o zaplacení částky 103 180,92 Kč s příslušenstvím,

1. Okresní soud v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem ze dne 30. července 2024, č. j. 218 C 39/2024-97, rozhodl tak, že výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 103 180,92 Kč spolu s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 782,35 Kč, s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 465,91 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím z částky 103 180,92 Kč od [datum] do zaplacení, a s úrokem ve výši 25,08 % ročně jdoucím z částky 101 135,92 Kč od [datum] do zaplacení, to vše do 3 dnů od právní moci rozsudku, a dále výrokem II. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 44 494 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.

2. Soud prvního stupně vyšel z toho, že se žalobkyně domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že mezi společností [právnická osoba] IČO [IČO], a žalovaným byla dne [datum] uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. [hodnota] (dále také jen „Smlouva“). Smluvní stranou na straně věřitele se následně od [datum] stala právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba], IČO [IČO] (dříve pod názvem [právnická osoba], dále také jen „Banka“). Nedílnou součástí Smlouvy jsou obchodní podmínky, se kterými se žalovaný dle prohlášení ve Smlouvě seznámil, a dále sazebník. Na základě Smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč a byla mu poskytnuta kreditní karta [Anonymizováno], jejímž prostřednictvím byl žalovaný oprávněn čerpat peněžní prostředky až do výše úvěrového rámce. Čerpaný úvěr se žalovaný zavázal splácet v měsíčních minimálních splátkách sestávajících z 5 % z částky, která byla vyčerpána v předchozím měsíci, z vyúčtovaných poplatků, z částek po splatnosti a z částky přečerpání úvěrového rámce. Konkrétní výše měsíční splátky tak nebyla konstantní a byla vždy uvedena ve výpisu ke kreditní kartě spolu s datem splatnosti. Čerpané prostředky se žalovaný zavázal vrátit včetně úroků, poplatků za bankovní služby, poplatku za pojištění úvěru, bylo-li sjednáno a dále poplatků za odeslané upomínky, ve výši uvedené v sazebníku. Žalovaný prostřednictvím kreditní karty průběžně čerpal peněžní prostředky, přičemž byl povinen nepřekročit sjednaný úvěrový rámec. Žalovaný nicméně nehradil sjednané splátky řádně a včas, proto Banka dne [datum] ukončila Smlouvu a vyzvala žalovaného k okamžité úhradě dlužné částky, která ke dni ukončení činila 115 646,83 Kč. Úrok pak činil 25,08 % ročně. Následně byla pohledávka za žalovaným Bankou postoupena na žalobkyni, a to s účinností ke dni [datum], což bylo žalovanému oznámeno dopisem zaslaným dne [datum]. Žalobkyně proto požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny úvěru ve výši 101 135,92 Kč, poplatků ve výši 2 045 Kč, kapitalizovaných úroků z úvěru ve výši 12 465,91 Kč a kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 3 782,35 Kč, dále úrok z úvěru ve výši 25,08 % ročně z dlužné jistiny úvěru od [datum] do zaplacení a úroků z prodlení v zákonné výši 8,50 % ročně z dlužné částky 103 180,92 Kč (jistina úvěru + poplatky) od [datum] do zaplacení.

3. Žalovaný se k žalobě vyjádřil tak, že uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává, neboť Smlouvu považuje za neplatnou, nebyla dostatečně posouzena jeho úvěruschopnost a úrok je příliš vysoký. Dále uvedl, že úvěr má již splacený, nadto přeplacený a na straně žalobkyně proto vzniklo bezdůvodné obohacení, které by mu měla vydat. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalovaného uvedla, že Smlouva byla uzavřena před účinností zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, a rovněž zákona č. 257/2016 Sb., tedy v době, kdy povinnost posuzovat úvěruschopnost nebyla výslovně zakotvena zákonem. V tomto smyslu odkázala i na zákaz retroaktivního působení právních předpisů. Nadto uvedla, že Banka úvěruschopnost žalovaného posuzovala individuálně, a dále doplnila, kdy docházelo k navyšování úvěrového rámce žalovaného a na jaké částky.

