o zřízení věcného břemene práva cesty

1. Okresní soud v Příbrami (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. 7 C 55/2024 – 102 ze dne 31. 10. 2024 zamítl žalobu, aby zřídil věcné břemeno, a to služebnost stezky a cesty bez omezení či limitů přes pozemek parc. č. 4246/19 – ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha, zapsaný v katastru nemovitostí vedeném [Anonymizováno] na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] v rozsahu vyznačeném červeným šrafováním v geometrickém plánu č. [hodnota], vyhotoveném [tituly před jménem] [jméno FO], a to ve prospěch pozemku parc. č. 4246/49 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném [Anonymizováno] na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] (výrok I.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupkyně na náhradu nákladů řízení částku 19 600 Kč, a to do třech dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

2. Žalobkyně se zřízení věcného břemene domáhala s tím, že žalovaní jsou spoluvlastníky pozemku parc. č. 4246/19 – ostatní plocha, sportoviště a rekreační plocha o výměře 27 854 m², jakož i pozemku parc. č. 4246/75 – zastavěná plocha a nádvoří, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa] a její pozemek se nalézá uvnitř pozemku žalovaných parc. č. 4246/19, přičemž z jedné strany bezprostředně hraničí s pozemkem parc. č. 4246/75, jenž také vlastní žalovaní, takže přístup k jejímu pozemku parc. č. 4246/49 a ke stavbě, která je jeho součástí, není možné zajistit pro jeho vlastníka jinak, než přes pozemek žalovaných parc. č. 4246/19. Tvrdila, že nejméně zatěžující nemovitost žalovaných je zřízení přístupu přibližně v šíři 3,5 m a délce 10 m nejbližším směrem od hranice pozemku žalobkyně parc. č. 4246/49 přes pozemek žalovaných parc. č. 4246/19 na pozemek žalobkyně parc. č. 4246/102, jak je vyznačeno v geometrickém plánu č. [hodnota] vyhotoveném [tituly před jménem] [jméno FO]. Pokud navrhovala za zřízení takovéto služebnosti žalovaným úplatu ve výši 30 000 Kč a dále projevila ochotu zbudovat svým nákladem ze západní strany budovy čp. 133 v [Anonymizováno] nový vstup, který by přímo navazoval na navrhovanou nezbytnou cestu přes pozemek žalovaných znázorněný v příloze, žalovaní s tím nesouhlasili. Ti navrhli zamítnutí žaloby s tím, že jednání mezi stranami probíhají již po mnoho let a po celou tuto dobu žalobkyně k přístupu ke svým nemovitostem (domu) využívá jejich pozemky, za což jim nikdy ničeho z titulu bezdůvodného obohacení nezaplatila. Konstatovali, že se nebránili co do podstaty věci, tedy zřízení nezbytné cesty, ale že se v minulosti bránili se jeho rozsahu a nyní nesouhlasí s výší navrhované náhrady 30 000 Kč, když navrhli částku 180 000 Kč, a to s poukázáním na princip proporcionality. Připomínali, že by soud neměl povolit nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá, když žalobkyně kupovala nemovitosti s vědomím nemožnosti přístupu a nyní navrhuje naprosto zanedbatelnou částku, přičemž zřízením nezbytné cesty její nemovitosti získají mnohonásobně vyšší tržní hodnotu.

3. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami a místním ohledáním tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovým závěrům, uvedeným v odst. 5 až 18 odůvodnění napadeného rozsudku.

4. Soud prvního stupně odkázal na ust. § 1029 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), ust. § 1032 odst. 1 a 2 o.z. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka].

