o určení vlastnického práva

1. Okresní soud v [Anonymizováno] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu ze dne [datum] na určení, že žalobkyně je vlastníkem pozemku parc. č. 3812/297 o výměře 26 m2, zapsaného na LV č. [hodnota] vedeném u [právnická osoba]. Výrokem II. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení k rukám jeho právní zástupkyně v částce 40 668 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

2. Žalobkyně se domáhala požadovaného určení s tím, že dne [datum] uzavřela kupní smlouvu, na základě které nabyla do výlučného vlastnictví bytovou jednotku v budově č. p. 567 na st. parc. č. 3812/85, garáž v téže budově, spoluvlastnické podíly na budově a pozemku a zahradu parc. č. 3812/296 v k. ú. [adresa]. Tvrdila, že teprve v roce 2023 zjistila, že část zahrady, kterou dlouhodobě užívá, je ve skutečnosti pozemek parc. č. 3812/297 o výměře 26 m2, zapsaná jako vlastnictví žalovaného. Oba pozemky parc. č. 3812/296 a parc. č. 3812/297 jsou od počátku jejího užívání oploceny společným plotem, na kterém se nic nezměnilo a její právní předchůdci užívali oba pozemky jako zahradu již od 70. let minulého století v dobré víře, tj. po dobu nejméně 50 let. Žalobkyně dovozovala, že jsou splněny podmínky pro mimořádné vydržení sporného pozemku a dále tvrdila, že ona a její právní předchůdci byli v tzv. omluvitelném omylu, když užívali oba společně oplocené pozemky desítky let v nezměněném stavu, tzn. chopili se držby pozemků za situace, kdy hranice v terénu byly vyznačeny nezměněným oplocením, a nemohli tak zjistit, že neodpovídají právním hranicím. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se na něj žalobkyně obrátila dne [datum] s žádostí o uznání jejího vlastnického práva ke spornému pozemku. Zastupitelstvo žalovaného neschválilo souhlasné prohlášení a žalobkyně na to reagovala žádostí ze dne [datum] o odprodej pozemku parc. č. 3812/297, který byl schválen jeho zastupitelstvem za podmínky kupní ceny 1 900 Kč za metr čtvereční, ale k podpisu kupní smlouvy již nedošlo. Stran tvrzeného mimořádného vydržení poukazoval na evidenci vlastníků v katastru nemovitostí, tedy na „veřejný seznam“, a odvolával se na princip materiální publicity s tím, že žalobkyně měla kdykoliv možnost nahlédnutím dálkovým způsobem do katastru nemovitostí zjistit skutečný stav věci. Poukazoval na to, že je-li právo k nemovitosti zapsáno do veřejného seznamu, neomlouvá nikoho neznalost zapsaného údaje, když tato zásada vylučuje dobrou víru držitele o tom, že mu náleží právo k nemovité věci. Dovozoval, že tedy nemůže jít o poctivou držbu způsobilou zakládat vydržení. Připomínal, že služba nahlížení do katastru nemovitostí byla na internetu spuštěna již v roce 2001.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem žalobkyně tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 5 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž a dále v odst. 19 až 20.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. [Anonymizováno] (dále jen „o.z.“), ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno] a ust. [Anonymizováno] a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 7 bod 5. AT, ust. § 11 odst. 2 písm. f) AT a ust. § 13 odst. 3 AT, ve spojení s ust. § 149 odst. 1 o.s.ř., ust. § 160 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 o.s.ř.

