o zdržení se zásahů do pozemků

1. Okresní soud[Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno][Anonymizováno] [Anonymizováno] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zdržet se dalších zásahů do pozemku žalovaného [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa], na němž se nachází studna žalobce tím, že se žalované zakazuje vnikat na tento pozemek, jakýmikoli prostředky a pozemek p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa] užívat k čerpání vody (výrok I.), zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna ze studny nacházející na pozemku p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa] a pozemku žalovaného p. č. [Anonymizováno]/[Anonymizováno] v k.ú. [adresa], obec [adresa] vyklidit čerpací zařízení, elektrickou přípojku a rozvodné trubky (výrok II.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce (výrok III.).

2. Žalobce se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo žalované uloženo zdržet se užívání studny na pozemku ve vlastnictví žalobce, neboť žalovaná nemá soukromoprávní titul k užívání této studny ve formě souhlasu žalobce, ani jiný právní titul. Dále se domáhal toho, aby byla žalovaná uznána povinnou vyklidit jeho pozemek, na kterém má instalováno zařízení k čerpání vody, což v minulosti hojně využívala (čerpací zařízení se sestává z čerpadla, rozhodných trubek a přípojky elektrické energie), když i tímto zasahuje do jeho práv. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že je šikanózním výkonem práva žalobce. Tvrdila, že stavba předmětné studny byla postavena na pozemku, ke kterému měl v době stavby investor, JZD „Družba“ [adresa], právo družstevního užívání a že toto právo vzniklo v roce 1956, kdy se rodiče žalobce stali členy Jednotného zemědělského družstva [adresa], právního předchůdce [právnická osoba] a sdružili své pozemky do JZD [adresa]. Dovozovala, že právnímu předchůdci tím vzniklo právo stavby, a důsledky této skutečnosti přešly i na ní. Studnu označila za samostatnou nemovitou věc s tím, že nadzemní zařízení a podzemní vedení k odebírání vody ze studny je jejím příslušenstvím.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem svědka tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 3 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 23.

4. Prvostupňový soud odkázal na ust. § 24 zákona č. 49/1959 Sb., zákon č. 122/1975 Sb., zákon č. 90/1988 Sb., ust. § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného do [datum] (dále jen „obč. zák.“), ust. § 55 odst. 1 písm. j) zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále jen „vodní zákon“), ust. § 59a vodního zákona a na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“) a ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“), ust. § 6 odst. 1 SAT a AT, ust. § 7 SAT a AT, ust. § 11 odst. 1 SAT a AT, ust. § 13 odst. 4 SAT a AT, ust. § 14 AT a vyhlášky č. 475/2024 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

5. Otázka pasivní věcné legitimace žalované byla odůvodněna v odst. 24 odůvodnění napadeného rozsudku a právní posouzení tamtéž v odst. 26 až 32, kde soud prvního stupně zejména konstatoval, že právní předchůdce žalované ([Anonymizováno] „[Anonymizováno]“ [adresa]) měl k pozemku právo družstevního užívání, které zahrnovalo i oprávnění stavět. V souladu s tím mu bylo rozhodnutím ze dne [datum] povoleno vybudování studny, zatímco výstavba ze strany předků žalobce prokázána nebyla. Vlastnická práva ke stavbě následně přešla na žalovanou vkladem části podniku, takže je právním nástupcem stavebníka. Konstatoval, že žalobce přitom nikdy neuplatnil vypořádání podle ust. § 22 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. Zdůraznil, že judikatura Nejvyššího soudu ČR konstantně dovozuje, že pokud stavba nebyla neoprávněná již při svém vzniku, nemůže se jí stát následně. Uzavřel, že žalovaná je vlastníkem studny i jejího příslušenství, když současně není sporné, že studna je vodním dílem ve smyslu vodního zákona. Protože jde o vodní dílo, vybudované před [datum] na pozemku žalobce, dopadá na věc ust. § 59a vodního zákona, které zakládá k datu [datum] zákonné věcné břemeno, které váže vlastníka pozemku a ukládá mu povinnost strpět existenci a užívání vodního díla za jednorázovou náhradu. Uzavřel, že žalovaná je oprávněna na pozemek vstupovat za účelem provozu a údržby studny a užívat i její příslušenství a žalobce se proto nemůže úspěšně domáhat zákazu vstupu ani odstranění čerpacího zařízení, elektrické přípojky či potrubí.

6. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, ve kterém namítal, že řízení je zatíženo vadami, skutková zjištění prvostupňového soudu jsou nesprávná a rozhodnutí spočívá na chybném právním posouzení. Vyslovil nesouhlas s jeho závěry, podle nichž žalovaná získala povolení k odběru podzemní vody ze studny, u níž nebylo možné určit vlastníka. Konstatoval, že takový závěr neobstojí, neboť povolení odběru nelze vydat ke studni s nejasným vlastnictvím. Pokud soud prvního stupně dovodil, že označení „studna u porodny prasat“ vyjadřuje pouze lokalizaci, nikoliv funkční vazbu na objekt, označil takový závěr za neodůvodněný a nepřezkoumatelný, když z něj není zřejmé, z jakých důkazů prvostupňový soud vycházel. K rozhodnutím z let 1961, 1976 a 2004 namítal, že rozhodnutí z roku 1961 se týká jiné infrastruktury, což plyne i z jejího popisu, rozhodnutí z roku 1976 na něj pouze navazuje, a tudíž se rovněž netýká předmětné studny. Stran rozhodnutí z roku 2004 konstatoval, že sice studnu zmiňuje, avšak jen deklaratorně, bez uvedení podkladů a mimo výrok rozhodnutí, a nelze z něj dovozovat právní titul žalované. Za nesprávné označil i hodnocení evidenční karty majetku s tím, že označení „STUDNA PRO. PRAS. DO“ je neurčité a neumožňuje identifikaci konkrétní studny a navíc z těchto dokladů vyplývají rozpory v datech vyřazení majetku, takže nemohlo dojít k jeho převodu na žalovanou. Dovozoval, že žalovaná neprokázala vlastnictví studny. Uvedl, že další rozpor spočívá v tom, že znalecké posudky nezahrnují převod porodny prasat, ač žalovaná tvrdí technologickou souvislost. Akcentoval, že nebyla-li porodna převedena, nemůže být dána ani funkční vazba studny, která se tak mohla stát součástí pozemku žalobce. Navrhl změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě v celém rozsahu vyhověno a aby byla žalované uložena povinnost nahradit mu náklady řízení.

7. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že je v souladu s provedeným dokazováním, občanským zákoníkem, vodním zákonem a ustálenou judikaturou. Předně konstatovala, že prvostupňový soud správně posoudil studnu jako samostatnou nemovitou věc – stavbu, opřen o ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR, když bylo prokázáno, že jde o stavební dílo z betonových skruží, tedy o samostatnou věc, nikoli součást pozemku. Poukazovala na to, že žalobní tvrzení o opaku proto neodpovídá skutkovým zjištěním ani judikatuře. Zdůrazňovala, že studna byla vybudována jejím právním předchůdcem na základě tehdejšího práva užívání pozemku, a nešlo tedy o neoprávněnou stavbu. Odkazovala na ust. § 3054 a § 3055 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od [datum] (dále jen „o.z.“), podle nichž stavby vzniklé před [datum] na cizím pozemku zůstávají samostatnými věcmi, pokud vlastník stavby a pozemku není totožný. Protože prvostupňový soud zjistil, že studna patřila jí, resp. jejímu právnímu předchůdci, zatímco pozemek žalobci, ke splynutí nedošlo a studna proto zůstala samostatnou nemovitostí v jejím vlastnictví. Připomínala, že podle ust. § 59a vodního zákona vzniklo k [datum] ze zákona věcné břemeno, které ukládá vlastníkovi pozemku povinnost strpět vodní dílo zřízené před [datum] a jeho užívání a že judikatura Nejvyššího soudu ČR dovozuje, že toto břemeno legalizuje existenci vodního díla na cizím pozemku a brání žalobám na jeho odstranění či zákaz užívání. Za správný proto označila závěr soudu prvního stupně, který uzavřel, že se žalobce nemůže domáhat jejího zákazu vstupu ani odstranění čerpacího zařízení a dalších součástí studny. Konstatovala, že případný nárok žalobce by mohl směřovat pouze k jednorázové náhradě, nikoli k negatorní ochraně. Ve svém vyjádření zdůrazňovala, že žalobce neprokázal, že by studnu vybudovali jeho předci, zatímco vodoprávní rozhodnutí, historické podklady i majetková evidence svědčí v její prospěch, když neobstojí ani námitka, že studna je součástí pozemku, a to vzhledem k přechodným ustanovením občanského zákoníku, platného od [datum]. Akcentovala, že rovněž neobstojí tvrzení, že nemá titul k užívání pozemku, neboť tento titul plyne přímo ze zákonného věcného břemene podle ust. § 59a vodního zákona a nárok žalobce je navíc v rozporu s dlouhodobým stavem a principem právní jistoty, když studna je užívána od 60. let.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Jak již bylo shora uvedeno, odvolací soud předně přisvědčuje skutkovým závěrům soudu prvního stupně, učiněným na základě provedeného dokazování.

