o žalobě na zrušení smlouvy,

1. Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem ze dne 7. listopadu 2024, č. j. 6 C 123/2023-59, rozhodl tak, že výrokem I. zamítnul žalobu, jíž se žalobce domáhal proti žalované zrušení kupní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou o převodu pozemku parc. č. 449/11 o výměře 749 m2 – orná půda, zapsaného na listu vlastnictví č. 770, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrálním pracovištěm [adresa], pro katastrální území [adresa], obec [adresa] (dále jen „dotčený pozemek“). Výrokem II. dále žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 12 342 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalované.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce se proti žalované domáhal zrušení kupní smlouvy ze dne [datum], kterou převedl na žalovanou dotčený pozemek za kupní cenu 100 000 Kč, a to s tvrzením, že v době prodeje byla hodnota pozemku v hrubém nepoměru vůči kupní ceně, kterou od žalované obdržel. Žalobce na uvedené usuzoval z toho, že žalovaná dotčený pozemek po několika měsících prodala třetí osobě za kupní cenu 597 000 Kč.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila s argumentací, že kupní cena, kterou žalobci za dotčený pozemek uhradila, odpovídala stavu pozemku a tržním podmínkám, a že pozdější prodej pozemku za vyšší cenu, v níž se odrazily žalovanou vykonané rozsáhlé práce na pozemku i její podnikatelské schopnosti, není pro danou věc rozhodnou skutečností. Namítla, že žalobce neunáší břemeno tvrzení ani břemeno důkazní, neboť neprokazuje existenci jím tvrzeného hrubého nepoměru plnění k okamžiku uzavření kupní smlouvy, tedy hodnotu pozemku v uvedené době a její hrubý nepoměr se sjednanou cenou. Dotčený pozemek se nachází v bloku deseti parcel podobné velikosti a tvaru, z nichž tři pozemky zcela srovnatelných výměr byly dle zjištění žalované v průběhu let 2014 až 2020 prodány, přičemž kupní cena za dotčený pozemek nijak nevybočuje z lineárního vývoje tržních cen pozemků v dané lokalitě a odpovídá i veřejně dostupným statistikám vývoje ceny zemědělské půdy v ČR.

4. Soud prvního stupně věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti žalobce i jeho zástupce, a to ve smyslu § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť se k nařízenému ústnímu jednání bez omluvy nedostavili. Po provedeném řízení, kdy soud prvního stupně provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Kupní smlouvou ze dne [datum] žalobce jako prodávající úplatně převedl ve prospěch žalované jako kupující dotčený pozemek za sjednanou kupní cenu 100 000 Kč. Žalovaná následně kupní smlouvou ze dne [datum] prodala tento pozemek kupujícímu [jméno FO] s tím, že kupní cena činila v tomto případě 597 000 Kč. Z této skutečnosti žalobce dovozoval, že hodnota dotčeného pozemku byla v hrubém nepoměru k uhrazené kupní ceně a že byl proto kupní smlouvou neúměrně zkrácen, a proto žalovanou vyzval dopisem ze dne [datum] ke zrušení smlouvy a k navrácení do původního stavu, což žalovaná odmítla. Dotčený pozemek se nachází v katastrálním území [adresa], obec [adresa], v zátopovém území a sousedí s ucelenou řadou pozemků zcela srovnatelného tvaru i velikosti pod parc. č. 449/9 až 449/14. Z těchto pozemků byl v roce 2014 prodán pozemek parc. č. 449/12 za kupní cenu 35 000 Kč, dále pozemek parc. č. 449/13 v roce 2018 za kupní cenu 55 000 Kč a dále pozemek parc. č. 449/18 v roce 2020 za kupní cenu 70 000 Kč. Tržní ceny orné půdy se v letech 2018 až 2023 pohybovaly od 25,70 Kč/m2 do 36,10 Kč/m2 a v roce 2023 činila průměrná tržní cena zemědělské půdy 34,40 Kč/m2, resp. tato půda se obchodovala nejčastěji za tržní ceny 27 až 45 Kč/m2.

