o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále jen „Nález“) ve výroku I a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále jen „Rozhodnutí o námitkách“) tak, že návrh účastnice jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III nálezu se ruší).

2. Podle žaloby finanční arbitr určil Nálezem, že je žalobkyně povinna účastnici zaplatit částku ve výši 11 957 Kč (výrok I.), návrh účastnice na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil.

3. Žalobkyně v žalobě zrekapitulovala, že s účastnicí uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž se žalobkyně zavázala účastnici poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 23 000 Kč a účastnice se zavázala vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 41 814 Kč v 60 týdenních splátkách po 696,90 Kč (dále jen „Smlouva“). Účastnice na svůj závazek uhradila celkem 34 957 Kč a nadále dluží žalobkyni 6 857 Kč.

4. Podstatou žalobních námitek je nesouhlas se závěrem finančního arbitra o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, který nevychází z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně tvrdí, že posouzení úvěruschopnosti provedla řádně, na základě informací poskytnutých účastnicí a ověřených prostřednictvím dostupných databází. Uvádí, že účastnice doložila údaje o svých příjmech, majetkových poměrech a závazcích, neměla žádnou vyživovací povinnost, nebyla vedena v insolvenčním rejstříku ani proti ní nebyly vedeny exekuce, a vykazovala pravidelný měsíční příjem. Náklady účastnice na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Žalobkyně posoudila její disponibilní zůstatek a dospěla k závěru, že účastnice bude schopna úvěr splácet. O provedeném posouzení byl učiněn záznam v tzv. evidenční kartě. Kontrola byla provedena i vůči zaměstnavateli skrze [Anonymizováno], registru [Anonymizováno] a systému [právnická osoba]. Žalobkyně neměla důvod o zjištěných údajích pochybovat.

5. Dále žalobkyně tvrdí, že účastnice byla při sjednání smlouvy srozumitelně informována o všech podmínkách úvěru, a to zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a Smlouvu uzavřela svobodně, bez nátlaku, po konzultaci. V článku IV odst. 4 Smlouvy účastnice prohlásila, že jí byly sděleny potřebné informace a náležitá vysvětlení, že smlouva odpovídá její finanční situaci a že je schopna dostát svým závazkům. V případě, že se účastnice domnívala, že charakter povinností plynoucích ze smlouvy nevyhovuje její finanční situaci, mohla se svobodně rozhodnout smlouvu neuzavřít. Žalobkyně má za to, že dodržela všechny zákonné povinnosti kladené na věřitele při sjednávání spotřebitelské smlouvy a při posouzení úvěruschopnosti postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZoSÚ“).

6. Žalobkyně v žalobě odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci [Anonymizováno], podle nějž směrnice [Anonymizováno] neposkytuje vyčerpávající výčet údajů, které má věřitel při posouzení úvěruschopnosti zohlednit, ani nestanoví konkrétní metody jejich ověření, čímž poskytuje věřiteli prostor pro individuální posouzení. Tvrdí, že záznamy o posouzení uchovává ve své evidenci a že její postup byl přiměřený a odpovídal obvyklé praxi.

7. Závěr finančního arbitra podle žalobkyně spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti prověření úvěruschopnosti účastníka je možné provést pouze objektivním poměřením žalobkyní zjištěného stavu a stavu v rozhodné době reálného. Proto žalobkyně navrhuje i účastnický výslech účastnice. Jakkoliv je totiž důkazní povinnost na straně úvěrujícího, nelze nepoukázat na skutečnost, že sama účastnice netvrdí, že by v době uzavření smlouvy nebyla úvěruschopná. Žalobkyně upozornila, že pokud účastnice tvrdí, že žalobkyně nějaké povinnosti zanedbala, musí také tvrdit, jakou konkrétní povinnost zanedbala a jakým způsobem, přičemž se nelze omezit na prohlášení o nedostatečném prověření příjmů a výdajů. V důsledku by byla žalobkyně fakticky sankcionována neplatností smluvního vztahu pouze na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých účastnicí a na základě skutečnosti, která nastala zcela mimo její sféru vlivu.

8. Žalobkyně v této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka], podle něhož pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.