12. Námitky žalobce, směřující proti hodnocení důkazů, tedy odvolací soud neshledal důvodnými. Soud prvního stupně totiž vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Odvolací soud neshledal v postupu ani v odůvodnění soudu prvního stupně žádnou vadu, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

13. Z předložených listin, včetně dokumentace z vodoprávních řízení, se podává, že předmětná studna na pozemku žalobce existovala již od 60. let 20. století, byla vybudována tehdejším uživatelem dotčených pozemků, jenž byl právním předchůdcem žalované, a dlouhodobě sloužila jako zdroj vody pro zemědělskou činnost v rámci tehdejších zemědělských organizací. Tato skutková zjištění jsou podporována rovněž kontinuitou vodoprávních rozhodnutí vydávaných postupně od uvedené doby, navazujících na existenci a užívání téhož vodního díla právním předchůdcem žalované a následně žalovanou. Námitky žalobce, jimiž brojí proti hodnocení jednotlivých listinných důkazů, nepřesvědčují odvolací soud o tom, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly v rozporu s obsahem spisu nebo že by z provedených důkazů nevyplývaly.

14. Odvolací soud se současně ztotožňuje i s právním závěrem soudu prvního stupně o povaze předmětné studny. Podle ust. § 55 odst. 1 písm. j) vodního zákona jsou studny vodními díly. Byla-li taková stavba zřízena za dřívější právní úpravy jako samostatná stavba a nebylo-li ke dni [datum] vlastnické právo ke stavbě a k pozemku v rukou téže osoby, nestala se podle ust. § 3054 a ust. § 3055 o.z. součástí pozemku a zůstala samostatnou nemovitou věcí. Jestliže tedy soud prvního stupně na základě provedeného dokazování uzavřel, že studna byla vybudována právním předchůdcem žalované a že vlastnické právo k ní svědčí žalované, je tento závěr správný a odvolací soud na něj plně odkazuje. Žalovaná proto výkonem oprávnění ke studni a k jejímu užívání nezasahuje do vlastnického práva žalobce neoprávněně, nýbrž realizuje práva svědčící jí k samostatné věci.

15. Pokud žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně vyhodnotil historická rozhodnutí z let 1961, 1976 a 2004, ani v tomto směru odvolací soud jeho argumentaci nepřisvědčil. Soud prvního stupně nevycházel z jediného izolovaného podkladu, nýbrž z uceleného souboru listin a dalších důkazů, které hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech. Samotná okolnost, že některé listiny obsahují stručnější nebo ne zcela totožná slovní označení předmětného vodního díla, nevede bez dalšího k závěru, že se týkají jiné infrastruktury. Rozhodující je jejich věcná, místní a časová návaznost, z níž soud prvního stupně logicky dovodil kontinuitu existence a užívání právě posuzované studny žalovanou, respektive jejím právním předchůdcem. Ani označení „studna u porodny prasat“ nečiní skutkové závěry soudu prvního stupně nepřezkoumatelnými. I podle názoru odvolacího soudu jde v daném kontextu přiléhavě o údaj lokalizační, nikoli o vyjádření takové funkční či právní vazby, bez níž by nebylo možno identitu studny dovodit.

