o určení vlastnického práva k nemovité věci

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 7 C 7/2024 – 142 ze dne 2. 12. 2024 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhají, aby bylo určeno, že stavba garáže, stojící na pozemku parc. č. 160/7 v katastrálním území [adresa] (zapsáno u [právnická osoba] na LV č. [hodnota]), je ve spoluvlastnictví manželů [jméno FO] a [Jméno žalobce B] a [jméno FO], kdy manželé [Jméno žalobce A] a [Jméno žalobce B] mají spoluvlastnický podíl ve výši 1/2 a [Jméno advokátky B] má spoluvlastnický podíl 1/2. Výrokem II. uložil žalobcům povinnost zaplatit společně a nerozdílně prvým dvěma žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 25 700,40 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou jejich právní zástupkyně. Výrokem III. uznal žalobce dále povinnými zaplatit společně a nerozdílně 3. žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 16 456 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku do rukou jeho právního zástupce. Žalobci se domáhali požadovaného určení s tvrzeními, uvedenými v odst. 1 až 3. odůvodnění napadeného rozsudku. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby z důvodů, uvedených v odst. 4 a 5. odůvodnění napadeného rozsudku.

2. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k závěru, že stavba bez čp/če se způsobem využití jako garáž, stojící na pozemku parc. č. 160/7 v katastrálním území [adresa], je v katastru nemovitostí zapsána na LV č. [hodnota] u [právnická osoba], jako součást uvedeného pozemku. Jako vlastníci uvedeného pozemku jsou v katastru nemovitostí zapsáni pouze všichni žalovaní, a to první dva žalovaní se spoluvlastnickým podílem náležejícím do jejich společného jmění manželů o velikosti 1/2 a 3. žalovaný se spoluvlastnickým podílem rovněž o velikosti 1/2. Vlastnické právo 3. žalovaného k uvedenému pozemku bylo do katastru nemovitostí zapsáno s právními účinky zápisu ke dni [datum] na základě kupní smlouvy ze dne [datum], kterou mu žalobci prodali své spoluvlastnické podíly mimo jiné na daném pozemku, a to každý z žalobců podíl o velikosti ideální 1/4 vzhledem k celku. V kupní smlouvě byla stavba bez č.p. nebo č.e. (garáž) opět označena jako součást pozemku parc. č. 160/7 v katastrálním území [adresa]. V době uzavření kupní smlouvy byl 3. žalovaný v dobré víře, že stavba garáže je součástí pozemku.

3. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 7 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 3054 o.z., ust. § 3055 odst. 1 o.z., ust. 3058 odst. 2 věta první o.z. a na ust. § 133 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), a to s poukazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu ČR.

