o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. ledna 2022, č.j. 8 C 33/2021-104,

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem zamítl návrh žalobkyně na určení, že právní jednání [jméno] [příjmení], [datum narození], bytem [adresa], spočívající v odmítnutí dědictví po zůstaviteli [příjmení] [příjmení] [příjmení], [datum narození], posledně bytem [adresa], zemřelém dne [datum], učiněném dne [datum], na jehož základě nabyl žalovaný do svého vlastnictví podíl o velikosti 1/8 na pozemku parc. č. St. [anonymizováno], zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba [adresa], bydlení, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] zahrada, pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek], a podíl o velikosti ¼ na pozemku parc. [číslo] ostatní plocha, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, [stát. instituce] na listu vlastnictví [číslo] pro katastrální území a [územní celek], není vůči žalobci právně účinné (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku žalobkyně návrh odůvodnila tím, že vůči [jméno] [jméno], který je bratrem žalovaného, má pohledávku původně přiznanou ve výši 626 289,36 Kč rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 219 C 39/2019-46. Na základě tohoto rozsudku je vedena exekuce, část pohledávky byla uhrazena z prodeje spoluvlastnického podílu povinného na nemovitosti, část pohledávky však stále zůstává neuhrazena. Zůstavitel [příjmení] [příjmení] [příjmení] vlastnil spoluvlastnický podíl o velikosti 1/8 na pozemku parc. č. st. [anonymizováno], jehož součástí je stavba [adresa] a přilehlé pozemky, vše zapsané na listu vlastnictví [číslo] pro k.ú. [obec]. V průběhu dědického řízení ale [jméno] [příjmení] odmítl dědictví, připravil se tak o majetek ze kterého by mohla být pohledávka věřitele uspokojena a věřitele tím zkrátil.

3. Žalovaný proti žalobě namítl, že dům je historicky majetkem jeho rodiny, bydlel v něm jako dítě. Matka se po smrti otce znovu vdala a narodil se mu nevlastní bratr, který nadělal dluhy a díl domu, který zdědil po matce, prodal v dražbě exekutor. O dluzích bratra nevěděl, dozvěděl se to až od starosty, který ho informoval, že má na obecním úřadu vyvěsit dražební vyhlášku. Část domu nemohl koupit, neboť na to neměl peníze a nechtěl se zadlužovat. Po smrti nevlastního otce měl bratr zdědit další část domu, ale musel by zaplatit dluhy zůstavitele, neměl na to, proto dědictví přenechal jemu, aby dluhy zaplatil. Jednalo se o dluhy u banky a také za elektřinu, neboť ta byla psaná ještě na jeho matku a on si nechal oba elektroměry přepsat na sebe. Administrativní chybou došlo k tomu, že musel zaplatit za jednoho z nich i neoprávněný odběr. Když veškeré dluhy vyrovnal, dalo to dohromady téměř celou cenu spoluvlastnického podílu, který zdědil. Musel vyřešit i náležitosti s příbuznými nevlastního otce v [země] a zaplatit notářské poplatky.

4. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 29. 4. 2019 č. j. 219 C 39/2019-46, vyrozumění o zahájení exekuce soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 28. 8. 2019, č. j. [číslo jednací], usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 7. 2021, č. j. 31 D 1753/2019-86 a dědického spisu, výpisů z katastru nemovitostí [list vlastnictví] a [list vlastnictví] pro k.ú. [obec], výzvy žalobkyně, zprávy [právnická osoba] ze dne [datum], zprávy [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], faktury [právnická osoba] [číslo] dokladů o zaplacení a znaleckého posudku vzal soud I. stupně za prokázaný následující skutkový děj: [jméno] [příjmení] jako dlužník uzavřel smlouvu o úvěru se [právnická osoba], která mu poskytla překlenovací úvěr ve výši 760 000 Kč. Dlužník jej nesplácel, došlo k zesplatnění pohledávky, dlužník však ani poté své závazky neplnil. Shora uvedeným rozsudkem proto bylo rozhodnuto o jeho povinnosti zaplatit částku 626 289,36 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 83 580,57 Kč žalobkyni, na kterou stavební spořitelna pohledávku převedla. Protože dlužník i nadále své závazky nesplácel, byla na návrh žalobkyně zahájena exekuce. Část pohledávky byla splacena prodejem spoluvlastnického podílu dlužníka na domě a pozemcích v [obec]. Zbytek pohledávky je splácen srážkami ze mzdy [jméno] [příjmení]. Podle sdělení exekutora v současné chvíli činí dluh [jméno] [příjmení] částku 271 400 Kč, dlužník splácí měsíční splátky v rozmezí 5 000 Kč až 8 000 Kč měsíčně. Otec dlužníka [jméno] [příjmení], [příjmení] [příjmení] [příjmení] zemřel dne [datum] bez zanechání závěti. Dědicem po něm by byl [jméno] [příjmení], který ale při jednání před notářem dne [datum] do protokolu dědictví odmítl. Dědictví v čisté hodnotě 78 287,65 Kč připadlo žalovanému. Součástí projednání pozůstalosti byly i dluhy zůstavitele u [právnická osoba] z kreditní karty k účtu č. [bankovní účet] ve výši 30 102,57 Kč a z kreditní karty k účtu č. [bankovní účet] ve výši 51 077,03 Kč [právnická osoba] žalovaný tyto částky uhradil. Žalovaný zastupoval na základě plné moci ostatní dědice, součástí dědického spisu je i sdělení žalobkyně, že má za bratrem žalovaného pohledávku a žalovaný byl při projednání dědictví poučen o možnosti věřitelů podat proti němu odpůrčí žalobu, pokud bratr dědictví odmítne. Matka žalovaného a jeho bratra, [jméno] [příjmení], zemřela [datum] a dědictví po ní bylo vypořádáno usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 24. 1. 2013 č. j. 31 D 261/2012. Dále bylo zjištěno, že v odběrném místě po zůstaviteli byl zaznamenán dluh z titulu dodávky elektřiny. Ačkoli elektřinu odebíral zůstavitel [jméno] [příjmení], elektroměr byl stále psán na jeho manželku [jméno] [příjmení]. Celková výše úhrady byla vyčíslena na částku 27 076,01 Kč a žalovaný ji splatil [datum]. Společnosti [anonymizována dvě slova] zaplatil další platby, a to dne [datum] ve výši 6 750 Kč, dne [datum] ve výši 10 200 Kč, dne [datum] ve výši 3 400 Kč, dne [datum] ve výši 6 750 Kč a dne [datum] ve výši 11 100 Kč, jedná se o platby za neoprávněný odběr ze smlouvy uzavřené s žalovaným. Celkově žalovaný na úhradu dluhů zůstavitele zaplatil částku 148 839,01 Kč, přičemž pohledávka zůstavitele ve výši 65 276,01 Kč nebyla do dědictví přihlášena. Pokud by v dědictví byly vypořádány veškeré dluhy zůstavitele, činila by čistá hodnota dědictví částku 13 011,64 Kč. Z rozhodnutí soudního exekutora [anonymizováno] [jméno] [příjmení] ze dne 3. 7. 2020, č. j. [číslo jednací], bylo zjištěno, že na dluh [jméno] [příjmení] byl vydražen spoluvlastnický podíl nemovitosti na [list vlastnictví] pro k.ú. [obec] za nejvyšší podání ve výši 673 333 Kč. Tato podstata byla rozhodnutím ze dne 8. 9. 2020, č. j. [číslo jednací], rozdělena tak, že částka 115 639,20 Kč připadla na pohledávku soudního exekutora na náklady exekuce a částka 557 693,80 Kč na úhradu jistiny žalobkyni. Pro účely prodeje nemovitosti byl spoluvlastnický podíl oceněn znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] na částku 1 931 000 Kč. Pro účely dražby exekutora byl stejný podíl oceněn znalcem [příjmení] [jméno] [příjmení] částkou 1 010 000 Kč.

5. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] soud I. stupně zjistil, že je nevlastním bratrem žalovaného. Když otec zemřel, už byl zadlužený, vlastnil půlku domu, kterou mu exekutor prodal v dražbě. Nechtěl, aby i další část domu byla vydražena, proto dědictví odmítl. Vůbec netušil, že když má dluhy, nemůže dědictví odmítnout. Věděl, že dluhy po tátovi by nebyl schopen zaplatit, proto přenechal dědictví bratrovi, o kterém věděl, že se o to postará. Kromě tohoto dluhu má ještě jednu exekuci, řádně pracuje a splácí dluh srážkami ze mzdy, zbytek mzdy mu jde na účet, ze kterého rovněž exekutor peníze strhává. Nezůstává mu tak vůbec nic, neboť zaměstnavatel mu odmítl vyplácet zbývající část platu po srážce v hotovosti. Žalovaný mu umožnil v domě bydlet, jinak by se po prodeji své poloviny domu ocitl na ulici.

