o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. 14 C 35/2021 – 64 ze dne 21. prosince 2021,

1. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem č.j. 14 C 35/2021 – 64 ze dne 21. 12. 2021 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 70 000 Kč za bezdůvodné obohacení za přijaté výživné za období sedmi měsíců, a to od [datum] do [datum], kdy řádně nestudovala a pro rozpor s dobrými mravy. Výrokem II. byl žalobce uznán povinným zaplatit žalované na nákladech řízení částku 20 328 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované. Žalobce se domáhal zažalované částky s tím, že představuje bezdůvodné obohacení za přijaté výživné za období sedmi měsíců, a to od [datum] do [datum], kdy žalovaná řádně nestudovala a navíc mu dne [datum] zaslala vulgární SMS poté, co ji blahopřál k narozeninám, s tím, aby jí už nepsal. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, když poukazovala na to, že mezi účastníky je závazné zamítavé rozhodnutí soudu o tom, že není důvod pro zrušení vyživovací povinnosti. Konstatovala, že zaplacení výživného bylo řádným splněním dluhu a nejedná se tedy o bezdůvodné obohacení. Nepopřela, že v roce 2015 zaslala žalobci uvedenou SMS, ale poukazovala na to, že se jednalo o reakci na jeho chování, kterým vážným způsobem ubližoval její matce i bratrovi. Pokud se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti z důvodu, že vyživovací povinnost je v rozporu s dobrými mravy, pak vznesla námitku promlčení. Uvedla, že jím namítaný důvod ke zrušení vyživovací povinnosti je promlčen, neboť tvrzený důvod pro zánik vyživovací povinnosti měl vzniknout v roce 2015 a žalobce se ho dovolal až v roce 2021.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a dospěl k závěru, že jeho rozsudkem č.j. 18 C 66/2020 – 48 ze dne 11. 5. 2021 byl zamítnut návrh žalobce na určení, že vyživovací povinnost žalobce vůči žalované, naposledy stanovená rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 19 Co 356/2014 – 169 ze dne 11. 12. 2014, se v období od [datum] do [datum] zrušuje. Nad rámec odůvodnění v něm bylo poznamenáno, že žalobce zjevně nepřijal závěry odvolacího soudu ve věci sp. zn. 13 C 16/2019 ohledně trvání vyživovací povinnosti žalobce po celou dobu trvání vysokoškolského studia žalované, tedy včetně akademického roku 2016 2017, když z citovaného rozhodnutí vyplývá jednoznačný závěr o tom, že ve sledovaném období vyživovací povinnost žalobce k žalované trvala. V odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 25 Co 106/2020 – 94 ze dne 24. 6. 2020 bylo konstatováno, že žalovaná po úspěšně složené maturitní zkoušce na gymnáziu začala studovat na [anonymizováno 7 slov], a to počínaje [datum]. I pokud by žalovaná ukončila studium na [anonymizováno] po zimním semestru a zahájila studium na [obec] [anonymizována dvě slova] v [obec] a na [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. [příjmení] v [obec] v novém akademickém roce, pak toto neznamená, že je její studium bezúčelné. Žalovaná v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru a v mezičase se připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře. Nezvolila si vysoké školy, kde by bylo nekomplikované přijetí bez přijímacích zkoušek, ani studijní obor obecného zaměření, který by spíše svědčil tomu, že její postup není dostatečně cílevědomý. Krajský soud v Praze poukázal na to, že Ústavní soud judikoval, že změnit obor tak, aby nově zvolený obor lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání. Žalovaná nepopřela, že žalobci v roce 2015 zaslala SMS s vulgárním obsahem.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen„ o.z.“), ust. § 609 o.z., ust. § 610 odst. 1 o.z., ust. § 621 o.z. a ust. § 629 odst. 1 o.z. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle které lze změna oboru tak, aby nově zvolený obor lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání. Uzavřel, že vyživovací povinnost žalobce k žalované v předmětném období trvala, neboť žalovaná zahájením studia na [anonymizováno] a [anonymizováno] v akademickém roku 2017 /2018 v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru, přičemž se v mezičase připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře a připravovala se tak na budoucí povolání. Zrušení vyživovací povinnosti z důvodu, že vyživovací povinnost je v rozporu s dobrými mravy, shledal nedůvodnou, neboť tento důvod je již promlčen. Poukázal na to, že měl vzniknout v roce 2015 a žalobce se ho dovolával až v roce 2021. Pokud žalobce navrhl, aby byla námitka promlčení posouzena a neuznána pro rozpor s dobrými mravy, tak uzavřel, že žalobce zdánlivě uplatňuje dvě různé námitky v rozporu s dobrými mravy (1. chování žalované, 2. promlčení), ale obojí vychází z týchž skutkových okolností. Konstatoval, že tedy nejde o dvě, ale jednu námitku, která de facto směřuje proti promlčení a argumentuje,,sama sebou“ (promlčení argumentuje námitkou chování žalované, přitom promlčení jako obecný korelativ má,,přednost“), takže dvojnásobné použití korelativu dobrých mravů v tomto případě nedává žádný smysl. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 6 odst. 1, § 7, § 9, § 11 odst. 1, § 13 odst. 4 a § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen„ AT“) ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. a ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání a předně poukazoval na to, že žalovaná školu ukončila o vlastní vůli, protože ji nebavila. V letním semestru 2016 měla nulovou docházku po dobu sedmi měsíců v období od [datum] do [datum] a zneužila toho, že vysoká škola provádí vylučování studentů až na konci akademického roku. Připomínal, že„ důvodem pro zánik vyživovací povinnosti je zanedbávání studia v takové míře, že není možné konstatovat, že se jedná o řádnou přípravu na budoucí povolání, tedy situace, kdy je oprávněná vedena jako student školy, avšak jedná se pouze o formální evidenci bez odpovídajícího odpovědného přístupu ke studiu a o absolutní absencí ve výuce“. Konstatoval, že takováto situace na straně žalované prokazatelně nastala. Poukazoval na to, že žalovaná neprokázala, že by se během uvedené doby soustavně a cílevědomě připravovala na přijímací řízení na určitý typ školy a neunesla tedy důkazní břemeno. Konstatoval, že„ její studium nenese znaky soustavnosti v uvedeném mezidobí, když tato se řádně nepřipravovala na budoucí povolání a prokazatelně nenavštěvovala jiné školy, které jsou zákonem o zaměstnanosti [číslo] Sb. § 5 písm. d) uznávány jako řádná a příprava na budoucí povoláni a proto vyživovací povinnost zanikla“. Tvrdil, že se studiu nevěnovala s dostatečnou péčí a rovněž žádné snaze zajistit si vlastní příjem po dobu, kdy nestudovala, což u zletilého dítěte lze očekávat. Zdůrazňoval, že by žalovaná měla nést následky za to, že svým zaviněním a na základě vlastního rozhodnutí ukončila studium na [anonymizováno] a neplnila své studijní povinnosti, když by nebylo správné, aby ji byl žalobce nucen podporovat v době, kdy nestudovala. V tomto směru se dovolával závěrů rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 8 To246/2011 ze dne 12. 7. 2011 a odkazoval i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2618/17 ze dne 24. 7. 2018. Dovozoval, že bylo prokázáno závadné jednání žalované, a to vulgární a neuctivé, vůči němu, které se zcela vymyká běžnému žádoucímu chování dítěte ke svému rodiči a že tedy žalovaná svým jednáním a chováním zavdala příčinu k podání žaloby. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno a byla mu přiznána náhradu nákladů řízení v celkové výši 37 600 Kč, s odkazem na vyhlášku č. 254/2015 Sb. V případě, že by odvolací soud odvolání nevyhověl, navrhl, aby žalované nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, a to s ohledem na dobré mravy, neboť nezavdal příčinu ke vzniku sporu.

5. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Poukazovala na to, že žalobce ve svém odvolání pouze opakuje, byť z jiných pohledů, svou výhradu, že žalovaná v rozhodném období řádně nestudovala. Zdůrazňovala, že obsáhlost odvolání neznamená, že by jeho obsah přinesl nějaké nové informace či právní námitky, způsobilé změnit rozsudek soudu prvního stupně. K argumentaci, že promlčecí doba ještě neuplynula, připomínala, že v rozhodnutích o obdobných žalobách, které proti ní žalobce vedl, soudy konstatovaly, že„ vyživovací povinnost žalobce k žalované v předmětném období trvala, neboť žalovaná zahájením studia na [anonymizováno] a [anonymizováno] v akademickém roku 2017 /2018 v nejbližší možné době navázala na studium v jiném oboru, přičemž se v mezičase se připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře, připravovala se tak na budoucí povolání.“ Uvedla, že námitku promlčení vznesla pouze z opatrnosti. Zdůrazňovala, že základním právním posouzením je, že v rozhodném období měla nárok na plnění od žalobce a toto přijala v souladu s právem.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody (ust. § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., t.j. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3450/2011 ze dne 16. 11. 2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

8. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

9. Předně je třeba připomenout závěry odvolacího soudu, obsažené v jeho rozsudku č.j. 25 Co 106/2020 – 94 ze dne 24. 6. 2020, ve kterém bylo rozhodováno o zrušení vyživovací povinnosti žalobce ve vztahu ke zletilé žalované od [datum] do [datum].