5. Uzavřel, že jsou naplněna kritéria pro aplikaci ust. § 1032 odst. 1 písm. b) o.z., neboť to byla žalobkyně, kdo si způsobil nedostatek přístupu ke své nemovitosti, resp. o absenci přístupu při nabývání nemovitosti věděla a lehkovážně spoléhala, že si přístup následně zajistí. Poukázal na kupní smlouvu, uzavřenou dne [datum] mezi [adresa] a žalobkyní, z níž vyplynulo, že žalobkyně vědomě nabyla dům čp. 133 bez přístupové cesty, o uvedené absenci přístupu věděla a byla s tím srozuměna. Konstatoval, že toto dokládá rozdělení splatnosti kupní ceny na dvě části, přičemž druhá ve výši téměř 2 miliony Kč měla být zaplacena do 14 dnů po zřízení věcného břemene vstupu a příjezdu ke kupovanému objektu. Připomněl, že žalobkyně předložila doklad o úhradě této druhé části kupní ceny dne [datum], což by svědčilo o tom, že již došlo ke zřízení přístupové cesty a následnému doplacení druhé části kupní ceny. Evidentně se tak nestalo, když v současné době žalobkyně o zřízení věcného břemene nezbytné cesty žádá. Prvostupňový soud konstatoval, že pokud žalobkyně zakoupila nemovitost za sníženou cenu (splatnost druhé části kupní ceny ve výši téměř poloviny celkové kupní ceny byla vázána až na zřízení vstupu a příjezdu ke kupovanému objektu) z důvodu nedostatku přístupu a s vědomím tohoto nedostatku, je toto jednání hrubě nedbalé ve smyslu ust. § 1032 odst. 1 písm. b) o.z. Stran kupní smlouvy, uzavřené dne [datum] mezi žalovanými a společností [právnická osoba]., podotkl, že žalobkyně nebyla vůbec její smluvní stranou a nemohou jí tak plynout oprávnění z věcného břemene vůči žalovaným, když navíc nabyla vlastnické právo k budově čp. 133 až v roce 2009. Poukázal na to, že o neexistenci věcného břemene podle kupní smlouvy z roku 1994 bylo pravomocně rozhodnuto v řízení, vedeném u něj pod sp. zn. [spisová značka], včetně navazujícího řízení o vydání bezdůvodného obohacení v řízení sp. zn. [spisová značka]. Zdůraznil, že povolení nezbytné cesty představuje vážný zásah do práva vlastníka pozemku, a proto je třeba vždy poměřovat, zda výhoda, kterou cesta poskytuje, není podstatně menší než újma, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti a povolit nezbytnou cestu lze pouze tehdy, nelze-li účelu dosáhnout jinak. Poukázal na to, že přístupu žalobkyně k její nemovitosti lze dosáhnout méně zatěžujícím omezením pro žalované, a sice uzavřením nájemní smlouvy, kdy toto řešení opakovaně v průběhu řízení žalovaní navrhovali, když i z výsledků místního ohledání vyplynulo, že uvedená varianta je bezpochyby možná. Za absurdní označil argument žalobkyně ohledně stavebnětechnického uspořádání vnitřku budovy podle souhrnné technické zprávy a tudíž nevhodnosti přístupu do budovy ze severní strany. Uzavřel, že pokud má žalobkyně možnost využít pro žalované méně zatěžující variantu přístupu ke své nemovitosti formou nájemní smlouvy, není možné vyhovět jejímu požadavku na zřízení nezbytné cesty formou věcného břemene.

6. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“) a ust. § 151 o.s.ř., když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do [datum] (dále jen „SAT“), ust. § 11 odst. 1 SAT, ust. § 13 odst. 3 SAT a pariční lhůtu stanovil podle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včas odvolání a připomínala, že žalovaným byl v roce 2000, kdy koupili své nemovitosti, znám jejich stav. Konstatovala, že v kupní smlouvě ze dne [datum] se žalovaní zavázali umožnit osobám a organizacím, určeným třetí osobou, tj. [adresa], volný přístup a příjezd na celý pozemek. Dovozovali, že žalovaní tedy jednak věděli, že ho tato bude využívat, a to i proto, že byla v roce 2000 vlastníkem domu čp. 133 v [Anonymizováno] a neměla k němu jiný přístup, než právě přes pozemek žalovaných. Ve svém odvolání dále uvedla, že později dům čp. 133 v [Anonymizováno] a pozemek parc. č. 4246/49 od prodávající [právnická osoba] nabyla kupní smlouvou ze dne [datum] a zjevně znala stav, že přístup ke kupovaným nemovitostem není zajištěn věcným břemenem. Konstatovala, že znala i původní závazek žalovaných, převzatý v jejich kupní smlouvě ze dne [datum], a to umožnit volný přístup a příjezd pro osoby a organizace, podle rozhodnutí [právnická osoba] na celý pozemek parc. č. 4246/19. Prvostupňovému soudu vytýkala jeho nesprávnou úvahu v tom smyslu, že zakoupila nemovitost za sníženou cenu, když kupní cena činila 3 885 500 Kč a ona druhou část kupní ceny ve výši 1 833 350 Kč zaplatila dne [datum], tedy bez ohledu na ujednání o její splatnosti, původně ve smlouvě vázané na zřízení věcného břemene. Konstatovala, že z provedených důkazů bylo zřejmé, že se jako nabyvatel zajímala o existenci přístupu ke kupované nemovité věc, když o přístupu se v obsahu kupní smlouvy hovoří. Uvedla, že věděla, že přístup není zajištěn věcným právem, ale současně že majitelé pozemku, přes který je přístup jediný možný, převzali písemný závazek vůči prodávající [právnická osoba] umožnit podle jejího rozhodnutí volný přístup a příjezd pro osoby a organizace. Žalobkyně se žalovanými vyvolala jednání a dne [datum] je oslovila s návrhem na uzavření smlouvy o zřízení služebnosti stezky a cesty s grafickým znázorněním nezbytné cesty na pozemku žalovaných. Poukazovala na to, že od počátku tohoto řízení žádala omezení pozemku žalovaných zřízením věcného břemene jen v nejnutnějším rozsahu vylučujícím zjevnou nepřiměřenost. Jelikož jejich reakce k jejímu návrhu byla kladná, nechala vyhotovit geometrický plán, když při zaměření věcného břemene geometrem byl přítomen 2. žalovaný, který k jeho rozsahu vyjádřil souhlas. Připomínala, že uzavření smlouvy o věcném břemenu a mimosoudní uspořádání této věci nebylo účastníky dosaženo z důvodu odlišného stanoviska na výši úplaty za zřizovaný průchod, byť před podáním žaloby a poté i při jednání u prvostupňového soudu neúspěšně nabízela žalovaným za zřízení věcného břemene částku 105 000 Kč. Akcentovala, že žalovaní v průběhu nalézacího řízení své stanovisko zcela změnili a při místním ohledání již odmítali zřízení nutné cesty a namísto toho navrhovali možnost uzavření nájemní smlouvy a s přístupem žalobkyně k jejímu objektu v jiném rozsahu, než je zakresleno v geometrickém plánu. Poukazovala na to, že skutečnost, že docílit jejím jednáním povolení cesty/věcného břemene přes pozemek žalovaných nebylo reálné, je rovněž patrná z řízení vedeného mezi účastníky před prvostupňovým soudem pod sp. zn. [spisová značka] a návazně odvolacím soudem pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], zejm. s připomenutím nestálosti postojů žalovaných a jejich účelově pozměňovaných souhlasů k možnostem mimosoudního uspořádání věci. Stran využití přístupu k nemovitosti formou nájemní smlouvy připomínala, že tento závěr nemá oporu v provedeném důkazním řízení. Poukazovala na obecné pravidlo povolení cesty jako služebnosti, jinak by hrozilo, že při každé změně v osobě vlastníka panující či služebné nemovitosti by nebylo zřejmé, zda existence nezbytné cesty přetrvala či nikoli. Konstatovala, že nebyly zjištěny žádné zvláštní okolnosti pro povolení nezbytné cesty v podobě obligace a naopak byly prokázány faktické dlouhodobé konflikty mezi účastníky, vznikající při užívání nemovitosti žalobkyně, kterému se žalovaní průběžně snažili zabraňovat. Navrhla zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to za účelem doplnění dokazování k hodnotě požadovaného věcného břemene.

