o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra

1. Ve shora označené věci se žalobkyně žalobou podanou u soudu prvního stupně dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen nález finančního arbitra ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] (dále jen „Nález“) ve výroku I. a navazující rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], (dále jen „Rozhodnutí o námitkách“) tak, že návrh účastnice jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok III. nálezu se ruší).

2. Podle žaloby finanční arbitr určil Nálezem, že je žalobkyně povinna účastnici zaplatit částku ve výši 11 360 Kč (výrok I.), návrh účastnice na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil.

3. Žalobkyně v žalobě zrekapitulovala, že s účastnicí uzavřela dne [datum] smlouvu o spotřebitelském úvěru č. [hodnota], na základě níž se žalobkyně zavázala účastnici poskytnout spotřebitelský úvěr ve výši 20 000 Kč a účastnice se zavázala vrátit jej žalobkyni spolu s úrokem a poplatky v celkové výši 36 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč (dále jen „Smlouva“). Dále uvedla, že s účastnicí uzavřela dne [datum] dohodu o narovnání, ve které účastnice uznala dluh ze Smlouvy ve výši 26 605 Kč. Podle žalobkyně byl tak původní závazek ze Smlouvy nahrazen závazkem novým, na který žalované zbývalo uhradit 5 000 Kč. Spolu s částkou 11 360 Kč, kterou žalobkyně žalované uhradila na základě Nálezu, tedy žalobkyně v současnosti za žalovanou eviduje dluh ve výši 16 360 Kč.

4. Žalobkyně se neztotožňuje se závěrem finančního arbitra o neplatnosti dohody o narovnání. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle kterého není podmínkou platnosti dohody o narovnání existence původního právního vztahu a jejím účelem není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším sporům tím, že původní závazek nahradí nový závazek. Dohoda o narovnání je pak samostatným zavazovacím důvodem. Také v rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud ČR uvedl, že podstatou institutu dohody o narovnání je odstranění otázek mezi stranami subjektivně spornými. Podle žalobkyně finanční arbitr svým rozhodováním nepřípustně zasahuje do smluvní svobody, podporuje právní nejistotu žalobkyně a zároveň snahu účastnice nedostát dobrovolně převzatému závazku. Má za to, že jednání účastnice, která uzavřela se svým smluvním partnerem dohodu o narovnání a následně podala návrh finančnímu arbitrovi na určení neplatnosti svého vlastního právního jednání, by nemělo požívat právní ochrany.

5. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem finančního arbitra o nedostatečném prověření a posouzení úvěruschopnosti účastnice, který nevychází z doložených podkladů a zjištěného skutkového stavu. Žalobkyně tvrdí, že posouzení úvěruschopnosti provedla řádně, na základě informací poskytnutých účastnicí a ověřených prostřednictvím dostupných databází. Uvádí, že účastnice doložila údaje o svých příjmech, majetkových poměrech a závazcích, neměla žádnou vyživovací povinnost, nebyla vedena v insolvenčním rejstříku ani proti ní nebyly vedeny exekuce a vykazovala pravidelný měsíční příjem. Náklady účastnice na bydlení a domácnost odpovídaly poměrům a nebyly nikterak extenzivně vysoké ani nízké. Žalobkyně posoudila její disponibilní zůstatek a dospěla k závěru, že účastnice bude schopna úvěr splácet. O provedeném posouzení byl učiněn záznam v evidenční kartě. Kontrola byla provedena i vůči zaměstnavateli skrze [Anonymizováno], registru [Anonymizováno] a systému [Anonymizováno]. Žalobkyně neměla důvod o zjištěných údajích pochybovat. Důkazem o splnění povinnosti žalobkyně uchovávat záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti jsou evidenční karta a protokol z informační a posuzovací návštěvy. Dále žalobkyně tvrdí, že účastnice byla při sjednání smlouvy srozumitelně informována o všech podmínkách úvěru, a to zejména prostřednictvím formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, a Smlouvu uzavřela svobodně, bez nátlaku, po konzultaci. Ve Smlouvě účastnice prohlásila, že jí byly sděleny potřebné informace a náležitá vysvětlení, že smlouva odpovídá její finanční situaci a že je schopna dostát svým závazkům. V případě, že se účastnice domnívala, že charakter povinností plynoucích ze smlouvy nevyhovuje její finanční situaci, mohla se svobodně rozhodnout smlouvu neuzavřít.