5. V rámci právního hodnocení soud prvního stupně věc posoudil podle ust. § 1793 odst. 1 a § 1795 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a také s ohledem na komentářovou literaturu a rozhodovací praxi soudů, přičemž dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalobce domáhal zrušení kupní smlouvy, v jejímž důsledku měl být neúměrně zkrácen, přičemž toto neúměrné zkrácení spatřoval v hrubém nepoměru jím poskytnutého plnění v podobě úplatného převodu dotčeného pozemku oproti kupní ceně, jíž od žalované obdržel. Skutečnost zakládající hrubý nepoměr spatřoval výhradně v tom, že žalovaná dotčený pozemek za pouhé dva měsíce od jeho koupě dále prodala třetí osobě za kupní cenu téměř šestinásobně převyšující plnění, které sám od žalované obdržel. Po zhodnocení, že dosud nedošlo k prekluzi práva žalobce podle § 1795 o. z., soud prvního stupně uzavřel, že podmínka hrubého nepoměru coby objektivního kritéria neúměrného zkrácení je vždy posuzována k okamžiku uzavření smlouvy a pouze na základě plnění, ke kterým se strany zavázaly, nikoliv na základě prospěchu, který z něho smluvní strany nabyly od třetích osob. Výchozí je cena obvyklá v daném místě a čase, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nese strana, která neúměrné zkrácení uplatňuje. Žalobce ani netvrdil, natož aby prokázal, jaká byla hodnota jím poskytnutého plnění, tedy obvyklá cena dotčeného pozemku v daném místě a v době uzavření kupní smlouvy se žalovanou, soud prvního stupně tudíž nemohl posoudit, zda a v jakém rozsahu případně vznikl hrubý nepoměr k tíži žalobce. Naproti tomu z listin předložených žalovanou měl soud prvního stupně za prokázané, že cena pozemků srovnatelné výměry, tvaru a zjevně i kvality, se od roku 2014 lineárně navyšovala, přičemž kupní cena dotčeného pozemku ve výši 100 000 Kč je přiměřená vývoji cen ostatních pozemků v lokalitě, kde se nachází. Ze zprávy o trhu s půdou z ledna 2024, která byla provedena k důkazu a kterou žalobce nijak nezpochybňoval, pak soud prvního stupně dovodil, že cena dotčeného pozemku by se za použití těchto údajů pohybovala hluboko pod realizovanou kupní cenou. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by zdůvodňovaly cenu dotčeného pozemku vyšší, než je kupní cena 100 000 Kč a že by byl tedy žalobce přijetím této kupní ceny zkrácen přes polovinu. Současně žalobce rovněž netvrdil a ani neprokazoval, že by žalovaná využila jeho neznalosti hodnoty vlastního plnění a že věděla či musela vědět o skutečnosti zakládající hrubý nepoměr plnění. Jelikož žalobce v řízení nevyvinul přiměřenou procesní aktivitu, tedy adekvátně nereagoval na procesní stanovisko žalované a nedostavil se k jednání před soudem prvního stupně, sám se zbavil možnosti náležitého procesního poučení ze strany soudu prvního stupně ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o potřebě doplnění skutkových tvrzení a označení a navržení důkazů. Důsledkem takového přístupu je pak procesní neúspěch v podobě neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně úspěšné žalované přiznal jejich náhradu v plné výši 12 342 Kč, kterou určil podle ust. § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do [datum] (dále jen „AT ve znění do [datum]“), a § 9 odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. b) AT ve znění do [datum], § 13 odst. 3 AT ve znění do [datum], ve spojení s § 137 odst. 3 o. s. ř., § 151 odst. 2 o. s. ř., § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu s odkazem na odvolací důvody podle ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Žalobce namítal, že soud prvního stupně v odůvodnění nevycházel z jakkoliv objektivně určené nebo ověřitelné ceny dotčeného pozemku, když vycházel jak z kupních cen sousedních pozemků, a to u pozemku parc. č. 449/12 z ceny 44,30 Kč za m2, u pozemku parc. č. 449/13 z ceny 71,43 Kč za m2 a u pozemku parc. č. 449/18 z ceny 94,21 Kč za m2, tak ze zprávy o cenách půdy obchodní společnosti [právnická osoba], podle níž se průměrné tržní ceny orné půdy v období let 2018 až 2023 navýšily z 25,70 Kč/m2 na 36,10 Kč/m2 a že v roce 2023 činila průměrná tržní cena zemědělské půdy 34,40 Kč/m2, resp. že se zemědělská půda obchodovala nejčastěji za tržní ceny 27 až 45 Kč/m2. Přitom jde o vzájemně rozporné údaje, když údaje ze zprávy společnosti [právnická osoba] jsou podstatně nižší, než reálně dosažené kupní ceny pozemků sousedících s dotčeným pozemkem od roku 2014. Dále žalobce namítnul, že ceny sousedních pozemků, za které byly prodány v letech 2014, 2018 a 2020, nejsou relevantní, oproti tomu vyjádřil přesvědčení, že sám tvrdil a prokázal, že hodnota dotčeného pozemku odpovídá částce 597 000 Kč. S tímto se však soud prvního stupně v odůvodnění nijak nevypořádal. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], dle kterého je hrubým nepoměrem vzájemných plnění rozdíl 45 až 55 %, přičemž od této hranice se soud nemůže odchýlit, ledaže pro to jsou zvláštní důvody. Napadený rozsudek dle žalobce trpí znaky libovůle a je nepřezkoumatelný. Navrhl proto, aby jej odvolací soud zrušil. Při jednání před odvolacím soudem žalobce doplnil, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a po podání odvolání se mu od Českého zeměměřičského úřadu podařilo získat listinu, ze které vyplývá, že jeden ze sousedních pozemků dotčeného pozemku stejné výměry byl v roce 2022 prodán za kupní cenu 650 000 Kč, čímž dokládá, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil rozhodné okolnosti pro posouzení věci.

8. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a řádně odůvodněného. Namítla, že je to žalobce, kdo je povinen tvrdit, jaká byla v okamžiku uzavření kupní smlouvy na dotčený pozemek jeho skutečná hodnota, že kupní cena byla v hrubém nepoměru s touto hodnotou, a především předložit důkazy k těmto tvrzením. Žalobce tak neučinil jak v řízení před soudem prvního stupně, tak ani ve svém odvolání. Žalobce se navíc bez omluvy nedostavil k jednání před soudem prvního stupně, čímž se vzdal práva se ve věci dále vyjádřit nebo reagovat na důkazy předložené žalovanou a následně neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Žalovaná zdůraznila, že soud prvního stupně nemůže nahrazovat pasivitu žalobce vlastní činností, žalobce zcela ignoruje své povinnosti stanovené § 101 odst. 1 o. s. ř., včetně základní zásady civilního procesu právo svědčí bdělým. Žalovaná zopakovala své tvrzení, že v době uzavření kupní smlouvy odpovídala kupní cena dotčeného pozemku ceně obvyklé v daném místě a čase a mimo jiné i faktickému stavu dotčeného pozemku. Dle žalované si údaje ze zprávy společnosti [právnická osoba] a údaje o reálně dosažených kupních cenách sousedních pozemků od roku 2014 nerozporují, nýbrž se vzájemně doplňují, když dokládají jak lineární vývoj kupních cen srovnatelných pozemků v dané lokalitě v období od 2014 do 2020, na který kupní cena dotčeného pozemku ve výši 100 000 Kč plynně navazuje, tak že mezi lety 2020 a 2023 nedošlo k žádnému skokovému navýšení kupních cen zemědělské půdy. Žalovaná zdůraznila, že podmínka hrubého nepoměru se vždy posuzuje k okamžiku uzavření smlouvy a otázka, za jakou cenu žalovaná dotčený pozemek později prodala, je irelevantní.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o. s. ř.), a že žalobcem uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o. s. ř. a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ust. § 213 o. s. ř. poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud předně uvádí, že rozsudek soudu prvního stupně rozhodně netrpí vadou nepřezkoumatelnosti v podobě nedostatečného odůvodnění. Z napadeného rozhodnutí je patrné, jaká skutková zjištění soud prvního stupně učinil a z jakých důkazních prostředků, jaké skutečnosti naopak považoval za neprokázané a také jak věc právně posoudil. Námitku nepřezkoumatelnosti pak vyvrací také samotný obsah odvolání žalobce, který v něm s důvody napadeného rozhodnutí polemizuje. To by u rozhodnutí nepřezkoumatelného pro nedostatek důvodů nebylo možné. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] publikovaný pod č. R 100/2013 civ. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 10/2013 a též usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka] dostupně veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu [Anonymizováno].