8. Žalovaní se k odvolání vyjádřili tak, že navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Předně poukazovali na to, že žalobkyně ve svém odvolání zcela opakuje své argumenty a stanoviska, která předestřela v průběhu jednání před soudem prvního stupně a se kterými se tento řádně vypořádal. Ztotožnili se s jeho zjištěním, že z kupní smlouvy ze dne [datum], kterou žalobkyně uzavřela s [adresa] a žalobkyní vyplynulo, že žalobkyně vědomě nabyla dům čp. 133 bez přístupové cesty, o uvedené absenci přístupu věděla a byla s tím srozuměna, když uvedené mimo jiné dokládá rozdělení splatnosti kupní ceny na dvě části. Souhlas vyslovili i s tím závěrem, že pokud žalobkyně odkázala na kupní smlouvu ze dne [datum], uzavřenou mezi nimi a společností [právnická osoba]., tak žalobkyně nebyla vůbec její smluvní stranou a nemohou jí tak plynout oprávnění z věcného břemene vůči nim, když navíc žalobkyně nabyla vlastnické právo k budově čp. 133 až v roce 2009. Akcentovali, že o neexistenci věcného břemene podle kupní smlouvy z roku 1994 bylo navíc pravomocně rozhodnuto. Tvrzení a argumenty žalobkyně v podaném odvolání ve vztahu k uzavřené kupní smlouvě ze dne [datum] označili za opakující se, a to s tím, že jsou zcela ielevantní. Konstatovali, že lichou je i argumentace stran toho, že v jejich kupní smlouvě ze dne [datum] převzali závazek, a to umožnit volný vstup a příjezd pro osoby a organizace podle rozhodnutí [Anonymizováno] na celý pozemek parc. č. 4246/19, k. ú. [adresa]. Ohledně zřizování nezbytné cesty odkazovali na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu ČR, a to se zohledněním patrné nedbalosti žalobkyně a její právní předchůdkyně, kdy šlo o právnické osoby personálně propojené. Poukazovali na to, že na straně žalobkyně lze předpokládat zvýšenou obezřetnost, neboť byla nepochybně informována o pravomocných řízeních, která se v minulosti uskutečnila. Dovozovali, že došlo k vyhodnocení těchto rizik žalobkyní, resp. žalobkyně si skutečnosti neexistence práva přístupu byla zcela vědoma, což se nepochybně projevilo i ve výši samotné kupní ceny. Poukazovali na to, že žalobkyně nemůže být překvapena jejich faktickým a právním postojem. Ve svém vyjádření dále připomínali, že žalobkyně provedla na své nemovitosti velké rekonstrukce, což by nebylo možno bez jejich součinnosti, když jí umožnili vstup přes svůj pozemek. Zdůrazňovali, že neznemožňovali a neznemožňují žalobkyni přístup k domu čp. 133 přes jejich pozemek, ale navíc za toto její obohacování od ní doposud nepožadovali (a neobdrželi) žádnou náhradu a i žalobou uplatňované právo žalovanou označili za zcela nemorální, neboť její jednání považují za zjevné zneužití práva, které nemůže požívat právní ochrany. Dovozovali, že se žalobkyně snaží touto žalobou realizovat svůj obchodní záměr, kterým je vybudování hotelu a zvýšit tak hodnotu svých nemovitostí. Institut povolení nezbytné cesty označili za vážný zásah do práva vlastníka pozemku s tím, že je proto třeba vždy poměřovat, zda výhoda, kterou cesta poskytuje, není podstatně menší než újma, která by vznikla zřízením cesty pro vlastníka zatížené nemovitosti. Poukazovali na to, že žalobkyni nabídli vyřešení přístupu k domu čp. 133 formou obligačního práva, a to nájemní smlouvou (vchodem již zřízeným, který nebude vyžadovat další stavební úpravy), kdy o konkrétních podmínkách byli dále ochotni konkrétně jednat s tím, že jsou ochotni přistoupit na uzavření smlouvy na dobu neurčitou (či jinou) a za obvyklý tržní nájem. Zdůrazňovali, že i z výsledků místního ohledání vyplynulo, že tato varianta je bezpochyby možná a pokud má tedy žalobkyně možnost využít pro ně méně zatěžující variantu přístupu ke své nemovitosti formou nájemní smlouvy, není možné vyhovět jejímu požadavku na zřízení nezbytné cesty formou věcného břemene.

9. Krajský soud v Praze svým usnesením č.j. [spisová značka] ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], rozhodl, že do řízení na straně žalobkyně vstupuje [Jméno žalobkyně]., IČO: [IČO žalobkyně], sídlem [Adresa žalobkyně], na místo žalobkyně [právnická osoba], IČO: [IČO], sídlem [adresa], [adresa].