6. Žalobkyně má za to, že dodržela všechny zákonné povinnosti kladené na věřitele při sjednávání spotřebitelské smlouvy a při posouzení úvěruschopnosti postupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ZoSÚ“). Žalobkyně v žalobě odkazuje na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci [Anonymizováno], podle nějž směrnice [Anonymizováno] neposkytuje vyčerpávající výčet údajů, které má věřitel při posouzení úvěruschopnosti zohlednit, ani nestanoví konkrétní metody jejich ověření, čímž poskytuje věřiteli prostor pro individuální posouzení. Tvrdí, že záznamy o posouzení uchovává ve své evidenci a že její postup byl přiměřený a odpovídal obvyklé praxi. Závěr finančního arbitra podle žalobkyně spočívá na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, když posouzení dostatečnosti či nedostatečnosti prověření úvěruschopnosti účastníka je možné provést pouze objektivním poměřením žalobkyní zjištěného stavu a stavu v rozhodné době reálného. Proto žalobkyně navrhuje i účastnický výslech účastnice. Jakkoliv je totiž důkazní povinnost na straně úvěrujícího, nelze nepoukázat na skutečnost, že sama účastnice netvrdí, že by v době uzavření smlouvy nebyla úvěruschopná. Žalobkyně upozornila, že pokud účastnice tvrdí, že žalobkyně nějaké povinnosti zanedbala, musí také tvrdit, jakou konkrétní povinnost zanedbala a jakým způsobem, přičemž se nelze omezit na prohlášení o nedostatečném prověření příjmů a výdajů. V důsledku by byla žalobkyně fakticky sankcionována neplatností smluvního vztahu pouze na základě toho, že si nepořídila kopie veškerých podkladů poskytnutých účastnicí a na základě skutečnosti, která nastala zcela mimo její sféru vlivu.

7. Žalobkyně dále poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], č. j. [spisová značka], podle něhož pro závěr, zda smlouva o spotřebitelském úvěru je smlouvou neplatnou, nepostačuje jen samo zjištění, že poskytovatel řádně neposoudil úvěruschopnost spotřebitele. Je to proto, že samo zjištění, že poskytovatel v procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, nemusí vždy nutně znamenat, že spotřebitel není schopen úvěr splácet. Pokud tedy například spotřebitel úvěr splatí a vyjde-li následně najevo, že věřitel při procesu posouzení úvěruschopnosti pochybil, může se důsledek v podobě uvedené zákonné sankce (neplatnosti smlouvy) projevit pouze tehdy, bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet. Žalobkyně nicméně připomenula, že Smlouva nemohla být s ohledem na uzavřenou Dohodu o narovnání předmětem přezkumu finančního arbitra.

8. Účastnice se ve svém vyjádření k žalobě plně ztotožnila se závěry a s argumentací finančního arbitra.

9. Finanční arbitr ve vyjádření k žalobě uvedl, že se účastnice v řízení před ním domáhala určení neplatnosti Smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení ve výši rozdílu mezi uhrazenými platbami a jistinou úvěru, protože žalobkyně před uzavřením Smlouvy neposoudila její úvěruschopnost s odbornou péčí a výše odměny žalobkyně odporuje dobrým mravům. Finanční arbitr ze shromážděných podkladů a po jejich pečlivém právním posouzení dovodil, že žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru neposoudila s odbornou péčí schopnosti účastnice splácet úvěr ze Smlouvy ve smyslu § 86 ZoSÚ, a proto je Smlouva neplatná podle § 87 odst. 1 ZoSÚ. Po porovnání vzájemných plnění stran sporu finanční arbitr zjistil, že bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně převyšuje bezdůvodné obohacení na straně účastnice o částku 11 360 Kč. Finanční arbitr nedovodil právní zájem účastnice na určení neplatnosti smlouvy o úvěru, neboť již splatila jistinu a samotný návrh na plnění řeší celý obsah a dosah sporných vztahů. Finanční arbitr tedy Nálezem uložil povinnost žalobkyni zaplatit účastnici částku 11 360 Kč (výrok I.), ve zbývající části návrh účastnice zamítl, když zjistil, že jí nesvědčí nárok na určení neplatnosti smlouvy o úvěru (výrok II.) a uložil žalobkyni povinnost uhradit sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Jelikož žalobkyně v žalobě podané k soudu k nahrazení Nálezu a Rozhodnutí o námitkách převážně opakuje námitky, které vznášela v průběhu řízení před finančním arbitrem a které finanční arbitr vypořádal v Nálezu a v Rozhodnutí o námitkách, odkazuje finanční arbitr na odůvodnění těchto rozhodnutí.

