o zaplacení 74 077,16 Kč s příslušenstvím,

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 74 077,16 Kč s úrokem ve výši 15 % ročně z částky 61 012,50 Kč od [datum] do zaplacení, a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 61 012,52 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), a dále žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 218,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně (výrok II.). Soud prvního stupně na základě provedených důkazů, jakož i shodných tvrzení účastníků učinil závěr o skutkovém stavu věci takový, že zahraniční právnickou osobou s dřívějšími názvy [Anonymizováno] a [právnická osoba]. podnikající v [Anonymizováno] prostřednictvím své organizační složky [právnická osoba], dříve [právnická osoba] na straně jedné a žalovaným na straně druhé, byla dne [datum] uzavřena smlouva, kterou se tato zahraniční právnická osoba zavázala, že poskytne žalovanému na jeho požádání v jeho prospěch peněžní prostředky do výše nejprve 50 000 Kč, později do výše 60 000 Kč, a kterou se žalovaný zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit v plné výši do jednoho měsíce od jejich poskytnutí, nebo v měsíčních splátkách nejméně po 5 % z výše poskytnutých nevrácených peněžních prostředků. Pro případ vrácení ve splátkách se žalovaný zavázal zaplatit úroky z poskytnutých peněžních prostředků v sazbě, jež původně činila 9,9 % ročně a v uvedených případech se mohla měnit, takže od [datum] činila 11,1 % ročně, přičemž podle ujednání mohla být v případě prodlení žalovaná částka se splacením zvýšena o přirážku 6 % ročně. Dále se žalovaný zavázal zaplatit ujednané poplatky. Poskytnuté peněžní prostředky nebo jejich splátky, úroky a poplatky se žalovaný zavázal platit se splatností podle vystavených výpisů ke kreditní kartě, jejímž prostřednictvím o poskytnutí peněžních prostředků žádal. Uvedená zahraniční právnická osoba před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet uvedené splátky na základě sdělení žalovaného, že je svobodný a bezdětný, na základě ověření v příslušných databázích, že proti němu nebylo vedeno insolvenční ani exekuční řízení, na základě ověření v katastru nemovitostí, že byl vlastníkem rodinného domu na adrese svého uváděného trvalého bydliště a na základě ověření žalovaným sdělené výše jeho pravidelného příjmu ze zaměstnání a výše jeho výdajů, a to prostřednictvím vyžádání výpisu z bankovního účtu žalovaného, z nějž byl patrný jeho pravidelný měsíční příjem ze zaměstnání v průměrné výši 35 842,50 Kč, jeho pravidelné výdaje, včetně splátek úvěrů, pojištění úvěrů a plateb za telekomunikační služby ve výši přibližně 22 270 Kč měsíčně, takže kladný rozdíl mezi pravidelným příjmem a pravidelnými výdaji žalovaného činil přibližně 13 570 Kč měsíčně. Žalovaný řádně splácel uvedené splátky nejméně do jara roku 2022 a nejpozději od podzimu roku 2022 již splátky nesplácel. Výše uvedená zahraniční právnická osoba měla podle smluvního ujednání právo závazek ze smlouvy s žalovaným vypovědět s dvouměsíční výpovědní dobou, pokud žalovaný nesplatil splátky za dva měsíce, což učinila dopisem odeslaným dne [datum]. Bez ohledu na případnou výpověď měla zahraniční právnická osoba podle smluvního ujednání za stejné situace právo také požadovat okamžité vrácení všech poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků a splacení všech úroků a poplatků, přičemž žalovaný se zavázal platit úrok z poskytnutých peněžních prostředků až do jejich vrácení i v případě zániku závazku ze smlouvy výpovědí. Zahraniční právnická osoba vyzývala žalovaného k zaplacení dlužné částky prostřednictvím výpisu ke kreditní kartě, přičemž výpisem ze dne [datum] takto žalobkyně vyzvala ke splacení celkové dlužné částky 74 044,16 Kč se splatností do dne [datum]. Následně uvedená zahraniční právnická osoba tuto svou pohledávku vůči žalovanému postoupila na žalobkyni, což žalovanému sama oznámila dopisem, jež mu byl doručen dne [datum]. Později žalovaného k plnění vyzvala nejprve žalobkyně, následně ho k plnění vyzval i advokát, který žalobkyni zastupuje.

2. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do [Datum narození advokáta]přechodné ustanovení § 4 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který nabyl účinnosti až dnem [datum]. Konkrétně soud prvního stupně uzavřel, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 o.z., kterou se zahraniční právnická osoba zavázala, že žalovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit sjednané úroky. Zahraniční právnická osoba před uzavřením smlouvy o úvěru posoudila s odbornou péčí schopnost žalovaného splácet ujednané splátky odborným způsobem tak, že splnila svou povinnost podle ustanovení § 9 odst. 1 v té době účinného zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. V této souvislosti soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že by zahraniční právnická osoba jeho úvěruschopnost řádně neposoudila tím, že neověřovala výši ostatních výdajů mimo splátek úvěru a plateb za pojištění úvěru a za telekomunikační služby. Uvedl, že částka normativních nákladů na bydlení v roce 2016 pro bydlení v družstevních bytech a bytech vlastníků v obci s 50 000 - 99 999 obyvateli při jedné osobě v rodině podle § 2 písm. b) nařízení vlády č. 359/2015 Sb. ve spojení s § 23 odst. 2 větou první zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře ve znění pozdějších předpisů činily 5 858 Kč měsíčně. Částka životního minima jednotlivce v roce 2016 podle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. činila 3 410 Kč. Celková očekávaná výše nákladů na samostatné bydlení ve vlastním domě a na výživu a ostatní základní osobní potřeby žalovaného v roce 2016 tak činila 9 268 Kč. Rozdíl mezi doloženým příjmem žalovaného a jeho zjištěnými pravidelnými výdaji na úvěry, pojištění a telekomunikační služby činil přibližně 13 570 Kč měsíčně, jak bylo uvedeno. Po odečtení očekávaných nákladů na bydlení, výživu a ostatní základní osobní potřeby by tak žalovanému zůstala částka 4 302 Kč, která byla dostatečná nejen na splacení poskytnutého úvěru, ale jako rezerva pro další možné výdaje žalovaného. V době uzavření smlouvy totiž mohl žalovaný čerpat úvěr do výše 50 000 Kč, přičemž minimální měsíční splátka by při vyčerpání celého úvěrového limitu činila 5 % z jeho výše, tedy 2 500 Kč. K tomu je třeba připočíst úroky v původní sazbě 9,9 % ročně, které by z částky 50 000 Kč za jeden měsíc činily 412,50 Kč. Výše uvedená částka 4 302 Kč by pak byla dostatečná i pro splácení úvěru s později navýšeným limitem 60 000 Kč a s úrokovou sazbou 11,1 % ročně, neboť pak by minimální měsíční splátka ve výši 5 % z výše čerpaného úvěrového limitu nečinila více než 3 000 Kč měsíčně a úroky by nečinily více než 555 Kč měsíčně. V této souvislosti také soud prvního stupně poukázal na okolnost, že žalovaný řádně splácel uvedené splátky přinejmenším do jara roku 2022. Žalovaný sice tvrdil, že ujednané splátky dokázal splácet jedině díky peněžním prostředkům, které si musel zajistit z jiných úvěrů, ale poprvé si takový jiný úvěr podle svého tvrzení sjednal až v roce 2019, tedy až 3 roky po sjednání a poskytnutí úvěru. Jestliže tedy žalovaný byl schopen sjednané splátky splácet řádně po dobu tří let, je zřejmé, že v době uzavření úvěrové smlouvy v roce 2016 úvěruschopný byl a právní předchůdce žalobkyně nemohl v té době rozumně předpokládat případnou změnu poměrů žalovaného, jež nastala o tři roky později. Ostatně sám žalovaný v řízení uvedl jako jediný důvod, pro který mu od roku 2019 jeho příjem pro splacení uvedených splátek nepostačoval, pouze zvýšení nákladů na cestování, protože musel nově začít dojíždět do zaměstnání do [Anonymizováno], zatímco do té doby pracoval přímo v [Anonymizováno]. Soud prvního stupně dále dovodil, že jelikož se žalovaný později dostal do prodlení s uvedenými splátkami úvěru, měla zahraniční právnická osoba právo závazek ze smlouvy vypovědět podle ustanovení § 1998 odst. 1 o.z., přičemž závazek v takovém případě zanikl uplynutím sjednané dvouměsíční výpovědní doby podle ustanovení § 1998 odst. 2 věty první o.z. Jelikož výpověď byla odeslána s využitím provozovatele poštovních služeb [datum], má se podle § 573 o.z. za to, že došla třetí pracovní den po odeslání, tedy dne [datum]. Poslední den výpovědní doby počítané od dojití výpovědi tak připadl na den [datum], kdy závazek zanikl a kdy byl žalovaný podle smluvního ujednání povinen vrátit všechny poskytnuté a dosud nevrácené peněžní prostředky a splatit všechny úroky a poplatky. Zároveň měla zahraniční