5. Konstatoval, že [jméno FO], otec [jméno FO], nedržel ani pozemek parc. č. 3812/296 a tedy ani pozemek parc. č. 3812/297 v přesvědčení, že by byl jeho vlastníkem, a to minimálně do doby uzavření kupní smlouvy s [Anonymizováno] dne [datum]. Protože bylo prokázáno, že oba tyto pozemky byly součástí původního pozemku parc. č. 3812/40 ve vlastnictví [Anonymizováno], mohl [jméno FO] užívat tzv. „zahradu“ pouze na základě nájemní smlouvy (v lepším případě) nebo se chopit jejího užívání zcela bez právního důvodu, byť třeba s konkludentním souhlasem vlastníka, který proti tomu nic nenamítal. V takovém případě však se může jednat pouze o nezávaznou výprosu či nájemní vztah a věc přenechanou z těchto důvodu k užívání nemůže uživatel vydržet. Uzavřel, že v případě [jméno FO] nelze hovořit o nějaké držbě do doby uzavření kupní smlouvy ze dne [datum] o koupi pozemku parc. č. 3812/296. Konstatoval, že k převodu vlastnického práva došlo na základě uzavření kupní smlouvy s podáním návrhu na jeho vklad do katastru nemovitostí, když součástí návrhu na vklad byl geometrický plán, z jehož grafické části je zcela zjevné, že pozemek parc. č. 3812/297 není předmětem prodeje. Připomněl, že je z něj vidět, že tento, dnes sporný pozemek, se nachází v linii a hranicích vedoucích od prodávaného pozemku parc. č. 3812/296 až k domu, v němž [jméno FO] bydlel, tedy i to, že oplocení, které je podle žalobkyně léta neměnné a oplocuje „zahradu“ až k domu, tvoří vnější hranici nejen kupovaného pozemku, ale i pozemku, který není předmětem prodeje. Zdůraznil, že [jméno FO] zakoupil pozemek parc. č. 3812/296 na základě kupní smlouvy ze dne [datum] a s ohledem na okolnosti jejího uzavření zachycené v obsahu návrhu na vklad vlastnického práva a osobní znalost reálné situace v terénu mu přitom muselo být zřejmé, že se chopil i držby pozemku parc. č. 3812/297, který nebyl předmětem převodu. Uvedl, že je zde zcela jednoznačně prokázán nikoliv nepoctivý úmysl na straně tohoto právního předchůdce žalobkyně pro případ úvahy o mimořádném vydržení, ale i pravosti držby pro řádné vydržení jako takové, nehledě k tomu, že nebyla splněna podmínka dvojnásobné délky držby předmětné nemovitosti žalobkyní a jejími označenými právními předchůdci. Konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnické právo mimo jiné k pozemku parc. č. 3812/296 na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [jméno FO], která nemovitosti získala do svého vlastnictví na základě rozhodnutí Okresního soudu v [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum]. Zdůraznil, že sporný pozemek parc. č. 3812/297 nebyl předmět dědického řízení a nepřešel do jejího vlastnictví a žalobkyně se pak chopila jeho držby při koupi ostatních nemovitostí. S připomenutím konstantní judikatury uzavřel, že kupní smlouva ze dne [datum] není titulem pro držbu sousedního pozemku parc. č. 3812/297. Připomněl, že žalobkyně ve své účastnické výpovědi popsala, že se při uzavírání smlouvy seznámila se snímkem katastrální mapy, na němž byl kupovaný pozemek jasně vymezen a bylo zřejmé, že mezi ním a převáděnou nemovitostí leží sporný pozemek parc. č. 3812/297. Konstatoval, že byť tvrdila, že nechápala označení tohoto pozemku, neboť parcelní číslo bylo umístěno mimo jeho plochu, a mylně se domnívala, že mapa byla součástí smlouvy, tak z mapy bylo i pro laika patrné, že se označení vztahuje ke spornému pozemku, což při obvyklé opatrnosti mělo vyvolat pochybnosti o rozsahu nabývaného vlastnictví. Připomněl, že ji poučil podle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř. o nutnosti tvrdit a prokázat vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. 3812/297, ale žalobkyně tvrzení nedoplnila a další důkazy neoznačila. Před vyhlášením rozsudku navrhla vrácení řízení do stadia dokazování s tvrzením, že geometrický plán nebyl součástí kupní smlouvy a že požadavek znalosti jeho obsahu je vzhledem k věku kupujícího nepřiměřený. Uvedl, že tomuto návrhu nevyhověl, neboť geometrický plán byl součástí návrhu na vklad vlastnického práva, který kupující podepisoval, a seznámení se s jeho obsahem je otázkou běžné opatrnosti. Zdůraznil, že i při přijetí argumentace žalobkyně by žaloba musela být zamítnuta, neboť chyběla tvrzení a důkazy o splnění podmínek (zejména doby) mimořádného vydržení.