11. Odvolací soud také shledal, že soud prvního stupně postupoval správně, když věc projednal a rozhodnul v nepřítomnosti žalobce podle § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce byl k jednání nařízenému na den [datum] řádně předvolán, když předvolání bylo doručeno do datové schránky zástupce žalobce dne [datum], tedy v dostatečném předstihu ve smyslu § 115 odst. 2 o. s. ř. Žalobce pak ani nežádal o odročení jednání, ani svou neúčast předem neomluvil.

12. Odvolací soud dále shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

13. Návrh žalobce na provedení důkazu kupní smlouvou ze dne [datum] odvolací soud při jednání zamítnul, neboť šlo o důkaz uplatněný v rozporu se zásadou neúplné apelace (viz § 119a odst. 1 o.s.ř.), o které bylo dáno poučení soudem prvního stupně před vyhlášením napadeného rozsudku. Žalobce se o možnost reagovat na toto poučení připravil tím, že se bez omluvy k prvnímu jednání nedostavil. S ohledem na dataci předmětné smlouvy jde o důkaz, který existoval již v době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. [adresa] neúplné apelace proto brání jeho provedení před odvolacím soudem.

14. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil podle následujících ustanovení o. z. o neúměrném zkrácení.

15. Podle § 1793 odst. 1 o. z. zaváží-li se strany k vzájemnému plnění a je-li plnění jedné ze stran v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana, může zkrácená strana požadovat zrušení smlouvy a navrácení všeho do původního stavu, ledaže jí druhá strana doplní, oč byla zkrácena, se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy. To neplatí, pokud se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela.

16. Podle § 1795 o. z. právo podle § 1793 zaniká, není-li uplatněno do jednoho roku od uzavření smlouvy.

17. Z uvedených ustanovení vyplývá, že aby bylo mezi stranami závazku založeno neúměrné zkrácení, musí jít o závazek k vzájemnému plnění, přičemž plnění jedné ze stran musí být v hrubém nepoměru k tomu, co poskytla druhá strana (tzv. objektivní kritérium) a zároveň je neúměrné zkrácení vyloučeno v případě, že se nepoměr vzájemných plnění zakládá na skutečnosti, o které druhá strana nevěděla ani vědět nemusela. Jde o situaci, kdy zkrácená strana jedná v omylu a zvýhodněná strana tohoto omylu využívá. Hrubý nepoměr se posuzuje pouze na základě plnění, ke kterým se strany zavázaly, nikoliv na základě prospěchu, který z něho smluvní strany nabyly od třetích osob [k tomu srov. Janoušek, Michal. § 1793 (Neúměrné zkrácení). In: Petrov, Jan, Výtisk, Michal, Beran, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 4 a 18]. Hrubý nepoměr vzájemných plnění se posuzuje se zřetelem k ceně obvyklé v době a místě uzavření smlouvy, přičemž doktrínou i judikaturou je za výchozí pravidlo považován zákaz zkrácení přes polovic; hrubým nepoměrem vzájemných plnění tedy bude hranice zhruba do poloviny vzájemných plnění (rozpětí 45 až 55 %), od které se soud odchýlí pouze, budou-li pro to zvláštní důvody (k tomu blíže rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z [datum], sp. zn. [spisová značka]). Následkem neúměrného zkrácení pak je restituční nárok zkrácené strany, který zaniká v jednoroční prekluzivní lhůtě od uzavření smlouvy.