9. Účastnice se k podané žalobě nevyjádřila.

10. Finanční arbitr ve vyjádření k žalobě uvedl, že se účastnice v řízení před ním domáhala určení neplatnosti Smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uhrazenými platbami a jistinou úvěru, protože žalobkyně před uzavřením Smlouvy neposoudila její úvěruschopnost s odbornou péčí a výše odměny žalobkyně odporuje dobrým mravům. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnosti účastnice splácet úvěr ze Smlouvy ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je Smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Po porovnání vzájemných plnění stran sporu finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně převyšuje bezdůvodné obohacení na straně účastnice o částku 11 957 Kč. Finanční arbitr nedovodil právní zájem účastnice na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť již splatila jistinu a samotný návrh na plnění řeší celý obsah a dosah sporných vztahů. Finanční arbitr tedy Nálezem uložil povinnost žalobkyni zaplatit účastnici částku 11 957 Kč (výrok I.), ve zbývající části návrh účastnice zamítl, když zjistil, že jí nesvědčí nárok na určení neplatnosti smlouvy o úvěru (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Jelikož žalobkyně v žalobě podané k soudu k nahrazení Nálezu a Rozhodnutí o námitkách převážně opakuje námitky, které vznášela v průběhu řízení před finančním arbitrem a které finanční arbitr vypořádal v Nálezu a v Rozhodnutí o námitkách, odkazuje finanční arbitr na odůvodnění těchto rozhodnutí.

11. Finanční arbitr připomněl, že shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyložil v Nálezu i Rozhodnutí o námitkách, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru je povinna v případě sporu o řádné posouzení úvěruschopnosti doložit, že při uzavírání Smlouvy zjistila příjmy a výdaje účastnice a že jím sdělené údaje ověřila na základě věrohodných dokladů získaných od účastnice či třetích osob. Finanční arbitr dospěl k závěru, že žalobkyně tuto svou důkazní povinnost v dané věci nesplnila. Uvedl, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice zcela rezignovala na ověření jejích výdajů, neboť vycházela pouze z prohlášení účastnice, které nijak neověřovala. Co se týče příjmů, žalobkyně předložila pouze dvě výplatní pásky za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy, přičemž další předložené doklady se vztahovaly k dřívějšímu období a postrádaly tak relevanci. Žádné další podklady, které by prokazovaly, že posouzení příjmů účastnice bylo provedeno na základě ověřených údajů, žalobkyně nedoložila. Finanční arbitr se rovněž neztotožnil s názorem žalobkyně, že neměla povinnost uchovávat doklady, na jejichž základě úvěruschopnost posuzovala. Připomněl, že podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ je poskytovatel povinen uchovávat dokumenty a jiné záznamy týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud tuto povinnost nesplní, nese následky v podobě neunesení důkazního břemene v případném sporu.

12. Finanční arbitr odkázal také na rozhodnutí [Anonymizováno] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí [adresa] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a shodně jako soud prvního stupně a finanční arbitr uzavřel, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost účastnice na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Finanční arbitr nemohl dovodit, že žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru zjišťovala a ověřovala údaje o výdajích účastnice s odbornou péčí do té míry, aby byla schopna získat objektivní obraz o její finanční situaci, který by zohlednil při rozhodování, zda a jaký úvěr účastnici poskytne.

13. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

14. Podle odůvodnění tohoto rozsudku finanční arbitr výrokem I. uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici částku ve výši 11 957 Kč (výrok I.), dále rozhodl, že návrh účastnice na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se zamítá (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že Smlouva je absolutně neplatná pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti účastnice. Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil.

15. Z výplatní pásky účastnice za červenec a srpen 2022 soud prvního stupně zjistil, že mzda účastnice činila v červenci 26 969 Kč a v srpnu 27 053 Kč.

16. Z výpisu z registru platebních informací [Anonymizováno] ze dne [datum] soud prvního stupně zjistil, že účastnice měla dva nebankovní spotřebitelské úvěry z května a června 2022, přičemž splácela pouze jeden úvěr částkou 1 730 Kč.

