o vydání věci

1. Okresní soud v [adresa] (dále jen „soud prvního stupně“ nebo „prvostupňový soud“) svým rozsudkem č.j. [spisová značka] ze dne [datum] rozhodl tak, že výrokem I. uznal žalovanou povinnou vydat žalobci nákladní automobil [Anonymizováno], SPZ: [SPZ], VIN: [VIN kód], a to včetně motoru výrobce [Anonymizováno], typ [Anonymizováno], a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. jí dále uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 36 851,02 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

2. Žalobce se domáhal vydání uvedeného nákladního automobilu s tím, že je jeho provozovatelem na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne [datum] se společností [právnická osoba], která je vlastníkem vozu. Tvrdil, že se žalovanou uzavřel dne [datum] smlouvu o dílo na opravu uvedeného vozu, který byl nepojízdný, když cena díla měla být stanovena po prohlídce, původně v rozmezí 60 000 Kč až 80 000 Kč, později byla navýšena na 80 000 Kč až 100 000 Kč, s čímž souhlasil a zaplatil zálohu ve výši 40 000 Kč. Přes opakované urgence nebyla oprava provedena, vůz zůstal odstavený a žalovaná požadovala další zálohu a následně mu oznámila, že cena díla činí 192 494 Kč, což žalobce odmítl jako nepřiměřené navýšení. Dne [datum] od smlouvy odstoupil a vyzval žalovanou k vydání vozu, což tato odmítla s odkazem na zadržovací právo, aniž by předložila fakturu či doklady o provedených pracích. Pokus o převzetí vozu za asistence [Anonymizováno] dne [datum] byl neúspěšný, neboť vůz byl bez motoru a žalovaná odmítla spolupracovat. Žalobce tvrdil, že zadržovací právo je neoprávněné, protože neexistuje splatná pohledávka, a že se obává znehodnocení vozu či pokračování v nechtěných opravách.

3. Žalovaná nárok uplatněný žalobou neuznala, navrhla zamítnutí žaloby pro nedostatek pasivní legitimace a současně vydání platebního rozkazu na částku 143 122 Kč ve prospěch [jméno FO]. Tvrdila, že smluvní vztah nevznikl mezi ní a žalobcem, ale mezi žalobcem a podnikající fyzickou osobou [jméno FO], který autoservis fakticky provozuje. Poukazovala na to, že veškeré doklady, faktury, komunikace i zadržovací právo jsou podle ní vystaveny na jméno [jméno FO] jako [Anonymizováno]. Zdůrazňovala, že shoda názvu provozovny se společností nezakládá její odpovědnost, neboť je navíc nečinná, bez majetku, zaměstnanců a aktivní provozovny. Dále uvedla, že žalobce předal vozidlo v nepojízdném stavu k repasi motoru, přičemž cena nebyla sjednána pevně, když byla dohodnuta záloha 60 000 Kč, avšak zaplaceno bylo pouze 40 000 Kč. Tvrdila, že oprava motoru byla na žádost žalobce dokončena dne [datum] a následně byla vystavena faktura za opravu ve výši 134 072 Kč a samostatně vyúčtovány náklady na parkování vozidla a skladování motoru ve výši 49 050 Kč, proto po započtení zálohy činí celková dlužná částka 143 122 Kč. Poukazovala na to, že vozidlo nebylo předáno z důvodu neuhrazení ceny a odmítnutí podepsat předávací dokumenty, přičemž zadržovací právo bylo uplatněno oprávněně. Popřela, že by práce byly provedeny bez souhlasu žalobce, a tvrdila, že byl průběžně informován o navýšení ceny.

4. Soud prvního stupně po provedeném řízení, kdy provedl důkaz listinami tak, jak je podrobně uvedeno v odst. 6 až 12 odůvodnění napadeného rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje, dospěl ke skutkovému závěru, uvedenému tamtéž v odst. 13.