10. Bylo zde konstatováno, že jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pokud se však nevyskytnou okolnosti (další vzdělání, příprava na budoucí povolání), které tomu zcela nebo částečně brání. Nadto u osob zletilých (na rozdíl od mladších dětí) lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné (srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014).

11. Odvolací soud proto znovu poukazuje na to, že již Ústavní soud ČR judikoval, že změnit obor tak, aby nově zvolený lépe odpovídal nadání, schopnostem a studijním předpokladům neznamená, že by dítě nestudovalo řádně, cílevědomě a soustavně za účelem přípravy k výkonu budoucího povolání. Bylo dokonce judikováno, že tomu tak není ani v takovém případě, kdy se jednalo o změnu oboru v dalším stupni studia, studium tedy na sebe vzájemně nenavazovalo, a přesto byl soudy preferován zájem na zvýšení kvalifikace dítěte a byla zachována vyživovací povinnost (srov. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 2623/09 ze dne 7. 4. 2010 a sp. zn. II. ÚS 2121/14 ze dne 30. 9. 2014).

12. Pokud žalovaná vyhodnotila, že studium na [anonymizováno] pro ni není vhodné a systematicky se připravovala na studium na [anonymizováno] a [anonymizováno], které je jejímu založení bližší, což prokázala úspěšným složením přijímacích zkoušek a následným zahájením studia v novém akademickém roce na dvou vysokých školách, jednoznačně tak prokázala svou cílevědomost, pokud jde o její vysokoškolské vzdělání. Je tedy správný závěr prvostupňového soudu, že vyživovací povinnost žalobce k žalované v předmětném období trvala. Žalovaná totiž následným zahájením studia na [anonymizováno] a [anonymizováno] v akademickém roce 2017 /2018, tedy v nejbližší možné době, navázala na studium v jiném oboru. Závěr soudu prvního stupně, že se v mezičase se připravovala na přijímací zkoušky, které se konají pravidelně na jaře a že se tak připravovala na budoucí povolání, je rovněž správný. Žalovaná v současné době dosáhla akademického titulu bakalář a studuje nadále magisterské studium, čímž dále prokazuje svou cílevědomost stran zájmu o vysokoškolské vzdělání.

13. Námitku promlčení vyhodnotil soud prvního stupně správně, když tvrzený důvod pro zánik vyživovací povinnosti, spočívající v tom, že žalovaná v roce 2015 žalobci zaslala SMS s vulgárním obsahem, je promlčen. Tento důvod (pokud by byl navíc shledán v rozporu s dobrými mravy) měl však vzniknout skutečně již v roce 2015 a pokud se ho žalobce dovolával až v roce 2021, došlo u něj k promlčení. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla, nebylo možno neuznat pro rozpornou s dobrými mravy, a to právě z těch důvodů, které naprosto pregnantně vysvětlil soud prvního stupně a odvolací soud na jeho závěry pro stručnost odkazuje.

14. Ve světle výkladu podaného prvostupňovým soudem proto odvolací námitky žalobce nemohou nikterak obstát.

15. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

16. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 3 900 Kč (ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - písemné podání odvolání, d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 8 odst. 1 AT) a dvakrát náhrada hotových výdajů po 300 Kč (ust. § 13 odst. 3 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 100 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 443,08 Kč (srov. ust. § 13 odst. 4 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [obec] – [obec] a zpět (68 km), konanou dne [datum] automobilem Volkswagen [registrační značka] při ceně motorové nafty 45,40 Kč za litr (prokázáno účtenkou ze dne [datum]), při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 4 litry /100 km a základní náhradě 4,70 Kč (podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 511/2021 Sb.). Dále pak byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty (ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 v platném znění) z výše uvedených položek ve výši 1 941,06 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 11 184 Kč a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

17. Odvolací soud zdůrazňuje, že neshledal žádné důvody hodné mimořádného zřetele podle ust. § 150 o.s.ř. pro nepřiznání nákladů řízení žalované. Nemůže totiž přehlédnout, jak již bylo výše uvedeno, že žalobci bylo z jeho rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 25 Co 106/2020 – 94 ze dne 24. 6. 2020 známo, že jeho vyživovací povinnost k žalované trvala, a to ještě v období od [datum] do [datum]. Závěry, které pro toto období odvolací soud konstatoval, lze vztáhnout i k období od [datum] do [datum], které bylo předmětem této věci. Žalobcův právní názor, že nezavdal příčinu k podání tohoto sporu, je tedy ryze účelový a odvolací soud ho důrazně odmítá.