o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 3. prosince 2021, č.j. 11 C 107/2021-73, ve znění opravného usnesení ze dne 4. ledna 2022, č.j. 11 C 107/2021-96

1. Okresní soud v Benešově (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 3.12.2021, č.j. 11 C 107/2021-73 zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se nepřiměřeně silného bouchání na dveře žalobce a nepřiměřeně dlouhého zvonění na zvonek bytu žalobce (výrok I). Rozhodl, že žalovaná je povinna do 3 dnů od právní moci rozsudku zaslat žalobci podepsanou písemnou omluvu ve znění:„ [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova]„ [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]“, [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]. [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [obec] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [stát. instituce] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno].“ (výrok II). Žalobu v části, kde žalobce požadoval omluvu za opakované nevhodné hrubé chování, pomluvy a schválnosti, zejména za nedůvodné rušení v podobě silného bouchání do vchodových dveří, zamítl (výrok III). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že žalovaná se osvobozuje od placení soudního poplatku (výrok V).

2. Z odůvodnění rozsudku se podává, že žalobce se podanou žalobou domáhal, aby žalované bylo uloženo zaslat mu písemnou omluvu v požadovaném znění a uložit jí, aby se zdržela nepřiměřeného bouchání a zvonění na jeho dveře. Žalovaná s žalobou nesouhlasila, namítala, že se nedoupustila žádného nepřiměřeného jednání a že je to právě žalobce, kdo narušuje soužití v domě.

3. Dále z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud I. stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobce a žalovaná jsou sousedé v domě na adrese [adresa], žalobce bydlí v bytě v 6. patře a v žalovaná v bytě 5. patře domu. Soužití žalobce a žalované v jednom domě je problematické, již v roce 2014 byla žalované na základě žaloby žalobce na ochranu osobnosti uložena povinnost žalobci se písemně omluvit za bouchání na dveře bytu žalobce, zvonění na zvonek žalobce a za urážky a nepravdivé výroky o žalobci. Dne [datum] na základě volání žalované na tísňovou linku 156 přijela do domu hlídka městské policie, neboť žalovaná tvrdila, že žalobce ji obtěžuje hlukem vrtání a vyhrožoval, že ji zabije. Při příjezdu na místo hlídka policie žádné protiprávní jednání nezjistila, v domě byl klid a žalovaná nechtěla věc řešit formou zahájení přestupkového řízení. Oba účastníci se shodli na tom, že žalovaný dne [datum] ve svém bytě vrtal. Ze svědecké výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení] soud I. stupně zjistil, že žalobce skutečně v bytě vrtal, žalovaná na něj zvonila a bouchala na dveře, řekla mu, že je magor a blázen. Že by žalobce žalované vyhrožoval zabitím, v řízení prokázáno nebylo a sama žalovaná uvedla, že k tomuto tvrzení nemá žádné důkazy. Zároveň však žalovaná potvrdila, že skutečnost, že jí žalobce vyhrožoval zabitím, tvrdila příslušníkům [anonymizováno] policie [obec], [anonymizována dvě slova] [příjmení] a dalším pracovníkům [stát. instituce]. Skutečnost, že žalovaná tvrdila, že jí žalobce vyhrožoval zabitím, je prokázána rovněž záznamem z elektronické knihy událostí [anonymizována dvě slova] [obec].