5. Prvostupňový soud odkázal na ust. [Anonymizováno] (dále jen „o.z.“), ust. [Anonymizováno] ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno], ust. [Anonymizováno] a ust. [Anonymizováno]

6. Pokud jde o posouzení věcné legitimace účastníků, dospěl k závěru, že žalobce je aktivně legitimován k žalobě na vydání vozidla, neboť mu bylo vlastníkem ([právnická osoba]) přenecháno k užívání a ochrany se tak může domáhat, i když není vlastníkem. Námitku žalované o nedostatku pasivní legitimace soud neuznal s tím, že se žalobce mohl podle všech okolností důvodně domnívat, že smlouvu o dílo uzavírá se žalovanou společností, nikoli s [jméno FO] jako [Anonymizováno]. Poukázal na to, že vozidlo bylo přistaveno do provozovny označené názvem žalované, komunikace byla vedena jménem autoservisu a žalobce nic nevedlo k závěru, že jedná s jiným subjektem. Skutečnost, že pozdější faktury byly vystaveny na [Anonymizováno], nemění nic na tom, se kterou osobou byla smlouva uzavřena. Prvostupňový soud uzavřel, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o dílo na opravu vozidla s cenou stanovenou odhadem na 100 000 Kč, která byla žalovanou podstatně překročena (o více než 30 %), a to bez včasného oznámení žalobci, čímž žalovaná porušila ust. [Anonymizováno] a žalobce proto oprávněně od smlouvy odstoupil, čímž mu vznikl nárok na vydání vozidla. Uvedl, že se nezabýval otázkou případného nároku zhotovitele na poměrnou část ceny, neboť předmětem řízení bylo pouze vydání vozidla. Zadržovací právo, uplatněné [jméno FO], shledal nedůvodným, jelikož tento nebyl účastníkem smluvního vztahu a protože byl jeho nárok na zaplacení částky 143 122 Kč vyloučen k samostatnému řízení, již se jím nezabýval. O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), když jejich výši určil podle ust. § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „AT“), ust. § 11 AT, ust. § 13 odst. 4 AT a ust. § 14 AT, ve spojení s ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.

7. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včas odvolání a namítala, že mezi ní a žalobcem nikdy nevznikl závazkový vztah, a proto není pasivně legitimována. Poukazovala na to, že smlouva o dílo byla od počátku uzavřena výlučně mezi žalobcem a [jméno FO] jako podnikající fyzickou osobou. Připomínala, že všechny relevantní dokumenty (zakázkové listy, faktury, přehled zakázky) jsou vystaveny na jeho jméno a s jeho [Anonymizováno] a žalovaná společnost je zmiňována až v žalobě. Konstatovala, že použití označení „[právnická osoba]“ v komunikaci neznamená jednání za společnost, jde pouze o název provozovny, užívaný již před vznikem žalované, když zároveň bylo doloženo, že žalovaná dlouhodobě nevyvíjí žádnou podnikatelskou činnost. Soudu prvního stupně vytýkala, že nesprávně vyhodnotil důkazy, když uzavřel, že smlouva o dílo byla uzavřena s ní a že cena opravy byla odhadnuta na 100 000 Kč. Tyto závěry odmítla s tím, že cena byla pouze předběžná a měla být upřesněna po rozebrání motoru, což vyplývá i ze smlouvy o dílo. Tvrdila, že žalobce byl průběžně informován o rozsahu závad i o zvyšování ceny oprav, s navýšením souhlasil a že mu nikdy nebylo sděleno, že konečná cena nepřesáhne 100 000 Kč. Akcentovala, že žalobce navíc neuhradil sjednanou zálohu v plné výši a namítala, že prvostupňový soud nesprávně dovodil porušení notifikační povinnosti podle ust. [Anonymizováno] a nesprávně právně posoudil věc. Ve svém odvolání dále vyslovila nesouhlas se závěrem, že zadržovací právo [jméno FO] bylo uplatněno neoprávněně. Podle jejího názoru byl [jméno FO] skutečnou stranou smluvního vztahu, vznikla mu splatná pohledávka za žalobcem a byly splněny všechny zákonné podmínky pro uplatnění zadržovacího práva a závěr soudu prvního stupně, vycházející z opačného předpokladu, označila za nesprávné právní posouzení s přímým dopadem na výsledek řízení. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že provedl velice podrobné dokazování a ze strany žalované nebylo nikdy doloženo, že by existoval nějaký závazkový vztah mezi ním a [jméno FO]. Tuto skutečnost důrazně popíral s tím, že poprvé byl v provozovně až v roce 2024, nikdy nedostal fakturu, zakázkový list, nabídkový list a s těmito listinami se seznámil až u prvostupňového soudu. Poukazoval rovněž na záznam [Anonymizováno], která byla přítomna, když žádal vydání automobilu a tehdy mu [jméno FO] uvedené listiny pouze ukázal přes sklo, ale do ruky mu je nikdy nedal. Připomínal, že v e-mailech byla vždy označena žalovaná, nikoli [jméno FO], takže mezi žalobcem a ním nebyl nikdy uzavřen žádný závazkový vztah a tento nebyl doložen ani před soudem prvního stupně. Konstatoval, že na listinách, které se objevily u prvostupňového soudu, byl uveden i nějaký pan [jméno FO], a jméno žalobce se vyskytovalo až na listinách, ze kterých bylo [jméno FO] dovozováno, že mu žalobce dluží za uskladnění auta. Připomínal, že žalovaná byla několikrát vyzvána k vyvrácení tvrzení, že existuje závazkový vztah mezi žalobcem a ní, ale nikdy je nevyvrátila. Pokud podala odvolání proti původně nařízenému předběžnému opatření, tak to směřovalo pouze do výroku o náhradě nákladů řízení, nikoli do věcného výroku.