4. Konstatoval, že skutečnost, že 3. žalovaný měl prostřednictvím insolvenčního rejstříku možnost zjistit, že žalobci v době o více než rok předcházející uzavření kupní smlouvy proti označení stavby garáže jako součásti pozemku brojili incidenčními žalobami, pozdější dobrou víru 3. žalovaného v době uzavření smlouvy nevyvrací. Uzavřel, že jeho dobrou víru navíc podporovalo jednoznačné znění smlouvy shodující se se stavem zapsaným v katastru nemovitostí a také zjevná nelogičnost takového postupu, při němž by snad žalobci prodali 3. žalovanému v zásadě funkční celek staveb nebo částí staveb a pozemků pod nimi, a přitom by do předmětu koupě nezahrnuli polovinu jedné stavby z takového celku. Uvedl, že vlastnické právo ke spoluvlastnickým podílům obou žalobců k pozemku, na němž je zřízena stavba garáže, bylo kupní smlouvou zcizeno 3. žalovanému jako třetí osobě. Zopakoval, že při nabytí vlastnického práva k pozemku byl 3. žalovaný v dobré víře, že stavba garáže je součástí pozemku, na němž je zřízena. Poukázal na ust. § 3058 odst. 2 věty první o.z. s tím, že se stavba garáže, i pokud by byla do té doby samostatnou věcí, se nejpozději spolu s nabytím vlastnického práva 3. žalovaným k pozemku stala součástí tohoto pozemku, na němž je zřízena. Uzavřel, že stavba garáže se tedy stala součástí pozemku, na němž je zřízena, nejpozději ke dni [datum], kdy nastaly právní účinky zápisu vlastnického práva 3. žalovaného k pozemku do katastru nemovitostí. Označil za vyloučené, aby se stavba stala součástí pozemku jen ve vztahu k některým spoluvlastníkům. Konstatoval, že pokud 3. žalovaný nabyl k pozemku pouze spoluvlastnický podíl, tato skutečnost nijak nebrání tomu, aby se celá stavba stala součástí celého pozemku ve vztahu ke všem jeho spoluvlastníkům. Zdůraznil, že by opačný výklad, při němž by použití ust. § 3058 odst. 2 o.z. bylo omezeno jen na případy nabytí vlastnického práva novým vlastníkem k celému pozemku, popíral účel citovaného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry nabyvatele v nabytí vlastnického práva k (podílu na) pozemku včetně stavby. Připomněl, že tento závěr nijak nezmění ani postoj žalobců, kteří spoluvlastnický podíl samotného 3. žalovaného na stavbě garáže nezpochybňují. Akcentoval, že chráněna je nejen dobrá víra 3. žalovaného v nabytí vlastnického práva i ke stavbě, ale rovněž jeho dobrá víra ohledně skutečnosti, že tato stavba je součástí nabývaného pozemku v souladu s obnovenou zásadou superficies solo cedit, z níž o.z. vychází. Konstatoval, že tím, že se stavba garáže stala součástí pozemku, nemůže v této věci dojít k zásahu do práv nikoho jiného kromě žalobců, neboť i pokud by se stavba stala součástí pozemku až nabytím vlastnického práva k pozemku 3. žalovaným, spoluvlastnické podíly prvých dvou žalovaných na pozemku by zůstaly nedotčeny a pouze by se ve stejném rozsahu nově vztahovaly i na stavbu jako součást pozemku. Zdůraznil, že žalobci své vlastnické právo k pozemku sami zcizili kupní smlouvou a zároveň podpořili dobrou víru 3. žalovaného, že součástí pozemku je i stavba, neboť ji jako součást pozemku v kupní smlouvě označili. Připomněl, že takové označení bylo i v souladu se stavem zapsaným v katastru nemovitostí, který žalobci museli znát. Poukázal rovněž na to, že pro rozhodnutí věci již nebylo podstatné, zda se stavba garáže stala součástí pozemku ke dni účinnosti o.z. podle jeho ust. § 3054, protože by jejími spoluvlastníky k danému dni byli ve shodném poměru jako u pozemku žalobci i první dva žalovaní, nebo zda byla stavba garáže i po účinnosti o.z. nadále samostatnou nemovitou věcí podle ust. § 3055 odst. 1 o.z. například proto, že by jejími spoluvlastníky k uvedenému dni byli jen žalobci. Protože je stavba garáže součástí pozemku, dovodil, že nemůže být samostatným předmětem vlastnictví, když jedinými vlastníky pozemku, včetně stavby garáže jako jeho součásti, jsou všichni tři žalovaní.

5. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 151 odst. 2 věta první o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 1 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 6 odst. 1 SAT, ust. § 9 odst. 4 písm. b) ve spojení s odst. 3 písm. a) SAT, ust. § 7 SAT, ust. § 11 odst. 1 písm. a), d), g) SAT, ust. § 12 odst. 3 (to u 1. žalovaného a 2. žalované), ust. § 13 odst. 5 SAT a ust. § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 SAT, ust. § 158 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., ve spojení s ust. § 137 odst. 3 písm. a) o.s.ř., ust. § 146 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb., ust. § 1127 o.z., ust. § 149 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., když podrobné vyčíslení náhrady nákladů řízení je u 1. žalovaného a 2. žalované uvedeno v odst. 42 odůvodnění napadeného rozsudku a u 3. žalovaného tamtéž v odst. 43.

