o zaplacení částky 151 640 Kč s příslušenstvím,

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 16 C 137/2024-35, rozhodl tak, že výrokem I. zamítnul žalobu, jíž se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 151 640 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částky 151 640 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi jejím právním předchůdcem [právnická osoba]. a žalovaným byla dne 30. 1. 2009 uzavřena smlouva o úvěru na částku 150 000 Kč, z níž si žalovaný neplnil sjednané povinnosti a žalobkyni, jíž byla pohledávka smluvně postoupena, dluží předmětnou částku.

3. Ve věci soud prvního stupně nejprve rozhodl elektronickým platebním rozkazem, který se žalovanému nepodařilo doručit do vlastních rukou, proto jej soud prvního soudu zrušil a na den 3. 10. 2024 nařídil jednání, z něhož se právní zástupce žalobkyně písemně omluvil, o odročení jednání nežádal a soud prvního stupně tak podle ust. § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) jednal v jeho nepřítomnosti.

4. Žalovaný k žalobě uvedl, že s ní nesouhlasí, a ohledně uplatněného nároku vznesl námitku promlčení.

5. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na který odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že žalovaným vznesená námitka promlčení byla uplatněna důvodně, neboť právní předchůdce žalobkyně zesplatnil pohledávku k datu 15. 6. 2009, takže ode dne 16. 6. 2009 začala běžet promlčecí lhůta, jejíž maximální délka byla zákonem stanovena na 10 let a uplynula dne 16. 6. 2019. Žaloba ve věci samé byla k soudu prvního stupně podána až dne 11. 4. 2024, tedy po uplynutí promlčecí lhůty, což vedlo k zamítnutí žaloby.

6. V rámci právního hodnocení, s ohledem na dobu uzavření smlouvy a ust. § 3028 odst. 3 a ust. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), soud prvního stupně věc posoudil podle dřívější právní úpravy, tedy podle ust. § 397 a ust. § 408 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“).

7. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy se procesně úspěšný žalovaný jejich náhrady výslovně vzdal.

8. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 18. 11. 2024 včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu. Nesprávnost napadeného rozhodnutí spatřovala žalobkyně zejména v tom, že soud prvního stupně dle jejího názoru dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jím zjištěný skutkový stav nemůže obstát, neboť tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaným vznesená námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Naopak byla toho názoru, že soud v rámci zkoumání podmínek řízení, konkrétně při ověřování, zda není dána překážka věci rozhodnuté, měl zjistit, že zde existuje rozhodčí nález č. j. [Anonymizováno], který ve stejné věci, týkající se stejného předmětu řízení a týchž osob, vydal rozhodce [tituly před jménem] [jméno FO] dne 1. 2. 2010. Žalobkyně vyjádřila názor, že byť zřejmě soud prvního stupně posléze zjistil, že tento rozhodčí nález nezpůsobil překážku věci rozhodnuté v daném řízení, neboť byl vydaným rozhodcem, jenž neměl k vydání takového rozhodčího nálezu pravomoc, měl jeho existenci vzít v úvahu při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovaným jako skutečnost, jež může stavit běh promlčecí lhůty. Žalobkyně v této souvislosti dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, publikované pod R 99/2017 civ., v němž Nejvyšší soud vyslovil názor, že ke stavení běhu promlčecí doby dochází i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky. Žalobkyně tak namítla, že soud prvního stupně skutečnost existence rozhodčího nálezu a předcházejícího rozhodčího řízení, zahájeného před judikatorně stanoveným rozhodným datem 11. 5. 2011, o němž měl a mohl vědět, při posuzování důvodnosti námitky promlčení nevzal v úvahu a nijak se s ní v napadeném rozsudku nevypořádal. Kdyby soud prvního stupně postupoval správně, došel by k závěru, že jsou zde dány relevantní skutečnosti, z nichž plyne, že žalobou uplatněná pohledávka žalobkyně promlčena není. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

9. Žalovaný se k odvolání žalobkyně písemně nevyjádřil. Při jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2025 uvedl, že jeho názor zůstal od jednání před prvostupňovým soudem nezměněn a souhlasí tak s napadeným rozhodnutím soudu prvního stupně.

10. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o. s. ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle ust. § 214 odst. 1 o. s. ř. a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ust. § 213 o. s. ř., dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

11. Odvolací soud nejprve shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Soud I. stupně při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu na posuzovanou věc správně aplikoval obchodní zákoník, neboť jde o právní vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti vzniklý za jeho účinnosti (srov. ust. § 3028 odst. 3 a ust. § 3036 o. z.).

13. Podle ust. § 397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.

14. Podle ust. § 408 odst. 1 obch. zák. bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jež bylo zahájeno před uplynutím této lhůty.

15. Dle odborné literatury k ust. § 408 odst. 1 věta první obchodního zákoníku měla být práva a povinnosti zúčastněných subjektů obchodních závazkových vztahů vyjasněna co nejdříve, aby obchodní praxe nebyla nad míru nezbytně nutnou zatěžována plejádou starých práv. Tomu byla přizpůsobena také úprava promlčení v obchodním zákoníku a na prvním místě stálo právě předmětné ust. § 408. Žádná ze základních promlčecích dob podle tohoto ustanovení desetiletou lhůtu nepřesáhla. Ačkoli obchodní zákoník prodloužení promlčecích lhůt umožňoval, všechny tyto případy posouvající konec promlčecí doby byly bez jakékoliv výjimky omezeny právě dobou 10 let, která počínala běžet od okamžiku, kdy promlčecí doba mohla začít běžet poprvé. Tato hranice byla neprolomitelná a uplynutím této doby bylo právo definitivně promlčeno. Navíc tato desetiletá doba měla povahu promlčecí doby všeobecné a v jejím rámci muselo být zahájeno případně i řízení o výkon rozhodnutí, kterým bylo právo přiznáno.

16. Odvolací soud rovněž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1652/2019, ve kterém judikoval, že je maximální promlčecí doba v ust. § 408 odst. 1 obch. zák. (bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona) stanovená uplynutím 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet (tedy ode dne, kdy měl být závazek splněn). Dále lze odkázat na závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 29 Cdo 5536/2007, ve kterých Nejvyšší soud zdůraznil, že smyslem právní úpravy tzv. absolutní promlčecí doby, která běží bez ohledu na stavení nebo přerušení promlčení, je zabránit tomu, aby sporné nebo nejasné nároky přetrvávaly neúměrně dlouho, a přispět tak k jistotě v obchodních vztazích.

17. Námitka žalobkyně, že bylo povinností soudu prvního stupně v rámci své rozhodovací činnosti zkoumat, zda ve věci probíhalo rozhodčí řízení nebo jiné řízení před soudem, je vzhledem k výše uvedenému naprosto lichá, neboť toto není v žádném případě povinností soudu. Naopak na základě zásady projednací je to zásadně žalobkyně, která má existenci řízení, které by stavělo promlčecí lhůtu, tvrdit a prokázat. Vzhledem ke znění ust. § 408 odst. 1 obch. zák. shledal odvolací soud zcela zřejmým, že i z pohledu vlastní argumentace žalobkyně byla její pohledávka promlčena nejpozději dne 16. 6. 2019. Závěr soudu prvního stupně, že námitka žalovaného o promlčení pohledávky byla uplatněna důvodně, je tak správný.

18. Pro úplnost odvolací soud zdůrazňuje, že i kdyby v době řízení před soudem prvního stupně probíhalo soudní nebo rozhodčí řízení s potenciálem běh promlčecí lhůty stavět a žalobkyně by jejich existenci tvrdila a prokázala, tak vzhledem k datu uplynutí nepřekonatelné absolutní desetileté promlčecí lhůty a k datu podání žaloby, by byla tato řízení přesto zcela bez významu.

19. Výše uvedené právní závěry pak v poměrech této věci tedy znamenají, že žalobkyně nemohla být se svou žalobou žádným způsobem úspěšná. Odvolací soud proto napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

20. Ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. by právo na náhradu nákladů odvolacího řízení příslušelo žalovanému. Ten však náhradu nákladů odvolacího řízení nepožadoval a výslovně se jí vzdal, proto mu odvolací soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.