4. Soud prvního stupně věc projednal na jednání dne [datum], kterého se účastnila pouze žalobkyně, když žalovaný se z jednání omluvil s tím, že souhlasil, aby bylo rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. S účinností ke dni [datum] byla na žalobkyni postoupena žalovaná pohledávka vůči žalovanému, o čemž byl žalovaný informován oznámením ze dne [datum]. Žalovaný byl před uzavřením Smlouvy účastníkem smlouvy k [právnická osoba]. kartě, jejíž zůstatek ve výši 13 299 Kč byl ke dni [datum] převeden na kreditní kartu žalovaného pod číslem smlouvy [Anonymizováno]. Žalovanému byl po přezkoumání úvěruschopnosti poskytnut úvěrový rámec ve výši 20 000 Kč, který byl následně postupně navyšován. Žalovaný se vedle splátek úvěru zavázal hradit i poplatky spojené s úvěrem a úrok, jehož výši stanovovala Banka v sazebníku úhrad, po navýšení úvěrového rámce na 67 000 Kč činila výše povinné minimální splátky 2 % z vyčerpané částky. Žalovaný úvěr průběžně čerpal i splácel, přičemž využíval plnou výši úvěrového rámce. V průběhu roku 2018 začalo docházet k nepovolenému přečerpání úvěrového rámce. K poslednímu čerpání došlo [datum], od té doby byly hrazeny nepravidelné dílčí splátky, konečný zůstatek činil ke dni [datum] celkem 119 429,18 Kč (včetně kapitalizovaných úroků z prodlení a úroků z úvěru). Dne [datum] Banka celou pohledávku zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě celkové částky 115 646,83 Kč nejpozději do [datum].

5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), na základě čehož dospěl k závěru, že na spornou věc budou dopadat právní předpisy účinné do [datum]. Dále proto vycházel z ustanovení § 497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníků, ve znění účinném do [datum] (dále jen „ObchZ“), § 502 ObchZ, § 506 ObchZ, § 273 odst. 1 ObchZ a § 369 odst. 1 ObchZ. Ve světle těchto ustanovení pak soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně smlouvu o úvěru, na základě které mu byl poskytnut revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem postupně navyšovaným až na částku 150 000 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky splácet způsobem stanoveným ve smlouvě. Žalovaný tak nicméně včas a řádně neučinil a úvěr nesplatil. K námitkám žalovaného soud prvního stupně nepřihlédl, a to předně z toho důvodu, že úvěrová smlouva byla uzavřena platně v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Banka v rámci své úvěrové strategie zkoumala úvěruschopnost žalovaného, ovšem i kdyby tomu tak nebylo, neměla by tato absence za následek neplatnost úvěrové smlouvy, neboť v době jejího uzavření žádné zákonné ustanovení sankci neplatnosti smlouvy v souvislosti s porušením povinnosti řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka nestanovilo. Soud prvního stupně proto uložil žalovanému zaplatit žalobkyni nesplacenou jistinu úvěru společně s poplatky, smluvními úroky i se zákonným úrokem z prodlení.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), tak, že procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jejich náhradu v plné výši a uložil žalovanému povinnost zaplatit jí částku 44 494 Kč. Ta sestává ze zaplaceného soudního poplatku v částce 4 128 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna podle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do [datum] (dále jen „AT ve znění účinném do [datum]“) z tarifní hodnoty ve výši 103 180,92 Kč sestávající z částky 5 260 Kč za každý z šesti úkonů uvedených v § 11 odst. 1 AT ve znění účinném do [datum], včetně šesti paušálních náhrad po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT ve znění účinném do [datum] a DPH z částky 33 360 Kč ve výši 7 006 Kč.

7. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, a to do celého jeho rozsahu, přičemž navrhnul, aby jej odvolací soud zrušil. Své odvolání odůvodnil tím, že soud prvního stupně věc nesprávně posoudil, když měl Smlouvu posoudit jako neplatnou, současně nevzal v úvahu § 122 spotřebitelského zákona, podle kterého úroky a pokuty z prodlení mohou být maximálně do výše 50 % jistiny. V žádosti o odročení jednání ze dne [datum] pak doplnil, aby odvolací soud vzal v úvahu neplatnost smlouvy, jelikož žalobkyně nedostatečně posoudila příjmy žalovaného, podle výpisů pak bylo zaplaceno více než vypůjčeno.

8. Žalobkyně se k odvolání vyjádřila tak, že navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného a řádně odůvodněného. Žalovaný podle ní v odvolání neuvádí nic relevantního, jeho tvrzení jsou lichá, neprokázaná a účelová. Žalobkyně se proto plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a současně navrhla, aby odvolací soud žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o. s. ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o. s. ř.), a že žalovaným uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212 o. s. ř. a § 212a odst. 1 a 3 o. s. ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o. s. ř.), přičemž tak učinil v rámci nařízeného jednání podle § 214 odst. 1 o. s. ř. a aniž by zopakoval nebo doplnil dokazování podle ust. § 213 o. s. ř. poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud předně shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Po právní stránce věc odvolací soud posoudil podle následujících ustanovení právních předpisů.

12. Podle § 3028 odst. 1 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Podle odst. 3 citovaného ustanovení není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

13. Podle § 497 ObchZ se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.

14. Podle § 502 odst. 1 ObchZ od doby poskytnutí peněžních prostředků je dlužník povinen platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se v pochybnostech má za to, že sjednaná výše úroků se týká ročního období.

15. Podle § 506 ObchZ je-li dlužník v prodlení s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, je věřitel oprávněn od smlouvy odstoupit a požadovat, aby dlužník vrátil dlužnou částku s úroky. Odstoupení věřitele od smlouvy nemá vliv na zajištění závazků z této smlouvy.

16. Podle § 273 odst. 1 ObchZ lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené.

17. Podle § 369 odst. 1 ObchZ je-li dlužník v prodlení se splněním peněžitého závazku nebo jeho části a není smluvena sazba úroků z prodlení, je dlužník povinen platit z nezaplacené částky úroky z prodlení určené ve smlouvě, jinak určené předpisy práva občanského. Věřitel má vedle úroků z prodlení nárok na úhradu minimální výše nákladů spojených s uplatněním své pohledávky v rozsahu a za podmínek stanovených nařízením vlády.

18. Povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele pak byla do českého právního řádu výslovně zavedena až s účinností od [datum], a to zákonem č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2010“). Tato povinnost byla stanovena v § 9 tohoto zákona, nicméně nikoliv pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Důsledkem porušení této povinnosti byla pouze odpovědnost věřitele za správní delikt, za který mu mohla být uložena pokuta ve smyslu § 20 odst. 2 písm. a) a odst. 5 písm. b) tohoto zákona. V přechodných ustanoveních pak bylo stanoveno, že právní vztahy týkající se spotřebitelského úvěru vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy. Sankce v podobě neplatnosti úvěrové smlouvy pak byla tímto zákonem stanovena až s účinností od [datum]. Aktuálně je tato povinnost upravena zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v platném znění, který nabyl účinnosti dne [datum], a to v jeho § 86 a 87 (dále také jen „zákon o spotřebitelském úvěru z roku 2016“).

19. Ve světle výše citovaných ustanovení právních předpisů pak odvolací soud shledal, že soud prvního stupně učinil ve věci správná skutková zjištění a souhlasit lze také s jeho právním závěrem o platnosti úvěrové smlouvy. Její platnost je třeba posuzovat dle právní úpravy účinné v době jejího uzavření, tj. ke dni [datum]. K tomuto datu však právní předpisy nestanovovaly povinnost věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy o úvěru, a už vůbec ne pod sankcí neplatnosti úvěrové smlouvy. Z uvedeného plyne, že úvěrová smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla v každém případě platná. Nadto okolnost, že žalovaný úvěr řádně splácel až do roku 2018, tj. přes 10 let, naznačuje, že v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl. K tomu odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [spisová značka], ve kterým Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016 nelze smlouvu o úvěru považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (resp. že mu úvěr neměl být poskytnut). Nejvyšší soud dále shledal, že pokud v dané věci odvolací soud neplatnost smlouvy založil výlučně na porušení povinnosti žalovanou posoudit úvěruschopnost, aniž vzal v úvahu, zda, resp. že předchůdce žalobkyně byl schopen úvěr splatit (což nebylo nijak zpochybněno), posoudil věc neúplně, a proto nesprávně.