10. Finanční arbitr připomněl, že shodně se závěry Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyložil v Nálezu i Rozhodnutí o námitkách, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru je povinna v případě sporu o řádné posouzení úvěruschopnosti doložit, že při uzavírání Smlouvy zjistila příjmy a výdaje účastnice a že jím sdělené údaje ověřila na základě věrohodných dokladů získaných od účastnice či třetích osob. Finanční arbitr dospěl k závěru, že žalobkyně tuto svou důkazní povinnost v dané věci nesplnila. Uvedl, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice zcela rezignovala na ověření jejích výdajů, neboť vycházela pouze z prohlášení účastnice, které nijak neověřovala. Co se týče příjmů, žalobkyně předložila pouze dvě výplatní pásky za období bezprostředně předcházející uzavření smlouvy, přičemž nijak neověřovala stálost příjmů účastnice. Žádné další podklady, které by prokazovaly, že posouzení příjmů účastnice bylo provedeno na základě ověřených údajů, žalobkyně nedoložila. Finanční arbitr se rovněž neztotožnil s názorem žalobkyně, že neměla povinnost uchovávat doklady, na jejichž základě úvěruschopnost posuzovala. Připomněl, že podle § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ je poskytovatel povinen uchovávat dokumenty a jiné záznamy týkající se posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud tuto povinnost nesplní, nese následky v podobě neunesení důkazního břemene v případném sporu.

11. Finanční arbitr odkázal také na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. [spisová značka], kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne [datum], č. j. [spisová značka], a shodně jako soud prvního stupně a finanční arbitr uzavřel, že v daném případě nebyla povinnost žalobkyně řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost účastnice na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a prověřených informací, splněna. Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je taková obezřetnost, která ho vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru musí zvážit, zda jsou získané informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž dostatečnost uvedených informací se může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Finanční arbitr nemohl dovodit, že žalobkyně před uzavřením smluv o úvěru zjišťovala a ověřovala údaje o výdajích účastnice s odbornou péčí do té míry, aby byla schopna získat objektivní obraz o její finanční situaci, který by zohlednila při rozhodování, zda a jaký úvěr účastnici poskytne. K námitce, že by měl dokument s názvem „Uznání dluhu“ ze dne [datum] představovat dohodu o narovnání, kterou žalobkyně vznesla v žalobě, uvedl, že takový závěr je v rozporu s odůvodněním Nálezu a Rozhodnutím o námitkách. Finanční arbitr totiž nezjistil, že by žalobkyně s účastnicí uzavřely dohodu o narovnání ve smyslu § 1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), což náležitě ve svých rozhodnutích odůvodnil. V uvedeném dokumentu účastnice pouze uznala svůj dluh ze Smlouvy ve výši 26 605 Kč co do důvodu i výše a původní závazek účastnice ze Smlouvy tak nadále trval.

12. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

13. Podle odůvodnění tohoto rozsudku finanční arbitr výrokem I. uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici částku ve výši 11 360 Kč (výrok I.), dále rozhodl, že návrh účastnice na určení neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru se zamítá (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost uhradit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč (výrok III.). Své rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že Smlouva je absolutně neplatná pro absenci řádného zkoumání úvěruschopnosti účastnice. Zároveň vyhodnotil, že uznáním dluhu dne [datum] nedošlo k zániku závazku účastnice ze Smlouvy, jedná se o uznání dluhu ve smyslu § 2053 o.z., nikoliv o narovnání ve smyslu § 1903 o.z. Rozhodnutím o námitkách finanční arbitr námitky žalobkyně zamítl a nález finančního arbitra potvrdil.

14. Ze Smlouvy včetně smluvních podmínek a formuláře pro standardní informace má soud prvního stupně za prokázané, že se jí žalobkyně zavázala poskytnout účastnici úvěr ve výši 20 000 Kč a účastnice se tyto peněžní prostředky zavázala žalobkyni vrátit s úrokem ve výši 3 960 Kč, poplatkem za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 400 Kč, tedy celkem se účastnice zavázala k zaplacení 36 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 606 Kč. Před uzavřením Smlouvy žalobkyně seznámila účastnici s právy a povinnostmi plynoucími jí z uzavírané smlouvy formulářem, který účastnice podepsala.

15. Z evidenční karty klienta má soud prvního stupně za prokázané, že úvěruschopnost účastnice byla žalobkyní zkoumána s následujícím výsledkem: Účastnice bydlí v pronájmu, bez uvedení počtu členů v domácnosti a z toho vyživovaných osob, nevlastní vůz ani nemovitosti, nebyla trestně stíhaná, nemá hypotéku ani úvěr s balonovou splátkou, od žalobkyně již úvěr v minulosti měla. Jako zdroj příjmu účastnice uvedla invalidní důchod ve výši 6 639 Kč a mzdu ve výši 16 618 Kč ze zaměstnání. Jako odhadované měsíční výdaje byly uvedeny životní výdaje na bydlení ve výši 4 872 Kč, životní minimum ve výši 4 360 Kč. Tím byl zjištěn disponibilní zůstatek ve výši 14 025 Kč.

16. Z protokolu o informační a posuzovací návštěvě klienta má soud prvního stupně za prokázané, že zástupce žalobkyně navštívil účastnici v místě bydliště, kde ji informoval o podmínkách úvěru, vyplnil evidenční kartu, posuzoval příjmy a výdaje účastnice, posuzoval úvěruschopnost.