6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včas odvolání a soudu prvního stupně vytýkali, že nesprávně právně posoudil otázku užití ust. § 3058 odst. 2 o.z. Uvedli, že i kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že se na projednávanou věc vztahuje toto přechodné ustanovení, tak prvostupňový soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že 3. žalovaný byl v dobré víře, že stavba je součástí pozemku. Soudu prvního stupně dále vytýkali, že se nevypořádal s tím, proč by se na danou situaci toto přechodné ustanovení občanského zákoníku vztahovat mělo, když dobrá víra kupujícího se nemůže automaticky rozšiřovat na další spoluvlastnické podíly, což vylučuje ust. § 3055 odst. 1 poslední věta o.z. Dovozovali, že posuzování dobré víry na straně 3. žalovaného bylo v projednávané věci bezpředmětné. Pokud by se odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně ve věci užití ust. § 3058 odst. 2 o.z., vyslovili nesouhlas s jeho závěrem, že 3. žalovaný byl při nabytí spoluvlastnického podílu v dobré víře, že nabývá pozemek, jehož součástí je stavba garáže. Konstatovali, že bylo prokázáno, že 3. žalovaný s nimi jednal více než rok o uzavření kupní smlouvy (mimo jiné na předmětný pozemek), že s nimi jednal za situace, kdy tito procházeli insolvenčním řízení, že k uzavření kupní smlouvy musel být udělován souhlas insolvenčního soudu, že muselo dojít k ukončení incidenčních sporů, a že z kupní ceny byly řešeny úhrady závazků žalobců, vyplývajících z insolvenčního řízení. Vyslovili své přesvědčení, že veškeré tyto skutečnosti řádně tvrdili a označili důkazy k jejich prokázání a že závěr prvostupňového soudu v otázce dobré víry nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazovali na to, že dobrou víru nelze shledávat z pouhého obsahu kupní smlouvy, ale rovněž z okolností, které předcházely uzavření kupní smlouvy a neméně již ze samotné skutečnosti, že uzavření kupní smlouvy podléhalo souhlasu insolvenčního soudu. Dovozovali, že tedy bylo zřejmé, že 3. žalovaný věděl o probíhajícím řízení, a že nelze presumovat jeho dobrou víru a vycházet z toho, že neměl povinnost se seznamovat s průběhem insolvenčního řízení. Odůvodnění soudu prvního stupně v této otázce označili za vnitřně rozporné se zdůrazněním, že z provedeného dokazování i tvrzení žalovaných vyplývá, že kupní smlouva byla uzavírána opakovaně a v průběhu se několikrát i měnila kupní cena. Uvedli, že „pokud soud prvního stupně prakticky tvrdil, že důkazy neprovedl, ale v rámci odůvodnění napadaného rozsudku je posuzuje“, dovozovali, že soud prvního stupně v rámci odůvodnění hodnotil i neprovedené důkazy. Vyslovili své přesvědčení, že při ústním jednání dne [datum] byly provedeny i důkazy, které prvostupňový soud v rámci odůvodnění označil za neprovedené. Dále mu vytýkali, že nerozlišoval doplnění tvrzení k jednotlivým skutečnostem a zaměňoval důkazy, které byly v podání odkazovány na konkrétní tvrzení a že bylo porušeno jejich zaručené právo na spravedlivý proces. Poučení podle ust. § 118a o.s.ř., jehož se jim dostalo, označili za nesprávné, neboť k prokazování „zlé víry“ nemohli být vyzváni, neboť je rozdíl vyvracet dobrou víru a prokazovat zlou víru, která představuje protiprávní jednání ve formě úmyslu nebo hrubé nedbalosti. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

7. Všichni žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.

8. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobci uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

10. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

11. V první řadě odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně není povinen provést všechny navržené důkazy (ust. § 120 odst. 1 o.s.ř.), ale jestliže některé z nich neprovede, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.). Zde zbývá dodat, že neučinil-li tak, může odvolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které již zároveň nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]).