20. Nedůvodná je pak i námitka žalovaného, že úrok z úvěru a úrok z prodlení je příliš vysoký. K tomu odvolací soud předně uvádí, že smluvní úrok 25,08 % ročně nevybočuje z výše úroků sjednávaných u úvěrů z kreditních karet, jak plyne ze statistik [Anonymizováno], které odvolací soud považuje za skutečnosti obecně známé, jež nepodléhají dokazování. Nelze tak dovodit, že by požadavek žalobkyně na zaplacení takového úroku představoval výkon práva, který by byl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívající právní ochrany ve smyslu § 265 ObchZ.

21. Odkaz žalovaného na § 122 zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016 je také nepřípadný, neboť předně dle jeho přechodných ustanovení se tento zákon užije pouze na práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené po nabytí jeho účinnosti, a dále se toto ustanovení týká pouze omezení výše poplatků z prodlení, úroků z prodlení a smluvních pokut, nikoliv na úroky. Oproti tomu se pak žalobkyně domáhá zaplacení poplatků ve výši 2 045 Kč, což není v rozporu s citovaným ustanovením. Žalovaný úrok z prodlení ve výši 8,5 % ročně z dlužné částky pak rovněž není v rozporu s právními předpisy.

22. Soud prvního stupně tedy zcela správně uzavřel, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně sjednána smlouva o úvěru, kterou žalovaný následně přestal řádně a včas splácet. Jelikož byl žalovaný v prodlení ve smyslu § 506 ObchZ, odstoupila žalobkyně od smlouvy o úvěru, v důsledku čehož jí vůči žalovanému vzniklo právo na vrácení nejen dlužné jistiny úvěru, ale i sjednaného úroku a poplatků, a konečně i úroku z prodlení, jak správně dovodil už soud prvního stupně.

23. Odvolací soud proto postupoval podle § 219 o. s. ř. a výrokem I. tohoto rozsudku napadené rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení. Tímto výrokem soud prvního stupně podle § 142 o. s. ř. správně přiznal procesně plně úspěšné žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení ve výši 44 494 Kč, kterou vypočetl v souladu s příslušnými ustanoveními AT ve znění účinném do [datum]. Lhůta k jejich plnění i platební místo byly rovněž uloženy v souladu se zákonem (§ 160 odst. 1 o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř.).

24. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud výrokem II. tohoto rozsudku podle ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně plně úspěšné žalobkyni přiznal jejich plnou náhradu vůči žalovanému. Dle obsahu spisu jde o náklady právního zastoupení žalobkyně, představované odměnou za zastupování advokátem za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání ze dne [datum] a účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]), přičemž vzhledem k datu poskytnutí právních služeb odvolací soud postupoval při jejich vyčíslení dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od [datum] (dále jen „AT“). Při tarifní hodnotě podle § 8 odst. 1 AT ve výši peněžitého plnění, které je předmětem sporu, činí sazba odměny za jeden úkon právní služby dle § 7 bodu 5. částku 5 260 Kč, při dvou úkonech jde tedy o částku 10 520 Kč, dále jde o paušální náhradu hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 4 AT za 2 úkony právní služby v celkové výši 900 Kč, a v neposlední řadě o částku připadající na DPH z obou těchto částek dle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 151 odst. 2 o. s. ř. ve výši 2 398,20 Kč, neboť zástupce žalobkyně je advokátem, který je společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH. Celkem jde o částku ve výši 13 818,20 Kč včetně DPH. Lhůtu k plnění odvolací soud určil v souladu s § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., platební místo pak v souladu s § 149 odst. 1 o. s. ř.