17. Z dokumentu označeného jako „Uznání dluhu“ ze dne [datum] podepsaného žalobkyní i účastnicí soud prvního stupně zjistil, že účastnice uznala svůj dluh vůči žalobkyni na základě Smlouvy v celkové výši 26 605 Kč s příslušenstvím v zákonné výši.

18. Z oznámení [právnická osoba] ze dne [datum] bylo zjištěno, že byl účastnici od ledna 2021 zvýšen invalidní důchod na částku 6 639 Kč měsíčně.

19. Z výpisu z účtu žalobkyně bylo zjištěno, že žalobkyně dne [datum] uhradila finančnímu arbitrovi 15 000 Kč a účastnici uhradila 11 360 Kč.

20. Z přehledu splátek bylo zjištěno, jak účastnice splácela úvěr ze Smlouvy, přičemž dosud uhradila žalobkyni 31 605 Kč.

21. Soud prvního stupně neprovedl žalobkyní navrhovaný důkaz účastnickým výslechem účastnice pro nadbytečnost, neboť měl veškeré skutkové okolnosti pro rozhodnutí o nárocích ze žaloby za dostatečně objasněné ostatními důkazními prostředky.

22. Soud prvního stupně na věc aplikoval § 244 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), § 2053, § 2395 a § 588 o.z. a § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1 ZoSÚ a nejdříve se zabýval námitkou žalobkyně ohledně dohody o narovnání, kterou mělo dojít k nahrazení závazku ze Smlouvy novým závazkem, což by znamenalo, že již nelze zkoumat platnost Smlouvy. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem finančního arbitra, že žalobkyně s účastnicí neuzavřela dohodu o narovnání, účastnice pouze uznala svůj dluh, což vyplývá z dokumentu nadepsaného „Uznání dluhu“. Soud prvního stupně tuto listinu posoudil dle jejího obsahu, který přesně odpovídá zákonnému ustanovení § 2053 o.z. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že původní závazek ze Smlouvy nadále trvá, nebyl nahrazen novým závazkem.

23. Poté se soud prvního stupně zabýval otázkou platnosti Smlouvy. Vyložil, že Druhý senát Soudního dvora Evropské unie ve 34. bodě rozsudku ze dne [datum] ve věci sp. zn. [Anonymizováno], [právnická osoba] vs. [Anonymizováno], řízení o předběžné otázce (dále jen „rozsudek SDEU“) rozhodl, že účinná ochrana spotřebitele vyžaduje, aby v situaci, kdy věřitel uplatní svůj nárok z úvěrové smlouvy vůči spotřebiteli, vnitrostátní soud z úřední povinnosti posoudil, zda věřitel dodržel povinnost stanovenou v článku 8 směrnice [Anonymizováno] (pozn. jedná se o povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele), a konstatuje-li porušení této povinnosti, vyvodil z toho důsledky upravené vnitrostátním právem, aniž by vyčkal příslušného návrhu spotřebitele, s tou výhradou, že musí být dodržena zásada kontradiktornosti. Podle bodu 46. rozsudku SDEU musí být články 8 a 23 směrnice [Anonymizováno] vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. V souladu s citovanými pasážemi rozsudku SDEU je třeba nesplnění povinnosti žalobkyně řádně posoudit úvěruschopnost účastníka zkoumat z úřední povinnosti, a nikoliv pouze k jeho námitce. Rovněž podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] by měly soudy poskytovatele úvěrů vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Nejde přitom o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Uložením a řádným splněním povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost.

24. S ohledem na shora uvedené soud prvního stupně Smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou, neboť žalobkyně neprokázala, že by řádně zkoumala úvěruschopnost účastnice splácet poskytnutý úvěr. Výdaje účastnice žalobkyně blíže nezkoumala, přitom například konkrétní výdaje vynakládané na poplatky za služby využívané v souvislosti s bydlením lze doložit poměrně snadno. Žalobkyně nezkoumala ani další běžné měsíční výdaje účastnice, například jízdné, mobilní operátor, koníčky, ošacení a podobně, nevyžádala si ani výpis z bankovního účtu účastnice. Neověření výdajů uváděných ze strany účastnice žalobkyní podle soudu prvního stupně implikuje snahu o formální vykázání úvěruschopnosti účastnice bez patrné snahy o zjištění a posouzení reálné situace za účelem optimalizace poměru příjmů a výdajů tak, aby účastnice na požadovaný úvěr dosáhla. Žalobkyně ani neprokázala, že by prováděla lustraci v insolvenčním rejstříku, výpisu z centrální evidence exekucí či dalších registrů. Zároveň bylo soudem prvního stupně zjištěno, že účastnice žalobkyni zaplatila částku přesahující výši poskytnutého úvěru, čímž se žalobkyně na úkor účastnice bezdůvodně obohatila o 11 360 Kč.