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání s tím, že vychází z nesprávně zjištěného skutkového stavu, z vadného procesního postupu a z nesprávného právního posouzení věci, a nemůže proto obstát. Soudu prvního stupně vytýkala, že porušil její právo na spravedlivý proces, když provedl klíčové listinné důkazy předložené žalovanou, aniž by se s nimi žalobkyně mohla objektivně seznámit. Připomínala, že vyjádření žalované bylo doručeno tři dny před jednáním a bez příloh. Dále mu vytýkala, že zamítl žádost o odročení jednání za účelem prostudování nových důkazů a porady s klientkou a své rozhodnutí založil na závěru, že další dokazování by nemohlo ovlivnit výsledek řízení. Dovozovala, že se tím dopustil nepřípustné anticipace hodnocení důkazů a porušil právo účastníka vyjádřit se ke všem prováděným důkazům podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Pokud založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že se její právní předchůdce musel seznámit s geometrickým plánem, přiloženým k návrhu na vklad, přestože tento plán nebyl součástí kupní smlouvy, konstatovala, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Připomínala, že kupní smlouva ze dne [datum] vymezuje předmět převodu výhradně slovním popisem a neobsahuje žádný odkaz na grafické přílohy, když geometrický plán byl přiložen pouze k návrhu na vklad, který podle smlouvy zajišťoval výhradně prodávající – stát. Vyslovila názor, že bez dalšího proto nelze dovozovat, že se s ním kupující laik fakticky seznámil. Zdůrazňovala, že požadavek, aby 81letý nabyvatel zkoumal technické přílohy administrativního návrhu připravovaného státním orgánem, je nepřiměřený a vymyká se běžné opatrnosti průměrného člověka. Poukazovala na to, že prvostupňový soud nesprávně posoudil podmínky řádného vydržení, když pominul existenci putativního titulu. Akcentovala, že sporný pozemek byl připlocen, tvořil s nabytým pozemkem funkční celek a držba byla založena na omluvitelném omylu. Ve svém odvolání rovněž poukazovala na to, že rozdíl výměr mezi nabytým a drženým pozemkem činil cca 13 %, což judikatura Nejvyššího soudu ČR považuje za rozpětí, v němž může jít o omluvitelný omyl. Zdůrazňovala, že držba jejího právního předchůdce byla poctivá a pravá a vydržecí doba uplynula nejpozději v roce 2018. Konstatovala, že i pokud by nebyly splněny podmínky řádného vydržení, soud prvního stupně pochybil, když zamítl nárok z titulu mimořádného vydržení, neboť nesprávně ztotožnil prostou nedbalost s nepoctivým úmyslem. Připomínala, že nepoctivý úmysl vyžaduje vědomou snahu zasáhnout do cizího práva či poškodit vlastníka, což v řízení nebylo nijak prokázáno. Pokud jde o skutečnost, že se držitel neseznámil s technickou přílohou návrhu na vklad, tak uvedla, že to podle judikatury Nejvyššího soudu ČR nepostačuje k závěru o nepoctivém úmyslu. Dovozovala, že důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu tížilo žalovanou, která jej neunesla a prvostupňový soud proto nesprávně odmítl započtení držby jejího právního předchůdce. Soudu prvního stupně dále vytýkala, že pochybil při hodnocení její výpovědi, když nezohlednil její doložený závažný zdravotní stav, jenž v době výslechu objektivně ovlivňoval její kognitivní schopnosti. Uvedla, že závěr o nevěrohodnosti pro ni byl překvapivý a učiněný bez splnění poučovací povinnosti podle ust. § 118a o.s.ř. Ve svém odvolání poukazovala rovněž na to, že se prvostupňový soud dopustil závažné procesní vady tím, že rezignoval na úplné zjištění skutkového stavu a mechanicky aplikoval judikaturu, aniž zohlednil specifikum aktivní role státu jako profesionálního prodávajícího. Navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, aby bylo žalobě vyhověno, eventuelně jeho zrušení a vrácení věci zpět k novému řízení.