12. V posuzovaném případě soud prvního stupně neprovedl dokazování (ust. § 120 odst. 1 věta druhá o.s.ř.) důkazními prostředky, vyjmenovanými v odst. 17 a 24 odůvodnění napadeného rozsudku a tamtéž dostatečným způsobem (a v souladu s ust. § 157 odst. 2 o.s.ř.) vysvětlil, proč tak postupoval.

13. Skutková zjištění, uvedená postupně v odst. 8 až 14 odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývají jednoznačně z důkazů, které byly provedeny u obou ústních jednání, tedy dne [datum] a dne [datum], když prvostupňový soud se při druhém z nich vypořádal i s tím, že část důkazů již byla provedena. Z protokolů o obou jednáních jednoznačně vyplývá, které konkrétní důkazy byly provedeny a proč nebylo přistoupeno k dalšímu dokazování.

14. Hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti. Zde je na místě připomenout např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož se hodnocením důkazů rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně postupoval při zjišťování skutkového stavu zákonným způsobem, když provedl dokazování v dostatečném rozsahu a zjištěný skutkový stav vyplývá toliko z jím provedených důkazů.

15. Odvolací soud v postupu prvostupňového soudu nespatřuje žádné porušení práva žalobců na spravedlivý proces, jak to tito dovozovali ve svém odvolání.

16. S ohledem na další odvolací argumenty odvolatelů konstatuje, že v odst. 19 až 21 napadeného rozsudku soud prvního stupně naprosto pregnantně vystihl dobrou víru 3. žalovaného, která byla na jeho straně v době uzavírání kupní smlouvy se žalobci a odvolací soud na tyto závěry zcela odkazuje. Skutečnost, jak dlouho trvalo kontraktační jednání 3. žalovaného se žalobci je ve světle správných závěrů prvostupňového soudu zcela irelevantní.

17. Správné je i právní posouzení prvostupňovým soudem, který aplikoval ust. § 3058 odst. 2 věta první o.z. a odvolací soud odkazuje i na jeho další závěry, uvedené v odst. 31 až 36 odůvodnění napadeného rozsudku. S ohledem na argumenty žalobců v podaném odvolání odvolací soud zdůrazňuje, že výklad, podle kterého by aplikace ust. § 3058 odst. 2 o.z. byla limitována toliko na případy nabytí vlastnického práva novým vlastníkem k celému pozemku, není správný. Z tohoto zákonného ustanovení totiž není možno ani výkladem dovodit, že by se zcizení vlastnického práva nemohlo vztahovat i jen k podílu pozemku, včetně stavby. Přijetí takovéhoto postupu by bylo totiž zcela v rozporu s účelem uvedeného zákonného ustanovení, kterým je ochrana dobré víry nabyvatele v nabytí vlastnického práva k (tj. i podílu) pozemku včetně stavby, jak to správně uzavřel soud prvního stupně. Toto rozhodně není v rozporu s ust. § 3055 odst. 1 druhá věta o.z., jak to dovozovali žalobci.

18. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobců nemohou v žádném směru nikterak obstát.

19. Soud prvního stupně proto nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správných akcesorických výroků o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

20. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a 1. žalovaným a 2. žalovanou rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému 1. žalovanému a 2. žalované vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem ve výši 10 116 Kč, tj. 5 620 Kč + 4 496 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT a ust. § 12 odst. 4 AT] a jednou náhradou hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále jim náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 615 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [právnická osoba] a zpět (80 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [Anonymizováno] při ceně benzínu 35,80 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. a) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 6,1 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Celkové náklady 1. žalovaného a 2. žalované tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 11 781 Kč a jejich náhrada jim byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).

21. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a 3. žalovaným rozhodl odvolací soud rovněž podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému 3. žalovanému vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátem podle AT. Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem ve výši 5 620 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 4 písm. a) AT] a jednou náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 274,70 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady 3. žalovaného tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 7 345 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena rovněž v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).