9. Krajský soud v Praze jako soud odvolací (ust. § 10 odst. 1 o.s.ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno proti nepravomocnému rozsudku okresního soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (ust. § 204 odst. 1 o.s.ř.), že jde o rozhodnutí, proti kterému je odvolání přípustné (ust. § 201 o.s.ř.), a že žalovanou uplatněné skutečnosti lze podřadit pod dovolené odvolací důvody [ust. § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.], přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu uvedeném v ust. § 212, věta prvá o.s.ř. a ust. § 212a odst. 1 a 3 o.s.ř., tj. v celém rozsahu, tedy přezkoumal i řízení, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, přihlížel k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. § 212a odst. 5 o.s.ř.) a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně provedl v řízení potřebné dokazování, provedené důkazy správně hodnotil, zjistil z nich správné skutečnosti a na jejich základě dospěl ke správným závěrům o skutkovém stavu věci. Odvolací soud při svých závěrech o skutkovém stavu věci proto vychází z výsledků dokazování soudu prvního stupně tak, jak je ve svém rozsudku správně popsal, a pro stručnost na jeho rozsudek v těchto částech zcela odkazuje. Postupuje tak v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum], podle něhož vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových a právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ust. § 157 odst. 2 o.s.ř. nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté přitakání správnosti skutkových závěrů a právního posouzení věci soudem prvního stupně. To je dáno charakterem (postavením) odvolacího soudu, jenž plní roli přezkumné instance a nebuduje svá rozhodnutí „na zelené louce“ a bez vazby na argumentaci soudu prvního stupně.

11. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou tedy správné, odvolací soud je sdílí, v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR v podrobnostech odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku a dále k věci, se zřetelem k odvolacím námitkám, dodává:

12. Předně se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně aktivní i pasivní věcné legitimace účastníků. Pokud jde o žalobce, jeho aktivní legitimace není skutečně podmíněna tím, aby byl vlastníkem předmětného vozidla. Ze smluvního ujednání s vlastníkem vozidla vyplývá, že mu bylo vozidlo přenecháno k dočasnému užívání, jak to konstatoval prvostupňový soud. Žalobce je tudíž osobou oprávněnou mít vozidlo u sebe a vykonávat k němu odpovídající oprávnění, a to s poukazem na ust. [Anonymizováno] Domáhal-li se tedy žalobce vydání vozidla, které mu bylo podle jeho tvrzení neprávem zadržováno, byl k podání této žaloby aktivně legitimován.