10. Po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalobkyní uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

11. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

12. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Pokud jde o hodnocení provedených důkazů, tak soud prvního stupně vycházel zcela ze zásady volného hodnocení důkazů, upravené v ust. § 132 o.s.ř. a své závěry zformuloval naprosto jasně, srozumitelně a přesvědčivě. Toto hodnocení tedy nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s vysokou mírou přesvědčivosti.

13. Podle ust. § 1029 odst. 1 o.z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek. Podle odst. 2 může soud povolit nezbytnou cestu v rozsahu, který odpovídá potřebě vlastníka nemovité věci řádně ji užívat s náklady co nejmenšími, a to i jako služebnost. Zároveň musí být dbáno, aby soused byl zřízením nebo užíváním nezbytné cesty co nejméně obtěžován a jeho pozemek co nejméně zasažen. To musí být zvlášť zváženo, má-li se žadateli povolit zřízení nové cesty.

14. Podle ust. § 1032 odst. 1 písm. a) o.z. soud nepovolí nezbytnou cestu, převýší-li škoda na nemovité věci souseda zřejmě výhodu nezbytné cesty. Podle písm. b) soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá.

15. Odvolací soud se předně zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, jimiž v odst. 23 až 26 odůvodnil zamítnutí žaloby a proto na ně beze zbytku odkazuje. Pokud s nimi odvolatelka ve svém odvolání nesouhlasila, tak její argumentace byla tatáž, kterou zvolila již v řízení před prvostupňovým soudem a s níž se tento naprosto precizním způsobem vypořádal.

16. Požadavek na minimalizaci zásahů do práv vlastníka pozemku, k němuž by měla být nezbytná cesta zřízena, musí být pochopitelně poměřován nejen s výhodou, které může žadatel o nezbytnou cestu dosáhnout, ale i s účelem, k němuž má nezbytná cesta sloužit. Soud by měl proto v každém jednotlivém případě zvažovat, zda ke splnění účelu, pro nějž je zřízení nezbytné cesty žádáno, nebude postačovat jiné opatření, které svým rozsahem, popřípadě intenzitou nebo časovým působením, vyhoví požadavku co možná nejmenšího obtěžování či zasahování do práv vlastníka zatěžovaného pozemku, při respektu k právu vlastníka nemovité věci řádně ji užívat nebo obhospodařovat.

17. Je třeba rovněž uvést, že žalobkyně sice řeší, kudy by mělo věcné břemeno vést, ale již se nezaobírá prvotní otázkou, zda ho lze vůbec zřídit. Za situace, kdy sami žalovaní navrhují uzavření nájemní smlouvy, je návrh na zřízení věcného břemena vyloučen i z tohoto důvodu. Nájemní smlouva, žalovanými navrhovaná, by totiž představovala minimalizaci zásahů do jejich vlastnických práv a pro potřeby žalobkyně by byla dostačující.

18. Žalobkyni nebylo možno povolit jí požadované věcné břemeno, a to služebnost stezky a cesty bez omezení či limitů, neboť si skutečně ve smyslu ust. § 1032 odst. 1 písm. b) o.z. způsobila nedostatek přístupu sama a to z hrubé nedbalosti. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žalobkyně kupní smlouvou ze dne [datum], kterou uzavřela s [adresa], vědomě nabyla dům čp. 133 bez přístupové cesty, o uvedené absenci přístupu věděla a byla s tím srozuměna.

19. Pokud žalobkyně vyslovila nesouhlas se závěry prvostupňového soudu, odvozované od splatnosti kupní ceny, uvedené v citované kupní smlouvy, nemůže ani jeho dílčí nesprávný výklad zvrátit jeho celkový správný závěr, uvedený v předchozím odstavci.

20. Žalobkyně se před uzavřením kupní smlouvy seznámila se stavem nemovitostí zapsaným v katastru nemovitostí a měla, nebo alespoň mohla zjistit, jak jsou v uvedené lokalitě řešeny cesty, a zda jsou jí kupované pozemky spojeny s veřejnou komunikací. Při koupi nemovité věci se totiž předpokládá, že kupující jedná s určitou mírou opatrnosti. Žalobkyně měla jednat s o to větší opatrností, když kupovala předmětné nemovitosti, z jejichž charakteru, provedených důkazů a konečně i ze samotného vyjádření žalobkyně vyplývá, že dříve sloužila k provozování restaurace a že má nyní záměr stavbu rekonstruovat a zřídit v ní hotel a školící středisko, tj. k realizaci jejího podnikatelského záměru.