25. Soud prvního stupně proto žalobu zamítl, neboť shledal rozhodnutí finančního arbitra správnými.

26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o.s.ř., podle kterého by plně úspěšná účastnice měla vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení, jelikož jí ale žádné náklady nevznikly, soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně, která se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastníka. Konkrétní rozsah zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla a doložila již v řízení před finančním arbitrem a soudem prvního stupně, když při posuzování úvěruschopnosti účastnice postupovala v souladu s § 86 odst. 1 ZoSÚ. Žalobkyně vycházela z informací a podkladů získaných od účastnice, přičemž prostřednictvím předložených dokladů tyto informace ověřila. Ověření informací zaznamenala žalobkyně s účastnicí do smluvní dokumentace. Žalobkyně s účastnicí podrobně prošla příjmovou i výdajovou stránku rozpočtu včetně příslušných podkladů a výsledky tohoto procesu zaznamenala v evidenční kartě. Žalobkyně poukazuje na to, že jí žádný právní předpis výslovně neukládá povinnost uchovávat kopie listin, na jejichž základě provedla ověření údajů, ani nestanoví výčet těchto dokumentů. Namítá, že navzdory tomu účastnice tvrdí, že její úvěruschopnost řádně posouzena nebyla, avšak bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění. Účastnice dle ní ani netvrdí, že by poskytnutý úvěr byl nad její finanční možnosti, či že by údaje, jimiž žalobkyně při posouzení úvěruschopnosti disponovala, byly nepravdivé nebo neúplné. Žalobkyně dále uvádí, že i spotřebitel je při sjednávání úvěru povinen sdělovat údaje řádně, pravdivě a úplně. V této souvislosti poukázala na to, že účastnice žádné konkrétní výhrady ke své tehdejší finanční situaci neuvedla a netvrdí, že by byla v době uzavření smlouvy objektivně neúvěruschopná. Postup účastnice, která dodatečně popírá řádné posouzení úvěruschopnosti, žalobkyně označuje za účelový. Odkazuje na důvodovou zprávu k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru, která uvádí, že věřitel při získávání informací pro posouzení úvěruschopnosti vychází především z údajů poskytnutých spotřebitelem a další údaje si opatřuje pouze v nezbytném rozsahu, přičemž musí respektovat zásadu přiměřenosti a ochranu osobních údajů spotřebitele.

28. Žalobkyně dále nesouhlasí se zamítnutím důkazu výslechem účastnice, neboť je podle ní nezbytný pro ověření, zda účastnice byla v rozhodně době úvěruschopná či nikoliv. Trvá na svém právním názoru o nutnosti reálného testu úvěruschopnosti. Bez tohoto testu totiž bude žalobkyně sankcionována neplatností Smlouvy pouze na základě účelových tvrzení účastnice, která ostatně namítá pouze to, že žalobkyně její úvěruschopnost nezkoumala, a nikoliv to, že v rozhodném období nebyla úvěruschopná. Soud prvního stupně podle žalobkyně rezignoval na řádné zjištění skutkového stavu, přestože existoval písemný důkaz (evidenční karta a protokol o schůzce), zatímco účastnice předložila pouze obecné tvrzení. Výslech účastnice by měl být proveden alespoň proto, aby účastnice vysvětlila, proč nyní popírá své jednoznačné prohlášení učiněné při sjednání úvěru.

29. Dále žalobkyně namítá, že se soud prvního stupně nevypořádal s její argumentací rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. j. [spisová značka] ze dne [datum]. Tento rozsudek podle ní zdůrazňuje, že samotné porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele nevede bez dalšího k neplatnosti smlouvy. Pro závěr o neplatnosti musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet. Z toho žalobkyně dovozuje, že bez zjištění skutečné neúvěruschopnosti nelze uzavřít, že úvěr neměl být poskytnut. Žalobkyně je přesvědčena, že bez výslechu účastnice nelze rozlišit mezi situací, kdy žalobkyně pochybila a nezjistila rozhodné skutečnosti, a situací, kdy skutečný stav odpovídal jejímu zjištění, a nynější aktivita účastnice představuje jen snahu vyhnout se svým závazkům. Namítá, že ochrana spotřebitele nemůže znamenat rezignaci na ochranu oprávněných zájmů ostatních subjektů práva.

30. Žalobkyně navrhuje, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že se Nález ve výroku I. ve spojení s Rozhodnutím o námitkách nahrazuje tak, že návrh účastnice jako navrhovatele podaný finančnímu arbitrovi se zamítá (výrok II. nálezu se ruší), a přiznal žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů.

31. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

32. Dne [datum] se ve věci konalo ústní jednání, na kterém bylo za splnění podmínek podle § 101 odst. 3 o.s.ř. jednáno v nepřítomnosti účastníků.

33. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

34. Podle § 244 odst. 1 o.s.ř. rozhodl-li orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, orgán zájmové nebo profesní samosprávy, popřípadě smírčí orgán zřízený podle zvláštního právního předpisu (dále jen „správní orgán“) podle zvláštního zákona o sporu nebo o jiné právní věci, která vyplývá ze vztahů soukromého práva (§ 7 odst. 1), a nabylo-li rozhodnutí správního orgánu právní moci, může být tatáž věc projednána na návrh v občanském soudním řízení.

35. Podle § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o sporu nebo jiné právní věci správně.

36. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

37. Podle § 1903 odst. 1 o.z. lze dosavadní závazek nahradit novým závazkem i tak, že si strany ujednáním upraví práva a povinnosti mezi nimi dosud sporné nebo pochybné. Týká-li se narovnání věcného práva k věci zapsané do veřejného seznamu, nastávají účinky narovnání zápisem do tohoto seznamu.

38. Podle § 2053 o.z. uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.

39. Podle § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

40. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ posoudí poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.

41. Podle § 86 odst. 2 ZoSÚ poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.

42. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

43. Soud prvního stupně správně věc posuzoval po právní stránce, s ohledem na dobu uzavření předmětných úvěrových smluv, za použití občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru.

44. Finanční arbitr i soud prvního stupně správně vycházeli z toho, že v případě smlouvy o spotřebitelském úvěru je klíčové nejprve posoudit, zda žalobkyně jako poskytovatel úvěru splnila před uzavřením smlouvy svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice s odbornou péčí. V tomto směru soud prvního stupně správně zjistil, že žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti účastnice vycházela z evidenční karty, kterou účastnice vyplnila a podepsala. V této kartě je uvedeno, že jejím příjmem je mzda ve výši 16 618 Kč a invalidní důchod ve výši 6 639 Kč, je svobodná, žije sama, nevlastní vůz ani nemovitosti, měla již úvěr u žalobkyně, že její měsíční náklady na bydlení činí 4 872 Kč, ostatní výdaje související s životními potřebami odpovídají částce životního minima 4 360 Kč. Ačkoli žalobkyně tvrdila, že provedla kontrolu probíhajících exekucí prostřednictvím programu [právnická osoba], dále lustraci v insolvenčním rejstříku a kontrolu prostřednictvím systému [Anonymizováno], soudu ani finančnímu arbitrovi nepředložila žádné doklady, které by tato tvrzení prokazovaly. Nepředložila ani jiné listiny, jimiž by prokázala, že před uzavřením úvěrové smlouvy úvěruschopnost účastnice skutečně prověřovala, zejména pokud jde o její skutečné výdaje na základní životní potřeby, jako je strava, léky, oděvy, doprava, mobilní telefon, internet apod. Nebyly předloženy ani poměrně jednoduše dostupné listiny, jako například výpisy z bankovního účtu účastnice nebo doklady o nákladech na bydlení a výdajích na základní potřeby.

45. Pokud žalobkyně při stanovení výdajů účastnice vycházela z částky životního minima, nelze to považovat za řádné prověřování, když tato částka nic nevypovídá o jejích skutečných výdajích. Životní minimum totiž představuje pouze minimální hranici peněžních příjmů fyzických osob, které slouží jako ukazatel v oblasti státní sociální podpory, například pro účely posuzování nároku na sociální a jiné dávky, ale nijak nereflektuje reálné výdaje konkrétního spotřebitele, tedy účastnice. Totéž platí i pro případné další statistické údaje. Z předložené evidenční karty je zřejmé, že žalobkyně postupovala při posuzování úvěruschopnosti účastnice pouze formálně tak, aby vyplněné údaje nasvědčovaly tomu, že zkoumala úvěruschopnost účastnice. Nicméně z údajů v evidenční kartě uvedených je zřejmé, že byla výdajová stránka podhodnocena a že se nejednalo o skutečné výdaje vypočtené na základě skutečných podkladů.

46. Odvolací soud s ohledem na výše popsaný skutkový stav uzavřel, stejně jako soud prvního stupně a finanční arbitr, že žalobkyně v projednávané věci nesplnila svou zákonnou povinnost posoudit úvěruschopnost účastnice jako spotřebitelky s odbornou péčí, tedy na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a ověřených informací. Součástí odborné péče, kterou zákon vyžaduje po poskytovateli úvěru, je obezřetnost spočívající mimo jiné v tom, že se poskytovatel nesmí spoléhat pouze na údaje, které mu sdělí žadatel o úvěr, ale je povinen tato tvrzení také ověřit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka]). Poskytovatel úvěru je povinen zvážit, zda získané informace skutečně postačují k posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Dostatečnost těchto informací se může lišit v závislosti na okolnostech, za nichž k uzavření úvěrové smlouvy dochází, i s ohledem na osobní situaci konkrétního spotřebitele. Nelze vyloučit ani možnost, že poskytovatel úvěru přihlédne ke znalostem, které o finanční situaci žadatele získal již dříve. Nicméně samotná prohlášení spotřebitele, která nejsou nijak doložena, nemohou být bez dalšího považována za dostatečná – nejsou-li podložena relevantními doklady, nelze z nich při posuzování úvěruschopnosti vycházet.