6. S poukazem na ust. § 589 odst. 1, 2, § 590 a § 591 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o.z.“) soud I. stupně připomněl, že Nejvyšší soud ČR ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1943/2004 vyslovil, že žalující věřitel je povinen mimo jiné tvrdit a prokázat, má-li být jeho žaloba úspěšná, že dlužníkův odporovaný právní úkon, tedy právní úkon napadený odpůrčí žalobou, objektivně zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, tedy odporovatelný právní úkon dlužníka zejména vede ke zmenšení majetku dlužníka a že v důsledku něho nastalé zmenšení majetku dlužníka má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z jeho majetku, ačkoli nebýt těchto úkonů by se z majetku dlužníka uspokojil. V posuzovaném případě bylo zjištěno, že předmětem dědictví, jehož se dlužník žalobkyně vzdal, byl spoluvlastnický podíl k nemovitostem, které měly hodnotu 170 083 Kč, čistá hodnota dědictví činila 78 287 Kč. Kromě toho existovaly ještě další pohledávky za zůstavitelem z titulu smlouvy o dodávkách elektrické energie, které nebyly věřitelem přihlášeny do dědictví a které žalovaný rovněž uhradil. Odpovědnost za dluhy zůstavitele je povinnost daná zákonem, bratr žalovaného jako dlužník přenechal dědictví po svém otci žalovanému, protože věděl, že se o zaplacení jeho dluhů postará, protože on by neměl prostředky na jejich zaplacení. Je sice pravdou, že odmítnutím pozůstalosti se majetek bratra žalovaného zmenšil, vzhledem k hodnotě pozůstalosti a dluhům zůstavitele ne o velkou část, neboť zůstavitel měl i dluhy, které žalovaný uhradil, které ale nebyly přihlášeny do projednání pozůstalosti. V rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1606/2004 vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že ke zkrácení pohledávky věřitele nemůže dojít, jestliže dlužník navzdory odporovanému úkonu a případným dluhům vlastní majetek, který postačuje, aby se z něj věřitel uspokojil; v takovém případě není úkon dlužníka odporovatelný. V tomto případě bylo prokázáno, že dlužník sice nedisponuje přímo zabavitelným majetkem, ze kterého by dluh byl uspokojen nyní, pracuje ale a každý měsíc je pohledávka žalobce částečně uspokojována nezanedbatelnou částkou ve výši 5 000 Kč – 8 000 Kč. Je tedy pravděpodobné, že žalobcův dluh bude uspokojen jiným způsobem než prodejem spoluvlastnického podílu na nemovitosti.

7. Soud I. stupně dospěl k závěru, že skutkově i právně jsou dány všechny podmínky pro vyslovení odporovatelnosti právního jednání, kterým [jméno] [příjmení] jako dlužník žalobkyně odmítl dědictví. V době odmítnutí dědictví dluh existoval a žalovaný o něm věděl, věděl i to, že dluh je vymáhán exekučně, neboť již před tímto datem proběhla dražba dalšího spoluvlastnického podílu jeho bratra, o tomto kroku byl písemně informován exekutorem doručením dražební vyhlášky. Navíc byl notářem poučen o tom, že v době dědického řízení je tato exekuce v běhu, i o možnosti věřitele podat tuto žalobu. I přes toto poučení dědictví jako obecný zmocněnec svého zadluženého bratra odmítl a sám jej přijal poté, co dědictví odmítli další příbuzní zůstavitele. Učinil tak proto, aby mohl zaplatit dluhy zůstavitele, který byl jeho nevlastním otcem, neboť bratr ve svém zadlužení není schopen otcovy závazky vyrovnat. To se také stalo, na dluhy zůstavitele uhradil částku téměř 150 000 Kč a zaplatil náklady soudního komisaře. To vše jen proto, aby zachránil rodinný majetek, jehož část již byla prodána na úhradu bratrových dluhů.