18. Vedle toho odvolací soud připomíná též procesní stránku věci, tedy že civilní sporné řízení je ovládáno zásadou projednací, podle které je procesní aktivita v řízení a odpovědnost za úspěch či neúspěch sporu na straně účastníků. Tvrzení skutečností a navrhování důkazů k jejich prokázání je proto zásadně věcí účastníků řízení. Soud pak v souladu s § 153 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci, který je výsledkem důkazní aktivity účastníků. Na případy, kdy jsou skutková tvrzení či důkazní návrhy účastníků neúplná, dopadá ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., který soudu ukládá povinnost poučit v tomto smyslu účastníka, který příslušné břemeno neunáší [k tomu více Bureš, Jaroslav. § 120 (Důkazní povinnost). In: Drápal, Ljubomír, Bureš, Jaroslav a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 861, marg. č. 1 a 2.].

19. Právo podle § 1793 odst. 1 o. z. pak bylo v souladu s § 1795 o. z. žalobcem uplatněno v rámci roční lhůty od uzavření smlouvy, když smlouva byla uzavřena dne [datum] a žaloba byla soudu doručena dne [datum].

20. Výše uvedené právní závěry pak v poměrech této věci dále znamenají, že bylo na žalobci, aby prokázal, že zde byl hrubý nepoměr hodnot plnění poskytnutých stranami kupní smlouvy ze dne [datum], a to k okamžiku uzavření této smlouvy. Tedy že obvyklá cena dotčeného pozemku ke dni [datum] činila přinejmenším o 50 % více, než obdržená kupní cena ve výši 100 000 Kč, tj. přinejmenším 200 000 Kč. Na žalobci tak v tomto směru bylo břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Ten však v tomto smyslu ničeho netvrdil, ani neuplatnil žádné důkazní návrhy. Jediným tvrzením žalobce v této souvislosti bylo, že o dva měsíce později žalovaná dotčený pozemek prodala třetí osobě za kupní cenu 597 000 Kč, k čemuž předložil příslušnou kupní smlouvu. Nicméně ve smyslu výše uvedených závěrů je pro posouzení, zda v případě kupní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne [datum] došlo na straně žalobce k neúměrnému zkrácení, rozhodné pouze plnění, ke kterému se žalobce s žalovanou zavázali v této smlouvě, nikoliv prospěch, který z něj dále nabyli od třetích osob.

21. Následný prodej dotčeného pozemku žalovanou za částku 597 000 Kč pak není pro posouzení neúměrného zkrácení v této věci rozhodný, neboť nevypovídá bez dalšího o jeho hodnotě v době uzavření kupní smlouvy mezi účastníky. Předně není zřejmé, zda stav dotčeného pozemku byl v době obou převodů shodný, když žalovaná v tomto směru tvrdila, že dotčený pozemek koupila zcela zanedbaný, nevyužívaný a hustě zarostlý divokou vegetací a před následným prodejem na něm vykonala rozsáhlé a nákladné udržovací práce. Rovněž je třeba vzít v úvahu, že realizovaná převodní cena je vždy výsledkem unikátního střetu nabídky a poptávky, při kterém se uplatňují i okolnosti na straně konkrétních kontrahentů. Je tak plně možné, že při pozdějším převodu se uplatnily podnikatelské schopnosti žalované, popřípadě i specifický zájem kupujícího daný např. komerčním záměrem s předmětným pozemkem.