16. Nedůvodná je rovněž odvolací námitka, že neprokázaný převod porodny prasat vylučuje závěr o vlastnictví studny žalovanou. Právní režim studny jako samostatného vodního díla je třeba posuzovat samostatně. I kdyby nebylo prokázáno, že na žalovanou přešla jiná stavba v areálu v žalobcem tvrzeném rozsahu, samo o sobě to nevede k závěru, že studna ztratila povahu samostatné věci nebo že se stala součástí pozemku žalobce.

17. Za správný považuje odvolací soud i závěr soudu prvního stupně, že žalobcem uplatněná negatorní ochrana nemůže obstát s ohledem na zvláštní úpravu obsaženou v ust. § 59a vodního zákona. Podle tohoto ustanovení je vlastník pozemku povinen strpět na svém pozemku vodní dílo vybudované před [datum] a jeho užívání. Tato povinnost totiž vázne na pozemku jako služebnost ve prospěch vodního díla, popřípadě jeho vlastníka. Je-li tedy prokázáno, že předmětná studna byla vybudována před uvedeným datem a že náleží žalované, nelze žalobci přiznat ochranu, spočívající v zákazu vstupu žalované na pozemek za účelem přístupu ke studni ani v odstranění zařízení, sloužících jejímu provozu. Případný nárok vlastníka zatíženého pozemku se za těchto okolností může uplatnit toliko v režimu jednorázové náhrady podle citovaného ustanovení, nikoli prostřednictvím žaloby na odstranění či zákaz užívání vodního díla.

18. Pokud soud prvního stupně dále dovodil existenci odpovídající služebnosti ve vztahu k vedení vody a provozu souvisejícího zařízení, ani tento závěr odvolací soud neshledal nesprávným. Občanský zákoník výslovně stanoví, že služebnost lze nabýt též vydržením po dobu potřebnou k vydržení vlastnického práva k věci, která má být služebností zatížena (ust. § 1260 odst. 1 o.z.), přičemž služebnost může spočívat v povinnosti vlastníka pozemku něco trpět nebo se něčeho zdržet (ust. § 1257 o.z.). Služebnost inženýrské sítě pak zahrnuje i oprávnění vést přes pozemek vodovodní nebo jiné vedení, provozovat je a udržovat (ust. § 1267 o.z.). Jestliže soud prvního stupně na základě provedených důkazů uzavřel, že umístění podzemního vedení a souvisejícího technického zařízení na pozemku žalobce bylo dlouhodobé, nerušené a žalobce ani jeho právní předchůdci mu po zákonem předpokládanou dobu nebránili, nelze takový závěr považovat za rozporný se zákonem ani s výsledky dokazování. Za této situace odvolací soud shledává závěr o vydržení odpovídající služebnosti vedení vody a provozu vodního díla plně opodstatněným (ust. § 1093 a násl. občanského zákoníku).

19. Existence služebnosti a současně vlastnického práva žalované ke studni i jejímu příslušenství vylučuje, aby byl zásah žalované do pozemku kvalifikován jako neoprávněný. Žalobce proto nemá aktivní legitimaci k žalobě na zdržení se zásahů ani k žalobě na vyklizení, neboť nemůže požadovat odstranění věcí, které nejsou jeho vlastnictvím a k jejichž umístění je pozemek právně omezen.

20. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobce nemohou v žádném směru nikterak obstát.

21. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

22. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšné žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem ve výši [částka] [ust. § 11 odst. 1 písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT] a jednou náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši [částka] (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) [částka] a jejich náhrada jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).