8. Soud I. stupně připomněl, že podle ust. § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti a bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Dobré mravy jsou přitom podle ustálené judikatury (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2248/2009, popř. 33 Cdo 27776/2008, a zejména sp. zn. 33 Cdo 4900/2010) interpretovány jako kategorie obecně uznávaného souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních, jako takové jsou tedy měřítkem etického hodnocení konkrétní situace z pohledu poctivého jednání a slušnosti. Podstatou dobrých mravů je jejich zásadní neměnnost v čase. Je zřejmé, že z hlediska obecného chápání korektivu dobrých mravů by bylo ve značném rozporu s dobrými mravy, pokud by soud měl dospět k závěru, že předmětný úkon je odporovatelný. Totéž platí o kategorii spravedlnosti, jak je obecně vnímána. Je pravdou, že pro odporovatelnost jsou dány všechny zákonem stanovené podmínky, žalovaný ale z právního jednání dlužníka neměl téměř žádný majetkový prospěch. Žalovaný dostál své zákonné povinnosti uhradit veškeré dluhy zůstavitele, bylo prokázáno, že dlužníka zejména toto k odmítnutí dědictví vedlo, neboť sám by dluhy otce nebyl schopen zaplatit. Pokud by nyní soud žalobě vyhověl, exekutor by mohl prodejem další části nemovitosti dosáhnout toho, že žalovaný by nad nemovitostí ztratil kontrolu a musel by se vystěhovat z domu, ve kterém žil se svojí matkou a přišel by o své vlastní finanční prostředky, které investoval do úhrady dluhů zůstavitele. Na druhé straně žalobkyně je společnost, která s odkupem pohledávek podniká, odkoupením pohledávky od banky získala pohledávku, která je dlužníkem postupně splácena. I když k úhradě dojde zřejmě pomaleji, než při případném prodeji nemovitosti, žalobkyně o své peníze nepřijde a neutrpí tak finanční újmu. Pohledávka žalobkyně je jako první v pořadí a podle zprávy exekutora je na ní vymoženo 5 000 Kč až 8 000 Kč měsíčně. Naproti tomu žalovaný by se peněz, které jako dědic uhradil za dluhy zůstavitele, po zadluženém bratrovi nedomohl. Ze všech uvedených důvodů má soud za to, že vyslovení relativní neúčinnosti právního jednání by bylo v rozporu s dobrými mravy, vedlo by ke krutosti vůči žalovanému, a nespravedlnosti v uspořádání vzájemných majetkových poměrů účastníků a bratra žalovaného. Proto žalobu vzhledem k okolnostem případu, nulovému majetkovému prospěchu žalovaného i jeho bratra z odporovatelného právního jednání, i z morálního hlediska, kdy žalovaný dostál veškerým svým zákonným závazkům vůči věřitelům zůstavitele, zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ust. § 142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) za situace, kdy ve věci úspěšný žalovaný se náhrady nákladů řízení vzdal.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a namítla, že závěr soudu I. stupně, že žalovaný neměl z nabytí nemovitostí žádný majetkový prospěch, je zcela v rozporu s výsledkem pozůstalostního řízení. Z usnesení Okresního soudu v Kladně, č.j. 31 D 1753/2019-86, plyne, že aktiva pozůstalosti, která žalovaný dědictvím získal, téměř dvojnásobně přesahují pozůstalostní pasiva. V žádném případě tedy nelze dojít k závěru, že by žalovaný neměl z napadeného právního jednání dlužníka, kterým dlužník zkrátil možnost uspokojení dluhu žalobkyně, žádný prospěch. Rovněž tak je nesprávný závěr soudu I. stupně, že by v případě prodeje nemovitosti žalovaný ztratil nad svou nemovitostí kontrolu a musel by se z domu, ve kterém žije, vystěhovat a přišel by tím o své vlastní prostředky, které do domu investoval. Soud I. stupně totiž pomíjí, že předmětem žaloby není celý podíl žalovaného na výše uvedených nemovitostech, ale jen minoritní podíl o velikosti 1/8 (případně 1/4 u jednoho dílčího nepodstatného pozemku). Nadto žalobkyně nemůže být sankcionována soudem I. stupně za to, jak si žalovaný a jeho rodina (ne) vypořádali své majetkové vtahy, resp. jak se někteří její členové zadlužili. Relevantní není ani závěr soudu I. stupně, že vyslovení relativní neúčinnosti napadeného právního jednání dlužníka brání skutečnost, že dlužník svou pohledávku vůči žalobkyni splácí splátkami ve výši 5 až 8 tisíc Kč měsíčně v rámci exekuce. Z uvedeného totiž naopak plyne, že dlužník nedisponuje žádným zabavitelným majetkem, ze kterého by bylo možné pohledávku žalobkyně uspokojit namísto sporných podílů žalovaného na předmětných nemovitostech. Splátky, které jsou dlužníkem hrazeny, jsou představovány srážkami z jeho mzdy. Vzhledem k výši pohledávky bude při takové výši splátek úhrada dluhu trvat déle než 5 let, což je doba nepřiměřeně dlouhá. Pokud by bylo možné k úhradě pohledávky žalobkyně za dlužníkem provést zpeněžení sporných podílů na nemovitostech žalovaného, došlo by k úhradě dluhu podstatně dříve. Nadto není jisté, že bude dlužník i do budoucna splátky v této výši hradit.

11. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví a uloží žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

12. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. Přitom věc projednal a rozhodl za splnění podmínek ust. § 214 odst. 3 o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť odvolání bylo podáno z důvodu nesprávného právního posouzení věci, žalovaný s tímto postupem vyslovil souhlas a žalobkyně se k výzvě soudu, aby do 7mi dnů od jejího doručení sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání, nevyjádřila, proto odvolací soud její souhlas předpokládal.

13. Ke skutkové stránce věci odvolací soud uvádí, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

14. Podle ust. § 589 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen o.z.) zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, má věřitel právo domáhat se, aby soud určil, že právní jednání dlužníka není vůči věřiteli právně účinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li právo třetí osoby již vykonatelné, anebo bylo-li již uspokojeno.

15. Podle ust. § 590 o.z. věřitel se může dovolat neúčinnosti právního jednání, a) které dlužník učinil v posledních pěti letech v úmyslu zkrátit své věřitele, byl-li takový úmysl druhé straně znám, za b) kterým dlužník v posledních dvou letech zkrátil své věřitele, musel-li být druhé straně znám dlužníkův úmysl věřitele zkrátit, nebo za c) kterým byl věřitel zkrácen a k němuž v posledních dvou letech došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo které dlužník učinil ve prospěch takové osoby, ledaže druhé straně v době, kdy se právní jednání stalo, dlužníkův úmysl zkrátit věřitele znám nebyl a ani znám být nemusel.

16. Podle ust. § 2 odst. 3 o.z. výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.

17. V přezkoumávaném se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že formální podmínky odporovatelnosti jsou sice splněny, nicméně určením požadované neúčinnosti právního jednání dlužníka (odmítnutí dědictví) by bylo v poměrech zcela specifických okolností tohoto případu pro žalovaného nepřiměřeně tvrdé a v rozporu s dobrými mravy. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalovaný z dědictví po svém nevlastním otci, které ostatní dědici odmítli, zaplatil veškeré dluhy zůstavitele i svého nevlastního bratra (dlužníka), jeho majetkový prospěch z odporovaného právního jednání dlužníka tak nebyl téměř žádný. Prodejem dalšího podílu na nemovitostech, jichž je žalovaný spoluvlastníkem, by žalovaný skutečně ztratil nad nemovitostmi kontrolu a přišel by tak i o ty finanční prostředky, které do úhrady dluhů zůstavitele i dlužníka investoval. Tato nevratná újma žalovaného by byla nepoměrně závažnější, než újma, která případně vznikne žalobkyni tím, že jí zbytek pohledávky za dlužníkem, z níž již byla podstatná část zaplacena prodejem spoluvlastnického podílu dlužníka a zbývající část je splácena splátkami ve výši 5 000 Kč až 8 000 Kč, bude uhrazen později, než jak by se stalo prodejem spoluvlastnického podílu žalovaného.

18. Za shora uvedených zcela mimořádných okolností odvolací soud shledal rozsudek soudu I. stupně věcně správným, a to i v závislém nákladovém výroku II., a proto jej podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.) za situace, kdy procesně úspěšnému žalovanému náklady odvolacího řízení nevznikly.