17. Z protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta má soud prvního stupně za prokázané, že účastnice jednala s žalobkyní dne [datum]. Na tomto jednání měla být účastnice informována o spotřebitelských úvěrech žalobkyně, o podmínkách úvěrové smlouvy, měly být připraveny podklady k vyplnění evidenční karty (osobní doklady a doklady prokazující příjmy a výdaje), účastnice měla udělit souhlas se Smlouvou a smluvními podmínkami. Účastnice a žalobkyně protokol podepsaly.

18. Z evidenční karty klienta má soud prvního stupně za prokázané, že úvěruschopnost účastnice byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: Účastnice bydlí jako spolubydlící v nájmu, má středoškolské vzdělání, je rozvedená, není vlastnicí vozu ani nemovitosti, nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou, její zdroj příjmu je mzda ve výši 27 011 Kč, má dva zdroje příjmů. Mezi výdaji účastnice uvedla životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum ve výši 4 620 Kč a nebankovní závazky ve výši 5 428 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek 12 091 Kč.

19. Ze Smlouvy včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace má soud prvního stupně za prokázané, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout účastnici úvěr ve výši 23 000 Kč a účastnice se tyto peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 4 554 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 900 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 7 360 Kč, tedy celkem se účastnice zavázala k zaplacení 60 týdenních splátek po 696,90 Kč. Účastnice podepsala, že ji žalobkyně před uzavřením Smlouvy seznámila s právy a povinnostmi plynoucími ze Smlouvy.

20. Z rozpisu splátek má soud prvního stupně za prokázané, že účastnice žalobkyni za období 25. kalendářního týdne roku 2020 až 32. kalendářního týdne roku 2021 uhradila žalobkyni částku ve výši 34 957 Kč.

21. Z návrhu účastnice na zahájení řízení před finančním arbitrem má soud prvního stupně za prokázané, že účastnice návrhem ze dne [datum] žádala o zahájení řízení před finančním arbitrem a o vydání nálezu o určení neplatnosti smlouvy, uložení povinnosti žalobkyni zaplatit účastnici rozdíl mezi jistinou a součtem plateb provedených účastnicí a uložení povinnosti žalobkyni zaplatit sankci.

22. Z Nálezu soud prvního stupně zjistil, že finanční arbitr výrokem I. určil, že žalobkyně je povinna účastnici zaplatit částku 11 957 Kč. Výrokem II. návrh navrhovatelky ve zbývající části zamítl. Výrokem III. uložil žalobkyni povinnost uhradit do 15 dnů ode dne nabytí právní moci nálezu na účet Kanceláře finančního arbitra sankci ve výši 15 000 Kč. Nález byl zejména odůvodněn tím, že žalobkyně nesplnila svou povinnost postupovat při posuzování úvěruschopnosti účastnice před uzavřením smlouvy o úvěru s odbornou péčí, když předložila pouze dvě výplatní pásky bezprostředně předcházející uzavření smlouvy a dokument označený [Anonymizováno] ze dne [datum]. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů nezjistil, že by žalobkyně dostatečně ověřila výši příjmu. I kdyby žalobkyně prokázala, že prověřila příjmovou stranu rozpočtu účastnice, ze shromážděných podkladů finanční arbitr nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru jakkoliv ověřovala pravidelné měsíční výdaje účastnice na bydlení, domácnost, dopravu, služby elektronických komunikací nebo její případné výdaje na splátky závazků z dalších úvěrů nebo zápůjček. Žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti měla ověřit skutečné a aktuální výdaje účastnice, nestačí vycházet ani z výše životního minima, ani ze statistických údajů o průměrných výdajích domácností na bydlení. Žalobkyně tvrdila, že účastnicí uváděné skutečnosti ověřila v registru [Anonymizováno], registru [Anonymizováno], insolvenčním rejstříku a systému [Anonymizováno], přičemž finančnímu arbitrovi předložila pouze výpis z [Anonymizováno] (nicméně nedoložila, jakým způsobem tyto údaje při hodnocení úvěruschopnosti zohlednila, a navíc v [Anonymizováno] jsou registrováni pouze nebankovní poskytovatelé úvěrů, nikoli banky, takže samotný výpis nemůže svědčit o neexistenci dalších závazků). Výstupy z registru [Anonymizováno], registru [Anonymizováno], [Anonymizováno] a insolvenčního rejstříku žalobkyně nedoložila. Je povinností žalobkyně zjišťovat a ověřovat situaci spotřebitele a nespoléhat se na jeho tvrzení, neboť spotřebitel nemusí být schopen svou situaci reálně posoudit. Finanční arbitr tak ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení nezjistil, že by žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru ověřila s odbornou péčí úvěruschopnost účastnice v souladu s § 86 odst. 1 ve spojení s § 75 ZoSÚ, a měl tak smlouvu o spotřebitelském úvěru za absolutně neplatnou. Vzhledem k neplatnosti smlouvy si žalobkyně a účastnice byly povinny vrátit bezdůvodné obohacení, které nabyly. Účastnice převzala na základě neplatné smlouvy částku 23 000 Kč a žalobkyně 34 957 Kč, tudíž vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši 11 957 Kč na straně žalobkyně. Vzhledem k tomu, že finanční arbitr částečně vyhověl účastnici, uložil žalobkyni uhradit sankci 15 000 Kč.