4. Takto zjištění skutkový stav posoudil soud I. stupně po právní stránce podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen občanský zákoník), a to podle jeho ustanovení §§ 81 a 82. Dospěl k závěru, že žaloba je částečně důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná dne [datum] žalobci řekla, že je magor a blázen, a to hlasitě takovým způsobem, že to mohli slyšet i další obyvatelé domu, jakož i to, což ostatně sama potvrdila, že o žalobci před příslušníky městské policie, před [anonymizováno] [územní celek] a před dalšími zaměstnanci [stát. instituce] tvrdila, že jí vyhrožoval zabitím, aniž by prokázala, že tuto výhružku žalobce skutečně učinil. Nazývání žalobce magorem a bláznem, jakož i nepodložené tvrzení, že žalobce žalované vyhrožoval zabitím, je třeba považovat za zásah do osobnostních práv žalobce, konkrétně práva na vážnost a čest, které požívají zákonnou ochranu. Jako přiměřené zadostiučinění ve smyslu odstranění následku zásahu do osobnostních práv žalobce zvolil právo na písemnou omluvu ze strany žalované, které soud I. stupně považuje za adekvátní a důvodné a v souladu s platnou právní úpravou. V tomto smyslu tedy žalobě vyhověl a žalované uložil povinnost žalobci se písemně omluvit, přičemž uvedl i konkrétní znění omluvy tak, jak ji navrhoval žalobce. Žalobu však neshledal důvodnou v části, v níž se žalobce domáhal omluvy za opakované nevhodné hrubé chování, pomluvy a schválnosti, zejména za nedůvodné rušení v podobě silného bouchání do vchodových dveří, neboť takto formulovaná omluva je nekonkrétní, nejsou zde uvedena konkrétní data a popisy konkrétních skutků a jako takovou ji nelze považovat za důvodnou. Pokud se žalobce domáhá omluvy za opakované jednání žalované, pak žalobce žádné další konkrétní jednání žalované netvrdil, a proto soud I. stupně v této části žalobu zamítl.

5. Za nedůvodnou soud I. stupně shledal žalobu rovněž v části, v níž se žalobce dožadoval, aby žalované byla uložena povinnost zdržet se bouchání na dveře bytu žalobce a zvonění na zvonek žalobce, neboť tato povinnost nevyplývá ze žádného zákonného ustanovení. Dle citovaného ustanovení § 82 občanského zákoníku se žalobce může domáhat toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno. Vzhledem k tomu, že zásah spočívající v tom, že žalovaná dne [datum] bouchala na dveře žalobce a zvonila na jeho zvonek, již pominul, nelze se domáhat, aby bylo od tohoto zásahu upuštěno, zejména za situace, kdy se jednalo o jednorázový zásah a mezi bušením a zvoněním, které bylo tvrzeno v roce 2014, neexistuje časová souvislost.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud I. stupně podle ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když poměr úspěchu a neúspěchu obou účastníků v řízení byl srovnatelný.

7. Proti tomuto rozsudku podala odvolání jak žalobce, tak žalovaná.

8. Odvolání žalované směřovalo proti výroku II rozsudku soudu I. stupně. Toto své odvolání však vzala žalovaná zpět ještě dříve, než o něm bylo rozhodnuto, a proto Krajský soud v Praze odvolací řízení v části, jejímž předmětem bylo odvolání žalované proti výroku II rozsudku soudu I. stupně, zastavil, a to usnesením ze dne 17.3.2022, č.j. 21 Co 51/2022-120, které nabylo právní moci dne [datum].

9. Odvolání žalobce směřovalo proti výroku I, III a IV rozsudku soudu I. stupně. Jeho odvolání obsahovalo z velké části námitky do protokolace a námitky proti nesprávným údajům v odůvodnění rozsudku. O těchto námitkách bylo pravomocně rozhodnuto usnesením soudu I. stupně ze dne 4.1.2022, č.j. 11 C 107/2021-96. Pokud jde o věc samotnou, pak žalobce ve svém odvolání namítal, že soud I. stupně nesprávně zhodnotil, že jím formulovaná omluva, o které bylo rozhodnuto zamítavým výrokem III rozsudku soudu I. stupně, je nekonkrétní a že zde nejsou konkrétní data. V podání ze dne [datum] je omluva konkrétní a jsou v ní uvedena data a popisy konkrétních skutků. Co se týče obtěžujícího bušení na dveře a zvonění na zvonek, namítal, že bylo prokázáno opakování tohoto jednání a jeho vysoká intenzita. Toho se dopouštěla žalovaná v minulosti i u jiných nájemníků, například paní [příjmení], a to v letech 2005 2008, či u pana [příjmení]. Žalovaná od podobného jednání neupustila, pokračuje v něm dál a hrozí zde nebezpečí podobného jednání. Namítal, že i o nákladech řízení bylo rozhodnuto nesprávně, protože strana žalobce měla prakticky úspěch ve věci. Jeho celkové náklady představují částku 310 Kč, a to za kopírování a poštovné. Navrhoval, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a uložil žalované povinnost zaslat mu písemnou o mluvu, uvedenou ve výroku III rozudku soudu I. stupně, dále aby jí uložil povinnost zdržet se nepřiměřeně silného bouchání na dveře a nepřiměřeně dlouhého zvonění na zvonek bytu žalobce a přiznal mu náhradu nákladů řízení.

