o zaplacení částky 38 248,58 Kč s příslušenstvím

1. Ve shora označené věci soud I. stupně napadeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost ve lhůtě do 3 dnů od jeho právní moci zaplatit žalobkyni částku 18 384 Kč (výrok I.), v rozsahu částky 19 864,58 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28.583,99 Kč od [datum] do zaplacení a úroku ve výši 29,67 % ročně z částky 24 514,62 Kč od [datum] do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Podle odůvodnění tohoto rozsudku se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení částky 38 248,58 Kč s příslušenstvím jako neuhrazeného dluhu ze smlouvy o úvěru č. [Anonymizováno], kterou žalovaný podepsal dne [datum]. Na jejím základě mu právní předchůdce žalobkyně poskytl téhož dne finanční prostředky ve výši 25 000 Kč s tím, že se je žalovaný zavázal splatit ve 48 splátkách po 1 654 Kč měsíčně. Soud I. stupně neměl za prokázané, že by poskytovatel úvěru řádně zjišťoval úvěruschopnost žalovaného (ani že smlouva o úvěru byla uzavřena písemně). Žalobkyně byla před nařízením jednání vyzvána, aby v tomto směru doplnila skutková tvrzení a ty prokázala. U jednání dne [datum] výslovně prohlásila, že netrvá na tom, aby byla opětovně poučována a vyzývána k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného s tím, že by stejně nic dalšího nepředložila. Soud I. stupně uzavřel, že poskytovatel úvěru řádně nezjišťoval úvěruschopnost žalovaného, předmětná smlouva je tudíž neplatná podle ust. § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 S., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), k čemuž soud přihlíží z úřední povinnosti. Při výpočtu výše bezdůvodného obohacení vycházel z tvrzení žalobkyně, když žalovaný ani netvrdil (a neprokazoval), že by jí zaplatil více, než je uvedeno v žalobě. Dne [datum] mu byly poskytnuty finanční prostředky ve výši 25 000 Kč. Ve dnech [datum] a [datum] zaplatil vždy částku 3 308 Kč, celkem tedy splatil částku 6 616 Kč. Výše bezdůvodného obohacení tudíž činí 18 384 Kč (výrok I.).

3. S poukazem na ust. § 1968 věty prvé občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“) soud I. stupně vyjádřil názor, že v případě určení neplatnosti smlouvy o zápůjčce má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou nebo pokud dohody není, ve lhůtě určené soudem (k tomu srov. např. rozsudek [Anonymizováno], pobočka ve [adresa], ze dne [datum], č. j. [spisová značka]). Ukládá-li tedy soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z toho důvodu se žalovaný doposud v prodlení s plněním dluhu neocitl. Proto soud I. stupně ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.).

4. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl podle ust. § 142 odst 1 o.s.ř. s tím, že žalovanému doposud žádné náklady řízení nevznikly (výrok III.).

5. Proti části zamítavého výroku II., v rozsahu zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 384 Kč od [datum] do zaplacení, podala odvolání žalobkyně. Uvedla v něm, že nenapadá právní závěr soudu I. stupně o neplatnosti smlouvy, nesouhlasí však s jeho závěrem, že ukládá-li soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu, a že z toho důvodu se žalovaný doposud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobce na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný není. Žalobkyně je toho názoru, že má nárok na zákonný úrok z prodlení z bezdůvodného obohacení, s jehož vrácením byl žalovaný v prodlení. Tento její nárok vyplývá přímo ze zákona, a to z ust. § 1970 o.z. Splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení totiž nastává na výzvu věřitele. Jak již žalobkyně tvrdila v žalobě a prokázala, žalovaný byl vyzván k plnění svého dluhu novému věřiteli - žalobkyni v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne [datum], které mu bylo odesláno téhož dne. Nejpozději třetí den po odeslání se tak výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného. Po marném uplynutí 10denní lhůty, která mu byla poskytnuta ke splnění dluhu, se tak dne [datum] dostal do prodlení a od tohoto data vznikl žalobci nárok na zaplacení úroků z prodlení podle ust. § 1970 o.z. minimálně z částky bezdůvodného obohacení.

6. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. změnil tak, že žalovanému uloží povinnost zaplatit jí zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 384 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a aby mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení.

7. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.), přezkoumal v napadeném rozsahu rozsudek soudu I. stupně, jakož i řízení, které jeho vyhlášení předcházelo, podle ust. § 212, § 212a odst. 1, 3, 5 o.s.ř.

8. Odvolací soud shledal, že soud I. stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu I. stupně, tak jak je ve svém rozhodnutí správně popsal, a pro stručnost na rozhodnutí soudu I. stupně v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu I. stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem I. stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu I. stupně.