právnická osoba v případě prodlení žalovaného se splácením právo požadovat okamžité splnění všech poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků, úroků a poplatků vždy bez ohledu na případnou výpověď. Takto zahraniční právnická osoba vyzvala žalovaného ke splacení celkové dlužné částky průběžnými výpisy naposledy ve výši 74 044,16 Kč se splatností dne [datum]. Soud prvního stupně neshledal důvodnou ani žalovaným vznesenou námitku promlčení, neboť subjektivní promlčecí lhůta, jež podle ustanovení § 629 odst. 1 o.z. trvá tři roky, počíná podle § 619 odst. 1 o.z. běžet ode dne, kdy právo žalobkyně mohlo být uplatněno poprvé. Žalovaný podle shodných tvrzení účastníků nejpozději do jara 2022 dluh podle smlouvy řádně splácel, proto nemohla promlčecí lhůta ohledně práva k tomuto dluhu odpovídajícímu začít běžet dříve, než se žalovaný dostal se splácením do prodlení, neboť nejdříve tehdy mohlo být dané právo uplatněno. Žalobkyně uplatnila své právo u soudu žalobou již dne [datum] a od té doby podle ustanovení § 648 věty první o.z. promlčecí lhůta neběží. Protože promlčecí lhůta počala běžet nejdříve v roce 2022 a od [datum] už dále neběží, k promlčení práva žalobkyně dosud nedošlo. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobě vyhověl a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 74 077,16 Kč tvořenou nevrácenými peněžními prostředky z úvěru ve výši 61 012,52 Kč a příslušenstvím v podobě úroku kapitalizovaného ke dni [datum] ve výši 13 064,64 Kč. Soud prvního stupně dále uložil žalovanému zaplatit také běžící příslušenství, jež je tvořeno sjednaným úrokem z úvěru za poskytnutí nevrácených peněžních prostředků ve výši 61 012,52 Kč za období od [datum] do zaplacení. Poslední sjednaná úroková sazba podle smlouvy činila 11,1 % ročně a mohla být při prodlení žalovaného zvýšena o dalších 6% bodů. Takto zvýšená úroková sazba by činila více, než kolik činila repo sazba stanovená [Anonymizováno] pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení žalovaného s plněním dluhu zvýšené o 8% bodů, neboť od [datum] byla [Anonymizováno] stanovena repo sazba ve výši 7 % ročně. Žalobkyně však požadovala úrok jen v sazbě 15 % ročně, jež popsanému omezení podle § 122 odst. 4 ve spojení s § 168 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. vyhovovala. Proto soud prvního stupně nároku žalobkyně na zaplacení úroku také zcela vyhověl. Dále bylo žalobkyni přiznáno i příslušenství v podobě úroku z prodlení v sazbě 15 % ročně z poskytnutých nevrácených peněžních prostředků ve výši 61 012,52 Kč za období od [datum] do zaplacení, neboť nesplněním peněžitého dluhu řádně a včas se žalovaný dostal do prodlení ve smyslu ustanovení § 1967 o.z., čímž mu dle § 1970 o.z. vznikla povinnost zaplatit věřiteli úrok z prodlení ve výši podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, které jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem 2 964 Kč, odměnou za zastupování advokátem určenou podle § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“), z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 AT ve výši 61 012,52 Kč, a to za 3 úkony právní služby po 3 580 Kč/úkon a 1 úkon s poloviční sazbou odměny ve výši 1 790 Kč, takže celková výše odměny za zastupování činí 12 530 Kč. K nákladům řízení dále náleží náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně za 3 úkony právní služby poskytnuté do [datum] po 300 Kč/úkon, dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum] a za 1 úkon právní služby poskytnutý po [datum] ve výši 450 Kč, dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném od [datum], takže celkem náhrada hotových výdajů činí 1 350 Kč. Dále k nákladům řízení náležela náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně představovaná cestovními výdaji v podobě jízdného 80 Kč za cestu autobusem z [adresa] a zpět. Náhrada za promeškaný čas strávený na cestě z [adresa] a zpět byla stanovena v rozsahu dvou půlhodin pro 150 Kč, za každou jednu započatou půlhodinu podle § 14 odst. 1 písm. a) AT ve znění účinném od [datum]. V souladu s ustanovením § 137 odst. 3 písm. b) o.s.