o výživné rozvedené manželky

1. Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 36 C 99/2023 – 212 ze dne[Anonymizováno][datum], ve znění doplňujícího usnesení č.j. 36 C 99/2023 – 221 ze dne [datum],[Anonymizováno]uznal žalovaného povinným přispívat na výživu žalobkyně od [datum] do [datum] částkou 6 500 Kč měsíčně a od [datum] částkou 3 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem a do částky 3 500 Kč měsíčně od [datum] do [datum] a ve výši 3 000 Kč měsíčně od [datum] žalobu zamítl (výrok I.). Dále rozhodl, že dlužné výživné za období od [datum] do [datum] ve výši celkem 49 114 Kč je žalovaný povinen splácet ve splátkách ve výši 3 500 Kč měsíčně, spolu s běžným výživným ode dne právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Žalovaného uznal povinným zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 35 136 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její zástupkyně (výrok III.). Žalovaný byl dále uznán povinným zaplatit [adresa] soudní poplatek ve výši 2 850 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.)

2. Žalobkyně se žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala stanovení výživného rozvedené manželky ve výši 10 000 Kč měsíčně, počínaje dnem podání návrhu, a to po dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu manželství mezi účastníky (tedy do [datum]) a dále výživného ve výši 6 000 Kč měsíčně, počínaje od [datum] s tím, aby způsob, jakým žalovaný uhradí dlužné výživné za období od [datum] do vyhlášení rozsudku, určil soud. Tvrdila, že se s žalovaným rozvedla a že jí současné finanční podmínky nedovolují postarat se o sebe a o syna, kterého má s žalovaným, neboť je trvale nemocen a vyžaduje její neustálou péči. V žalobě dále tvrdila, že vzhledem k nemoci syna, který mimo jiné trpí pervazivní vývojovou poruchou, si nemůže najít odpovídající zaměstnání a není tak schopná se sama zabezpečit. Vyslovila své přesvědčení, že je na místě, aby se na její výživě podílel i žalovaný, přičemž požaduje v podstatě stejnou životní úroveň jako má on. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žalované zasílá platby ve výši 10 500 Kč na společný účet, kdy z těchto se splácí hypotéka, poplatky elektřiny, vodné a stočné, internet a satelitní televize. Tvrdil, že z předmětné částky přestavuje přibližně 8 500 Kč splátky společného hypotečního úvěru a zbytek jsou peníze na chod domácnosti žalobkyně a jejich syna. Dovozoval, že žalobkyni nic nebrání pracovat na další částečný úvazek, čímž by zvýšila svůj příjem. Poukazoval na proměnlivost svého platu u [adresa], který závisí na plánu směn, práci přesčas nebo o svátcích. Uvedl, že podle schválené mediační dohody zasílá na účet svého syna jako výživné částku ve výši 3 000 Kč a zdůrazňoval, že žalobkyni v rámci dělení společného jmění manželů vyplatil částku 180 000 Kč a že další finanční prostředky žalobkyně získá po prodeji společného rodinného domu.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy vyšel z nesporných tvrzení, z listinných důkazů a výslechů obou účastníků tak, jak je to uvedeno v odst. 3 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku, vzal za prokázaný skutkový stav, uvedený tamtéž v odst. 31 až 33.

4. Odkázal na ust. § 760 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a ust. § 762 odst. 1 o.z. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), kdy od úspěchu žalobkyně v rozsahu 65 % odečetl její neúspěch v rozsahu 35 % a přiznal jí 30 % jejích nákladů řízení. Jejich výši odůvodnil odkazem na ust. § 7 bod 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění do [datum] (dále jen „SAT”), ust. § 8 odst. 2 SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) SAT a ust. § 13 odst. 4 SAT. Povinnost k plnění stanovil podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a platební místo určil podle ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., když podrobný výpočet uvedl v odst. 42 odůvodnění napadeného rozsudku.

