o zvýšení výživného

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 20 C 130/2024 – 73 ze dne 19. 11. 2024 uznal žalovaného povinným přispívat na výživu žalobkyně částku 5 500 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje dnem [datum] (výrok I.). Dále rozhodl, že dlužné výživné za dobu od [datum] do [datum] ve výši 4 742 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni spolu s běžným výživným ve splátkách po 1 200 Kč měsíčně, a to pod ztrátou výhody splátek, s účinností od měsíce následujícího po právní moci tohoto rozsudku (výrok II.), že se žaloba o povinnosti žalovaného přispívat na výživu žalobkyně částku 1 500 Kč měsíčně počínaje dnem [datum] zamítá (výrok III.), že se tím mění jeho rozsudek č.j. [spisová značka] ze dne [datum] ve výroku I. ohledně výše vyživovací povinnosti žalovaného pro žalobkyni (výrok IV.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).

2. Žalobkyně se svou žalobou, podanou k soudu prvního stupně dne [datum], domáhala proti žalovanému, který je jejím otcem, zvýšení výživného na částku 7 000 Kč měsíčně s tím, že je studentkou [Anonymizováno] a se studiem má zvýšené výdaje. Tvrdila, že rozsudkem [adresa] byla na základě dohody rodičů, jakožto v té době nezletilá, svěřena do výchovy matky a výživné bylo žalovanému stanoveno částkou 1 000 Kč měsíčně, které bylo v průběhu doby postupně zvyšováno až na částku 4 000 Kč měsíčně. Uvedla, že žalovaný je znovu ženatý a má dva syny, ona se s ním nestýká, když ani žalovaný nemá zájem o kontakt s ní. Matka žalobkyně, které byl ode dne [datum] přiznán částečný invalidní důchod druhého stupně, je samoživitelka, stará se o ni a o nezletilého [jméno FO], na jehož výživu jeho otec přispívá částkou 3 000 Kč měsíčně. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že se s ním žalobkyně nestýká a jediné, co po něm chce, jsou peníze a navýšení výživného. Připomínal, že má možnost ho kontaktovat i přes veřejné sociální sítě, čehož však nikdy nevyužila. Dovozoval, že se nenávist její matky k němu přenesla na žalobkyni, která v tom pouze pokračuje a pokud ji chtěl pomáhat v soukromém životě, nebylo mu to nikdy umožněno, neboť žalobkyně vše řeší soudní cestou. Poukazoval na to, že se jeho příjmy za poslední roky nezměnily, a to na rozdíl od výdajů, když má vyživovací povinnost ke třem dětem, a to k [jméno FO], nar. [adresa], nar. [adresa], nar. 2024, na kterého platí výživné ve výši 4 000 Kč měsíčně.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a výslechem žalovaného, dospěl ke skutkovému závěru, podrobně uvedenému v odst. 3 až 23 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Odkázal na ust. § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 923 o.z. a ust. § 163 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a uvedl, že vyživovací povinnost žalovaného k žalobkyni nadále trvá, neboť ta je studentkou vysoké školy a nemá možnost sama se živit. Připomněl, že o výživném bylo naposledy rozhodováno v roce 2020, kdy žalovanému byla uložena povinnost přispívat na výživu žalobkyně, která v té době navštěvovala gymnázium, částku 4 000 Kč měsíčně. Konstatoval, že tato je v současné době studentkou třetího ročníku vysoké školy a její výdaje rapidně vzrostly. Stran potřeb žalobkyně shrnul, že jsou v současné době spojeny především se studiem na vysoké škole, kdy všechny hlavní výdaje a jejich výši specifikoval v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku. Připomněl, že žalobkyně nemá, vzhledem k dennímu studiu, možnost chodit do zaměstnání a přivydělává si pouze brigádně během letních prázdnin. Prvostupňový soud zároveň hodnotil i výdělkové možnosti a schopnosti jak matky žalobkyně, tak žalovaného, jejich osobní a rodinné poměry a jejich výdaje, když oba mají vyživovací povinnost k žalobkyni a tyto uvedl rovněž v citovaném odst. 26. Dospěl k závěru, že je na místě výživné zvýšit, neboť bylo prokázáno, že se potřeby žalobkyně od doby posledního rozhodnutí soudu značně zvýšily. Stran příjmu žalovaného konstatoval, že se nezměnil, ale přibyla mu vyživovací povinnost. V souvislosti s tím podotkl, že je bezpochyby na svobodné vůli každého člověka, kolik dětí si pořídí, nicméně není možné tuto skutečnost negativně promítat do vyživovací povinnosti k předchozím dětem. Připomněl, že se navíc žalovaný zavázal dobrovolně přispívat na výživu několikaměsíčního syna shodnou částku, kterou nyní hradí na výživu žalobkyně, jakožto zletilé studentky vysoké školy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř., s ohledem na procesní úspěšnost obou účastníků.

5. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkal, že hodnotil především potřeby žalobkyně a nevzal v potaz potřeby všech jeho ostatních dětí. Zdůrazňoval, že se nikdy nebránil platit výživné, ale vyslovil nesouhlas s tím, že by náklady na žalobkyni na vysoké škole byly vyšší než náklady na jeho syna, který je rovněž na koleji, dalšího syna, který končí základní školu a dalšího syna, který je v kojeneckém věku. Ve svém odvolání poukazoval na to, že se nesnažil o snížení výživného, a to přesto, že mu vyživovací náklady na všechny děti vzrostly, ale naopak se je snažil všechny zaopatřit přibližně stejnou částkou, která je v jeho možnostech. Vyslovil nesouhlas s názorem prvostupňového soudu v tom, že odmítl závěry o dobrovolnosti pořízení si dětí, a to se zdůrazněním, že před početím žalobkyně její matka tvrdila, že řádně a pravidelně užívá antikoncepci, což nebyla pravda. Žalovaný dále poukazoval na to, že prvostupňový soud nezohlednil fakt, že s ním žalobkyně odmítá celé roky jakkoliv komunikovat, byť již dosáhla plnoletosti a může se svobodně rozhodovat sama za sebe. Rozsudek označil za nepřijatelný s tím, že částku výživného, která mu byla uložena, není schopen vynaložit na všechny své děti, takže pokud bude žalobkyni platit 5 500 Kč měsíčně, nebude moci řádně zaopatřit některé ze svých dalších dětí. Uváděl, že náklady na jeho syny jsou vysoké, a to ve všech směrech. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu zamítne i v rozsahu přiznané částky.

6. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně a právně správného. Poukazovala na to, že od doby poslední úpravy vyživovací povinnosti došlo na její straně k zásadní změně poměrů, a to nejen s ohledem na věk, ale i s ohledem na její nástup na [Anonymizováno]. Připomínala, že k další zásadní změně poměrů došlo tak, že se její matce zhoršil zdravotní stav, což ji limituje při volbě povolání. Uváděla, že aktuální výše výživného prakticky pokryje pouze náklady za její ubytování v [Anonymizováno] a veškeré ostatní výdaje hradí její matka, kdy ona sama se snaží ve svém volném čase zajistit si brigádní přivýdělky. Poukazovala na to, že vzhledem k prezenční formě studia není v jejích silách zajistit si zásadní příjem. Ztotožnila se se závěry soudu prvního stupně ohledně změny poměrů a vyslovila názor, že její vyšší životní náklady, jakožto dospělé studentky vysoké školy, jsou vyšší než u nezletilého [Anonymizováno], nejmladšího syna žalovaného. Poukazovala na nový ceník kolejného, platný od [datum], kdy došlo k navýšení nákladů na její ubytování, které nyní činí přibližně 5 100 Kč měsíčně. Stran komunikace účastníků připomínala, že se se žalovaným od rozvodu s její matkou vůbec nevídali. Protože o ni nejevil žádný zájem prakticky od jejího narození, označila za neférové jeho tvrzení, že komunikaci měla zahájit ona. Když již byla starší, byly jejich veškeré vztahy výrazně narušeny, ale ani tento stav nemůže být důvodem pro odmítání plateb výživného, zejména za situace, kdy se snaží vystudovat vysokou školu. Připomínala rovněž, že v létě, tedy v prázdninovém období, dochází pravidelně na brigády.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), e), g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.), doplnil dokazování ceníkem kolejného na kolejích [adresa], platným od [datum], dohodou žalovaného s [jméno FO] ze dne [datum], usnesením [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum], pracovní smlouvou matky žalobkyně ze dne [datum], mzdovým výměrem matky žalobkyně ze dne [datum] a dohodou o provedení práce žalobkyní ze dne [datum] (ust. § 213 odst. 4 o.s.ř.), vyšel i z nesporných tvrzení účastníků (ust. § 120 odst. 3 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.

8. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně, tak jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

9. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

10. Po doplnění dokazování má odvolací soud za prokázané, že od [datum] došlo na kolejích [adresa] ke zvýšení kolejného (ceníkem kolejného na kolejích [adresa], platným od [datum]). Usnesením [Anonymizováno] č.j. [spisová značka] ze dne [datum] byl žalovaný mj. shledán oprávněným podat návrh na povolení oddlužení a toto oddlužení bylo povoleno (skutečnost, vyplývající z uvedeného usnesení). Žalovaný a [jméno FO], jeho současná manželka, se dne [datum] domluvili, že nezletilý [jméno FO], nar. [datum], žije s matkou a zletilý [jméno FO], nar. [datum], žije se žalovaným, když výživné bylo domluveno částkou 4 000 Kč na každého ze synů. Zároveň konstatovali, že žalovaný nežije ve společné domácnosti od [datum] (prokázáno touto dohodou). Matka žalobkyně je od [datum] zaměstnána u společnosti [Anonymizováno], jako prodavačka/vedoucí směny, když jako místo výkonu práce je domluvena [Anonymizováno], pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou se zkušební dobou tři měsíce (pracovní smlouvou matky žalobkyně ze dne [datum]) a platem 150 Kč/hodinu (mzdovým výměrem matky žalobkyně ze dne [datum]). Žalobkyně se dne [datum] zavázala vykonávat pro společnost [právnická osoba]. pracovní činnost prodavačky – výpomoc na prodejně – prodej zmrzliny, a to od [datum] na dobu určitou, kterou je jeden rok, s tím, že odměna činí 150 Kč za každou jednu hodinu odvedené práce (dohodou o provedení práce ze dne [datum]). Žalovaný platí žalobkyni výživné v původní výši 4 000 Kč a dále jí zaplatil dvakrát částku 1 200 Kč podle napadeného rozsudku a dvakrát částku 1 500 Kč (nesporné tvrzení).

11. Podle ust. § 910 odst. 1 o.z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.

12. Podle ust. § 911 o.z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.

13. Podle ust. § 913 odst. 1 o.z. jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, jakož i schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného. Podle odst. 2 je při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného třeba také zkoumat, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že povinný o oprávněného osobně pečuje, a k míře, v jaké tak činí; přihlédne se popřípadě i k péči o rodinnou domácnost.

14. Podle ust. § 914 o.z. je-li více osob povinných, které mají vůči oprávněnému stejné postavení, odpovídá rozsah vyživovací povinnosti každé z nich poměru jejích majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem ostatních.

15. Podle ust. § 915 odst. 1 o.z. má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte.

16. Podle ust. § 917 věty prvé o.z. platí, že rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu; poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte.

17. S ohledem na výše citovaná zákonná ustanovení odvolací soud připomíná, že je prvotní povinností obou rodičů přispívat na výživu svých dětí, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů. Tato povinnost spočívá v tom, že každý z rodičů musí vyvinout co největší možnou snahu zajistit své potomky.

18. Vyživovací povinnost mají tedy oba rodiče, ale zákon jim neukládá povinnost plnit výživné společně a nerozdílně nebo rovným dílem. Každý z rodičů má povinnost platit výživné na dítě sám za sebe takovým dílem, jaký odpovídá jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům ve vztahu k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům druhého rodiče.

