. Ty jsou tvořeny sedmi hlavními úkony po 9 260 Kč [ust. § 11 odst. 1 SAT, a to 2x podle písm. a) - převzetí a příprava zastoupení [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne [datum] a převzetí a příprava zastoupení [Jméno advokátky] ze dne [datum], 3x podle písm. d) - písemné vyjádření k žalobě ze dne [datum], ze dne [datum] a ze dne [datum], 2x podle písm. g) - účast na jednáních dne [datum] a [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 SAT] a sedmkrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 4 SAT). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 14 053,20 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 80 973,20 Kč.

33. Za odvolací řízení náleží žalované podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. náhrada za náklady na právní zastoupení novou advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny třemi hlavními úkony po 9 260 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 2x podle písm. d) - písemné podání odvolání a vypracování vyjádření k odvolání žalobkyně, 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána opět ust. § 7 bod 6. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT], a třikrát náhrada hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 6 117,30 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení 35 247,30 Kč.

34. Celkem tedy zcela úspěšné žalované vznikly náklady ve výši 116 220,50 Kč, tj. 80 973,20 + 35 247,30. Náhrada nákladů jí pak byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).