5. Uzavřel, že základ nároku na výživné rozvedené manželky je zcela dán, a to jednak na výživné v přiměřeném rozsahu ve smyslu ust. § 760 odst. 1 o.z., tak i na tzv. sankční výživné ve smyslu ust. § 760 odst. 2 o.z., kdy žalobkyni náleží výživné v rozsahu zásadně stejné životní úrovně, jakou má žalovaný, avšak nejdéle po dobu tří let od právní moci rozsudku o rozvodu (tedy maximálně ke dni [datum]). Konstatoval, že žalobkyně s rozvodem nesouhlasila, rozvrat manželství nezpůsobila a rozvodem jí byla způsobena újma, neboť přišla o pomoc při péči o syna, postiženého mimo jiné [podezřelý výraz]. Tuto skutečnost označil za stěžejní důvod neschopnosti žalobkyně se sama živit, resp. dosahovat adekvátní úrovně příjmů, když rozvodem dále přišla o nezbytné finanční prostředky pro zabezpečení základních životních potřeb. Zdůraznil, že za trvání manželství to byla přitom právě ona, kdo se převážně podílel na rodinné domácnosti, zatímco finanční stránka chodu domácnosti byla převážně na žalovaném. Poukázal na to, že žalobkyně nemá možnost své majetkové poměry jakýmkoliv způsobem zlepšit, když s ohledem na neustálou každodenní péči o svého syna nemůže být plnohodnotně zaměstnána a z trhu práce je tedy v podstatě vyloučena. Připomněl, že její majetkové poměry nedostačují pro plnění dlouhodobých potřeb jak jí samotné, zejména však jejího syna, který je v podstatě nezaměstnatelný a nesamostatný a odkázaný na její péči. Stran výše výživného vyšel z odůvodněných potřeb a majetkových poměrů obou účastníků, kdy částky příjmů a především výdajů zjistil toliko přibližně, a to výslechem účastníků. Konstatoval, že při výslechu účastníků nezaznamenal sklon k uvádění nepravdivých informací a o věrohodnosti jejich výdajů tedy neměl důvod pochybovat. Způsob výpočtu popsal podrobně v odst. 39 odůvodnění napadeného rozsudku za dobu od [datum] do [datum] a žalobkyni přiznal tzv. sankční výživné ve výši 6 500 Kč a ve zbytku (této doby) část nároku ve výši 3 500 Kč měsíčně zamítl. Ohledně tzv. běžného výživného rozvedené manželky, jehož výše by měla být toliko v „přiměřeném rozsahu“, vyslovil názor, že adekvátní vyživovací povinností v přiměřeném rozsahu představuje částka 3 000 Kč a toto odůvodnil v odst. 40. Dlužné výživné za dobu od [datum] do [datum] vyčíslil částkou 49 114 Kč a s přihlédnutím k finančním možnostem žalovaného mu uložil povinnost tento dluh hradit v měsíčních splátkách ve výši 3 500 Kč.

6. Proti části výroku I., kterým byla žaloba částečně zamítnuta a proti výrokům II. a III. podala žalobkyně včas odvolání a vyslovila v něm své přesvědčení, že má nárok na vyšší výživné. Konstatovala, že domácnost žalovaného má měsíční příjmy přibližně 100 000 Kč a že tedy nebylo nezbytné, aby si v roce 2024 bral úvěr ve výši 1 150 000 Kč. Připomínala, že žalovaný uspokojivě nevysvětlil, na co byl tento poměrně vysoký úvěr použit. Ohledně dlužného výživného poukazovala na to, že za dobu od [datum] do [datum], tedy za minimálně 19 měsíců, by měl dluh činit při částce 6 500 Kč měsíčně 123 500 Kč. Náhradu právního zastoupení označila za nesprávně vypočtenou s tím, že byla úspěšná z více než 50%. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. změnil tak, že jí přizná právo na výživné i v té části žaloby, která byla zamítnuta, a aby provedl správný výpočet u dlužného výživného.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení napadených výroků jako věcně správných s tím, že se marně pokoušel vyřešit celou věc smírně. Ztotožnil se se všemi závěry prvostupňového soudu, a to skutkovými i právními a zdůrazňoval, že důvody, proč si vzal úvěr, jsou ve vztahu k projednávané věci irelevantní. Připomínal, že jeho příjmy jsou každý měsíc jiné a že navíc na jeho straně došlo od vydání napadeného rozsudku k podstatným změnám. Poukazoval na to, že na jejich oddělení od [datum] nastoupil nový kolega a že další kolega nastoupí ke dni [datum], čímž dojde k omezení počtu přesčasových hodin, kterých do té doby dosahoval. Pokud jich bylo nyní 30 až 40 měsíčně, dojde k omezení na přibližně 5 měsíčně. Výrok o náhradě nákladů řízení označil za správný.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Výrok IV., který nebyl odvoláním napaden, nebyl odvolacím soudem přezkoumáván a nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 o.s.ř.).