19. Při určování rozsahu vyživovací povinnosti k dětem (tedy i zletilým) je třeba mít na zřeteli, že zajištění této výživy se týká nejen výživy ve vlastním slova smyslu, ale všech nezbytných potřeb pro život kulturního člověka. Proto je potřebné, aby rodiče poskytovali podle svých schopností a možností tolik prostředků na výživu dětí, aby z nich byly uspokojené osobní potřeby dítěte, jak pokud jde o výživu, tak i o potřeby na prohlubování vzdělání, rozvoj zájmů a zálib, na přípravu na povolání apod. Zákonná kritéria pro určování rozsahu výživného jsou stejná a jednotná, avšak jednotlivé případy určování rozsahu se od sebe liší v podkladech rozhodujících pro toto určení. Proto ke zkvalitnění rozhodování o výživném má především význam zjišťování skutečného stavu věci, jeho všestranné hodnocení. Jako pomůcka může přicházet pro toto určování obecné vyjádření odůvodněných potřeb dětí v určitých věkových kategoriích pro období jednoho měsíce pevným peněžním ekvivalentem. Samozřejmě však v každé konkrétní věci je třeba přihlížet ke zvláštnostem konkrétního případu ve smyslu kritérií stanovených zákonem. Soudy mají při určování výživného přihlédnout i k tomu, do jaké míry se potřeby dítěte uhrazují z přídavků na děti, které se na ně poskytují, přičemž se ovšem do určení výživného tyto přídavky na děti nezapočítávají. Ojediněle mají děti zvýšené odůvodněné potřeby např. z důvodu svého nepříznivého zdravotního stavu (srov. zhodnocení poznatků z aplikační praxe soudů, projednaného a schváleného občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSFR dne [datum] pod sp. zn. [Anonymizováno], publikované pod [Anonymizováno], jehož závěry jsou aplikovatelné i za současné právní úpravy).

20. Lze tedy uzavřít, že smyslem výše citovaných zákonných ustanovení je především to, že výživným mají být uspokojeny všechny životní potřeby toho, komu má být toto poskytováno. Výživným je totiž nutno rozumět souhrn prostředků nutných pro opatřování všech životních potřeb pro všestranný rozvoj vyživovaného po stránce fyzické i duševní, tedy nikoli pouze nějaké prostředky sloužící toliko k opatřování výživy ve vlastním slova smyslu.

21. Rozsah vyživovací povinnosti je dán možnostmi, schopnostmi a majetkovými poměry povinného a odůvodněnými potřebami oprávněného, a to odlišně podle jednotlivých druhů vyživovací povinnosti. Zákonný rozsah vyživovací povinnosti rodičů k dětem je dán zásadně kritériem shodné životní úrovně. Dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů, výživné tedy nemá mít spotřební charakter (srov. ust. § 915 odst. 1 věta první o.z.) s tím, že hledisko shodné životní úrovně předchází hledisku odůvodněnosti potřeb (srov. ust. § 915 odst. 1 věta druhá o.z.), když za odůvodněnou lze považovat také tvorbu úspor (srov. ust. § 917 o.z.).

22. Míra potřeb dítěte je závislá na různých faktorech, zejm. na věku, zdravotním stavu, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech, skutečnosti, zda dítě žije s jedním z rodičů či nikoli.

23. Věk dítěte, jako jedno z kritérií při rozhodování soudů o existenci a výši vyživovací povinnosti rodičů, je důležitý i proto, že u mladších dětí je samozřejmě zpravidla velmi obtížné dopředu odhadovat, v jakém směru se bude vyvíjet, které předměty či obory mu budou nejvíce vyhovovat, popř. na co bude mít dokonce talent. Proto je také vzdělávací systém koncipován tak, že je nejprve preferován zájem na co nejširším vzdělávání, a teprve ve vyšším věku dochází k postupné specializaci. U osob zletilých však lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné.

24. Jakkoli platí, že dosažení zletilosti dítěte nemá pro trvání vyživovací povinnosti hmotněprávní význam, je odlišná situace u nezletilého dítěte, které je s ohledem na stupeň svého fyzického a psychického vývoje zcela či převážně odkázáno na svoje rodiče, a dítěte zletilého, u něhož by mělo obecně platit, že bude vyvíjet přiměřené úsilí k tomu, aby se uživilo samo, pokud se však nevyskytnou okolnosti (další vzdělání, příprava na budoucí povolání), které tomu zcela nebo částečně brání. Nadto u osob zletilých (na rozdíl od mladších dětí) lze již očekávat, že mají alespoň v základních rysech jasno, kam směřují, o co v životě chtějí usilovat a jaké vzdělání je k dosažení tohoto cíle potřebné (srov. bod 24 a 25 nálezu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

25. Při zkoumání potřeb oprávněného dítěte je nutné vzít v úvahu nejen potřeby obvyklé, pravidelně se vyskytující, ale i potřeby vyskytující se jen někdy, např. v době letních prázdnin. Účelem výživného je uhrazování nejen průběžně se vyskytujících (běžných) potřeb dítěte, ale všech potřeb prospěšných pro jeho všestranný vývoj, tedy i potřeb vyskytujících se nepravidelně za delší období (např. potřeby na prázdninový pobyt dítěte), popřípadě potřeb zcela nahodilých (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky [spisová značka] ze dne [datum], publikovaný pod [Anonymizováno] a rovněž použitelný na současnou právní úpravu).