10. Žalovaná se k podanému odvolání nevyjádřila.

11. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

12. Odvolací soud především uvádí, že výrok II a výrok V rozsudku soudu I. stupně nebyl předmětem přezkoumání odvolacím soudem, když řízení o odvolání žalované proti výroku II bylo zastavěno pro zpětvzetí odvolání a proti výroku V nebylo účastníky řízení odvolání podáno. Tyto výroku tak nabyly samostatně právní moci.

13. Žalovaná se k jednání před odvolacím soudem nedostavila, nepřítomnost neomluvila ani nepožadovala odročení jednání. Proto odvolací soud podle ustanovení § 101 odst. 3 o.s.ř. jednal v její nepřítomnosti.

14. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí„ na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

15. Rovněž po právní stránce soud I. stupně správně posoudil věc podle zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen občanský zákoník).

16. Podle ustanovení § 81 odst. 1 občanského zákoníku chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.

17. Podle ustanovení § 81 odst. 2 občanského zákoníku ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.

18. Podle ustanovení § 82 odst. 1 citovaného zákona člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek.

19. Podle ustanovení § 2894 odst. 1 občanského zákoníku, nebyla-li povinnost odčinit jinému nemajetkovou újmu výslovně ujednána, postihuje škůdce, jen stanoví-li to zvlášť zákon. V takových případech se povinnost nahradit nemajetkovou újmu poskytnutím zadostiučinění posoudí obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu.

20. Podle ustanovení § 2910 občanského zákoníku škůdce, který vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil. Povinnost k náhradě vznikne i škůdci, který zasáhne do jiného práva poškozeného zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

21. Podle ustanovení § 2951 odst. 2 občanského zákoníku nemajetková újma se odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

22. Je třeba zdůraznit, že žalobce se podanou žalobou, upřesněnou na výzvu soudu I. stupně, domáhal, aby bylo žalované uloženo zaslat mu písemnou omluvu, a to jednak za konkrétní výroky, které žalovaná pronesla dne [datum] (specifikované v omluvě ve výroku II rozsudku soudu I. stupně) a jednak za opakované nevhodné hrubé chování, pomluvy a schválnosti, zejména za nedůvodné rušení v podobě silného bouchání do vchodových dveří. Zároveň se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zdržet se nepřiměřeně silného bouchání na dveře žalobce a nepřiměřeně dlouhého zvonění na zvonek jeho bytu. Žalobu odůvodnil tím, že dne [datum] v [údaj o čase] hodin žalovaná na něho zvonila a silně bušila do vchodových dveří po dobu minimálně 3 minut, přitom nadávala žalobci, ať přestane dělat hluk, že jí to ruší a že je magor a blázen. Žalovaný jí otevřel a sdělil jí, že vrtá poličku do zdi a že má návštěvu a vyzval žalovanou, aby odešla. Žalovaná následně volala na policii, která vyslala do domu hlídku, ta nezjistila žádné pochybení. Žalobce dále uvedl, že žalovaná volala na městskou policii několikrát již v roce 2020, kdy si rovněž stěžovala na hluk. Spory mezi žalobcem a žalovanou byly již v minulosti řešeny soudní cestou. Popsané jednání žalované považuje žalobce jako neoprávněný zásah do práv na ochranu osobnosti a vnímá ho jako obtěžující a urážející. Domnívá se, že žalovaná sdělila o něm nepravdivý údaj a ohrozila jeho důstojnost a čest.