7. Žalovaný se k odvolání vyjádřil tak, že navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. S námitkami žalobkyně, uvedenými v odvolání, se neztotožnil a označil je za účelové. Odmítl tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces s tím, že důkazy, provedené při jednání dne [datum], byly založeny ve spise již dne [datum] a žalobkyně měla dostatek času se s nimi seznámit nahlédnutím do spisu. Připomínal, že se navíc jednalo o listiny, týkající se nemovitostí žalobkyně, běžně dostupné v katastru nemovitostí. Poukazoval na to, že žalobkyně měla možnost se k důkazům při jednání vyjádřit a její námitky jsou v rozporu s jejím vlastním dřívějším procesním postupem. Argumenty o zmatečnosti řízení a nerovnosti zbraní proto označil za nedůvodné. Zdůrazňoval, že geometrický plán byl připojen k návrhu na vklad do katastru již v minulosti a pozemek parc. č. 3812/297 byl dlouhodobě samostatně evidován. Konstatoval, že z dokazování vyplynulo, že právní předchůdce žalobkyně nemohl být v dobré víře, neboť si byl vědom rozsahu nabytého vlastnictví a sporný pozemek nebyl předmětem žádného nabývacího titulu, proto držba nemohla být ani řádná, ani mimořádná.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. Předně je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně vystihl ve svém rozsudku projednávanou problematiku věcně správně a způsobem zcela vyčerpávajícím a náležitým vyložil, které skutečnosti při svém rozhodování vzal za prokázané a které nikoliv, o které opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a jaký z nich učinil závěr o skutkovém stavu spolu s přesvědčivým právním hodnocením (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Soud prvního stupně se nedopustil žádného pochybení, ze kterého by bylo možno dovozovat porušení procesních či ústavních práv žalobkyně, jak tato tvrdila ve svém odvolání.

12. Předmětem řízení bylo určení, že je žalobkyně vlastnicí pozemku parc. č. 3812/297 v k. ú. [adresa], přičemž žalobkyně opírala svůj nárok o tvrzení, že vlastnické právo k tomuto pozemku nabyla vydržením, a to buď řádným, nebo mimořádným.

13. Přestože soud prvního stupně výslovně neuvedl, zda měla žalobkyně naléhavý právní zájem na požadovaném určení (podle ust. [Anonymizováno]), je zřejmé, že tento evidentně shledal, když by se v opačném případě věcí nezabýval meritorně. Odvolací soud proto konstatuje, že v tomto případě bylo třeba postavit najisto, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí, neboť v případě, že by bylo prokázáno, že došlo k vydržení sporného pozemku, bylo by třeba učinit změnu údajů zapsaných v katastru nemovitostí a rozhodnutím o žalobě tak lze dosáhnout shody mezi skutečným stavem a stavem zápisu v katastru nemovitostí. Na straně žalobkyně tedy byl dán naléhavý právní zájem.

14. Pokud jde o řádné vydržení, podle ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno] a ust. [Anonymizováno] se vyžaduje poctivá a pravá držba po dobu deseti let a současně právní důvod, který by postačoval ke vzniku vlastnického práva, pokud by náležel převodci. Takové podmínky v projednávané věci splněny nebyly.

15. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že právní předchůdci žalobkyně, a posléze žalobkyně sama, nabyli kupní smlouvou ([jméno FO]) či děděním ([jméno FO]) toliko pozemek parc. č. 3812/296, nikoli pozemek parc. č. 3812/297. Nabývací titul, vztahující se k parcele č. 3812/296, tak nemohl bez dalšího založit držbu sousední parcely č. 3812/297 ve smyslu ust. [Anonymizováno] Již z tohoto důvodu nelze uzavřít, že žalobkyně nebo její právní předchůdci sporný pozemek řádně vydrželi.

16. Správný je i závěr soudu prvního stupně, že nebyla prokázána ani poctivá držba v požadované kvalitě. Podle ust. [Anonymizováno] je poctivým držitelem ten, kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu vykonávané právo náleží; nepoctivě drží ten, komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží. Při tomto posouzení je nutno vycházet i z obecného měřítka běžné péče a opatrnosti podle ust. § 4 odst. 1 o.z. Jestliže ze snímku katastrální mapy i z dalších listin vyplývalo, že mezi nabývaným pozemkem a stavbou se nachází samostatná parcela č. 3812/297, pak samotné subjektivní přesvědčení žalobkyně, že kupuje oplocený celek, nemůže postačovat k závěru o omluvitelném omylu.

17. Námitka žalobkyně, že sporný pozemek představuje pouze malou část oploceného celku, sama o sobě nemůže obstát. Poměr výměr může být sice jedním z hledisek při posouzení dobré víry, avšak nikoli hlediskem jediným. Rozhodující jsou všechny okolnosti případu, zejména obsah nabývacího titulu a mapových podkladů, s nimiž měla žalobkyně možnost se seznámit.

18. Pokud jde o mimořádné vydržení, podle ust. [Anonymizováno] je třeba, aby držba trvala dvojnásobně dlouhou dobu, tedy u nemovité věci dvacet let; překážkou je prokázaný nepoctivý úmysl. Podle ust. § 1096 odst. 2 o.z. se nástupci započte vydržecí doba poctivého předchůdce.