ř. pak soud prvního stupně k náhradě nákladů řízení připočetl náhradu za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně, jež činí 2 994,60 Kč. Celkem tak soud prvního stupně žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 20 218,60 Kč, kdy platební místo určil podle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř. a lhůtu k plnění dle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný včasné odvolání, a to v celém jeho rozsahu, kdy uvedl, že výpisy ze svého účtu nepředkládal a nezasílal při podání žádosti o úvěr, kdy se mu tak jeví, že žalobce si tyto výpisy obstaratel později až v průběhu „předsoudního řízení“. Tento důkaz proto považuje za nerelevantní. Dále žalovaný poukázal na to, že ve výpisu z účtu se neobjevuje úvěr poskytnutý na základě smlouvy o presto půjčce mezi žalovaným a společností [Anonymizováno] kdy žalovaný návrh na uzavření smlouvy podepsal [datum] a [Anonymizováno] se tím zavázala žalovanému poskytnout spotřebitelský úvěr v celkové výši 670 410 Kč, úroková sazba byla sjednána na 8,9 % ročně a žalovaný se zavázal úvěr, včetně příslušenství splatit v měsíčních splátkách po 10 753 Kč, přičemž ke splátkám docházelo vkladem v hotovosti na účet u [Anonymizováno], takže soud prvního stupně tento úvěr vůbec nevzal v úvahu. Dále žalovaný soudu prvního stupně vytknul, že nevzal v úvahu platby SIPO, které v době žádosti o úvěr činily plyn 4 000 Kč, elektřina 2 000 Kč, rozhlas a TV cca 250 Kč. Tyto platby byly placeny hotově prostřednictvím poukázky SIPO. Na základě těchto okolností žalovaný vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k posouzení jeho uvěruschopnosti s odbornou péčí, takže došlo ze strany věřitele k porušení ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, což má za následek absolutní neplatnost smlouvy o úvěru. Dále žalovaný namítnul, že žalobkyně nesprávně určila počátek promlčecí doby, kdy odkazoval na ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, podle něhož platí, že u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná promlčecí doba běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Jestliže tak žalovaný dle tvrzení samotné žalobkyně čerpal úvěr dne [datum], došlo k promlčení práva žalobkyně již dne [datum]. S ohledem na uvedené žalovaný navrhoval, aby rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného uvedla, že tvrzení žalovaného, že výpis z jeho běžného účtu právní předchůdce žalobkyně neměl v době uzavření úvěrové smlouvy k dispozici, je nepřípustnou novotou ve smyslu ustanovení § 205a o.s.ř. a nadto odkázala na razítko, kterým jsou předložené výpisy z běžného účtu žalovaného opatřeny a ze kterých vyplývá, že tyto výpisy byly právnímu předchůdci žalobce předloženy stejně jako žádost o vydání karty podepsaná žalovaným již dne [datum]. Z toho je zřejmé, že výpisy z běžného účtu žalovaného byly právnímu předchůdci žalobkyně doručeny společně se žádostí o vydání karty ze strany žalovaného, ostatně právní předchůdce žalovaného ani neměl jinou možnost, jak si výpisy z běžného účtu žalovaného obstarat vlastní cestou. Ve vztahu k údajně nezohledněnému úvěru u [Anonymizováno] žalobkyně uvedla, že žalovaný před soudem prvního stupně namítal, že jeho splátku a zatížení činilo v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru celkem 20 540 Kč měsíčně, přičemž ve výčtu splátek již zahrnoval také úvěr poskytnutý ze strany [Anonymizováno]. V řízení před soudem prvního stupně pak bylo zjištěno, že měsíční splátky žalovaného činily dokonce 20 918 Kč a je tak zřejmé, že žádný z úvěrů žalovaného soud prvního stupně při svém posouzení z úvahy nevynechal. Přesto soud prvního stupně dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně posoudil schopnost žalovaného úvěr splácet dostatečně a že žalovaný v rozhodné době uvěruschopný byl, když mu po odečtení veškerých nákladů na splátky dosavadních úvěrů zbývala stále dostatečná rezerva na ostatní výdaje, což se ostatně potvrdilo také tím, že žalovaný úvěr více než šest let splácel bez jediného prodlení. K otázce promlčení žalobkyně uvedla, že úvěrová smlouva byla uzavřena v březnu 2016, tedy za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, a nikoli dle obchodního zákoníku, nadto úvěrová smlouva byla uzavřena platně, proto je možné počátek promlčecí lhůty počítat nejdříve od okamžiku splatnosti úvěrové pohledávky. Žalovaný se začal dostávat do prodlení se splátkami úvěru až od dubna 2022, dříve tedy ke splatnosti pohledávky nemohlo dojít. Obecná promlčecí lhůta dle ustanovení § 629 odst. 1 o.z. je tříletá, mohla teoreticky uplynout nejdříve v dubnu 2025, žaloba však byla podána až [datum], tedy zcela zjevně před uplynutím promlčecí lhůty. S ohledem na uvedené žalobkyně navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl v celém rozsahu potvrzen jako věcně správný.