23. Z Rozhodnutí o námitkách soud prvního stupně zjistil, že finanční arbitr zamítl námitky žalobkyně a Nález potvrdil. Odůvodnil to zejména tím, že i po posouzení námitek setrval na svých právních závěrech, Smlouvu nadále shledával neplatnou, takže strany byly povinny si vydat bezdůvodné obohacení získané na základě této neplatné Smlouvy. Z doručenky bylo zjištěno, že Rozhodnutí o námitkách bylo žalobkyni doručeno [datum].

24. Z výpisu z účtu žalobkyně má soud prvního stupně za prokázané, že dne [datum] zaplatila finančnímu arbitrovi uloženou sankci ve výši 15 000 Kč a účastnici částku ve výši 11 957 Kč.

25. Soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastnice pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích ze žaloby za dostatečně objasněné.

26. Soud prvního stupně na věc aplikoval § 244 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), § 588 a § 2395 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) a § 86 odst. 1, 2, ZoSÚ a vyložil, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. [Anonymizováno], [právnická osoba]. vs. [Anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jen „rozsudek [Anonymizováno]“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice [Anonymizováno] (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku [Anonymizováno] musí být články 8 a 23 směrnice [Anonymizováno] vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V souladu s citovanými pasážemi rozsudku [Anonymizováno] je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastníka zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k jeho námitce. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost.

27. S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně Smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnutý úvěr. Výdaje účastnice žalobkyně blíže nezkoumala, přitom například konkrétní výdaje vynakládané na poplatky za služby využívané v souvislosti s bydlením lze doložit poměrně snadno. Žalobkyně nezkoumala ani další běžné měsíční výdaje účastnice, například jízdné, mobilní operátor, koníčky, ošacení a podobně, nevyžádala si ani výpis z bankovního účtu účastnice. Neověření výdajů uváděných ze strany účastnice žalobkyní podle soudu prvního stupně implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti účastnice bez patrné snahy o zjištění a posouzení reálné situace za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů tak, aby účastnice na požadovaný úvěr dosáhla. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správnými.

28. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 (správně § 142 odst. 2) o.s.ř., podle kterého by procesně úspěšnější účastnice měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jí ale žádné náklady nevznikly, soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

29. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně a neztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastnice. Konkrétní rozsah zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla a doložila již v řízení před finančním arbitrem a soudem prvního stupně, když při posuzování úvěruschopnosti účastnice postupovala v souladu s § 86 odst. 1 ZoSÚ. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace ověřila. Ověření informací zaznamenala žalobkyně s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně poukazuje na to, že žádný právní předpis jí výslovně neukládá povinnost uchovávat kopie listin, na jejichž základě provedla ověření údajů, ani nestanoví výčet těchto dokumentů. V této souvislosti odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru, která uvádí, že věřitel při získávání informací pro posouzení úvěruschopnosti vychází především z údajů poskytnutých spotřebitelem a další údaje si opatřuje pouze v nezbytném rozsahu, přičemž musí respektovat zásadu přiměřenosti a ochranu osobních údajů spotřebitele. Jako důkaz řádného provedení ověřovacího procesu žalobkyně označuje evidenční kartu podepsanou účastnicí, z níž má vyplývat, že se při posuzování zabývala příjmovou i výdajovou stránkou účastnice. Namítá, že navzdory tomu účastnice tvrdí, že její úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, avšak bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Účastnice dle ní ani netvrdí, že by poskytnutý úvěr byl nad její finanční možnosti, či že by údaje, jimiž žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti disponovala, byly nepravdivé nebo neúplné. Žalobkyně dále uvádí, že i spotřebitel je při sjednávání úvěru povinen sdělovat údaje řádně, pravdivě a úplně. V této souvislosti poukazuje na to, že účastnice žádné konkrétní výhrady ke své tehdejší finanční situaci neuvedla a netvrdí, že by byla v době uzavření smlouvy objektivně neúvěruschopná. Postup účastnice, která dodatečně popírá řádné posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně označuje za účelový.

30. Žalobkyně dále nesouhlasí se zamítnutím důkazu výslechem účastnice, neboť je podle ní nezbytný pro ověření, zda účastnice byla v rozhodně době úvěruschopná či nikoliv. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez tohoto testu totiž bude žalobkyně sankcionována neplatností Smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá pouze to, že žalobkyně její úvěruschopnost nezkoumala, a nikoliv to, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná. Soud prvního stupně podle žalobkyně rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu, přestože existoval písemný důkaz (evidenční karta a protokol o schůzce), zatímco účastnice předložila pouze obecné tvrzení. Výslech účastnice by měl být proveden alespoň proto, aby účastnice vysvětlila, proč nyní popírá své jednoznačné prohlášení učiněné při sjednání úvěru.

31. Dále žalobkyně namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. [spisová značka] ze dne [datum]. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěr neměl být poskytnut. Žalobkyně je přesvědčena, že bez výslechu účastnice nelze rozlišit mezi situací, kdy žalobkyně pochybila a nezjistila rozhodné skutečnosti, a situací, kdy skutečný stav odpovídal jejímu zjištění, a nynější aktivita účastnice představuje jen snahu vyhnout se svým závazkům. Namítá, že ochrana spotřebitele nemůže znamenat rezignaci na ochranu oprávněných zájmů ostatních subjektů práva.

32. Žalobkyně v odvolání též uvádí, že Nález, Rozhodnutí o námitkách i napadený rozsudek spočívá na nesprávném hodnocení důkazů. Rozhodnutí totiž vychází z přehledu úhrad, který se týká jiné smlouvy, jejíž stranou účastnice není, což plyne přímo z obsahu přehledu úhrad, ve kterém je uvedeno, že se jedná o přehled ke smlouvě č. [hodnota], nikoliv [Anonymizováno]. Žalobkyně připouští, že k tomuto pochybení došlo na její straně, je nicméně přesvědčená, že z obsahu nesprávně předložené listiny neplynou platby provedené účastnicí na Smlouvu a nebylo z ní tedy možné učinit závěr o povinnosti uhradit účastnici částku ve výši 11 957 Kč. Ve skutečnosti totiž účastnice na Smlouvu uhradila pouze 20 570 Kč (nikoliv 34 957 Kč). To znamená, že v případě platnosti Smlouvy by byla účastnice povinna doplatit částku ve výši 21 244 Kč, v případě neplatnosti Smlouvy by se pak jednalo o nedoplatek ve výši 1 430 Kč. Žalobkyně navrhuje doplnit dokazování o správný přehled úhrad provedených na Smlouvu, přičemž tyto zjištěné skutečnosti by měl odvolací soud zohlednit v konečném rozhodnutí.

33. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se Nález ve výroku I. ve spojení s Rozhodnutím o námitkách nahrazuje tak, že návrh účastnice jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok II nálezu se ruší), a přiznal žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

34. Účastnice se k podanému odvolání nevyjádřila.

35. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

36. Dne [datum] se ve věci konalo ústní jednání, na kterém bylo za splnění podmínek podle §101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v nepřítomnosti účastníků.

37. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

38. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

39. Podle § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

40. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

41. Podle § 2395 o.z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

42. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

43. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

44. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

45. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv podle občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.

46. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vycházeli z toho, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smlouvy svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenční karty, kterou účastnice vyplnila a podepsala. V této kartě je uvedeno, že jejím příjmem je mzda ve výši 27 011 Kč, že nevlastní žádnou nemovitost ani vůz, bydlí ve spolubydlení, že její měsíční náklady na bydlení činí 4 872 Kč, ostatní výdaje související s životními potřebami odpovídají částce životního minima 4 620 Kč, a že má další nebankovní závazky ve výši 5 428 Kč, nemá hypotéku ani úvěr s balónovou splátkou. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a kontrolu prostřednictvím systému [Anonymizováno], soudu nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení doložily. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost účastnice skutečně prověřovala, zejména pokud jde o její skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například výpisy z bankovního účtu účastnice, doklady o nákladech na bydlení, o výdajích na základní potřeby nebo o platbách na její další závazky.

47. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastnice vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jejích skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele, tedy účastnice. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložené evidenční karty je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že zkoumala úvěruschopnost účastnice. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů.

48. Odvolací soud s ohledem na výše popsaný skutkový stav uzavřel, stejně jako soud prvního stupně a finanční arbitr, že žalobkyně v projednávané věci nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice (jako spotřebitelky) s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná – nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet.

49. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné, a to vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastnice. Odvolací soud si je vědom, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení však nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně v projednávaném případě omezila výlučně na tvrzení účastnice, zejména pokud šlo o její výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování její úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Žalobkyně v žádném případě nezkoumala ani stav na běžném účtu účastnice vedeném u banky, z něhož by mohla ověřit údaje o jejích disponibilních finančních prostředcích, příjmech, pravidelných platbách a výdajích.

50. V souladu s § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly.

51. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost Smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastnice jako spotřebitele.

52. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odvolací soud odkazuje na výklad provedený finančním arbitrem v Rozhodnutí o námitkách, s nímž se plně ztotožňuje. Podle tohoto výkladu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet.

53. S ohledem na výše uvedené postupoval soud prvního stupně správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastnice byla v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopná či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. Nadto je třeba poukázat na to, že návrh na výslech účastnice vznesla výlučně a opakovaně žalobkyně, která se však na poslední chvíli omluvila jak z ústního jednání před soudem prvního stupně, tak z jednání před soudem odvolacím, na kterých by případně měla možnost účastnici klást dotazy.

54. Pokud jde o námitku žalobkyně o záměně důkazního prostředku spočívajícího v přehledu plateb na nesprávnou smlouvu o úvěru, je třeba uvést, že předmětný přehled plateb označila sama žalobkyně v řízení před finančním arbitrem i v řízení před soudem prvního stupně jako důkaz k prokázání svých tvrzení o přijatých platbách od účastnice, který nikdo v řízení nezpochybnil. Soud proto z této listiny vycházel. Soud není povinen ani oprávněn zkoumat, zda se žalobkyně při označení důkazu nedopustila omylu, ani domýšlet, že mohla mít na mysli nějaký jiný důkaz. Procesní odpovědnost za tvrzení rozhodných skutečností a za označení důkazů k jejich prokázání nese zásadně účastník řízení. Důkaz, jehož provedení žalobkyně nově navrhuje v odvolání, je tak nepřípustnou novotou ve smyslu § 205a odst. 1 o.s.ř., neboť je zcela zřejmé, že žalobkyně tento důkaz mohla bez obtíží uplatnit již před soudem prvního stupně, a žádné objektivní okolnosti, které by jí v tom bránily, netvrdí. Naopak sama připouští, že došlo k pochybení na její straně. Za této situace nelze mít za to, že by žalobkyně bez své viny nemohla důkaz uplatnit dříve, a odvolací soud proto k tomuto nově navrženému důkazu nepřihlíží.

55. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř., když procesně úspěšné účastnici v řízení žádné náklady nevznikly.

56. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšné účastnici žádné náklady nevznikly.