13. Stejně správný je závěr prvostupňového soudu o pasivní legitimaci žalované. Rozhodující totiž není, jak žalovaná nebo její jednatel následně vysvětlovali vnitřní uspořádání své podnikatelské činnosti, nýbrž jak okolnosti uzavření smlouvy objektivně působily vůči žalobci jako novému zákazníkovi. Z provedených důkazů vyplynulo, že vozidlo bylo přistaveno do provozovny, navenek vystupující jako autoservis žalované, komunikace vůči žalobci byla činěna pod označením „[právnická osoba]“, resp. „[Anonymizováno]“, a ani z dalšího jednání nevyplývalo, že by smluvním partnerem žalobce měla být jiná osoba než žalovaná společnost. Nebylo prokázáno, že by byl žalobce při sjednávání opravy srozumitelným a nezaměnitelným způsobem upozorněn, že jedná nikoli se žalovanou, ale s fyzickou osobou, tj. podnikatelem, byť totožnou s jejím jednatelem. Za této situace je tedy správný závěr soudu prvního stupně, že žalobce byl v dobré víře, že smlouvu uzavírá právě se žalovanou, když tento závěr odpovídá i zásadě poctivosti v právním styku podle ust. § 6 o.z. a domněnce dobré víry podle ust. § 7 o.z. Později vystavené účetní doklady na uvedeném nic nemění, neboť samy o sobě nevypovídají o tom, kdo byl smluvní stranou již v okamžiku uzavření smlouvy o dílo.

14. Odvolací soud dále přisvědčuje správnosti závěru soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava shora specifikovaného vozidla, resp. jeho motoru, které bylo žalované žalobcem předáno jako nepojízdné, a že cena opravy byla sjednána odhadem. Protože byl tento ustálen na částce 100 000 Kč, je správný závěr soudu prvního stupně, že žalovaná tuto cenu následně podstatně překročila. Podle skutkových zjištění dosáhla cena provedených prací částky 134 072 Kč, a to ještě bez zpětné montáže motoru, přičemž žalovaná dále uváděla nutnost výměny dalších dílů v částce 53 000 Kč. Již samotná částka 134 072 Kč tedy představovala překročení původního odhadu o více než třetinu, a to v době, kdy dílo nebylo dokončeno. I bez nutnosti přesně vymezovat obecnou hranici podstatného překročení ceny je proto zřejmé, že v projednávané věci šlo o překročení zjevně podstatné.

15. Žalovaná nedostála požadavku, stanovenému v ust. [Anonymizováno], správně uvedenému prvostupňovým soudem, který rovněž správně uzavřel, že žalobce neinformovala v době, kdy potřebu zvýšení ceny zjistila nebo alespoň zjistit měla a mohla, nýbrž až ve chvíli, kdy již provedla nákladné opravy a cena v uvedeném rozsahu již vznikla. Její následná námitka, že žalobce musel vzhledem k průběhu opravy navýšení ceny předpokládat, nemůže proto zákonnou oznamovací povinnost nahradit.

16. Správný je proto i další navazující závěr prvostupňového soudu, že žalobce po sdělení o zvýšení ceny reagoval bez zbytečného odkladu tím, že žalovanou vyzval, aby již žádné další opravy neprováděla, a smluvní vztah ukončil, posléze i formálně prostřednictvím své zástupkyně. Odvolací soud proto, stejně jako soud prvního stupně, uzavírá, že žalobce od smlouvy o dílo platně odstoupil ve smyslu ust. [Anonymizováno] a důsledkem tohoto odstoupení mu vzniklo právo domáhat se vydání vozidla, které žalovaná nadále zadržuje.