21. Kromě judikatury Nejvyššího soudu ČR, na kterou odkazoval soud prvního stupně (usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum] a sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]), která dopadá na projednávanou věc, je možno dále připomenout i další rozhodnutí, např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum]. V této věci totiž nebylo prokázáno, že by žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy vyvinula jakékoliv faktické a konkrétní úsilí, aby si přístup k pozemku ověřovala a se žalovanými uzavřela dohody o možném užívání jejich pozemků, případně o nich alespoň jednala. Žalobkyně měla kontaktovat žalované ještě předtím, než uzavřela kupní smlouvu (tj. před [datum]) a je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně vědomě nabyla dům čp. 133 bez přístupové cesty, o uvedené absenci přístupu věděla a byla s tím srozuměna. Odvolací soud jen doplňuje, že si tedy žalobkyně nedostatek spojení s veřejnou komunikací způsobila z hrubé nedbalosti, a to s připomenutím, že se měla před uzavřením kupní smlouvy dostatečně seznámit s možným napojením nemovitostí na veřejnou komunikaci, a to jak z katastru nemovitostí, tak s faktickým stavem na místě samém. Je třeba zdůraznit, že i laickým posouzením je snadno zjistitelné, že její pozemek je od veřejné komunikace oddělen pozemky žalovaných.

22. Odvolací soud dále považuje za nutné připomenout správná zjištění prvostupňového soudu, uvedená v odst. 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku, vyplývající z rozsudků odvolacího soudu, tam citovaných. Připomíná, že zejm. bylo pravomocně určeno, že na pozemku parc. č. 4246/19 v k.ú. [adresa], zapsaném na LV [Anonymizováno], nevázne věcné břemeno spočívající mj. ve volném přístupu a příjezdu pro osoby a organizace podle rozhodnutí [Anonymizováno], včetně bezplatného užívání parkoviště, které bylo sjednáno v článku 5 kupní smlouvy a smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené dne [datum] a jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím [právnická osoba] č.j. [Anonymizováno] s právními účinky vkladu [datum], a to z důvodu jeho neurčitého vymezení a rozsahu a chybějícího geometrického plánu s jeho vymezením při uzavření uvedené smlouvy.

23. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že si žalobkyně z těchto důvodů způsobila nedostatek spojení s veřejnou komunikací z hrubé nedbalosti. Tato se měla před uzavřením kupní smlouvy dostatečně seznámit s možným napojením nemovitostí na veřejnou komunikaci, a to jak z katastru nemovitostí, tak s faktickým stavem na místě samém. Postup žalobkyně k řešení jejího možného přístupu na své pozemky přes pozemky ve vlastnictví žalovaných, lze tedy v tomto směru označit za laxní, když i v odvolání uvedla, že se žalovanými vyvolala jednání až dne [datum], tj. čtyři a půl roku po uzavření kupní smlouvy. Soud prvního stupně ve svém rozsudku odkázal na odpovídající judikaturu Nejvyššího soudu ČR, která naprosto dopadá na projednávanou věc.

24. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalobkyně nemohou v žádném směru nikterak obstát.

25. Soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobu zamítl a odvolací soud proto jeho rozsudek jako věcně správný (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

26. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšným žalovaným vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny dvěma hlavními úkony, účtovanými toliko po 3 700 Kč [ust. § 11 odst. 1, a to 1x podle písm. d) - vypracování vyjádření k odvolání, a 1x podle písm. g) - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT ve spojení s ust. § 9 odst. 3 písm. c) AT] a dvěma náhradami hotových výdajů po 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalovaným dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za čtyři načaté půlhodiny po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 934 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (120 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] [SPZ] při ceně motorové nafty 34,70 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 475/2024 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 6 litrů/100 km a základní náhradě 5,80 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 475/2024 Sb.]. Celkové náklady žalovaných tedy činí za tuto část řízení 9 834 Kč a jejich náhrada jim byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).