9. Soud I. stupně věc správně posoudil podle občanského zákoníku č. 82/1998 Sb. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní vztah mezi účastníky vznikl za jejich účinnosti.

10. Soud I. stupně dospěl ke správným závěrům právním s výjimkou posouzení vzniku nároku žalobkyně na zákonný úrok z prodlení z přiznaného bezdůvodného obohacení.

11. Podle ust. § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb.

12. Podle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.

13. Podle ust. § 87 odst. 2 ZoSÚ je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.

14. Ustanovení § 87 odst. 1 věta třetí ZoSÚ stanoví zvláštní splatnost (hmotněprávní splatnost, nikoliv pariční lhůtu) nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého absolutně neplatnou smlouvou o spotřebitelském úvěru v důsledku porušení povinnosti poskytovatele úvěru zkoumat úvěruschopnost spotřebitele. Do prodlení s povinností vrátit jistinu spotřebitelského úvěru se spotřebitel dostane tehdy, pokud nevrací jistinu v době přiměřené jeho možnostem a schopnostem. Břemeno tvrzení a důkazní, že není v jeho možnostech a schopnostech vrátit poskytnutou jistinu ihned, nese v plném rozsahu spotřebitel. Pokud je v řízení pasivní a netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by se podávalo, že nebylo a není v jeho možnostech a schopnostech vrátit dlužnou jistinu, pak logicky neunáší břemeno tvrzení ohledně této skutečnosti (třeba i proto, že se nedostaví k jednání a nemůže být soudem o svém břemeni řádně poučen podle ust. § 118a o.s.ř.), důsledkem čehož je závěr, že byl schopen vrátit dlužnou jistinu bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Výše uvedené není v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], neboť v něm dovolací soud řešil skutkově odlišný případ, kdy soudy odvozovaly splatnost nároku na vydání bezdůvodného obohacení rovnou od výzvy věřitele, aniž by se zabývaly možnostmi a schopnostmi spotřebitele jistinu vracet, přestože aktivní spotřebitel se jednání řádně účastnil a v tomto směru i řádně tvrdil.

15. V přezkoumávaném případě je však spotřebitel procesně neaktivní, ničeho o svých poměrech a možnostech a schopnostech nevrátit jistinu bez zbytečného odkladu netvrdí. Odvolací soud tak vyšel z toho, že pokud žalovaný netvrdil a neprokázal, že nebylo v jeho možnostech a schopnostech dlužnou jistinu ve výši 18 384 Kč vrátit bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele ze dne [datum], která mu byla řádně odeslána doporučeně téhož dne a doručena nejpozději dne [datum] (§ 573 o.z.), dne 27 11. 2023 marně uplynula lhůta, která byla žalovanému ke splnění jeho dluhu poskytnuta, a dne [datum] se s jeho zaplacením ocitl v prodlení. Žalobkyně se ta domáhá zákonných úroků z prodlení od [datum] do zaplacení oprávněně.

16. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadené části výroku II. podle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil způsobem uvedeným ve výroku I. tohoto rozsudku.

17. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, rozhodoval nejen o nákladech odvolacího řízení (§ 224 odst. 1 o.s.ř.), ale nově i o nákladech řízení před soudem I. stupně (§ 224 odst. 2 o.s.ř.).

18. V řízení před soudem I. stupně byl žalovaný i po změně napadeného rozsudku odvolacím soudem úspěšnější, avšak žádné náklady mu nevznikly, proto za řízení před soudem I. stupně nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z účastníků (ust. § 142 odst. 2 o.s.ř.).

19. Předmětem odvolacího řízení byl samostatný nárok na příslušenství, a to na zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 18 834 Kč od [datum] do zaplacení, což představuje kapitalizovanou částku ke dni rozhodování odvolacího soudu ([datum]) částku 3 294 Kč. Odvolací soud podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. přiznal v něm úspěšné žalobkyni jejich náhradu v celkové výši (po zaokrouhlení) 1 755 Kč sestávající z odměny advokáta za 1 úkon právní služby po 1 000 Kč (podání odvolání) podle ust. § 7 bodu 3. vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do [datum], advokátní tarif (dále jen „AT“), 1 režijního paušálu po 300 Kč podle ust. § 13 odst. 4 AT a 21% DPH ve výši 304,50 Kč podle ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. Soudní poplatek z odvolání soudního I. stupně nevyměřil a nevybral, proto žalobkyni náhrada za jeho zaplacení nenáleží.

20. Náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 1 755 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 3 o.s.ř.) k rukám advokáta, který ji v řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.).