47. Poskytovatel úvěru provádí posouzení úvěruschopnosti spotřebitele zejména na základě porovnání jeho příjmů a výdajů a s přihlédnutím ke způsobu plnění jeho dosavadních dluhových závazků. V projednávané věci však takové porovnání nebylo reálně možné, a to vzhledem k absenci relevantních podkladů, zejména pokud jde o výdaje účastnice. Odvolací soud si je vědom, že ustanovení § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru představuje právní normu s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví taxativní výčet konkrétních kroků, které by věřitel musel učinit. Výklad tohoto ustanovení však nesmí vést k nerealistickým požadavkům kladeným na věřitele v souvislosti s naplněním zákonné povinnosti. Současně však platí, že má-li být zachován smysl a účel této právní úpravy, nelze odborné posouzení úvěruschopnosti provést bez zjištění nejen příjmů spotřebitele a jeho dosavadního zadlužení, ale také alespoň základních, pravidelně se opakujících a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele očekávat. Povinnost odborného posouzení tak předpokládá, že věřitel shromáždí příslušné podklady a ověří informace sdělené žadatelem o úvěr tak, aby získal objektivní přehled o jeho finanční situaci. V tomto směru se žalobkyně v projednávaném případě omezila výlučně na tvrzení účastnice, zejména pokud šlo o její výdaje, které nijak neověřovala. Nepostupovala tedy při posuzování její úvěruschopnosti náležitě obezřetně, s odbornou péčí. Žalobkyně v žádném případě nezkoumala ani stav na běžném účtu účastnice vedeném u banky, z něhož by mohla ověřit údaje o jejích disponibilních finančních prostředcích, příjmech, pravidelných platbách a výdajích.

48. V souladu s § 78 odst. 1 ZoSÚ je poskytovatel spotřebitelského úvěru povinen pořizovat při poskytování spotřebitelského úvěru dokumenty nebo jiné záznamy v rozsahu, který je nezbytný pro hodnověrné osvědčení řádného plnění jeho povinností stanovených tímto zákonem. V souladu s § 78 odst. 2 písm. b) ZoSÚ při plnění této povinnosti uchovává zejména dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele, včetně údajů o spotřebiteli. Jestliže těmito dokumenty žalobkyně nedisponuje, svědčí to spíše pro závěr, že žádány a opatřovány nebyly.

49. Soud prvního stupně správně uzavřel, že důsledkem porušení shora uvedené povinnosti žalobkyně při poskytování úvěru ve smyslu § 86 odst. 1, 2 ZoSÚ je absolutní neplatnost Smlouvy ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ a § 588 o.z. V § 87 odst. 1 ZoSÚ stanovenou neplatnost smlouvy, coby důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je totiž nutno vykládat za použití § 588 o.z. jako neplatnost absolutní, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud je proto povinen zabývat se uvedenou otázkou ex offo, i bez návrhu účastnice jako spotřebitele.

50. K argumentaci odvolatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], odvolací soud odkazuje na výklad provedený finančním arbitrem v Rozhodnutí o námitkách, s nímž se plně ztotožňuje. Podle tohoto výkladu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí dovozuje, že i přes skutečnost, že spotřebitel úvěr splatil, lze přiznat sankci neplatnosti úvěrové smlouvy v případě, „bude-li postaveno najisto, že zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet“. Zda takové pochybnosti existují, může poskytovatel úvěru posoudit pouze na základě toho, že si v souladu s § 86 ZoSÚ opatří nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace odpovídající povaze, délce, výši a rizikovosti poskytovaného úvěru. Tyto informace musí být získány z relevantních interních nebo externích zdrojů, včetně informací od samotného spotřebitele, a je-li to třeba, i z databází umožňujících posouzení jeho úvěruschopnosti. Následně je poskytovatel povinen tyto informace vyhodnotit. Nepostupuje-li věřitel tímto způsobem, tedy pokud informace neshromáždí vůbec, anebo jen v nedostatečné míře, lze dojít pouze k jedinému závěru – že důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet existovat musí. Připuštění opačného výkladu by vedlo k absurdní situaci, kdy by věřitel, i přes zákonnou povinnost před uzavřením smlouvy odborně posoudit úvěruschopnost žadatele, nemusel činit vůbec žádné kroky k jejímu ověření, a sankce by nastoupila teprve tehdy, pokud by se spotřebitel domáhal určení neplatnosti smlouvy a soud by teprve zpětně posuzoval jeho schopnost úvěr splácet.