26. Ústavní soud vyslovil ve svém usnesení sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], že je povinností zletilého dítěte vyvíjet přiměřené úsilí směřující k tomu, aby se uživilo samo, ale že není povinností zletilého dítěte při studiu pracovat, přičemž nemožnost práce garantující jeho vlastní výživu lze doložit prezenční formou jeho studia.

27. Právní úprava nezná objektivizaci výživného (tj. tabulky, procenta z příjmů apod.) a při stanovení jeho rozsahu je nutné vycházet především z možností a schopností rodičů. Možnosti jsou chápány jako objektivní kategorie, schopnosti jako subjektivní kategorie. Konkrétně je nutné zohlednit věk, zdravotní stav, vzdělání, manuální zručnost, pracovní návyky a pracovní zkušenosti, flexibilitu, adaptabilnost, sociální (ne)zralost povinného rodiče, nepříznivou situaci na trhu práce, vysokou nezaměstnanost v regionu apod. (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], opět použitelné i za současné právní úpravy). Další kategorií významnou pro stanovení rozsahu vyživovací povinnosti jsou majetkové poměry rodičů, při jejichž posouzení je nutno přihlédnout nejen k fakticky dosahovaným příjmům rodiče, ale i k celkové hodnotě jeho movitého a nemovitého majetku a způsobu života, resp. k životní úrovni (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum], opět použitelný i za současné právní úpravy). Rozsah vyživovací povinnosti je podmíněn též odůvodněnými potřebami dítěte. Míra potřeb dítěte je závislá zejména na jeho věku, zdravotním stavu, jeho fyzické a duševní vyspělosti, způsobu přípravy na budoucí povolání, zálibách a zájmech, na skutečnosti, zda žije s rodiči či nikoli.

28. Ke všem těmto odůvodněným potřebám je nutno přihlížet při určování výše výživného.

29. V tomto případě je nutno předem konstatovat, že matka žalobkyně plní svou vyživovací povinnost k ní tím, že se evidentně aktivně podílí na chodu jejich rodinné domácnosti a hradí evidentně všechny základní potřeby žalobkyně. V tomto směru totiž neexistovaly ani z jedné procesní strany žádné výtky.

30. Možnosti a schopnosti žalovaného popsal soud prvního stupně v odst. 26 odůvodnění napadeného rozsudku naprosto správně a odvolací soud na ně zcela odkazuje. Pokud bylo v odvolacím řízení doplněno dokazování výše uvedenými listinami, nebyly z nich zjištěny žádné relevantní skutečnosti, které by byly způsobilé vyvrátit správnost závěrů soudu prvního stupně, ale naopak je potvrdily, ať již šlo o pokračování ve studiu na vysoké škole či o finanční poměry obou účastníků.

31. Jak již bylo výše uvedeno, tak hledisko shodné životní úrovně dítěte a rodiče sice předchází hledisku odůvodněnosti potřeb dítěte, ale toto není možno vnímat beze všech souvislostí. Jestliže se totiž rodič nesnaží odpovídajícím způsobem pracovat a zajistit si tak životní úroveň, je logické, že tato bude nižší a za situace, kdy vyživované dítě nemá možnost toto jakkoliv ovlivnit, tak není možno tuto skutečnost nezohlednit.

32. Problematika změny poměrů je upravena v ust. § 923 odst. 1 o.z. s tím, že změna poměrů, která takový postup soudu odůvodňuje, musí spočívat na jedné straně ve změně míry odůvodněných potřeb dítěte, obvykle v souvislosti s jeho přibývajícím věkem, na druhé straně pak ve změně schopnosti a možnosti některého z rodičů plnit vyživovací povinnost, daných nejčastěji zvýšením či snížením jeho příjmu, zdravotním stavem, popřípadě ve změně okruhu osob, které jsou na tohoto rodiče výživou odkázány.