23. Nemajetková újma přísluší v případech, stanoví-li to výslovně zákon nebo je-li to mezi stranami ujednáno (§ 2894 odst. 2 občanského zákoníku). Zadostiučiněním zákonodárce označuje plnění osoby, která je zavázána nemajetkovou újmu napravit, vůči postiženému, přičemž toto plnění je nezávislé na náhradě škody. Nemajetkovou újmu nelze přesně vyčíslit, proto není ani účelem zadostiučinění její vyrovnání. Jeho smyslem je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1154/2010). Již z lingvistického hlediska je zřejmé, že postiženému má být učiněno zadost. Má být přesvědčen, že jeho újma byla uznána, že ten, kdo ji způsobil, se určitým způsobem kaje (morální satisfakce), případně má získat peníze, aby si zpříjemnil život, aby tím zmírnil pocit křivdy, kterou utrpěl, a případně utišil touhu po odplatě (peněžní satisfakce). Morální satisfakce může mít podobu omluvy, odvolání difamujícího výroku, uveřejnění soudního výroku v tisku a tím uvedení věci veřejně na pravou míru, soudní konstatování porušení subjektivního práva apod. Nicméně morální zadostiučinění provedené za takových okolností, že teprve z nich se určitá část veřejnosti dozví o zásahu do práv člověka, o němž by se jinak nedozvěděla, je nepřípustné (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 23 C 3/97). Neshledá-li tedy soud žalobním návrhem požadovanou formu morálního zadostiučinění přiměřenou, žalobu zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2919/2006).

24. Aby bylo možné důvodnost požadované omluvy posoudit, musí být tato konkrétní. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že omluva, požadovaná žalobcem, která je uvedena ve výroku III napadeného rozsudku, konkrétní není, a to ani přes výzvu soudu I. stupně k jejímu upřesnění. Z omluvy není patrno, co žalobce míní nevhodným a hrubým chováním žalobkyně, za které konkrétní pomluvy a schválnosti požaduje omluvu a kdy mělo dojít k nedůvodnému ruššení v podobě silného bouchání do vchodových dveří. Nestačí, když žalobce v odůvodnění žaloby popisuje chování žalované. Z textu omluvy musí být patrno, za jaké konkrétní jednání má být takováto satisfakce poskytnuta. Pokud by omluva nebyla konkrétní, mohlo by dojít v budoucnu k problémům, pokud by byla podána další žaloba, ve které by byla požadována omluva za obdobné jednání, ale činěné v jiné době. Nebylo by pak možné posoudit, zda se nejedná o věc již pravomocně rozhodnutou. Proto je zapotřebí konkrétnosti požadované omluvy. Ta je potřeba i proto, aby mohlo být posouzeno, zda skutečně títmto jednáním došlo k zásahu do osobnostní sféry žalobce. S ohledem na výše uvedené proto soud I. stupně správně žalobu ohledně omluvy formulované ve výroku III pro neurčitost zamítl.

25. Žalobce se kromě písemné omluvy domáhal rovněž rozhodnutí soudu, kterým by bylo žalované uloženo zdržet se nepřiměřeně silného bouchání na dveře žalobce a nepřiměřeně dlouhého zvonění na zvonek jeho bytu. Ustanovení § 82 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá, že člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. V žalobě bylo uvedeno, že žalovaná měla bouchat na dveře žalobce a dlouze na něho zvonit dne [datum]. Toto jednání již skončilo, žalobce v řízení před soudem I. stupně neuváděl, že by se toto jednání opakovalo ještě další dny po tomto datu. Pokud žalobce odkazoval na situace v minulosti, jednalo se o období od roku 2008 do roku 2011, z čehož jasně plyně, že toto jednání nemá návaznost s jednáním ze dne [datum], neboť mezi nimi uplynula dlouhá doba. Stejně tak pokud žalobce uváděl, že k bouchání na dveře a dlouhému zvonění docházelo i u jiných nájemníků, pak by se ochrany proti tomuto jednání museli domáhat oni sami. Proto i ve výroku I je rozhodnutí soudu I. stupně správné.

26. Soud I. stupně správně rozhodl i o náhradě nákladů řízení ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř. Podle něho § 142 měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci byl žalobce úspěšný jen zčásti, když žaloba ohledně zdržovacího výroku a ohledně části omluvy byla zamítnuta. Proto soud I. stupně správně rozhod tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

27. Ze všech výše uvedených důvodů proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v odvoláním napadených výrocích I, III a IV jako věcně správný podle ustanovení § 219 o.s.ř. potvrdil.

28. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy v něm úspěšné žalované podle obsahu spisu žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.