5. Žalovaný v replice k vyjádření žalobkyně uvedl, že pokud jsou k dispozici výpisy z účtů, prosí o vyčíslení všech splátek ve výpise, když po tolika letech si již nepamatuje, kolik měl úvěrů a kde. Z výpisů by se to dle něj dalo dohledat, kdy určitě nalezneme úvěr u [Anonymizováno], [právnická osoba] atd. Dále opět odkázal na úvěr společnosti [Anonymizováno] a na platby SIPO. Dále se žalovaný ohradil proti tvrzení žalobce, že „zavádí nepřípustné novoty“. Uvedl, že výpisy z účtu byly přítomny již v řízení před soudem prvního stupně, ale nikdo je nepřekontroloval, a tudíž věc nemohl posoudit adekvátně. Uvedl, že by ho vůbec nenapadlo, že soud prvního stupně výpisy neprošel a nevytřídil splátky v nich uvedené.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ustanovení § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ustanovení § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ustanovení § 201 o.s.ř.) a že odvolatelem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ustanovení § 205 odst. 2 písm. e/, f/ a g/ o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ustanovení § 212 věta první o.s.ř. a ustanovení § 212a odst. 1, 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo a přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ustanovení § 212a odst. 5 o.s.ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně a podrobným vyčerpávajícím způsobem popsal a pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož, vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takové rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance, nebuduje své rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Správná skutková zjištění soudu prvního stupně pak vedou k závěru, že v době uzavření předmětné smlouvy o úvěru byl žalovaný úvěruschopný ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., účinného v době uzavření smlouvy o úvěru, tedy ke dni [datum]. Tento závěr je dán tím, že čistý příjem žalovaného v té době postačoval na splácení jeho jiných závazků částkou celkem 22 270 Kč měsíčně, která vyplývá z výpisu z účtu žalovaného, a dokonce převyšuje splátky tvrzené žalovaným před soudem prvního stupně.

9. Dále příjem žalovaného pokrývaly soudem prvního stupně správně zjištěné normativní náklady na bydlení a živobytí. I po odečtení všech těchto nákladů zbývala částka 4 302 Kč dostačující ke splácení předmětného úvěru. V této souvislosti soud prvního stupně přiléhavě poukázal na fakt, že žalovaný úvěr nejméně tři roky řádně splácel a toto se pro něj stalo obtížným až v důsledku nárůstu jeho výdajů v souvislosti se změnou místa zaměstnání. Těžko lze najít lepší důkaz úvěruschopnosti žalovaného v době uzavření úvěrové smlouvy než dlouhodobé splácení poskytnutého úvěru. K těmto závěrům se přihlásil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka].

10. Nedůvodná je námitka žalovaného, že v řízení se nemělo přihlížet k výpisu z účtu žalovaného předloženému žalobkyní, když tento původnímu věřiteli neposkytl, a tak z něj při posuzování úvěruschopnosti nebylo vycházeno. Tvrzení žalovaného o tom, že výpis ze svého účtu původnímu věřiteli neposkytl, je [právnická osoba] nevěrohodné, neboť bez součinnosti žalovaného by se věřitel k takové listině stěží dostal, navíc je vyvráceno prezentačními razítky s datem [datum], tedy ze dne, který krátce předchází datu uzavření smlouvy o úvěru s žalovaným.