17. Odvolací soud přisvědčuje i závěru soudu prvního stupně, že se v tomto řízení správně nezabýval případným nárokem na zaplacení poměrné části ceny díla, neboť předmětem sporu bylo pouze vydání vozidla. Nadto je, podle ust. [Anonymizováno], dílo provedeno, je-li dokončeno a předáno, a podle ust. [Anonymizováno] vzniká právo na zaplacení ceny díla jeho provedením, k čemuž ale v projednávané věci nedošlo. Otázka případného peněžitého nároku zhotovitele z titulu částečného plnění proto nebyla pro rozhodnutí o této žalobě určující.

18. Stejně tak je správný další závěr prvostupňového soudu, že zadržovací právo nemohl vůči žalobci po právu uplatnit [jméno FO], neboť podle ust. [Anonymizováno] může cizí movitou věc zadržet ten, kdo ji má povinnost vydat, a to k zajištění splatného dluhu osoby, jíž by měl jinak věc vydat. Jestliže však smlouva o dílo byla uzavřena mezi žalobcem a žalovanou, nemůže osoba stojící mimo tento závazkový vztah založit své oprávnění k zadržení věci jen na tom, že sama tvrdí existenci pohledávky nebo že vystavila účetní doklady. Nic na tom nemění ani to, že nárok [jméno FO] na zaplacení částky 143 122 Kč s příslušenstvím byl vyloučen k samostatnému řízení a právě proto nebylo v tomto řízení namístě hodnotit důkazy, které se vztahují k tomuto samostatně uplatněnému peněžitému nároku.

19. Ve světle výkladu podaného soudem prvního stupně proto odvolací námitky žalované nemohou v žádném směru nikterak obstát.

20. Prvostupňový soud prvního stupně tedy nikterak nepochybil, když žalobě vyhověl a odvolací soud proto jeho rozsudek (včetně věcně správného akcesorického výroku o nákladech řízení) podle ust. § 219 o.s.ř. potvrdil. Konstatuje, že v této věci nenastaly mimořádné okolnosti, které by odůvodňovaly postup podle ust. § 150 o.s.ř. a že tedy o náhradě nákladů řízení rozhodl prvostupňový soud správně podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ust. § 142 odst. 1 o.s.ř.

21. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ust. § 224 odst. 1 o.s.ř. a ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy zcela procesně úspěšnému žalobci vznikly ve stádiu odvolacího řízení náklady spojené s právním zastoupením advokátkou podle vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění, platném od [datum] (dále jen „AT“). Ty jsou tvořeny jedním hlavním úkonem ve výši 2 300 Kč [ust. § 11 odst. 1 písm. g) AT - účast na jednání dne [datum], když výše je dána ust. § 7 bod 5. AT, ve spojení s ust. § 9 odst. 1 AT] a jednou náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč (ust. § 13 odst. 4 AT). Žalobci dále náleží náhrada za promeškaný čas podle ust. § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 AT za deset započatých půlhodin po 150 Kč. Další náklady tvoří cestovné ve výši 3 626,62 Kč (srov. ust. § 13 odst. 5 AT ve spojení s ust. § 157 zákoníku práce) za cestu [adresa] a zpět (220 km), konanou dne [datum] automobilem [Anonymizováno] RZ [SPZ] při ceně motorové nafty 34,10 Kč za litr [podle ust. § 4 písm. c) vyhl. č. 573/2025 Sb.], při průměrné spotřebě pohonných hmot použitého vozidla zjištěné z technického průkazu 7,9 litrů/100 km a základní náhradě 5,90 Kč [podle ust. § 1 písm. b) vyhl. č. 573/2025 Sb.]. Dále byla přiznána 21% daň z přidané hodnoty [ust. § 47 odst. 1, písm. a) zák. č. 235/2004 Sb. v platném znění] z výše uvedených položek ve výši 1 654,10 Kč (ust. § 137 odst. 3 o.s.ř.). Celkové náklady žalobce tedy činí za tuto část řízení (po zaokrouhlení) 9 531 Kč a jejich náhrada mu byla přisouzena v obecné pariční lhůtě (ust. § 160 odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.) a na zákonné platební místo (ust. § 149 odst. 1 o.s.ř.).