19. Ani v tomto směru však žalobkyně neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno. Obecné tvrzení, že právní předchůdci užívali oplocený celek již od 70. let minulého století, nepostačuje k závěru, že vykonávali držbu sporného pozemku jako držbu vlastnického práva, natož držbu poctivou a způsobilou k započtení. Užívání pozemku ještě samo o sobě neznamená držbu vlastnického práva. Nebylo konkrétně tvrzeno ani prokázáno, z jakého důvodu měli právní předchůdci za to, že jim právě sporný pozemek náleží, od kterého okamžiku se jej chopili jako vlastníci, ani jaké okolnosti by zakládaly závěr o poctivosti takové držby.

20. Odvolací soud přitom považuje za podstatné, že i kdyby nebylo možno bez dalšího přijmout všechny úvahy soudu prvního stupně o nepoctivém úmyslu právního předchůdce žalobkyně v roce 2008, nemohlo by to samo o sobě vést k vyhovění žalobě. Rozhodující totiž je, že žalobkyně neprokázala existenci takové předchozí kvalifikované držby, kterou by bylo možno podle ust. § 1096 odst. 2 o.z. započíst. Bez započtení doby předchůdců pak dvacetiletá doba mimořádného vydržení zjevně neuplynula.

21. Odvolací námitka, založená na tvrzené informační asymetrii mezi státem jako prodávajícím a [jméno FO] jako kupujícím, stejně jako argument vysokým věkem kupujícího, nemůže na uvedeném závěru nic změnit. Ani skutečnost, že prodávajícím byl stát, ani věk kupujícího totiž nemohou samy nahradit chybějící právní titul ke spornému pozemku ani chybějící konkrétní tvrzení a důkazy o dvacetileté kvalifikované držbě.

22. Nedůvodná je i námitka, že soud prvního stupně zatížil řízení procesní vadou tím, že žalobkyni neposkytl odpovídající poučení. Ze spisu vyplývá, že soud prvního stupně žalobkyni řádně poučil podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. o nutnosti doplnit skutková tvrzení a označit důkazy k prokázání vydržení, a dále i podle ust. § 119a odst. 1 o.s.ř. o následcích koncentrace řízení. Za této situace nelze mít rozsudek prvostupňového soudu za překvapivý. S ohledem na část odvolací argumentace je třeba zdůraznit, že poučovací povinnost soudu se nevztahuje na to, aby tento účastníku předem sděloval, jak hodlá hodnotit jednotlivé důkazy nebo zda považuje jeho výpověď za věrohodnou.

23. Pokud žalobkyně v odvolání poukazovala na svůj zdravotní stav a předkládala lékařskou zprávu, ani tato okolnost nemůže vést ke změně rozhodnutí. I kdyby mohla mít význam pro hodnocení přesnosti či přesvědčivosti její účastnické výpovědi, nemůže nahradit chybějící rozhodná skutková tvrzení a důkazy k historické držbě sporného pozemku. Rozsudek soudu prvního stupně navíc nespočívá výlučně na hodnocení výpovědi žalobkyně, nýbrž především na obsahu listinných důkazů a na neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

24. Odvolací soud se ztotožňuje i se závěrem, že nebylo třeba vracet věc do stadia dokazování jen proto, aby byly doplněny další důkazy k obecnému užívání oploceného prostoru. Takové důkazy by samy o sobě nemohly odstranit nedostatek tvrzení a důkazů o tom, že šlo o kvalifikovanou držbu vlastnického práva ke konkrétní parcele parc. č. 3812/297.

25. Protože na straně žalobkyně tedy nebyly splněny podmínky vydržení, a to uplynutí desetileté vydržecí doby (ust. [Anonymizováno]), ani dvacetileté (ust. [Anonymizováno]), je třeba přisvědčit správnosti závěru soudu prvního stupně, že žalobě nebylo možno vyhovět. Ten tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle AT. Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony po 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. k) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalovanému dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za dvanáct načatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 231 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (148 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] RZ [SPZ] při ceně motorové nafty 34,10 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 573/2025 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 7,1 litrů/100 km a základní náhradě 5,90 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 3 186 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalovaného tedy činí za tuto část řízení 18 357 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).