51. S ohledem na výše uvedené postupoval soud prvního stupně také správně, pokud nevyhověl návrhu žalobkyně na provedení důkazu výslechem účastnice. Takový důkaz by byl v projednávané věci nadbytečný, neboť pro právní posouzení věci není vůbec rozhodné, zda účastnice byla v době uzavření úvěrové smlouvy skutečně úvěruschopná či nikoliv. Podstatné je, zda žalobkyně tuto úvěruschopnost posoudila v souladu se zákonem, tedy s odbornou péčí, a na základě dostatečných a ověřených informací. Ostatní skutkové okolnosti, jež byly pro rozhodnutí ve věci relevantní, měl soud již dostatečně objasněny z provedeného dokazování. Nadto je třeba poukázat na to, že návrh na výslech účastnice vznesla výlučně a opakovaně žalobkyně, která se však na poslední chvíli omluvila jak z ústního jednání před soudem prvního stupně, tak z jednání před soudem odvolacím, na kterých by případně měla možnost účastnici klást dotazy. Účastnice navíc s provedením účastnického výslechu nesouhlasila.

52. Pokud jde o dokument ze dne [datum] podepsaný žalobkyní i účastnicí a nadepsaný jako „Uznání dluhu“, odvolací soud sdílí názor soudu prvního stupně, že se nejedná o dohodu o narovnání, jak tvrdí žalobkyně. Listina totiž obsahuje pouze prohlášení účastnice o tom, že uznává svůj dluh ve výši 26 605 Kč vůči žalobkyni vyplývající ze Smlouvy, přesně jak předpokládá § 2053 o.z. upravující institut uznání dluhu. Naproti tomu dohoda o narovnání ve smyslu § 1903 o.z. musí obsahovat více náležitostí, a to nejen vymezení sporného závazku, který má být narovnán, ale také vyjádření vůle stran zrušit tento dosavadní závazek a nahradit ho novým. Taková vůle stran nicméně v předložené listině obsažena není a ani z ničeho nevyplývá. Je tedy zřejmé, že žalobkyně s účastnicí dohodu o narovnání neuzavřela, k narovnání závazku ze Smlouvy tedy nedošlo a svým obsahem listina odpovídá uznání dluhu.

53. Pro úplnost nicméně odvolací soud konstatuje, že i v případě, že by k narovnání závazku došlo, důsledkem zjištěné absolutní neplatnosti Smlouvy by byla také absolutní neplatnost případné dohody o narovnání. I dohoda o narovnání totiž musí splňovat obecné požadavky kladené na právní jednání z hlediska jeho platnosti, zejména se musí jednat o určitý a srozumitelný projev vážné a svobodné vůle a musí svým obsahem a účelem odpovídat dobrým mravům i zákonu. Smluvní strany závazku tak nemohou prostřednictvím dohody o narovnání nahradit původní závazek, případně jeho část, takovým způsobem, že výsledný závazek založí rozpor se zákonem. Současně je při posuzování platnosti nového závazku, který vznikl narovnáním neplatného závazku, nutné přihlédnout i k důvodu neplatnosti původního závazku, resp. posoudit, zda důvod neplatnosti původního závazku nepostihuje rovněž závazek vzniklý narovnáním. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] není rozhodné, že žalobce s pozdějším úpadcem „narovnali“ vztahy z tvrzených lichvářských půjček dohodou o narovnání. Kdyby se dovolatelem nabízenými důkazy prokázalo, že vskutku šlo o půjčky lichvářské, pak by se (při nikým nezpochybněném zjištění, že právě tyto půjčky byly předmětem narovnání) tvrzený důvod neplatnosti půjček mohl případně prosadit i jako důvod plné nebo částečné neplatnosti dohody o narovnání. Ačkoliv tedy právo předpokládá, že spor lze urovnat nahrazením sporných práv a povinností novým závazkem v podobě dohody o narovnání, musí být taková dohoda o narovnání platná a nemůže legalizovat smlouvy uzavřené v rozporu se zákonem. Pořád tedy platí, že by Smlouva byla platná, pokud by žalobkyně před jejím uzavřením s odbornou péčí posoudila schopnost účastnice úvěr splatit. To současně znamená, že aby byla platná dohoda o narovnání, musí být platná i Smlouva.

54. Ze shora uvedeného se podává, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný. Proto jej odvolací soud podle § 219 o.s.ř. potvrdil, a to včetně věcně správného výroku o náhradě nákladů řízení, který odpovídá ustanovení § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. a jejichž výši soud prvního stupně správně stanovil.

55. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř., za použití § 245 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšné účastnici žádné náklady nevznikly.