22. Nicméně toto jsou všechno pouze možnosti, které připadají v úvahu, neboť nelze usoudit, jaká byla hodnota dotčeného pozemku v době převodu s ohledem na nedostatek tvrzení a důkazů, kdy žalobce žádná jiná tvrzení ani důkazy nenabídnul. Platí přitom, jako by byl soudem prvního stupně vyzván podle ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů, a to s ohledem na skutečnost, že se k jednání před soudem prvního stupně bez jakékoliv omluvy nedostavil ani on, ani jeho zástupce. Soud první stupně tak ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. věc důvodně projednal a rozhodnul v jeho nepřítomnosti, přičemž vycházel z obsahu spisu a z provedených důkazů.

23. Žalovaná nadto označila protidůkazy k vyvrácení toho, že zde byl hrubý nepoměr hodnot plnění, které byly na jednání před soudem prvního stupně provedeny a jež jsou ve vzájemném souladu, což soud prvního stupně správně vyhodnotil. Kupní smlouvy jejichž předmětem byly převody sousedních a zcela srovnatelných pozemků z let 2014, 2018 a 2020 prokázaly, že v dané lokalitě docházelo k lineárnímu růstu cen pozemků, zatímco zpráva o trhu s půdou z ledna 2024 prokázala, že v období let 2018 až 2023 nedošlo k žádnému skokovému nárůstu cen zemědělských pozemků. Kupní cena sjednaná mezi účastníky v kupní smlouvě ze dne [datum] nijak nevybočuje z cen, za jaké se prodávaly pozemky v dané lokalitě, se zohledněním růstu cen v čase. O možnost rozporovat zjištění učiněná z těchto důkazů nadto žalobce přišel tím, že se jednání, na kterém byly provedeny, nezúčastnil.

24. Už jen na okraj odvolací soud dodává, že pokud bylo ze strany žalobce namítáno, že měl soud prvního stupně s ohledem na místní znalost, kterou by měl ohledně nemovitostí ve svém obvodu mít, sám více zkoumat, jaká byla hodnota dotčeného pozemku, pak takovýto postup by představoval naprosté popření zásad civilního sporného řízení, konkrétně výše zmiňované zásady projednací, kdy je na účastníkovi, který je zatížen břemenem tvrzení a břemenem důkazním, aby tvrdil a dokazoval rozhodné skutečnosti. Naopak by bylo porušením zásady rovnosti účastníků a tedy i ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, kdyby soud sám vyvíjel aktivitu za účelem, aby účastník své břemeno tvrzení a břemeno důkazní unesl.

25. Lze tedy shrnout, že soud prvního stupně správně dovodil, že žalobce neprokázal, že zde byl hrubý nepoměr hodnot plnění poskytnutých stranami kupní smlouvy z [datum], který by zakládal neúměrné zkrácení na jeho straně a z něj vyplývající nárok na zrušení kupní smlouvy a navrácení všeho do původního stavu podle § 1793 odst. 1 o. z., přičemž odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Žaloba tudíž není důvodná a soud prvního stupně postupoval správně, když ji napadeným rozsudkem zamítnul.

26. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, kterým byla procesně zcela úspěšné žalované ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznána plná náhrada nákladů řízení ve výši 12 342 Kč, kterou soud prvního stupně správně vypočetl dle příslušných ustanovení AT ve znění účinném do [datum]. Lhůta k jejich plnění i platební místo byly rovněž uloženy v souladu se zákonem (§ 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně plně úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalobci. Dle obsahu spisu jde o náklady právního zastoupení žalované, představované odměnou za zastupování advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]), přičemž vzhledem k datu poskytnutí právních služeb odvolací soud postupoval při jejich vyčíslení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od [datum] (dále jen „AT“). Při tarifní hodnotě podle § 9 odst. 4 písm. a) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby dle § 7 bodu 5. částka 5 620 Kč, při dvou úkonech jde tedy o částku 11 240 Kč, dále jde o paušální náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 AT za 2 úkony právní služby v celkové výši 900 Kč, a v neposlední řadě o částku připadající na DPH z obou těchto částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2 549,40 Kč, neboť zástupce žalované je advokátem, který je plátcem DPH. Celkem jde o částku ve výši 14 689,40 Kč včetně DPH. Lhůtu k plnění odvolací soud určil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., platební místo pak v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.