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

13. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně a jím správně zjištěnému skutkovému stavu proto odvolací námitky žalobkyně nemohou v žádném směru nikterak obstát. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud se zcela ztotožňuje se všemi skutkovými závěry prvostupňového soudu, a pokud žalobkyně ve svém odvolání dovozovala, že má právo na vyšší výživné, je třeba uvést, že se jedná toliko o její subjektivní názor.

14. Prvostupňový soud zaujal správný názor k otázce trvání manželství účastníků i k příčině rozvratu manželství, možnostem a schopnostem opatřovat si prostředky k životu, ke zdravotnímu stavu syna účastníků, který limituje pracovní možnosti žalobkyně, k výši jejich příjmů a výdajům. Odvolací soud vyslovuje souhlas i se všemi jeho právními závěry, obsaženými v odst. 38 až 40 odůvodnění napadeného rozsudku a pro stručnost na ně odkazuje. Soud prvního stupně naprosto správně rozlišil tzv. sankční a běžné výživné, u prvního z nich správně stanovil jeho dobu a odvolací soud se ztotožňuje i s určenými výšemi.

15. Námitka žalované, že žalovaný neměl žádný důvod pro to, aby si bral úvěr, je zcela irelevantní a s tímto řízení souvisí pouze v tom rozsahu, v jakém se jím zabýval prvostupňový soud.

16. Pokud žalovaný před odvolacím soudem poukazoval na rozšíření počtu pracovníků u jejich oddělení a na skutečnost, že bude mít z tohoto důvodu méně přesčasových hodin, je třeba uvést, že k tomuto tvrzení nebylo možno přihlížet. Pro rozsudek je totiž podle ust. § 154 odst. 1 o.s.ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení a žalovaným tvrzená skutečnost, se dosud nemohla projevit v žádném směru.

17. Z uvedeného vyplývá, že řízení před prvostupňovým soudem není zatíženo tvrzenými pochybeními a ve světle jeho výkladu proto odvolací námitky žalobkyně nemohou nikterak obstát. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu v rozsahu, ve které jí nebylo vyhověno, zamítl a odvolací soud proto výrok I. jeho rozsudku v této části jako věcně správný potvrdil, včetně správného akcesorického výroku III. S ohledem na odvolací námitky připomíná, že v odst. 42 odůvodnění napadeného rozsudku se soud prvního stupně dopustil toliko zjevné písařské chyby, neboť jím uváděných 30% není celkový úspěch žalobkyně, ale rozdíl mezi jejím úspěchem a neúspěchem, tj. 65% – 35%.

18. K výroku II. o dluhu na výživném považuje odvolací soud předně uvést, že tento jediný byl prvostupňovým soudem nedostatečně odůvodněn (v odst. 41 odůvodnění napadeného rozsudku), na rozdíl od precizního odůvodnění ostatních výroků. Přestože nebylo zřejmé, jak soud prvního stupně dospěl k výši dlužného výživného, tj. k částce 49 114 Kč, odstranil tuto vadu odvolací soud, který by uvedený výrok musel stejně změnit, a to již jen s ohledem na plynutí času. Odvolací soud vyšel ze sdělení žalovaného při odvolacím jednání, tedy že žalobkyni na výživném rozvedené manželky nezaplatil dosud žádnou částku. Z toho pak vyplývá, že žalovaný na výživném za období od [datum] do [datum] dluží žalobkyni částku 164 017 Kč, tj. v dubnu 2023 za sedm dnů částku 1 517 Kč [(6 500 : 30) x 7] a za dobu od [datum] do [datum] částku 162 500 Kč (6 500 x 25). Odvolací soud proto podle ust. § 220 odst. 1 o.s.ř. změnil výrok II. pouze ohledně dlužné částky, ve zbývající části (pariční lhůta) jej jako správný podle ust. § 219 potvrdil. Odvolací soud zároveň dodává, že žalovaný samozřejmě může, bude-li to v jeho možnostech, zaplatit svůj dluh jednorázově dříve.

19. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 9 460 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 AT, ve spojení s ust. § 8 odst. 2 AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 19 820 Kč a tato částka mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).