33. Zásadním předpokladem pro změnu rozhodnutí o výživném pro dítě je změna poměrů, z nichž vycházel soud při předchozí úpravě výživného (ust. § 923 odst. 1 o.z.). Vždy však musí jít o změnu závažnějšího charakteru týkající se skutečností, na nichž je založeno předchozí rozhodnutí o rozsahu vyživovací povinnosti rodičů k dítěti. Toto zákonné ustanovení pochopitelně dopadá i na případy rozhodování o výživném zletilých dětí, kdy se jeho předchozí soudní úprava uskutečnila ještě v době jejich nezletilosti. Soud prvního stupně vycházel v tomto případě správně ze srovnání poměrů, které na straně žalobkyně a jejích rodičů existovaly v době rozhodování o předchozí úpravě výživného, správný je i jeho odkaz na jednotlivá zákonná ustanovení o.z.

34. Povinností soudu prvního stupně při aplikaci těchto zákonných ustanovení tedy bylo, aby vzal za výchozí ty skutečnosti, které byly soudem zjištěny v době posledního rozhodování o výživném a aby byly porovnány se skutečnostmi, zjištěnými v době, kdy se o změně rozhoduje opětovné.

35. Odvolací soud proto připomíná, že od poslední úpravy výživného, provedené rozsudkem soudu prvního stupně č.j. [spisová značka] ze dne [datum], došlo na straně žalobkyně k výraznému vzrůstu jejích potřeb, neboť začala od [datum] chodit již do třetího ročníku [Anonymizováno], což pocítila vznikem dalších výdajů, které do doby nástupu na vysokou školu nemusela nést (náklady na platbu školních pomůcek, učebnic, cestovného, kolejného apod.). Na hrazení všech těchto jejích potřeb se podílela výlučně její matka, neboť žalovaný platil toliko běžné výživné, nad jehož rámec žalobkyni ničím nepřispíval.

36. Na straně žalovaného došlo ke zvýšení počtu jím vyživovaných osob, neboť má s novou partnerkou nezletilého syna, kromě dalších dvou synů, které má se svou současnou manželkou, s níž již nežije ve společné domácnosti. Odvolací soud musí rovněž poukázat na tu skutečnost, že i matka žalobkyně žije ve společné domácnosti se žalobkyní a dalším nezletilým dítětem [jméno FO], nar. 2018.

37. Odvolací soud považuje za nutné dále zdůraznit, že je prvotní povinností obou rodičů přispívat na výživu svých dětí, a to podle svých schopností, možností a majetkových poměrů (srov. ust. § 913 odst. 1 o.z.). Tato povinnost spočívá v tom, že každý z rodičů musí vyvinout co největší možnou snahu zajistit své potomky. Odvolací soud tedy posoudil možnosti a schopnosti žalovaného k placení výživného s přihlédnutím k rozsahu jeho vyživovacích povinností a odůvodněným potřebám žalobkyně. Nelze přehlédnout, že matka žalobkyně svou vyživovací povinnost k ní navíc nahrazuje částečně i svou osobní péčí (praní, vaření a de facto každodenní obdobná běžná péče o domácnost), pochopitelně v rozsahu jejího věku. K těmto zásluhám matky přihlížel odvolací soud ve smyslu ust. § 913 odst. 2 o.z., podle kterého pak musel přihlédnout i k tomu, že žalovaný o žalobkyni neprojevuje takový zájem, jaký by projevovat měl, a to bez ohledu na to, jak se k němu chová žalobkyně.

38. Přestože se žalovanému zvýšil počet jím vyživovaných dětí, musí odvolací soud poukázat na to, že takováto skutečnosti jej nemůže zbavit, resp. výrazně omezit, v jeho povinnosti podílet se přiměřeným a odůvodněným dílem na výživě žalobkyně.

39. Závěry soudu prvního stupně, že „je na svobodné vůli každého člověka, kolik dětí si pořídí“ a že „nicméně není možné tuto skutečnost negativně promítat do vyživovací povinnosti k předchozím dětem“, se kterými žalovaný nesouhlasil, jsou ve své podstatě správné. Rodič, který má větší množství dětí, musí totiž pochopitelně počítat s tím, že do doby, než budou všichni jeho potomci schopni své vlastní výživy a životního zabezpečení, musí tyto prostředky a péči poskytnout, např. i tak, že zvýší svoje osobní úsilí o získání dostatečných prostředků právě pro tyto potřeby svých dětí. Bylo by totiž rozhodně v rozporu s dobrými mravy, aby starší děti po materiální stránce de facto trpěly tím, že se jejich rodičům rodí další děti.