11. Pokud dále žalovaný namítal, že nebylo přihlédnuto k jeho údajnému dluhu u [Anonymizováno] splácenému hotovostními vklady na účet, jednak jde o nové tvrzení uplatněné v rozporu se zásadou neúplné apelace vyplývající z ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 205a o.s.ř., o které byli účastníci před soudem prvního stupně poučeni, takže k němu nelze v odvolacím řízení přihlížet, jednak i kdyby k němu bylo možno přihlížet, s ohledem na skutečnost, že tento údajný dluh měl být splácen hotovostními vklady na účet věřitele [Anonymizováno], právní předchůdce žalobkyně mohl existenci tohoto dluhu zjistit jen tak, že by ho žalovaný o něm informoval. Žalovaný ovšem ani netvrdí, že by tak učinil, přitom nutnou podmínkou posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr je poskytnutí úplných a pravdivých informací z jeho strany. Obdobně nelze v odvolacím řízení přihlédnout ani k novým tvrzením žalovaného o konkrétní výši plateb SIPO. Nadto i kdyby to možné bylo, a místo normativních nákladů na bydlení 5 858 Kč bychom vyšli z žalovaným tvrzených nákladů v celkové výši 6 250 Kč, stále by žalovanému měsíčně zbývala částka cca 3 900 Kč dostatečná pro splácení předmětného úvěru.

12. Nedůvodný je rovněž návrh žalovaného, aby soud přihlédnul k údajným dalším dluhům žalovaného plynoucím z výpisů z jeho účtu. Předně takový postup by byl v rozporu s projednací zásadou ovládající civilní sporné řízení, kdy je na účastníku, aby tvrdil rozhodné skutečnosti a navrhoval k nim důkazy. Nelze postupovat tak, že by z důkazů byly zjišťovány skutečnosti, jež předtím nebyly tvrzeny. Bez významu je v této souvislosti sdělení žalovaného, že si všechny své úvěry nepamatuje. Kdo si nepamatuje rozhodné skutečnosti, nemůže být v civilním sporném řízení úspěšný.

13. Konečně nedůvodná je námitka žalovaného, že promlčení mělo být posuzováno podle ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, neboť ten byl v době uzavření smlouvy o úvěru již bezmála tři roky zrušen. Soud prvního stupně posoudil otázku promlčení správně a na jeho správné úvahy lze pro stručnost odkázat a shrnout je tak, že tříletá subjektivní promlčecí doba vyplývající z ustanovení § 629 odst. 1 o.z. počala v souladu s § 619 odst. 1 o.z. běžet tehdy, když se žalovaný dostal se splácením dluhu do prodlení, neboť nejdříve tehdy mohlo být toto právo uplatněno u soudu. K prodlení žalovaného se splácením úvěru došlo nejdříve na jaře 2022 tak, že pokud žalobkyně uplatnila své právo žalobou podanou soudu prvního stupně [datum], tříletá promlčecí doba v té době nutně dosud neskončila.

14. Z těchto důvodů odvolací soud postupoval podle ustanovení § 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení.

15. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 142 odst. 1 o.s.ř. tak, že plně úspěšné žalobkyni byla přiznána plná náhrada nákladů odvolacího řízení. Náhrada nákladů řízení se skládá z odměny zastupování advokátem, kterou odvolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 2 věty první a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění účinném od [datum] (dále jen „AT“), z tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 AT ve výši 61 012,52 Kč představující výši žalobkyní požadovaného peněžitého plnění bez příslušenství ve výši 3 580 Kč/úkon za celkem 2 úkony právní služby v podobě vyjádření k odvolání žalovaného a účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum]. Celková výše odměny za zastupování tak činí 7 160 Kč. Dále k nákladům řízení náleží náhrada hotových výdajů zástupce žalobkyně za uvedené 2 úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 4 AT. Konečně k nákladům řízení náleží i náhrada za DPH v sazbě 21 % z odměny a náhrady hotových výdajů zástupce žalobkyně ve výši po zaokrouhlení 1 693 Kč. Náhrada nákladů odvolacího řízení tak celkem činí 9 753 Kč, kdy lhůtu k plnění odvolací soud určil podle ustanovení § 160 odst. 1 o.s.ř. s místem plnění k rukám zástupce žalobkyně dle ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.