40. Odvolací soud dále připomíná, že v současné době v právním řádu [Anonymizováno] neexistují žádné, pro soudy závazné, tabulky pro určení výše výživného, ani další předepsané algoritmy pro výsledný kalkul částky. Ohledně potřeb dětí je pak možno vycházet snad jen z toho, že životní minimum podle ust. § 3 odst. 3 písm. b) zák. č. 110/2006 Sb. v platném znění, představuje u nezaopatřeného dítěte od 15 do 26 let věku, kterým je žalobkyně, částku 3 490 Kč. Tato částka má však praktický význam jen pro výpočet různých sociálních dávek a nelze tedy dovozovat, že by se mohlo jednat např. o nejnižší možné výživné. Obecně se ve vztahu k určení výše výživného ustáleně judikuje, že oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů, přičemž dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů (srov. též ust. § 913 či ust. § 915 o.z.). Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přitom přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje (faktická péče se týká jen nezletilých dětí, u zletilých je třeba vnímat ji jako péči o společnou domácnost), a při posouzení majetkových poměrů rodičů vždy bere ohled nejen na fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i na celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a způsob života, resp. životní úroveň (srov. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]).

41. V tomto případě žalobkyně, který je zletilou dcerou žalovaného, řádně studuje na vysoké škole, připravuje se tedy na budoucí povolání a není schopna sama se živit, proto vůči ní trvá vyživovací povinnost obou rodičů. Potřeby žalobkyně jsou zvýšeny tím, že má jako studentka vysoké školy nezanedbatelné náklady na studium a s tím spojené aktivity jsou tedy vyšší, zvlášť když do školy dojíždí a v [Anonymizováno] bydlí na koleji. Žalobkyně si přesto snaží během běžného školního roku přivydělávat a nelze tedy nijak dovozovat, že by v tomto směru byla laxní a spoléhala se toliko na své rodiče.

42. Prvostupňový soud rovněž správně zjistil všechny podstatné okolnosti, které jsou pro posouzení možností, schopností a majetkových poměrů obou rodičů, jakož i pro posouzení odůvodněných potřeb žalobkyně, významné. Správně pak takto zjištěné poměry posoudil tak, že odůvodněným potřebám žalobkyně, jakož i možnostem a schopnostem žalovaného odpovídá výživné ve výši 5 500 Kč měsíčně. Pokud se týká možností a schopností žalovaného, soud prvního stupně má i zde naprosto správné závěry a odvolací soud na ně pro stručnost odkazuje.

43. Skutečnost, že žalovaný přestal žít od [datum] se svou manželkou, je irelevantní, neboť i tak zůstal okruh jeho vyživovacích povinností stejný jako v době rozhodování soudem prvního stupně. Na jeho straně se tedy fakticky nic nezměnilo.

44. Důvodnou není ani argumentace stran jeho oddlužení, neboť zvýšení výživného způsobí toliko to, že jeho nezajištění věřitelé budou uspokojeni v rámci splátkového kalendáře v menším rozsahu, který ale pořád bude významný (cca 52% místo 66%). Pohledávka žalobkyně je totiž pohledávkou přednostní vůči nezajištěným pohledávkám.

45. Soud prvního stupně rovněž výživné správně stanovil od doby, od které je žalobkyně požadovala, když bylo prokázáno, že v této době již byla třetím rokem studentkou zmíněné vysoké školy a žalovaný jí neplnil v míře, v jaké plnit měl.

46. Odvolací soud z výše uvedených důvodů ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že určené výživné odpovídá všem zákonným kritériím, vyžadovaným v ust. § 910 a násl. o.z. Toto zvýšení nelze označit za nadstandard, ale slouží de facto jen k pokrytí zvýšených nákladů žalobkyně na bydlení a ve svém důsledku jde i o zajištění jejího řádného studia na vysoké škole. Právní názor žalovaného, že se má každému z jeho potomků dostat výživného ve stejné výši (tj. 4 000 Kč měsíčně) není správný, protože potřeby každého z nich jsou odlišné, a to již vzhledem k jejich různému věku. Je tedy evidentní, že potřeby nezletilého [Anonymizováno], narozeného v roce 2024, jsou zcela odlišné od potřeb již zletilé žalobkyně, která je navíc studentkou vysoké školy v [Anonymizováno], kam musí dojíždět z místa svého trvalého bydliště a kde bydlí na koleji.

47. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl v rozsahu výroku I. a odvolací soud proto jeho rozsudek v tomto výroku a výroku IV. jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku V. o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil.

48. Vzhledem k tomu, že výživné bylo stanoveno zpětně od [datum], vznikl na výživném žalovanému dluh za období od tohoto data do [datum]. Jak bylo mezi účastníky učiněno nesporným, žalovaný platí žalobkyni výživné v původní výši 4 000 Kč a dále jí zaplatil dvakrát částku 1 200 Kč podle napadeného rozsudku a dvakrát částku 1 500 Kč. Protože měl zaplatit od [datum] do [datum] částku 12 242 Kč, tj. 4 742 Kč (určenou správně prvostupňovým soudem za dobu od [datum] do [datum]) a pětkrát částku 1 500 Kč (zvýšení za dobu od [datum] do [datum]), celkem tedy 12 242 Kč, činí rozdíl 6 842 Kč (tj. 12 242 – 5 400).

49. S ohledem na výše uvedené tedy odvolací soud v souladu s ust. § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil toliko ohledně částky dlužného výživného, která činí 6 842 Kč, ve zbývající části, tedy ohledně podmínek splatnosti dlužného výživného, ho jako správný potvrdil.

50. Zcela procesně úspěšné žalobkyni vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny třemi hlavními úkony po 1 500 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. a) – převzetí a příprava zastoupení, 1x podle písm. d) – sepis vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) – účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 2 AT] a třemi náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalobkyni dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za šest načatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 1 642,43 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (220 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [SPZ], při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 4,8 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Žalobkyně má dále právo na přiznání 21% daně z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 762,41 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 10 154,84 Kč.

51. V souvislosti s výrokem o náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud připomíná, že z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ČR lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum]). Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí podle ust. § 142 o.s.ř. zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní), doplněná v souladu s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. zásadou zavinění.

52. Ústavní soud ČR již judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat v širších souvislostech. V nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. [Anonymizováno] ze dne [datum] pak Ústavní soud ČR zdůraznil, že ani rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledku sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. V této souvislosti odvolací soud dále připomíná i názor Ústavního soudu o tom, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodovat o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vždy pečlivě zvážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (slovní spojení) „účelné“ uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které by byly jakkoliv právně významné pro rozhodování ve věci, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlnosti rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti pak odvolací soud připomíná i zásadu vyslovenou Ústavním soudem ČR o tom, že obecný soud je povinen vždy mít na zřeteli účel soudního řízení, tedy poskytování soudní ochrany právům (článek 90 Ústavy).

53. Podle ust. § 150 o.s.ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud zcela výjimečně náhradu nákladů řízení nebo zčásti přiznat. Shora citované zákonné ustanovení umožňuje soudu, aby ve zcela výjimečných případech z důvodu hodných zvláštního zřetele účastníku, který by jinak měl právo na náhradu nákladů řízení, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznal. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí pak vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž bere na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Samozřejmě je nutno pečlivě zvážit i okolnosti, které vedly k soudnímu řízení, k postoji účastníků v průběhu řízení a další.

54. Odvolací soud má za to, že s ohledem na obsah spisu a na provedené dokazování se právě v tomto případě jedná o případ, který odůvodňuje postup podle ust. § 150 o.s.ř. Zdůrazňuje, že se jedná o spor o výživné mezi zletilou dcerou, která studuje na vysoké škole a jejím otcem, který dosahuje čistého měsíčního příjmu přibližně 24 500 Kč a kromě žalobkyně má vyživovací povinnost k dalším třem dětem.

55. O nákladech odvolacího řízení proto rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. za použití ust. § 150 o.s.ř. Uzavírá, že neuložení povinnosti žalovanému nahradit náklady odvolacího řízení žalobkyně v plném rozsahu není, též s ohledem na charakter tohoto sporu a s přihlédnutím k výše popsaným principům, vyjádřeným v citovaných rozhodnutích Ústavního soudu ČR, zjevnou a nepřiměřenou tvrdostí.

56. Celkové náklady žalobkyně tedy činí za tuto část řízení 10 154,84 Kč a odvolacím soudem přiznaných 50%, které má s ohldem na vše shora uvedené za přiměřené, činí (po zaokrouhlení) 5 077 Kč. Náhrada v této výši jí byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).